V západní kultuře, kde vliv křesťanství slábne, se lidé často ptají, proč katolíci a někteří další křesťané slaví advent. Je užitečné znát naši historii, abychom mohli vysvětlit, co děláme, těm, kteří se na to ptají. Ještě důležitější však je, že nám to může pomoci plněji vstoupit do tohoto období a prožívat milost, kterou nabízí.
Slovo advent je odvozeno z latinského kořene
ad-venio nebo
adventus, což obojí znamená oslovení a přípravu na příchod. Toto liturgické období adventu dalo vzniknout mnoha zvykům v katolické praxi a zbožnosti. Tyto zvyky, pokud jsou pochopeny a přijaty, mohou pomoci vytvořit vzorec života, kulturu, která zase může pomoci vytvořit rámec pro náš křesťanský každodenní život.
To však závisí na nás a na našich rozhodnutích.
Církev totiž není něco, ale Někdo, mystické Tělo Ježíše Krista, a my jsme údy tohoto Těla. (1 Kor 12) Advent je čas, ve kterém jsme vyzýváni, abychom se připravili na jeho příchod (příchody). Jsme nabádáni, abychom činili pokání ze svých hříchů, zřekli se svých špatných rozhodnutí, odvrátili se od nezřízených vášní, omezili nepřiměřené choutky a oprostili se od sebe samých - aby Ježíš Kristus mohl přijít a ujmout se svého sídla v nás - a v Církvi, která je jeho Tělem.
Prostřednictvím adventního cyklu čtení, modliteb a zbožných praktik - a naší dobrovolné a svobodné účasti na nich - se můžeme odhodlat zbavit svůj život každodenní modloslužby a zříci se sebelásky, která může z našeho života vytlačit Boží milost. Pán chce, abychom žili v neustálém setkání s ním. On neklade překážky do cesty našemu prožívání jeho milosti, to my.
Slovo „liturgie“ je poangličtěným překladem řeckého slova, které znamená veřejnou bohoslužbu. Během adventu a během všech liturgických období církevního roku procházíme velkými událostmi křesťanských dějin z určitého důvodu. Nejsou nějakou formou marného opakování, ale mohou nám pomoci vštípit tajemství křesťanské víry do našeho každodenního života.
Jsme vyzváni, abychom si vytvořili model křesťanského života, doplněný o zvyky, obyčeje a slavnosti, který podporuje neustálé setkávání se vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem. Máme se vědomě zapojit do díla Církve při budování křesťanské kultury, která oslovuje druhé, aby je přivedla do vztahu s Bohem a jeho láskyplným plánem.
Během adventu nás Církev jako matka vyzývá, abychom si uklidili v sobě a vyhradili si zvláštní čas na zvýšenou modlitbu a bohoslužbu. Proč to děláme? Abychom byli lépe připraveni na všechny Jeho příchody tím, že budeme mít jasnost živé víry, abychom rozpoznali Jeho návštěvy! A jako učitelka nás Církev poučuje i o smyslu křesťanského života, povolání a poslání.
Biblické texty, které slýcháme při mši svaté, jsou plné velkých postav, jako je svatý Jan Křtitel a Maria, Matka Páně, kteří jsou příkladem pro každého z nás. Oba ztělesňovali výzvu, kterou všichni sdílíme, abychom řekli Pánu „ano“ a zaujali své místo v přípravě cesty pro všechny, kdo žijí mezi prvním a posledním Ježíšovým příchodem.
Úryvky ze Starého a Nového zákona spolu s inspirovanými čteními v liturgii hodin, oficiální modlitbě Církve, vysvětlují význam a důsledky všech příchodů Páně. Jsme zváni k přijetí milostí nabízených v plném švédském stole svátostných a liturgických bohoslužeb. Záleží však na každém člověku a každé rodině, jestli toto pozvání přijme. Bůh vždy zve. Odpovíme na něj?
