zdroji naděje, pokoje, dobra, radosti a pomoci všem lidem v nouzi.
"
Čím více mě budete uctívat, tím více vám budu žehnat"
Obě knížky -
JEŽÍŠKU, DŮVĚŘUJI TI! a
O MOCNÉM PŮSOBENÍ DÍTĚTE JEŽÍŠE vydalo v prosinci 2024 Nakladatelství Flétna. Doslov k té druhé napsal otec Marek Dunda. Níže najdete několik ukázek z nich:
Josef Šváb
JEŽÍŠKU, DŮVĚŘUJI TI!
Osobní svědectví muže, jenž zasvětil svůj život šíření úcty k Pražskému Jezulátku. V knize
plné dramatických i dojemných příběhů nalézáme povzbuzení k znovuobjevení úcty
k Ježíškovi. K Ježíškovi, jenž nás dojímá o Vánocích, ale čeká na naše přátelství a důvěru
také po celý rok. Aby mohl pomáhat, šířit lásku, radost a pokoj.
ISBN: 978-80-88068-82-2
Měkká vazba s přehnutými klopami, 115 x 190 mm, 112 stran,
doporučená cena: 155 Kč
Kolektiv autorů
O MOCNÉM PŮSOBENÍ DÍTĚTE JEŽÍŠE
Úcta k Jezulátku (Ježíšovu dětství) je rozšířená po celém světě. Ústřední místo v ní zaujímá
Praha – zde se na Malé Straně v kostele Panny Marie Vítězné nachází milostná soška
Pražského Jezulátka, nejznámější soška malého Ježíška na světě. Stále přibývají nová
svědectví o pomoci Pražského Jezulátka lidem v nouzi. Mnohá z nich nalezneme i v této
knize, která zasazuje úctu k Ježíškovi (Pražskému Jezulátku) do současného kontextu, kdy
český národ a celé lidstvo čelí vážným existenčním výzvám. Tou největší je spása
nesmrtelných duší.
ISBN: 978-80-88068-99-0
Měkká vazba s přehnutými klopami, 115 x 190 mm, 112 stran,
doporučená cena: 155 Kč
https://www.fletna.cz/nakladatelstvi/index.html
https://www.nejlevnejsi-knihy.cz/nakladatelstvi/Martin%20Leschinger-
Přijď, Ježíšku!
Ukázka z knihy O MOCNÉM PŮSOBENÍ DÍTĚTE JEŽÍŠE v podobě dojímavého příběhu o síle dětské víry. Svědectví zaznamenala polská spisovatelka Maria Winowska, která je osobně vyslechla od kněze, v jehož farnosti se událost odehrála.
Stalo se to již dříve v maďarském městečku čítajícím kolem půldruhého tisíce obyvatel. Slečna Gertrúd, učitelka tamější základní školy, si vytyčila velmi jasný program: vykořenit víru z dětských srdcí. Děti, kterým zbožní rodiče vštěpovali katolické zásady, upevňované navíc hodinami náboženství u místního pana faráře a přijímáním Nejsvětější Svátosti, se nenechávaly učitelkou ovlivnit, ale zároveň si nedovolily něco namítat.
Desetiletá Angéla, chytré a milé děvče, byla žákyní 4. A. Jednou přišla za panem farářem s prosbou, aby jí dovolil chodit každodenně ke svatému přijímání. „
Uvědomuješ si, jaké to může mít následky?“ zeptal se kněz. „
Prosím, otče, neodmítejte mě! Když chodím ke svatému přijímání, cítím se daleko silnější. Vždyť jste mi říkal, že mám dávat dobrý příklad. Abych to mohla dělat, musím mít velkou sílu!“
Pan farář tedy s jistými výhradami souhlasil. Od této chvíle jako by se ve 4. A rozpoutalo peklo. Učitelka si udělala z malé Angély terč. Třebaže byla holčička do hodin skvěle připravena, slečna Gertrúd jí i tak snižovala známky a bez ustání na ni útočila. Angéla vše snášela s obdivuhodnou statečností. „
Andílku, není to náhodou nad tvoje síly?“ zeptal se jednou pan farář. „
Ale kdepak, otče! Pán Ježíš trpěl daleko víc… plivali na něj… Mně se to ještě nestalo!“
Kněze taková odvaha zaskočila. Angéla si nikdy na nic nestěžovala, ale její spolužačky často za panem farářem přicházely a se slzami v očích mu vyprávěly, co se ve třídě děje.
Několik dní před Vánoci si slečna Gertrúd vymyslela krutou hru, která podle ní měla jednou provždy vymýtit staré „pověry“. A opět, jak už se stalo zvykem, si vzala na mušku Angélu.
