Zamyšlení nad evangeliem 1. neděle adventní- cyklus C
Ježíš řekl svým učedníkům: "Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.
A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.
Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka." (Lk 21,25-28.34-36)
Pozorný čtenář, který trochu uvažuje a zná Kristovo evangelium, by si mohl položit nejednu otázku: „Kdo se v něm má vyznat?“ Kolikrát se v Písmě svatém vyskytují tak obrovské paradoxy, že až nad tím skutečně rozum zůstává stát.
Třeba taková blahoslavenství. Ježíš blahoslaví situace a stavy lidí, před kterými „normálně“ uvažující člověk utíká a snaží se jim, jak jen to je možné, vyhnout. Ačkoli ohlašuje příchod nebeského království, jeho život na zemi vrcholí smrtí na kříži, což apoštoly absolutně znechucuje. Přestože Maria je mu nejblíže ze všech lidí, tváří se, že jsou mu milejší apoštolové. Vlastně během celého svého veřejného působení si Marie, své matky, vůbec jakoby nevšímá. Neustále “provokuje“ svým chováním farizeje a zákoníky, se kterými lidé chtěli být raději zadobře. O své smrti, která byla v očích lidí Boží kletbou, hovoří jako o oslavení – vyvýšení. No, a když se apoštolové ptají na dobu konce světa, příchod Božího království, říká, že to nevědí ani andělé v nebi, ani syn, jen Otec. A zároveň na jiném místě, jak to dnes čteme, pěkně s přehledem vykresluje podrobně každý detail událostí, na které čekáme. Ten, který neví, ví všechno.
Teprve tehdy, až člověk trochu pronikne do způsobu myšlení Boha, nebudou se mu zdát zas tak nesmyslné jeho požadavky, které k nám vznáší. Vlastně už ve Starém zákoně se nachází zvláštní místo, které se velmi podobá dnešnímu evangeliu. Je v knize Habakuk ( 3,17-19). Bylo by nošením dříví do lesa připomínat, že pro lidi Starého zákona byla úroda Božím požehnáním a naopak, když se nedařilo v zemědělství a hospodářství, chápalo se to jako Boží kletba. A prorok Habakuk je připraven chválit s jásotem Hospodina, jásat k Boží chvále.
Dnes nás Ježíš vybízí, abych pozvedli hlavu, až bude celý svět prožívat úzkost a bezradnost nad přírodními živly a tím, co se bude dít na obloze. Pozvednout hlavu znamená naplnit se radostnou nadějí a přímo s nadšením očekávat něco nádherného. Ježíš vybízí doslova k provokaci. Opět tady podtrhuje zákon, který přišel na svět skrze hřích. Svět se raduje z toho, co Boha zraňuje, ne-li „zabijí“, a když Bůh ukazuje svou slávu a moc, je to pro svět pohroma. Sv. apoštol Jan nám zachytil, mezi jinými, jednu z mnoha vět při Ježíšově loučení ve večeřadle před svou smrtí: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat…“
Toto má být typické pro křesťana, který se hlásí ke Kristu. Chovat se úplně naopak, než se chová svět. Prožívat smutek ze světských radostí a naplňovat se radostnou nadějí ve chvílích, kdy svět prožívá úzkosti. Ale to se netýká samozřejmě jen věcí apokalyptických. Tak jako svět bojuje proti křesťanství, tak tělo bojuje proti duši. Když tělo prožívá utrpení a nemoci, duše se zdokonaluje. Když je tělu příliš dobře, pro duši to znamená slábnutí a malátnost.
Ale nejde jen o to. Nejdůležitější na tom všem je učit se prožívat radost z očekávání, které se jednou naplní. Už teď se umět radovat jako dítě, které se od rána těší, že půjde s tátou odpoledne do cirkusu. Prožívat tu obrovskou sílu a elán, jaký prožívá chromý, který se těší, že si jednou zahraje fotbal, a žije pro to.
Ano, Ježíš nás učí být bláznivými a v očích světa pošetilými lidmi, kteří neuvažují svým rozumem, ale naivně přijímají to, co se jim řekne, i když to na první pohled není vůbec logické. Učení křesťanské, jak říká sv. Pavel, je v očích světa pošetilostí a slabostí. V listě Korintským píše: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“
A tak učit se být bláznem pro Krista a jeho evangelium a učit tomu druhé je jediný způsob, jak získat Ducha Božího, který osvěcuje a posvěcuje a uschopňuje k tomu, abychom nenasákli tím, čím žije svět a prožívali tu skutečnost, že ačkoli jsme na tomto světě, nejsme z tohoto světa.
Jak osvěžující je myšlenka, že to, co se hroutí před mýma očima, není mým domovem. Jak žalostný je pak pohled na ty, kteří už nic víc neočekávali.
