Zajímavý článek z časopisu Světlo 21/2003 o sekularizaci v Evropě před 200 lety.
Před 200 lety 25. února vstoupilo v platnost říšské usnesení
poslanců o nuceném vyvlastnění klášterů a knížecích biskupství. Malý generál Napoleon hledal pro své plány spojence proti
Rakousku, Anglii a Rusku. Nabídl proto knížatům z území na
levém břehu Rýna, které okupoval, že jim dá jako náhradu
zkonfiskovaný církevní majetek. V průběhu dějin vytvořili
mniši na někdejší pustině sekerou a motykou, velkou pílí
a moudrou správou značný majetek. To budilo dávno závist
knížat a králů. Tak byl již ve 14.
století vyvlastněn řád templářů,
protože francouzský král dostal
zálusk na jeho majetek.
V době reformace mnich
Martin Luther, který byl nespokojený s klášterním životem, dal
evangelickým zemským pánům
k dispozici kláštery, což značně přispělo k tomu, že se připojili k protestantismu, a navíc
zavládlo heslo: cuius regio, eius
religio – jaký pán, takové náboženství. Že pak sedláci kláštery prostě vypálili, to už se Lutherovi nelíbilo, proto začal dosazovat jako opaty protestanty,
kteří se měli starat o to, aby se
všichni mniši připojili k nové víře, a byly zřizovány protestantské kazatelské školy, vysoké školy a gymnázia.
Rod Wittelsbachů v Bavorsku odporoval všemu lákání přivlastnit si četné kláštery, dokud
rod v bavorské větvi nevymřel.
V té době ovládly osvícenské názory smýšlení horních vrstev. Císař Josef II., syn Marie Terezie,
osvícenský vladař, chtěl nadále
v Rakousku strpět jen charitativní kláštery, a tak zrušil několik
set klášterů. Max IV., bavorský
kníže, byl sice stejného smýšlení, ale pak se připojil k Napoleonovi, který mu kromě knížecích
biskupství nabídl celé Tyrolsko,
a tak se z něho stal zapřisáhlý
nepřítel Rakouska.
Usnesení bylo nyní drastickým způsobem uváděno v život.
Jako sršni vrhli se knížecí úředníci na biskupská sídla a kláštery. Mniši byli jako zrádci a zločinci vyhnáni ze svých klášterů.
Později dostali maličkou rentu,
která nestačila na živobytí, a stali se jen přítěží pro své správce.
Okupanti bez znalosti věci konfiskovali všechno, co se jim zdálo být hodnotné, od grošů z mešních sbírek až po drahocenné
oltáře a díla největších mistrů.
Brzy byly knížecí archivy, sklady a stodoly plné nejdrahocennějších objektů všeho druhu, nábytku a obrazů od středověku až
po baroko, a protože pochybělo
místa, mnoho věcí bylo na místě rozbito, včetně kalichů, monstrancí a mešního zařízení všeho
druhu. Co se nedalo hned zpeněžit, byl naskládáno na půdy,
do stodol a vlhkých sklepů, kde
mnoho věcí podlehlo zkáze. Poněvadž nebyly řádné kontroly,
mnoho věcí bylo nejrůznějším
způsobem zašantročeno. Handlíři, komisaři a drábi se obsluhovali sami. V klášterních knihovnách bylo shromážděno nesmírné množství duchovních statků,
hudebních děl, jimiž se inspiroval například i Mozart. Protože
okupanti neměli ani čas, ani pochopení pro tyto věci, bylo mnoho knih prostě spáleno, sešrotováno nebo použito jako balicí papír. Jen některé náhodou
uchráněné předměty dokazují,
jak drahocenné bylo to, co se ničilo. Jeden očitý svědek vypráví o klášteře v Andechsu: „Byly
zkonfiskovány nejen votivní dary, které se tu shromáždily za
celá staletí, monstrance, kalichy a relikviáře; i hraběcí hrobky byly vyrabovány a hledaly se
tu drahocenné předměty. Komisař se zapálenou dýmkou v ústech se hrabal železnou tyčí
v mrtvolách, že nezůstala žádná pohromadě. Z mrtvoly knížete Albrechta strhl ze zlatého
řetězu připevněný šperk s takovou prudkostí, že lebka se oddělila od trupu. Všechno bylo
naházeno na hromadu bez ladu a skladu. I klášterní lékárna, která byla pro celé okolí velice důležitá, byla takto zkonfiskována a uzavřena.“
Osvícenství, které se klanělo
rozumu a chtělo přivést lidstvo
k nejvyšším ideálům, osvědčilo
při sekularizaci ducha chamtivosti, ničení, zášti a nerozumu.
Kdyby se byl Max IV. a jeho zlý
duch, ministr Montgelas, spokojili s tím, že odňali biskupům
a klášterům jejich pozemky,
bylo by mu možno ještě prominout. Tak však byly zničeny nenahraditelné kulturní hodnoty
celých tisíciletí. Zástup restaurátorů se dnes snaží zachránit,
co se ještě zachránit dá, a stát na
to vydává obrovské sumy. Max,
který tímto rabováním nesmírně
rozšířil své knížectví, se nazval
sám králem Maxem I. On a jeho
neblahý ministr obětovali však
také mnoho životů selských synů, které hnali do války proti
bratrskému národu v Tyrolích,
mnozí z nich zahynuli ve sněhu a ledu v Rusku, kam museli
táhnout, aby válčili za Napoleonovy bláznivé plány.
Kdo dnes navštíví Wessobrun, uvidí ze slavného opatství, které založil v roce 753 bavorský kníže Tassilo a které je
úzce spojeno s dějinami Bavorska, jen žalostné trosky. Kdysi to
bylo středisko, které vychovávalo světoznámé umělce, stavitele,
štukatéry, malíře, kteří zdobili
svým uměním evropské chrámy
a paláce. Jména jako Zimmermann, Schmutzer, Feichtmeier jsou pro mnohé skutečnými pojmy. Dnes připomíná jen
malá pamětní deska kdysi krásný opatský chrám a vandalismus osvícené doby. Velká část
klášterních budov byla zbourána a využita jako stavební materiál v okolních obcích. Co nedokázali Hunové, Švédi a třicetiletá válka ani císařská vojska v 18.
století, zcela zničil duch osvícené doby v 19. století. Podobně
se vedlo klášterům Steingadenu,
Pollingu, Seeonu a jinde. Pokud
nebyly hned srovnány se zemí,
byly proměněny na továrny,
sklady, kasárna či věznice.
Toto osvícenské smýšlení se
nyní přestěhovalo do duchovních věd a do bádání, které by
chtělo vyprodukovat nového člověka genovou manipulací, sexuální osvětou a státními zákony,
které popírají a potlačují základní lidské a křesťanské hodnoty.
Jako křesťané můžeme však doufat, že Duch Svatý se opět vrátí do lidské mysli, aby proměnil
v něco mnohem většího a krásnějšího i to, co zvrácenost osvícenství zničila a ještě zničí.
Der Fels 4/2003
překlad -lš-
