Existuje mnoho věcí, pro které jsme ochotni pořádně se zapotit. Lopotíme se, abychom si zajistili živobytí, abychom se před ostatními blýskli ve správném světle, abychom zhubli, zaplatili účty nebo zachovali klid v rodině. Někdy se můžeme strhat, jen abychom se vyhnuli sporům a mohli si nažívat v pohodlí a zajetých kolejích. A výsledek? Nikdy se nezměníme a nebudeme moci jako lidé růst.
Naše duše však najdou pokoj a přestanou prahnout po neznámém teprve tehdy, když hlouběji porozumíme tomu, kdo je Bůh. Některé věci za naši námahu stojí. Je chvályhodné, když urputně bojujeme za víru, odpouštíme druhým a naplno milujeme. Moudrý je ten, kdo dodrží dané slovo, odvádí dobrou práci, bojuje za své manželství, žije bez dluhů a vždy myslí především na rodinu.
Jak nesmírně však mrháme vlastní energií, když se u ostatních všemožně snažíme vylepšit svůj status. Někdy se naší prioritou stane pohodlí a spokojenost až do té míry, že se z nás stávají měkkýši, z nichž ve velkém boji mezi dobrem a zlem není žádný užitek. Přehnaným pohodlím škodíme jen sami sobě.
Ano, někdy je těžké následovat Ježíše. Je však těžké nechat se zachránit? Proto Ježíš řekl:
„
Usilujte vejít těsnou branou, neboť pravím vám: Mnozí se budou snažit vejít, a nebudou moci.“ (Lk 13, 24)
V jiném překladu se dočteme: „
Všemožně se snažte vejít těsnou branou.“ Slova „
usilovat“ či „
všemožně se snažit“ znamenají jedno: zapojit se do boje, zápasit s protivníky, bojovat s obtížemi a nebezpečím, zaníceně se o něco přičiňovat, namáhat se, abychom něčeho dosáhli.
Není to
dokonalý popis cesty víry? Zapojit se do boje, zápasit s protivníky, bojovat s obtížemi, namáhat se, abychom něčeho dosáhli. Zápasíme s opravdovým nepřítelem, který se při každé možné příležitosti snaží ukrást to, co náleží nám. Klesáme a opět vstáváme. Jeden den se cítíme dobiti a zničení, druhý zase požehnaní a plní odvahy. Běžíme, abychom získali konečnou odměnu. Spoléháme na Boha a přislíbení, že nám dá všechno, co pro nás Kristus vydobyl.
Jestli jsi už nějakou dobu kráčel v Ježíšově blízkosti, víš, jak je to někdy náročné. Co měl však Ježíš za lubem, když nabádal ty, kteří mu ještě nedůvěřovali, aby se snažili vejít těsnou branou? Zkusíme se podívat na rozšířený překlad a uvidíme, jestli nám řekne něco víc:
„
Usilujte vejít těsnou branou (střeste ze sebe nedůvěru a náchylnost ke hříchu),
neboť pravím vám: Mnozí se budou pokoušet vejít (vlastními zásluhami), a nebudou moci.“ (Lk 13, 24 – rozšířený překlad)
Někteří si tento verš vyložili jinak a tvrdí, že spásu si musíme zasloužit. Písmo však jasně říká, že spása je dar, získaný milostí skrze víru (viz Ef 2, 8-9).
Představme si zástupy, které se hrnuly, aby si Ježíše vyslechly. Někteří se od něj chtěli učit, jiní ho chtěli slovy nalákat do pasti. Někteří pouštěli jeho slova jedním uchem dovnitř a druhým ven, jiní mu pohledem lačně viseli na rtech.
Nyní se zamysli nad vánočními svátky.
Nezaráží tě ta podobnost? Někteří se na toto období z duše těší, protože je pohání šlechetná touha setkat se s rodinou a přáteli a společně si opět připomenout, že největším darem jsou naši nejbližší. Možná necítí naléhavé volání poznat Ježíše osobně, ale přesto považují svátky za skvělou příležitost ke společnému setkání. A mají pravdu – Vánoce jsou k tomu jako stvořené. Toto období nám však nabízí víc, mnohem víc než jen pár dní oddechu a zábavy.
Někteří jsou naopak doslova zavaleni světskými představami o Vánocích (a vůbec mě to nepřekvapuje), takže nedočkavě odpočítávají dny a čekají, kdy už skončí.
