Postavme své životy na skále Pána Ježíše Krista a jeho Církve, kde můžeme společně bojovat proti světu, tělu a ďáblu. Stůjme pevně a přijímejme ostatní do jediného místa skutečného bezpečí, do Katolické církve, která nese Ježíšovo jméno.
V sedmé kapitole Matoušova evangelia čteme Ježíšova slova učedníkům o tom, jak mají žít:
Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům ‒ ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku.
Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům ‒ i zřítil se a jeho pád byl veliký.“ (Mt 7, 24 - 27)
Je čas na poctivé zhodnocení. Měli bychom si položit otázku: „
Na jakých základech stavíme?“
Žijeme ve stále neklidnější době. Zdá se, že k násilnostem v našich ulicích dochází tak často, že už nás ani nepřekvapují. Všude, kam se podíváme, vidíme otřásání morálních základů, na které jsme se kdysi spoléhali. Ve struktuře našeho občanského řádu se objevují trhliny a hluboké rány, které je třeba zacelit.
A ano, i Církev se otřásá. Křesťané se však nemusí bát. Náš společný život v Kristu, naše spojení v mystickém Těle Kristově, je stále schopen poskytnout útočiště nejen nám, ale i ostatním, kteří hledají stabilitu, zatímco otřesy kolem nás pokračují. Falešné základy, z nichž některé ukolébaly i mnohé věřící k samolibosti, se mohou brzy zhroutit pod tlakem způsobeným rostoucím rozkolem a úpadkem. Jak však apoštol Petr připomínal prvním křesťanům, kteří procházeli pronásledováním, „
soud začíná od Božího domu“. (1 Petr 4,17)
Všichni, kdo nosíme jméno křesťan, i když jsme rozděleni, jsme stále povoláni k té Církvi, která je založena na Ježíši Kristu. Je to jediné místo skutečného bezpečí - místo, kde můžeme stát bezpečně a silně a odkud musíme oslovit ty, kteří podléhají strachu rozpoutanému v srdcích mužů, žen a národů. To proto, že Církev má neotřesitelný základ, Ježíše Krista, který je stejný „
včera, dnes i navěky“. (Židům 13,8) A je v něm.
Tam musíme stát - a stát společně - v Ježíši Kristu. Nemůžeme se stáhnout z bouří, které nás obklopují. Ale stojíme-li na pevném základě, z něhož můžeme přinést stabilitu a svobodu těm, kteří se začínají obávat toho, co je čeká, musíme odtud bojovat „
dobrý boj víry“. (1 Tim 6,12)
Bojující církev
Z tohoto bezpečného místa můžeme společně bojovat proti světu, tělu a ďáblu. Z tohoto místa můžeme oslovit všechny muže a ženy Boží láskou, která se plně projevila v Ježíši Kristu. A z tohoto místa můžeme oslovit ostatní, abychom obnovili základy autentické svobody a vedli je po cestě k jedinému trvalému míru.
V pondělí 21. května 2012 uspořádal Benedikt XVI. oběd se členy kardinálského kolegia, aby jim poděkoval za jejich laskavost, s níž mu 16. dubna 2012 popřáli k 85. narozeninám. Kromě toho chtěl poděkovat svým přátelům za přání k sedmému výročí jeho zvolení na Petrův stolec, které proběhlo 19. dubna 2012. Zdroje Vatican News uvedly, že Benedikt připomněl bratřím, na které se spoléhal při svých radách a doporučeních, že „
Církev, mystické tělo, existuje na této zemi a nazývá se Církví bojující, protože její členové bojují proti světu, tělu a ďáblu“.
S kardinály se podělil o mnohé okamžiky radosti během své apoštolské služby jako Petrův nástupce, ale i o postřehy z bojů:
„
(Zvláště) děkuji Pánu za mnoho let, které mi dal, let s mnoha dny radosti, nádhernými časy, ale i temnými nocemi. Při zpětném pohledu je však pochopitelné, že ty noci byly nutné a dobré. Vidíme, že zlo chce vládnout světu a je třeba jít do boje proti němu. (Vidíme), že to dělá mnoha způsoby, krvavě, různými formami násilí,
ale také způsoby převlečenými za dobro a tím ničí morální základy společnosti. Jsme v tomto boji a (v) tomto boji je velmi důležité mít přátele.