„
Angélo, co uděláš, když tě rodiče zavolají?“
„
Přijdu.“
„
Představ si ale, že by zavolali tvoji mrtvou babičku…“
„
Ta nepřijde.“
„
A kdyby volali Ježibabu nebo Červenou karkulku?“
„
Ty taky nepřijdou, vždyť jsou z pohádek.“
„
Skvěle! Hned uděláme takový pokus. Angélo, jdi na chvíli za dveře.“
Holčička tedy odešla ze třídy.
„
A teď, děti,“ řekla učitelka, „
ji hlasitě zavolejte! Všechny najednou!“
„
Angélo! Angélo!“ křičelo ze všech sil třicet dětských hrdélek. Angéla vešla.
„
Vidíte, moje děti. Jestliže někdo je, přijde, když ho zavoláme. A když není, tak nemůže přijít. Věří někdo z vás ještě na Ježíška?“
„
Ano…“ odpovědělo několik nesmělých hlasů.
„
A ty, Angélo, věříš pořád, že tě Ježíšek slyší, když ho voláš?“
„
Ano, věřím, že mě slyší!“ řekla pevně malá Angéla.
„
Dobrá. Uděláme další pokus. Viděli jste, že Angéla hned vešla, když jste ji zavolali. Pokud Ježíšek existuje, uslyší vaše volání. Křičte tedy všichni pořádně nahlas: ,Přijď, Ježíšku!‘ Jedna, dva, tři, všichni najednou!“
Děti svěsily hlavy. Nastalo mlčení. Ticho vyvolané nejistotou dětských srdcí přerušil posměch učitelky.
„
Vidíte, právě to jsem chtěla! To je můj důkaz!
Netroufnete si ho zavolat, protože dobře víte, že Ježíšek nepřijde. Neslyší vás. A víte, proč vás neslyší? Protože neexistuje. Je to jenom báchorka!“
Děti mlčely dál. Po těžké ráně slečny Gertrúdy jim krvácela srdce. Angéla tam stála celá bledá.
„
Bála jsem se, že upadne,“ řekla později panu faráři jedna její spolužačka. Učitelka se viditelně opájela rozpaky dětí. Angéla najednou vběhla doprostřed třídy. Oči jí plály. Vykřikla:
„
Dobrá! Zavoláme ho! Slyšíte? Volejme všichni spolu: ,Přijď, Ježíšku!‘“
Všechny děti se postavily a se sepjatýma rukama a hořícími srdci začaly ze všech sil volat: „
Přijď, Ježíšku!“
Učitelka ihned nařídila, aby přestaly. Podívala se nenávistně na Angélu. Nastalo opět těžké ticho, jako kdyby někdo zemřel. Ale znovu se ozval zvučný hlásek Angély:
„
Zavolejme ho ještě jednou!“
„
Byl to křik, který by zbořil školu,“ popsala jedna z holčiček.
Najednou se tiše otevřely dveře. Zdálo se, že na ně zamířilo veškeré denní světlo. Světlo rostlo, sílilo, nakonec se změnilo v ohnivou kouli, která se rozevřela, a v ní se ukázalo tak překrásné Děťátko, jaké děti ještě nikdy neviděly. Děťátko se na ně usmálo a nic neřeklo.
Děti pak panu faráři vyprávěly, že přítomnost Děťátka naplnila jejich srdce nepopsatelnou sladkostí a radostí…, že bylo oblečeno do bílých šatiček a připomínalo slunce… Vyzařoval z něj takový jas, že ve srovnání s ním vypadalo denní světlo jako noc. Některé děti tento jas oslepoval a bolely je z něho oči. Jiné na ně mohly hledět a nic nemilého nepociťovaly.
Jak dlouho to mohlo trvat? To děti nedokázaly říct. Pravdou je, že „pokusy“ slečny Gertrúdy spolu se zjevením a zmizením Děťátka nepřesáhly vyučovací hodinu. Děťátko se nepřestávalo na žáky usmívat. Pak zmizelo v ohnivé kouli, která se pomalu rozpouštěla. Dveře se tiše zavřely. Nadšené a šťastné děti se nezmohly ani na slovo.
Najednou se ozval hrozný výkřik. Učitelka s divokým pohledem v očích, které jí lezly z důlků, ječela: „
On přišel!“ Vyběhla a bouchla za sebou dveřmi.
Angéla, jako by se vracela z jiného světa, spolužákům klidně řekla: „
Vidíte! Ježíšek existuje! A teď všichni poděkujeme!“ Děti klekly na zem a pomodlily se „Otče náš“, „Zdrávas, Maria“ a „Sláva Otci“. Pak opustily třídu, protože se právě ozvalo zvonění. Celá událost se záhy rozkřikla a rodiče v dané věci vyhledali faráře.