A jiní, bohužel, jen mávnou rukou, protože je vánoční období vůbec nezajímá.
Potom jsou zde však ti, kteří jsou každý rok nově uchváceni vědomím, že Ježíš kvůli nim sestoupil na tuto zem.
Kdybys mohl nakouknout skrze nebeskou klenbu do duchovní říše, byl bys svědkem bouřlivého duchovního boje mezi světlem a temnotou, mezi soupeřícími anděly Boha a intrikánskými démony satana.
Zatímco v nebi zuří boj, lidé si dole na zemi žijí svůj každodenní život a netuší, jakou cenu má jejich duše. Netuší, že v sázce je celá věčnost.
Jakmile se někdo z nás přiblíží k Ježíšovi, nepotrvá dlouho a objeví se i nepřítel. Aby někteří začali brát Ježíše vážně, musí se nejprve popasovat s překážkami, jako je nedůvěra, lidský strach nebo přitažlivost hříchu – a to vše jen proto, aby nakonec dobrovolně a pokorně uznali, že potřebují Spasitele. A buď si jist, že v takových případech nepřítel nehodlá ustoupit a vydláždit jim cestičku, která je vyvede z jeho království temnoty do Boží armády spasených světců.
Podívej se na muslimy, kteří se rozhodli následovat Krista. Kolik toho musí překonat, aby mohli kráčet za Ježíšem? Skoro vždycky přijdou o rodinu, přátelství, domov – někdy ztratí čest v očích celého svého národa.
My na Západě si neumíme představit cenu, kterou zaplatili, aby mohli následovat Ježíše. Bohužel, pro nás to však znamená i to, že se lehce necháme
ukolébat falešným pocitem zajištěné spásy. Můžeme propadnout představě, že jelikož jsme členy velké Církve, zpíváme náboženské písně a máme pár křesťanských přátel, jsme za vodou. To, že jsme někde sdruženi, ještě neznamená, že jsme i přetvořeni.
Ve třinácté kapitole Lukášova evangelia čteme, jak Ježíš varuje před falešným pocitem jistoty.
Jak je možné, že ti, kteří s Ježíšem jedli, pili a poslouchali jeho učení, slyší z jeho úst: „
Odejděte, já nevím, odkud jste!“ Slyšíš, co říkají? „
Jedli jsme s tebou a pili, na našich ulicích jsi učil.“ Šokující, že?
Konzumní náboženství nás nezachrání.
Ježíš to řekl zcela jasně, a přece to dodnes nechápeme.
I když je spása dar, získáme ji jen tehdy, když vejdeme těsnou branou. Osvobodíme se od smýšlení, že se dokážeme zachránit sami. Žádné vavříny vítězství nám nepomohou a žádné pozemské kontakty nám vstup nezaručí.
Bezmezný dar spásy získáme, když pokorně přijdeme za Ježíšem, uznáme a litujeme svých hříchů, vyznáme, že on je skutečně Spasitelem světa – a nejvzácnější poklad bude náš.
Záchrana se nabízí všem – byla však draze vykoupena. Ježíš za naši svobodu zaplatil nelidskou cenu.
Chceme-li dostat úžasný dar spásy, chceme-li, aby se v našich duších zabydlel Duch živého Boha, a chceme-li mít jistotu, že naše spása spočívá v bezpečných rukou Ježíše Krista,
musíme sklonit hlavu a uznat, že sami to nezvládneme – potřebujeme zachránce. A přestože bude naše spása zajištěna, Ježíš nám říká, že cesta k ní bude plná překážek a obtíží. Slibuje nám však také to, že je překonáme. Následujeme přece vítězného Spasitele, který touží po jediném – dovést nás bezpečně domů.
Tomu však, který má moc uchránit vás od hříchu a neposkvrněné postavit v plesání před svou slávu, jedinému Bohu, našemu Spasiteli, skrze Ježíše Krista, našeho Pána, sláva a veleba, vláda a moc před všemi věky i nyní i po všechny věky. Amen. (Jud 1, 24-25)
Tento úryvek pochází z knihy
Pripravte mu miesto – 24-dňová adventná pobožnosť, kterou si můžete koupit na
Zachej.sk
Převzato z
https://www.verim.sk/,
článek naleznete
zde.
