„
Díky vzdávám bohům, že jsem člověkem a ne zvířetem, mužem a ne ženou, Řekem a ne barbarem“, řekl jeden starý Řek.
V očích Řeka barbar a otrok nebyl člověkem. Žena byla potřebné zlo, které nebylo hodné, aby spolu s mužem stolovala. Byla pod panstvím hada-vítěze a stala se otrokyní člověka.
Otrok, bídné stvoření! Byl pokládán jen za majetek, za věc jiného. A těchto věcí bylo v Římě kolem roku 100 před Kristem z 1,200 000 všech obyvatel asi 1,188 000. Tedy jen 12 000 bylo svobodných, kteří měli majetek; ostatní byli majetkem někoho jiného. Otrok byl zcela bez práva; ani na svůj život neměl práva. Nebyl pokládán za člověka. Spoutali ho na rukou i nohou, bičem ho probouzeli, bičem hnali k jídlu, bičem do práce, bičem mu zavinšovali dobrou noc na holé zemi.
A žena byla také otrokyní. Neměla práva a moci ani nad sebou, ani nad svými dětmi. Když otci ukázali novorozeně a nelíbilo se mu, bylo zabito a matka musela mlčet. Ani nad svým životem neměla práva: u některých pohanských kmenů po mužově smrti musela i ona zemřít. A vzdělání se jí také nedostávalo, žila v ústraní.
Do této situace přichází křesťanství a hlásá rovnost mezi lidmi, rovnost mezi mužem a ženou. Cílem křesťanství a ovocem ducha Kristova to bylo, když jeden římský boháč na Vánoce dovedl před papeže svých osm tisíc otroků a řekl:
„
Z lásky vůči mému nebeskému Otci a z vděčnosti vůči Pánu Ježíši, všechny tyto své bratry v Kristu tímto za svobodné prohlašuji a svoje majetky mezi ně podělím.“ (Szuszai: Apologie)
To byla sociální revoluce, o které my, dědicové Evangelia, po devatenácti stoletích nemůžeme mít ani představu.
V pohanství byla žena ignorovaná. Pohanství pochybovalo, jestli otrok a žena jsou stejné ceny s mužem. Od toho okamžiku však, ve kterém Kristus vzal na sebe „přirozenost sluhy“ (Flp 2,7), tělo lidské, svět dostal také do svévo čelo ženu, Marii, Královnu nebes a jejího Syna Krista Krále.
Od toho dne se postavení ženy začalo pozvedat. Vznešené ženy římské: Agnesa, Cecílie, Prudencie loučí se s pohanstvím, žena staví se znovu na své místo z dávného Ráje, to jest: po bok muži, aby sice byla jemu podřízenou, bezpochyby, ale i jeho rovnocennou družkou v životě, jeho podporou , aby brala podíl na všech jeho trápeních a křížích, aby také pamatovala, že je ženou ne pro sebe, ale je ženou mužovou, která od včasnného rána je zvyklá sloužit a jejíž život je, jak se to říká, věčným „jdi a pojď“ pro jiné, která život obětovala za jiné, ale která je zároveň – královnou u ohniště, královnou zářící, vítanou, dobrotivou, která miluje a je milována, jejíž milý úsměv zahání chmurné myšlenky, odvrací špatné úmysly, dává chuť do života, dlouhé a těžké chvíle života činí příjemnými.
To je povoláním a povahou ženy, ačkoli si to i neuvědomí. Křesťanství postavilo ženu jako dítě Boží na roveň muži a vytrhlo ji z otroctví, je svobodná.
Peter Černo
***
Text vyšiel původně v časopise
Svätá rodina 1/1933, pro zveřejnění na stránke Christianitas.sk byl částečně upravený redakcí Christianitas.sk.
Převzato z
https://christianitas.sk/,
článek z 25. 12. 2025 naleznete
zde.