Jsme v tomto boji a (v) tomto boji je velmi důležité mít přátele. Jsem obklopen přáteli kardinálského kolegia: jsou to moji přátelé a já se cítím jako doma, cítím se bezpečně ve společnosti výborných přátel, kteří jsou se mnou, společně.“
Domníváme se, že pocity vyjádřené v ten den směřovaly k historickému činu, který podnikl 28. února 2013. S pokorou, která charakterizuje jeho mimořádný papežský úřad, Benedikt rezignoval na svůj apoštolský úřad. Oznámení bylo jednoduché a přímočaré. Bylo učiněno před konzistoří jeho bratří v biskupské službě, kardinály, kteří se sešli v Římě, kde schválil více než 800 kauz ke kanonizaci. Stal se prvním papežem od roku 1294, který se tímto způsobem vzdal svého úřadu.
Použití výrazu „Církev bojující“ jako popisu poslání Církve na zemi bylo dříve naprosto běžné. Z mnoha důvodů, včetně možného nepochopení tohoto termínu v této stále násilnější době, se však přestal používat. Je třeba jej oživit a zasadit do správného kontextu, do duchovního kontextu. V roce 1953 papež Pius XII, který vedl Církev po dvě desetiletí temnoty ve světě sužovaném válkou, bez okolků prohlásil: „
Patříme k Církvi bojovné a ona je bojovná, protože na zemi jsou mocnosti temnoty stále nedočkavější, aby dosáhly její zkázy.“
Protože v každodenním životě čelíme rostoucímu nepřátelství jen proto, že vyznáváme křesťanskou víru, je důležité znovu si připomenout slova, která apoštol Pavel pronesl k efezským křesťanům: „
Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám.
Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší." (Ef 6,11.12).
Víra a budoucnost
V roce 1969 napsal tehdejší kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., útlou knížku s názvem
Víra a budoucnost. V ní hovořil o tom, co může Církev čekat. Tehdy ještě netušil, že bude zastávat Petrův stolec. Zde je několik úryvků, které stojí za vážné zamyšlení:
„
Církev se zmenší a bude muset začít víceméně od začátku. Nebude již moci obývat mnohé ze staveb, které si v době prosperity postavila. Jak se bude snižovat počet jejích stoupenců, ztratí mnoho svých společenských výsad. Jako malá komunita bude [ Církev] klást mnohem větší nároky na iniciativu svých jednotlivých členů.“
„
Pro Církev to bude těžké, protože proces krystalizace a vyjasňování ji bude stát mnoho cenné energie. To ji ochudí a způsobí, že se stane Církví pokorných. Tento proces bude dlouhý a únavný jako cesta od falešného pokrokářství v předvečer Francouzské revoluce - kdy si biskup mohl myslet, že je moudrý, když si dělal legraci z dogmat a dokonce naznačoval, že existence Boha není vůbec jistá. Až však zkouška tohoto tříbení pomine, bude z oduševnělé a zjednodušené Církve proudit velká síla.“
„
Lidé se ve zcela plánovaném světě ocitnou nevýslovně osamělí. Pokud úplně ztratili ze zřetele Boha, pocítí celou hrůzu své bídy. Potom objeví malé stádo věřících jako něco úplně nového. Objeví ho jako naději, která je určena pro ně, odpověď, kterou vždy ve skrytosti hledali.”
