Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle adventní- cyklus C
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifaše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“ (Lk 3,1-6)
Průvodcem druhé neděle adventní je Jan Křtitel – „hlas volajícího na poušti, připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky.“ Svatý Lukáš popisuje povolání Kristova předchůdce nejenom v souvislosti s dějinami spásy, ale také s dějinami světa. Vyplývá to z přesného popisu – ve kterém roce, za kterých vládců a velekněží „se stalo Boží slovo k Janovi.“
Ale všimněme si samotné osoby Jana Křtitele.
Čteme v evangeliu, že dříve než začal působit (kázáním, křtem), žil na poušti, kde se sám nejdříve připravil postem a modlitbou na svoje poslání. Tam je povolán, tam se k němu „stalo slovo“.
Čteme dále, že „byl oděn do velbloudí srsti a živil se medem divokých včel“ – je naprosto svobodný, nezávislý. Žije v chudobě, prostě, a to je největší zárukou jeho poslání, nezáleží mu na lidech, co tomu řeknou ostatní, co jí, jak vypadá.
Je to člověk přímý, pravdivý, přísný k sobě i druhým. Umí říct tvrdá slova
-
lidem: „Sekera je už přiložena ke kořeni stromu a každý strom, který nenese dobré
ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“
-
farizeům: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéct před nadcházejícím
hněvem?“
-
Herodovi: „Není ti dovoleno, abys měl za ženu manželku svého bratra.“
Mluvit a hlásat pravdu je pro něj důležitější než vlastní život.
Ale jeho největším rysem je to, že nikdy neukazuje sám na sebe, ale ukazuje na Krista, na toho, který má přijít.
Na otázku, je-li on Mesiášem, odpovídá: „Za mnou přichází někdo větší, než jsem já, jemu nejsem hoden…“
A dále: „On musí růst, já však se menšit.“ Je pouze hlasem, který dává prostor slovu.
Svatý Augustin v komentářích skvěle vystihl poměr HLAS –SLOVO. Úkolem hlasu je být nástrojem a zvěstovatelem Slova. Když slovo vchází do srdce někoho jiného, hlas přestává být slyšet, zmlkne.
Podobně je to i s Kristovým předchůdcem. Když se zjevuje SLOVO –Kristus, HLAS se ztrácí. Předchůdce musí vědět, kdy se má stáhnout, nemůže připustit, aby lidé šli za ním, aby se drželi jenom hlasu.
My také, jako Jan Křtitel, žijeme ve světě, v konkrétní době, sice v době jiných vládců a velekněží, ale je nám svěřen stejný úkol – připravit cestu Pánu, hlásat, že na svět přišla spása.
Každý z nás (nejenom kněží) je tím HLASEM, který připravuje cestu Slovu.
Učme se tedy od Jana začínat vždy „na poušti“ – v tichu modlitby, učme se jeho přímosti, odvaze říkat pravdu celou, nezkreslenou, nehledat kompromisy, které jsou pohodlnější.
Učme se nestavět do popředí sami sebe, ale ukazovat na Krista: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“
