Zamyšlení nad evangeliem svátku Svaté Rodiny
Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho.
Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.
Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: "Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali."
Odpověděl jim: "Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?"
Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.
Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.
Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí. (Lk 2,41-52 )
Spisovatelka Božena Němcová nám vykreslila ve své knize Babička pěkný život rodiny. Tak si tam pokojně žijí na Starém bělidle, užívají radosti jara, léta, podzimu a zimy. Moudrá babička je jako strážný dobrý duch celé rodiny. Román nešťastné Viktorky a trampoty Kristy a jejího ženicha sem doléhají jenom jaksi z dálky a i toto všechno urovnává babička svou dobrotou.
To všechno je povídka, ale skutečnost byla daleko jinačí. Dětství té Barunky, to je spisovatelky Boženy Němcové, nebylo tak šťastné a pokojné, jak se to líčí v knize. Naopak, víme, že přišla na svět jako dítě nevítané a její dětství bylo neradostné. Cítíme to i v té knize, vždyť matka tam vystupuje jako bytost chladná a cizí. A když potom ta Barunka dospěla a vdala se a měla vlastní rodinu, byl její život velmi krušný: její manželství bylo nešťastné, rodina byla rozbitá, žila v bídě a nedostatku; aby unikla z té krušné a bezútěšné skutečnosti, vymyslela si babičku a napsala o ní knihu, která představovala a uskutečňovala její sen, její představu krásného, radostného rodinného života.
I v dnešní době je rodina středem zájmu. Mluví se o ní, píše se o ní. Cítíme, že moderní způsob života zasáhl v samém kořenu toto společenství otce, matky a dětí. Vidíme, jak jsou od sebe odtrhováni, jak se odcizují a jak se tím bortí společenský život rodiny. Moudří lidé, kteří se dívají dopředu, se ptají: Jak budou vyrůstat budoucí lidé, budoucí pokolení, budoucí otcové a matky, jestliže nebudou mít ve svém mládí pevné zázemí rodiny?
Jsou nešťastní jedinci, děti, které toto zázemí nemají; ztratili rodiče smrtí nebo tím, že svazek mezi rodiči se přetrhl. Jsou snahy, aby se i těmto dětem dostalo teplo domova. Vždyť se cítí, že výchova v množství, v nějakém ústavu, jim nemůže dát to potřebné. Na celém světě, i u nás, se budují dětské vesničky. Tam žijí děti sice bez rodičů, ale nežijí a nejsou vychovány pohromadě, nýbrž v malých skupinách, žijí v samostatných domcích a s každou skupinou od útlého dětství až do dospělosti bydlí, žije a vychovává je jedna žena, která má k tomu schopnosti a obětavost. Má jim nahradit matku a vytvořit rodinné prostředí.
Ano, je to chvályhodná a pěkná věc, ale nemůže to obsáhnout všechny děti, které ztratili rodiče. Suché číslice statistik nám říkají, že u nás ročně na sto tisíc sňatků připadá dvacet tisíc rozvodů a více. To znamená, že děti z více než dvaceti tisíc manželství jsou ohroženy. Ale rodina je ohrožena nejen tam, kde se rozbilo manželství. I tam, kde manželství trvá, kde je rodina zachována, i tam je nebezpečí. Zaměstnání rodičů odtrhuje otce i matky od sebe a odtrhuje je také od dětí. Četl jsem nedávno takové zjištění, že domov v moderní době se stal jenom jakýmsi hotelem, pohodlným penzionem, kam se chodí lidé jenom vyspat.
Nemůžeme radit a předepisovat těm, kdo jsou jiného smýšlení, co mají dělat. Ale my jako křesťané musíme jít hledat lék k Ježíši Kristu, který řekl, že přišel léčit ty, kdo jsou nemocní, že přišel hledat ty, kdo se ztratili. Nuže, my, kteří žijeme mezi ostatními, prožíváme jejich nemoci a těžkosti, my cítím, že i křesťanské rodiny jsou nemocny, že se ztrácejí a drobí se.