„
A tak se mi zdá zcela jisté, že Církev čekají velmi těžké časy. Skutečná krize sotva začala. Budeme muset počítat se strašnými otřesy. Stejně tak jsem si však jistý tím, co na jejím konci zůstane: ne Církev politického kultu, která je již mrtvá, ale Církev víry. Možná už nebude dominantní společenskou silou v takové míře, jako tomu bylo donedávna, ale bude se těšit novému rozkvětu a bude vnímána jako domov člověka, kde najde život a naději až za hranice smrti.“
„
Ale ve všech změnách, které lze předpokládat, najde Církev znovu a s plným přesvědčením svou podstatu v tom, co bylo vždy jejím středem: ve víře v trojjediného Boha, v Ježíše Krista, Syna Božího, který se stal člověkem, v přítomnosti Ducha až do konce světa.“
Naše víra a společný život
Všichni máme potřebu někam patřit, právě proto, že nejsme od přírody samotáři. Byli jsme stvořeni pro vztahy. Jádrem křesťanského Zjevení je, že ani Bůh není osamělý. Bůh je Trojice božských osob, Otec, Syn a Duch Svatý, která je v dokonalé lásce dokonale jedna. Ježíš se modlil za to, abychom zakusili tento druh jednoty, která začíná nyní - a bude dovršena v budoucím životě. Tato krásná Ježíšova modlitba je celá zaznamenána v 17. kapitole evangelia svatého Jana. Zde je úryvek:
"
Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne:
ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno:
já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne." (Jan 17, 20-23)
Skrze spásné Vtělení - početí, narození, život, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Ježíše Krista, druhé osoby Trojice a vtěleného Slova - jsme z Boží milosti schopni účastnit se trojičního společenství. Tato účast začíná nyní a otevírá se do věčnosti. To není nějaký esoterický nebo mystický koncept vyhrazený jen pro některé - má to být běžný křesťanský život. Slovy apoštola Petra jsme „
účastnými božské přirozenosti“. (2 Petr 1,4) Jsme povoláni ke vztahu v něm a mezi sebou navzájem pro dobro světa.
Právě v darování sebe sama Bohu a pak skrze milost jeden druhému skutečně nacházíme sami sebe a objevujeme své skutečné poslání v tomto světě. Křesťanské poselství tvrdí, že jsme byli stvořeni pro Boha, a jak výstižně řekl svatý Augustin, „
naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě“. Tam také nacházíme svůj pravý domov. Tímto domovem je Církev, z níž nyní oslovujeme svět. Bůh stále miluje svět natolik, že posílá svého Syna (Jan 3,16). Jeho Syn je stále živý. Byl vzkříšen. Nyní přichází skrze své Tělo, Církev, jejímiž jsme skutečnými členy. (1 Kor 12,12-26)
Církev je v podstatě vztahová skutečnost, neustálé setkávání se vzkříšeným Ježíšem, účast na trojičním společenství v Ježíši Kristu a skrze něj. On je hlavou těla. Církev není něco, ale Někdo. To je podstatná součást křesťanství. K onomu kříži na hoře Kalvárii vede vertikální i horizontální příčka. Snad jeden z nejčastěji citovaných výroků prvních křesťanských otců pochází od svatého Cypriána z Kartága, který napsal: „
Nemůže mít Boha za otce ten, kdo nemá Církev za matku.“ V tomto smyslu je třeba se snažit o to, abychom byli schopni se s ním spojit.
Tento způsob rodinného vyjadřování poukazuje na nezvratnou skutečnost, že první křesťané věřili, že patřit k Ježíši znamená patřit k jeho Církvi. Věřili, že stejně jako jsme se všichni narodili z matčina lůna, tak jsme Bohem pozváni, abychom se v Ježíši Kristu a skrze něj „znovu narodili“ do Církve, nového lidstva, které je v něm znovu stvořeno.
Proces vykoupení začíná, když projdeme skrze svátostnou vodu křtitelnice svatého křtu. Pokračuje, když spolupracujeme s milostí, které se nám dostává v našem životě v Církvi. Úplně dokončen bude teprve tehdy, až se Pán vrátí a my budeme vzkříšeni ve vzkříšených tělech - a budeme žít v novém nebi a na nové zemi! Toto chápání Církve jako účasti na Ježíši Kristu a vstupu do trinitárního společenství se prolíná celými spisy raných církevních otců. V následujícím textu nabízíme několik příkladů.
