"...štěstí není v tom, co nejvíce uchvátit pro sebe, nýbrž v tom, zcela se vydat pro druhé a za druhé..."
Evangelium dnešní neděle (Jan 15,9-17) bychom mohli
označit tímto jedním slovem: maximalismus.
Slyšíme-li o maximalistických požadavcích, pociťujeme tendenci se proti tomu bránit. Jak se
zdá, božský Mistr na to nedbá a riskuje naši
sebeobrannou reakci. On totiž nemluví o jednostranném maximalismu. Může o něm mluvit jednak proto, že sám nejdříve přijal a beze
zbytku splnil opravdu maximalistické požadavky svého nebeského Otce, jednak proto, že maximalismus, který po nás žádá, spíše než nějaký kategorický požadavek je ve skutečnosti až
neuvěřitelnou nabídkou maximálního možného štěstí a radosti. Jestliže to nechápeme, je to
jen zřejmý doklad toho, jak daleko může zajít
naše zaslepenost způsobená hříchem. Pánovo
slovo přináší něco jako koperníkovský obrat:
štěstí není v tom, co nejvíce uchvátit pro sebe,
nýbrž v tom, zcela se vydat pro druhé a za druhé. Můžeme mu věřit? Když nám to říká, mluví nejen jako Bůh, ale i jako člověk ze své vlastní zkušenosti. Nespoléhá však přitom pouze na
své slovo. Tomu, kdo je ochoten naslouchat, přijde na pomoc i jeho Duch.
Tento druh altruistického štěstí je něco jako samošiřitelná blaženost. První apoštolové,
kterým dal Pán zakusit svou „maximalistickou
zkušenost“, od samého počátku chápali jeho
učení nikoliv jako návod, jak se tu na zemi dobře zařídit, nýbrž jako samozřejmý závazek dále šířit a zprostředkovat tuto božsky maximalistickou zkušenost. Její kvas se skutečně neobyčejně osvědčil a záhy prokvasil všechno. Jestliže
naopak pozorujeme dnes někde proces spíše
opačný, křesťanství se nešíří, nýbrž scvrkává,
znamená to, že se zkazil kvas. Nepravé, sebezařizující štěstí se totiž vůbec nešíří, nýbrž uzavírá
do sebe. Kolik vlažných křesťanů nahradí jednoho opravdu horlivého a maximalisticky milujícího? Jejich vlažnost zůstane vlažností a nikoho
nenadchne ani nezapálí, kdyby jich bylo milion. Naopak dvěma emauzským učedníkům tak
zahořela srdce, že se okamžitě vydali na zpáteční cestu, aby svědčili o své radosti.
Je zvláštní, jak velice si dáváme záležet na
tom, abychom vyšli vstříc světu kolem sebe, nedráždili a neprovokovali svou odlišností. Přitom
patří k samé podstatě našeho poslání ve světě
být zcela jiní, dokazovat celým svým životem,
že existuje něco mnohem vyššího, krásnějšího,
radostnějšího a bohatšího než všechno to, čím
se svět pyšní. Ale to bohatší a krásnější musí
být v nás v hojnosti. Pak nás ani nenapadne se
za to stydět a schovávat.
Za největší odsouzení se dnes pokládá výrok,
že ten či onen věřící nebo ta či ona náboženská praxe se vrací do předkoncilní doby. Protože valem ubývá těch, kteří „předkocilní“ období pamatují z vlastní zkušenosti a nikoliv jen z tendenčních „chýr“,
hrozí vážné nebezpečí, že se z pokoncilních poměrů stane něco jako jediný ideál, který zaslouží další prohlubování. Ale právě pokoncilní období má jednu velkou vadu na kráse: skutečně věřících stále ubývá. Nechceme-li
tvrdit, že tento poslední koncil se minul svým cílem, musíme přijmout, že byl nesprávně pochopen a teprve čeká na své naplnění. Koncilní dokumenty se ovšem přímo hemží odkazy a odvolávkami na předkoncilní doby.
Koncil se nesešel proto, aby nám usnadnil naše křesťanství, abychom už nemuseli tolik klečet, tolik se modlit,
postit, zpovídat se, nosit duchovní šat, který jsme přijali
jako znamení svého stavu a zasvěcení, setrvávat v upřímném díkůčinění po svatém přijímání, konat procesí a chodit na poutě a brát vážně poselství z těchto požehnaných
míst. To všechno stále potřebujeme, abychom čerpali ze
zdrojů milosti a pravé radosti a mohli plnit své poslání.
Koncil nás nezbavil křesťanského závazku jít ke všem národům a získat je Kristu za učedníky. Žádný koncil neměl, nemá a nebude mít právo, aby redukoval Ježíšovy
maximalistické požadavky. Boží Syn sám si své poslání
v ničem neulehčil a neusnadnil, uskutečnil je maximalistickým způsobem, aby nám zajistil maximum božského života a božské blaženosti. Nebo z nás náš velký tolik oslavovaný pokrok, směřující k pohodlnosti, udělal
zpohodlnělé duchovní invalidy, kteří už na to nemají sil,
aby byli apoštoly, a potřebují jen úlevy a berličky? Musejí přijít svědkové Jehovovi, aby nám na nárožích připomínali „Probuďte se!“?
Zbylo nás málo, ale i kdyby nás bylo ještě méně, než
nás je, nemusíme se bát o budoucnost své Církve, pokud
v této malé společenské menšině opět budou tak hořet
srdce, aby byla schopna i dát život za své přátele. Budoucnost křesťanství není ve zpohodlnění, ale v obnovení náročnosti, ze které pramení Kristova radost.
-red-
