Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Narození Páně - za svítání
Když andělé odešli od pastýřů do nebe, řekli si pastýři mezi sebou:"Pojďme teda do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznamil!" Pospíchali tam a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivovali se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. (Lk 2,15-20 )
Ti, kdo byli na půlnoční, slyšeli začátek Lukášovy zprávy o narození Krista. Byla tam řeč o pastýřích, které probudilo veliké a tajemné zjevení Boží slávy. Bylo tam plno nadpřirozených bytostí a hlasů z nebe. Není divu, že pastýři se báli.
Teď jsme slyšeli pokračování děje. Zjevení zmizelo, andělé se výslovně vrátili do nebe, dozněly tajemné hlasy. Všechno je zase úplně normální a reálné. – Teď je řada na pastýřích, jak budou reagovat na to, co slyšeli. Jejich reakce je jasná: Pojďme tam! – A zvedli se a pospíchali k Betlému, i když byla noc a nebylo vidět na cestu. Tento děj souvisí i se situací a problémy v našem duchovním životě.
Kolik zpráv jsme už přijali a vyslechli! Kolik zvěstí Božího slova nám bylo oznámeno a my jsme možná i pozorně naslouchali. Pokaždé bylo jasně řečeno: Slyšeli jsme Boží slovo – a my jsme odpověděli: Bohu díky. Uvažme, co všechno už se mohlo změnit v našem životě, kdyby nás toto boží slovo opravdu proniklo, probudilo a uvedlo do pohybu.
Možná jsme i my – jako pastýři – řekli: „Pojďme tam!“ Snad jsme si dali předsevzetí ve snaze něco udělat, hnout se z místa, dát se do pohybu ze své stagnace. Ale sami víte, jak často zůstalo jen u předsevzetí.
Pastýři poté, co si řekli: Půjdeme tam… také opravdu vstali, a jak říká Lukáš, pospíchali do Betléma. Právě v tom, je máme následovat. Nestačí, že člověk si jde o vánocích do kostela poslechnout zprávu o narození Spasitele. Nestačí, že v tuto zprávu dokonce i uvěří. Je třeba na ní reagovat a vydat se na cestu. Usměrnit všechny síly své bytosti, své životní energie směrem ke Kristu, který je prvním a základním cílem v pořadí všech našich životních hodnot. Je třeba jít, abychom došli, je třeba hledat, abychom nalezli.
Máme jednu velkou jistotu: Bůh si s námi nehraje na schovávanou v noční temnotě. Chce být hledán a rád se dává nalézt. Dokonce slibuje, že každý, kdo hledá, nalézá. A zkušenost věřících vyjadřuje moudré rčení: Kdo hledá Boha, už ho našel… a nalezl ještě víc, než hledal.
Úryvek dnes představuje Boha uprostřed rodiny. Vybavují se slova Jana Pavla II., který nazývá rodinu svatyní života. Vždyť všude tam, kde jsou dva nebo tři v Pánově jménu, on je mezi nimi. On je členem každé rodiny, která se mu vírou otvírá.
Pohled na svatou Rodinu má v dnešním úryvku jednu zajímavost. Pořadí osob je jiné, než jak jsme zvyklí je říkat: Ježíš, Josef, Maria – nebo: Ježíš, Maria, Josef. Lukáš říká překvapivě: „Nalezli Marii, Josefa a děťátko…“ Všimněme si, že Lukáš neřadí osoby podle důležitosti dogmatické, ale podle reálného, praktického stavu věcí. Je tu prostě novorozeňátko, které na prvním místě potřebuje maminku. Jen ona je schopna ukojit všechny jeho potřeby tělesné i citové. To ona, Maria, je drží v náruči. Jde tu o ryzí pozornost sv. Lukáše k Panně Marii, kterou podtrhuje i další věta: „Maria o tom všem rozjímala ve svém srdci…“
Vděčně si uvědomujeme, že je to na prvním místě Maria, která je pro nás učitelkou správného přístupu k Ježíšovi. Ve všech postojích od Betléma až po Kalvárii. Z jejich mateřských rukou a jakoby pod jejím dohledem přijímáme i my Krista o své duše. A na závěr: Nepřehlédněme, že spěch pastýřů je v obou směrech. Směrem tam a směrem nazpět. Nejdříve úsilí v hledání a nalezení Krista, pak apoštolské hlásání toho, čeho jsou plni, co poznali, co viděli, čemu uvěřili. Zážitek nalezení je zavazuje k tomu, aby vydali svědectví.
Také my jsme přišli za Tebou, Pane. Také my za chvíli odejdeme zpět do světa. Ale mezi tím je chvíle našeho důvěrného setkání s Tebou. Chvíle naší adorace. Chvíle Tvé blízkosti, která nás má prostoupit a proměnit. Kéž se tak opravdu stane!