„
Vyptával jsem se všech dětí a v jejich vyprávění jsem nenašel žádné rozpory,“ řekl mi později onen farář. Slečna Gertrúd zešílela a skončila v ústavu. Nepřestávala ječet: „
On přišel! On přišel!“ Pan farář ji chtěl navštívit, ale zakázali mu k ní přístup.
(převzato z Te Deum 6/2011)
Staneš se matkou mnoha dětí
„Manželé z Moravy, kteří jsou spolu v roce 2024 již sedmnáct let, nemohli mít několik let děti a nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace mohla změnit. Během společných modliteb v jejich modlitebním společenství dal Bůh skrze milost Ducha Svatého slovo z vnuknutí, v němž bylo sděleno, že až dozraje čas, Bůh jim požehná a manželka se stane matkou mnoha dětí. Manželé uvěřili tomuto zaslíbení a snažili se i nadále pokračovat v modlitbách.
Věci se ovšem nedaly do pohybu ihned a Bůh zkoušel jejich víru. Prosili na mnoha poutních místech
a vykonali také pouť k Pražskému Jezulátku, kde prosili Ježíška o milost uzdravení.
Po jisté době Bůh připravil zvláštní situaci. Ve farnosti, kde manželé žili, probíhaly lidové misie a kněz, který tuto obnovu vedl, se rozhodl udělit manželce svátost pomazání nemocných směřující k vyřešení jejich problému. Ve chvíli, kdy kněz uděloval tuto svátost, manželka pocítila velmi silný dotek Boží milosti. Měla dojem, jako by jí plně pronikla uzdravující moc Ducha Svatého. V tento okamžik s jistotou věděla, že byla fyzicky i duchovně uzdravena. Již následující měsíc čekali první holčičku Marušku a s odstupem vždy asi půl druhého roku přicházely další děti.
Nyní mají sedm dětí (čtyři holčičky a tři chlapce). Během této etapy si Bůh některá miminka v raném období těhotenství povolal na věčnost, takže jejich rodina má ještě šest dalších dětí, které se za ně z Nebe přimlouvají – se svými anděly – před tváří nebeského Otce (srov. Mat 18,10).
Rodiče mají z dětí velkou radost; jsou pro ně mimořádným darem, ale tím jejich odpovědnost vůči nim nekončí, protože cílovou stanicí je Nebe. Věří, že milovat Boha celým srdcem znamená především hledat jeho svatou vůli a tu uskutečňovat v každodenním životě. Není důležité to, co chci já, ale co chce Bůh.
Tatínek s maminkou koupili každému z dětí sošku Jezulátka a děti si je občas berou ke společné modlitbě. Zvlášť když je neklidné počasí, děti si svoje Jezulátka postaví na stůl a společně se s rodiči modlí růženec. Děti pozorují moc takové modlitby. Téměř ve všech případech (což bývá pro dospělé až nepochopitelné) síla živlů za velmi krátkou dobu ustupuje a vše naplňuje zvláštní Boží pokoj.
Jindy, když nějaká osoba potřebuje naléhavě pomoc nebo milost Boží v nemoci, rodiče s dětmi desetkrát opakují: „
Pane Ježíši, prosíme, pomoz této osobě!“ I zde platí, jak mocná je tato střelná modlitba vyřčená ústy malých dětí. Upřímná modlitba dětí nalézá zvláštní a podivuhodnou milost u Boha. Rodina se později rozhodla, že na svém pozemku vytvoří malou modlitební kapli Pražského Jezulátka. Dnes se v ní již všichni modlí a předkládají Bohu své prosby a úmysly. Kéž Jezulátko mocně žehná českému národu!“
JEŽÍŠKU, DŮVĚŘUJI TI!
Josef Šváb
Každý ve svém duchovním životě procházíme různými okamžiky. Občas jsme povzbuzeni, občas upadneme do pochybností, někdy pociťujeme Boží blízkost až hmatatelně a někdy si uvědomujeme, že jsme bez Boží pomoci úplně v koncích. Bytostně Boha potřebujeme. Jak mu to sdělit?
Josef Šváb působí misijně s Pražským Jezulátkem. Po mnoho let objíždí poutní místa a kostely nejen v České republice, ale i na Slovensku. Mnoho času tráví v Medžugorje. Jeho život s Ježíškem je plný neuvěřitelných příběhů o vyslyšení proseb všech, kdo se k Jezulátku s dětskou důvěrou utíkají o pomoc. Bůh pomáhá, ne vždy tak, jak si prosící přeje, ale vždy k prospěchu jeho nesmrtelné duše.
Svědectví Josefa Švába nyní vydalo knižně nakladatelství Flétna. Vybrali jsme pro vás malou ukázku.