Vtělený Syn Boží Ježíš Kristus žil na světě mezi lidmi lidským životem. Apoštol Pavel píše, že byl podoben lidem ve všem, kromě hříchu. Byl jim podoben i v tom, že žil v lidské rodině. Narodil se z ženy jako každý člověk, byl jí živen, veden a vychováván a říkal ji matko. Vedle ní byl i Josef, který byl od lidí pokládán za otce a Kristus Pán ho jistě také otcem nazýval. Byla to rodina obyčejných palestinských lidí, těch nejchudších: Vždyť se narodil a čas nejútlejšího dětství prožil pod cizí střechou, ba ani ne pod střechou, jenom v jakési jeskyni vyhloubené ve skále, jak dosud přebývají lidé nejchudší v té krajině.
Tato rodina nebyla ničeho ušetřena. Byla to starost a shánění denního chleba, byla to úzkost o dítě, o to větší, že to nebyla úzkost před nemocí, ale úzkost před zavražděním. Byl to strach, když se dítě ztratilo v zástupu o pouti v Jeruzalémě, takže Ježíš musel unést i jemné pokárání své Matky: „Synu, proč jsi nám to udělal, já i otec tvůj jsme tě s bolestí hledali.“
Tato rodina jistě nežila uzavřená od ostatních. Tak si představuji, že Josef po práci navečer poseděl s ostatními sousedy nazaretskými někde na schodku nebo na kameni a povídal si s nimi. Jistě bylo vidět, jak Panna Maria jde s kamenným džbánem na hlavě k nazaretskému prameni pro vodu a nestála tam mezi ostatními jako kamenná mlčící socha, ale vyprávěla s ostatními o denních věcech, o vaření a o své práci, zatím co chlapec Ježíš pobíhal a hrál si s ostatními dětmi.
Ano, tak si představujeme svatou Rodinu a tak nějak má vypadat naše chování k ostatním, k sousedům, k lidem, se kterými pracujeme. Tak nás poučuje sv. Pavel: „Projevujte na venek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost:“ Ale ta svatá Rodina měla také svůj vnitřní domácí život: život pokojného soužití, práce a modlitby, ale také starosti – a právě odtud brali sílu, aby nesli rány života! Odtud bere Josef tu odhodlanost: „Anděl Hospodinův ukázal se Josefovi ve snu a řekl: Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a prchni do Egypta… On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a odešel do Egypta.“
Domácí vnitřní život rodiny, to je právě to, co činí rodinu rodinou. A to právě bere moderní způsob života. A opět dává sv. Pavel praktické pokyny; můžeme si je také říci svou řečí. Mužové, neotravujte ty chvilky mrzutostí a hrubostí k ženě a k dětem, a neutíkejte každou chvilku do hospody nebo mezi kamarády. Ženy, nevyhánějte muže z domu věčným hubováním, štěkáním a nadáváním. A především v těchto chvílích domácího života, aspoň v neděli a ve svátek, uchraňte chvíli pokojného posezení, které věnujete sobě navzájem.
A co hlavního: věnujte chvilku Bohu ve společné modlitbě. Dovedeme to ještě, dovedeme společně, aspoň někdy, být společně před Bohem Otcem, otec, matka a děti? Tady se právě vyrovnávají všechny protivy, tady se uchovává jednota a pokoj rodiny, odtud pochází síla, jak odrážet nárazy života.
Francouzský básník Paul Claudel žil delší dobu v Praze a poznal také český venkov. Viděl prostou světnici a v ní sošku Ježíška. Píše v jedné básni: „Záclony jsou staženy, a kdesi venku bijí ve tmě a ve sněhu jakési hodiny. – Dítě v teplé postýlce chápe s pocitem štěstí, že usíná, a že je s ním někdo, kdo je má rád.“
A to je ten domov: Aby dítě mohlo usínat s pocitem štěstí, že je má někdo rád, že je s ním Bůh, který svou lásku projevuje skrze péči otce a matky. Amen
