Zamyšlení nad evangeliem 33. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš řekl svým učedníkům: "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."
(Mk 13,24-32)
Texty Písma svatého dnes mluví o konci světa, ukazují jej v tradičních obrazech, které jistě nemůžeme doslovně interpretovat, ale také je nemůžeme popřít. Přece nemůžeme nevidět naše současníky, upínající se k Nostradámovu proroctví i reinkarnaci, k „New Age“.
V době krizí, politických otřesů, válek, přírodních katastrof s apokalyptickými prvky lidé hledají záchranu. Sahá se doslova po všem, a také po Bibli – Slovo Boží je nejjištější a nejsilnější.
Mluví se o velkém dni. Všechna kataklysmata v přírod a v lidských dějinách nejsou tím skutečným soudem. Ony jej jenom připravují. To, na co čekáme a připravujeme se, je příchod Syna člověka. A tehdy dostaneme odpověď na všechny otázky a každý čin i každý rozum bude souzen.
Je řeč o nečekaném příchodu Syna člověka, který bude konat soud. A skutečně, při dnešních zhoubných možnostech techniky – poslední soud nám hrozí v každé chvíli: na světě jsou stovky Černobylů, a proto je možné se obávat nejhoršího. Bylo by tedy nemoudré a nebezpečné odkládat Boží soud až na sám konec světa nebo na konec vlastního života. Vždyť Boží soud může přijít jako zloděj do našeho domu. Každý den – a mnoho krát za den – stojíme před soudem.
Úkolem soudu, mimo to, že vyměřuje spravedlivý trest, je soudit postup viníka: vymezit jeho vinu – nebo také přijmout důvody jeho neviny. Takové souzení vlastně probíhá každou chvíli života. Jedna za druhou se objevují situace, kdy člověk musí skládat zkoušku ze své trpělivosti, odvahy, pravdomluvnosti, svědomitosti, zdrženlivosti, sebeovládání apod. Každou chvíli jsme souzeni ze svého egoismu, lenosti, pýchy, chamtivosti, smyslnosti, pohodlnosti.
Kým souzeni? Určitě našimi bližními – ale jejich soud bereme jako nemorální, přinejmenším neslušný. Prvním a směrodatným soudním tribunálem je naše svědomí: svědomí řekne pravdu (pokud je samy nezahlušíme nebo nechceme slyšet a pokud toto svědomí vychováváme k pravdivosti)! Ale i my sami bychom měli sebe posuzovat, odvážně a spravedlivě, často si říkat: To jsem já! Takový jsem! A protože ty situace přicházejí nečekaně, člověk je často zaskočen a říká si: To jsem si o sobě nemyslel….. jaký jsem, nečekal jsem, že něco takového provedu…!
Starokřesťanský spisovatel Tertulián se zmiňuje se strachem o té chvíli, kdy se duše stane zároveň viníkem i svědkem. Tento „podrobný, detailní, individuální“ soud nebude jenom po smrti. Takový individuální soud, kdy je člověk sám sobě viníkem a svědkem (možná jediným), se děje stále. Kéž by nám naše svědomí nemuselo sdělit tvrdou pravdu o nás samých. Kéž by to byl výrok o nevině, o uznání.
Jistěže pak nejlepší je sám sebe pravdivě soudit dříve, než se svět zachvěje a bude veliké soužení (než spadne oheň a síra)