Hned v misijních počátcích jsem dostal za vyučenou – pozvali mne do krásného nového kostela v Tavíkovicích. Základní kámen kostela posvětil Jan Pavel II. Jednalo se o nějakou pobožnost. V té době jsem si až drze užíval vědomí Boží blízkosti. Neměl jsem sice osobní zkušenost se zázraky Pražského Jezulátka, zato jsem byl ještě plný toho všeho, o co se s námi v klášteře v Praze podělili bosí karmelitáni. Kostel nebyl normálně zaplněný, byl doslova nabitý, ačkoli bylo nedělní odpoledne. Poněkud mne přepadla nervozita, o čem tam mám mluvit…
Museli mne dostrkat k ambonu. V duchu jsem se jen zmohl na střelné zvolání: „
Pane, smiluj se!“ Tuto modlitbu mám moc rád, protože bývá okamžitě vyslyšena. Vzal jsem do ruky mikrofon, aniž bych věděl, co budu říkat. Hlavou mi prolétla naléhavá prosba:
„
Pane, jestli do toho teď nevstoupíš, já odstupuji. Protože to je totální propadák. Jsem
tady, aby zaznělo tvé slovo, ale nevím, kdy mi ho dáš. Nevím, co mám těm lidem říct!“
A Pán se smiloval! Velmi rychle! Najednou mi přišla myšlenka, ať pozvu ty, kdo již Jezulátko znají a mají s ním nějaký zážitek, ať vydají svědectví. To je dobré! To udělám. Okamžitě jsem tuto výzvu řekl do mikrofonu. K mému údivu začali přicházet lidé a vytvořili pěknou řadu. To mne velmi povzbudilo a dalo naději, že se aspoň nedostane na mne…
Díky, Ježíšku! Chválím Tě, Ježíšku! V té době jsem se totiž stále ještě nacházel ve stavu, kdy naše manželství bylo na rozsypání a světlo na konci tunelu této krize zatím nikde. Takže mi bylo asi tak, že bych nejraději byl ukrytý pět metrů pod zemí, aby na mne nikdo neviděl. A teď jsem tady měl stát před přeplněným kostelem a něco říkat… To bylo přesně proti mému vnitřnímu nastavení.
Jenže Ježíškovi jsem slíbil, že budu dělat to, co bude chtít. Ježíšek má rád, když se mu odevzdáváme. To odevzdání jsem učinil již před lety společně s manželkou Květuškou, a sice skrze Pannu Marii podle sv. Ludvíka Grigniona z Montfortu, kdy se člověk se vším, co je a co má, cele odevzdá Matce Boží.
Vnímal jsem tedy, že je i vůle Panny Marie, abych v tom kostele vpředu konal misii. Že to již není jen na mém rozhodování, ale je to o tom, co chce Panna Maria. Následkem této mé „odevzdanosti“ Matce Boží přicházeli k ambonu lidé, kteří postupně jeden za druhým začali vydávat svědectví o tom, jak Jezulátko v dnešní době působí. Jen jsem nastavil uši – a po vyslechnutých svědectvích u bosých karmelitánů absolvoval své druhé školení, kdy mi obyčejní lidé z venkova sdělovali, jak je Jezulátko, když se k němu v modlitbě utíkají, slyší a vyslyší. A tak se u ambonu střídala paní učitelka s paní listonoškou a s lidmi mnoha dalších profesí…
Vzpomínám na jednu ženu, jak vyprávěla:
„
Mám přítelkyni v Tokiu, která moc toužila navštívit Prahu. Pozvala jsem ji k nám a ona skutečně přiletěla. Ještě na letišti se hned zajímala, kde by našla Pražské Jezulátko. Tak jsem ji vzala k Panně Marii Vítězné, a jak se ocitla u Jezulátka, oznámila mi, že si můžu udělat vlastní program. Že ona má vyřizování svých proseb u Pražského Jezulátka minimálně na dvě hodiny. Vytáhla velký arch papíru popsaný malým písmem s prosbami snad za celé Japonsko…
Když jsem se po dvou hodinách vrátila do kostela, známá mne upozornila, že zatím není hotová a že ji tam budu muset nechat s Ježíškem ještě další dvě hodiny…
Co se dalo dělat, že, tak jsem se znovu prošla a za dvě hodiny byla zpátky u Pražského Jezulátka. Známá zářila spokojeností: ‚Teď jsem všechno svěřila Ježíškovi a v Praze už mě nic nezajímá.‘
Poněkud zvážněla a zadívala se na hodinky. ‚No, možná bych ještě stihla ten let zpátky…‘ Tak jsme se zase vrátili na Ruzyni a ona hned odletěla zpátky do Japonska. Za měsíc od ní přišel dopis. Psala, že všechny věci, které Jezulátku předložila, jí Ježíšek dal.“
Toto svědectví mne velmi povzbudilo.