Když jsem byl mladý, četl jsem na letišti novinový článek, v němž jeden kněz psal, že katolicismus je to, co nazývá „křesťanství na dlouhou trať“. S odstupem let jsem se přesvědčil o pravdivosti tohoto tvrzení. Vím, že někteří jiní křesťané považují praktiky, jako jsou ty adventní, za prázdný rituál; a možná se pro některé právě tím staly. Ale pro mě ne. S přibývajícím věkem jsou pro mě tyto praktiky pokladem, který je třeba znovu objevovat - a neustálým vybízením k tomu, abychom začali znovu.
Slavení adventu nás vybízí k živé víře, pokání a obnovenému vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Během čtyř týdnů, které předcházejí velké oslavě Narození Pána Ježíše („Christ-Mass“), jsme pozvaní, abychom se připravovali, nachystali a vytvořili místo pro Pána v našich životech a v našich domovech. Připomínáme si, že bychom měli žít tak, jako by On přicházel - protože přichází.
Katolický způsob života může poskytnout formu, do níž se může znovu a znovu vlévat svěžest Ducha. Vzpomínám si, jak mi jednou jeden starý letniční kazatel, když mi bylo 21 let, řekl: „
Synu, naplníme se Duchem, ale pak z nás vytéká“. A tak to také bývá. Potřebujeme být znovu naplněni Duchem Svatým. Vím, že já určitě ano.
Liturgická období a jejich praxe představují příležitost k utváření rodinného života a rozvíjení zvyků, které nám mohou pomoci osvojit si krásu a pravdu zjevenou v Pánových příchodech. Mohou se také stát svědectvím o jeho živé přítomnosti světu, který čeká na znovuzrození. Pomáhají nám vymanit se z monotónnosti sekularizovaného života a podílet se na něčem větším, než jsme my sami. Spojují nás s Tím, který vždy přichází - s těmi, kdo se trvale rozhodují pozvat Ho do svého srdce.
Začátek liturgického roku první adventní nedělí nebyl vždy zvykem. Historie ukazuje, že se nelze shodnout ani na začátku občanského roku. Pokud jde o liturgický rok, je výsledkem vývoje, který zahrnoval četné reformy, jak Církev kráčela v dějinách vpřed. Ve skutečnosti celé pojetí ročních období a liturgického roku, alespoň tak, jak je známe v současnosti, nebylo součástí živé zkušenosti rodící se Církve. V prvotní Církvi bylo vzkříšení Ježíše Krista optikou, skrze kterou křesťané nahlíželi na celý svůj život.
Teprve když se Církev začala šířit - a blížící se druhý příchod Pána Ježíše začal být chápán jinak - začala se vyvíjet liturgická období. I tehdy existovaly velké rozdíly v závislosti na místních zvyklostech. Ve druhé polovině čtvrtého století nacházíme nejstarší záznam o delším a specifickém období liturgické přípravy na Vánoce. Její délka, důraz a praktiky spojené s jejím slavením prošly vývojem.
Opravdu, i v dnešní době procházejí vývojem, protože Církev nabádá a vede věřící, aby prožívali všechny důsledky křesťanských tajemství a v čase pokračovali v pokračujícím díle Ježíše Krista. Pro křesťana s živou vírou není Ježíš Kristus pouhou vzpomínkou. Je živý uprostřed nás a žije svůj život ve svém Těle, Církvi, jíž jsme členy, a skrze ni.
Vykupitelské poslání Pána Ježíše bude pokračovat až do jeho návratu. Jako křesťané jsme pozváni do středu tohoto velkého dobrodružství. Stejný kořen slova, od kterého odvozujeme slovo advent, je také kořenem slova dobrodružství. Křesťanský život, povolání a poslání mají být dobrodružstvím. Advent není nějaký zaběhnutý, mrtvý zvyk z minulosti. Naopak, když ho přijmou křesťané, kteří žijí v Ježíši Kristu, je to dar.
Kdo potřebuje advent? Já ano.
Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/advent-calls-us-to-repentance-and-a-deeper-relationship-with-jesus-as-we-prepare-for-his-coming/, 26. 11. 2024
Převzato z
https://www.lifenews.sk/spravy,
článek naleznete
zde.