Raní Otcové o Církvi
Nejprve několik slov
od Origena (185-254 n. l.): „
Kristus zaplavil vesmír božskými a posvěcujícími vlnami. Žíznivým posílá pramen živé vody z rány, kterou mu v boku otevřelo kopí. Z rány v Kristově boku vzešla Církev a on ji učinil svou nevěstou“.
Dále
od lyonského biskupa Irenea (120-203 n. l.), Polykarpova žáka, který byl sám žákem apoštola Jana: „
Potřebujeme se uchýlit k Církvi, pít mléko z jejího prsu, sytit se Písmem Páně. Církev je totiž ve světě vysazena jako ráj.“
Mohli bychom pokračovat, ale to už jsme si řekli. První křesťané nevnímali Církev jako něco, ale jako Někoho. Členství v Církvi nebylo ani zatěžující, ani nepovinné. Vnímali ji jako normativní pro každého křesťana - a životodárnou pro všechny. Něco z toho, co najdete v jejich krásných spisech, shrneme v několika vlastních větách s využitím obraznosti rozvinuté ve spisech prvních křesťanských Otců.
Církev je semenem Království, které má přijít. Církev je vinný kmen, do kterého jsme naroubováni. Církev je vzkříšený Ježíš, který se skutečně zpřítomňuje ve světě. Církev je nová rodina založená na kříži. Církev je místem, kde se učíme milovat, když vstupujeme do samotného společenství Božské lásky zjevené v úplném daru Božího Syna na druhém stromě kříže. Církev, zrozená ze zraněného boku Spasitele, který je „novým Adamem“, na oltáři kříže, je jeho mystickým tělem, které pokračuje v jeho vykupitelském poslání na zemi.
Církev si netvoříme k obrazu svému, Církev nás přetváří ke Kristovu obrazu skrze milost. Na závěr nám dovolte několik inspirativních slov jednoho z našich oblíbených současných teologů, pravoslavného laika jménem Olivier Clement. Píše o Církvi:
„
„Ve zmrtvýchvstalém Kristu, v Jeho oslaveném těle, v samotném otevření jeho ran už nevládne smrt, ale Duch, Dech života. A kříž vítězství a světla, který je vzorem našeho křtu, může od nynějška proměnit tu nejzoufalejší situaci ve smrt a vzkříšení, ‚Pesach‘, přechod na cestě k věčnosti. A to je Církev, tato hluboce svatá instituce: je to křestní lůno, eucharistický kalich, trhlina učiněná pro věčnost vzkříšením v pekelném příkrovu padlého světa.“
Stavějte na skále, bojujte
Zvolme si, že budeme stavět svůj život na skále Pána Ježíše Krista a jeho Církve - a otevřeme své dveře dokořán mužům a ženám naší doby, kteří hledají stabilitu a útočiště v době, kdy se svět otřásá. Buďme silní a přijměme ostatní do jediného místa skutečného bezpečí, do Církve, která nese Jeho jméno. Možná je rozdělená, ale stále je Jeho domovem a zjevuje Jeho plán pro celé lidstvo. Když se budeme modlit, kráčet a pracovat společně, On zahojí rány našich rozdělení a obnoví naše plné společenství. Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom se v Něm vzájemně milovali. (Jan 13,34.35) K tomu jsme také dostali milost.
Je čas připravit se na nadcházející bitvu a stát se Církví bojující v tomto okamžiku v
Jeho dějinách. Pamatujte na slova apoštola Pavla:
"
A tak hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti.
Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám.
Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší.
Proto vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát.
Stůjte tedy pevně, opásáni kolem beder (životem podle) pravdy, oblečeni pancířem spravedlnosti,
obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje.
Vždy se hned chraňte vírou jako štítem. Tak budete moci uhasit všechny ohnivé střely zlého (ducha).
Vezměte (také) přilbu spásy a meč Ducha, to je slovo Boží.
Při každé příležitosti proste a modlete se, (jak to vnuká) Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany."
Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/bishop-strickland-and-deacon-fournier-christians-must-stand-strong-in-the-church-as-the-world-collapses/, 5. 12. 2024
Převzato z
https://www.lifenews.sk/,
článek ze 6. 12. 2024 naleznete
zde.
