Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. (Jer 31.8)
To říká sám Pán zástupů, Bůh
Abrahama, Izáka a Jakuba. Proroctví hovoří o konci vyhnanství a diaspory; Bůh svá přislíbení plní. V Ježíšově činnosti však první křesťané, kteří byli Židé, začínají vidět, jak se tato zaslíbení rozvíjejí. Místo toho, aby zavedl jakousi poslední říši, která by zahanbila všechny ostatní říše, vidíme, jak Ježíš shromažďuje nemocné, chromé a slepé z nejvzdálenějších koutů země – stávají se učedníky, připojují se k jeho tělu, které je samo o sobě novým chrámem. Být v něm znamená být doma v Jeruzalémě, ať jsme kdekoli na světě.
Bartimaios, se kterým se setkáváme u Marka, byl skutečnou historickou osobou. Zdá se však, že Marek si uvědomuje i jeho symbolický význam. Tváří v tvář Mesiáši je velká část Izraele jednoduše slepá. Tato intelektuální a duchovní slepota nekoresponduje s fyzickou slepotou Bartimaia. Ten ve skutečnosti vidí docela jasně, co vadí lidem v davu. Ti by rádi viděli zázraky, ale ne nevyhnutně špinavé lidi, kteří je potřebují. Bartimaios však vidí dostatečně jasně na to, aby si toho nevšímal. Papež František se před několika lety na audienci vyjádřil, že Bartimaios projevuje „
tu krásnou tvrdohlavost těch, kteří hledají milost a klepou a klepou na dveře Božího srdce“.
Tato scéna je živou připomínkou toho, proč Bůh zachraňuje svět zvláštním způsobem. Proč, ptá se přemýšlivý moderní člověk, tento všemocný Bůh věci prostě neudělá? Proč prochází touto komplikovanou historií s vyvoleným lidem, proroky a selháním a nakonec nejnepřehlednějším vtělením, které vede až ke smrti? Je to otázka, která dává velký smysl, dokud se opravdu nepodíváte na způsob, jakým fungují lidské osoby. Mohli bychom mít andělské posly, kteří se viditelně objeví v každé domácnosti na světě, aby ohlašovali pravdu evangelia. Kdo by jim uvěřil? Někteří určitě, ale vsadil bych se, že ne mnoho. A nejde jen o to, že žijeme v době hluboké nedůvěry, ale také o to, že skutečná svoboda ve skutečnosti vyžaduje akt důvěry, akt víry. Svoboda pro bytosti, které nejsou vševědoucí, je vždy vykročením do prázdna. Takže konat tak, jako bychom mohli dělat jen věci, kterými jsme si stoprocentně jisti, znamená, když se na to takhle podíváme, vůbec nekonat.
Tipy na knihy:
40 dôvodov, prečo som katolík
Katechizmus Katolické církve
Hovory o (ne)obyčajnom kresťanstve
Všimněte si, že když Ježíš zavolá slepce k sobě, zeptá se ho, co chce. Opět si zde uvědomujeme jistou zvláštnost. Ježíš to určitě ví. Ale, jak připomíná svatý Béda Ctihodný,
Pán chce, aby ho prosil, aby se modlil. Chce své dílo vykonat s ním, ne jen pro něj. A chce zdůraznit, že jeho moc, jakkoli velká, si nebude vynucovat svou cestu.
Nebude nás nutit, abychom ho milovali. Nebude si vynucovat naše štěstí.
Chce naši víru – ne proto, že by ji potřeboval on, ale proto, že ji potřebujeme my, chceme-li se k němu svobodně přiblížit. V tom spočívá celé tajemství modlitby. Bůh nepotřebuje naši modlitbu, ale chce ji.
Chce uskutečnit svou spásu s námi a prostřednictvím nás.
Slepec má víru, ale je víra slepá? Naznačoval jsem, že Bartimaios není slepý tam, kde je to opravdu důležité: v srdci. Pro mnoho lidí je však víra v rozporu s rozumem. Udělat něco „ve víře“ znamená udělat krok bez důvodů, ale jednoduše z jakési slepé důvěry.
Toto rozhodně není to, co katolická tradice chápe jako víru. Je možné mít iracionální víru, ale jiný výraz pro ni by byl jen špatná víra. Lidé opravdu vkládají svou důvěru do nesprávných věcí, i když by to měli vědět lépe.
Správná víra, ctnostná víra, funguje v souladu s rozumem. Jak jsem již řekl, většina rozhodnutí, která činíme, nás nutí vstoupit do věcí, které zcela neznáme nebo jim nerozumíme. To ale neznamená, že nic nevíme nebo ničemu nerozumíme. Možná nejsem moc dobrý mechanik nebo nevím, jak funguje auto, ale nejsem proto neschopný řídit. Vím dost na to, abych mohl učinit rozumný akt víry v tuto konkrétní formu technologie.
Opakem víry není rozum, ale zrak. Víra je tedy v jistém smyslu slepá, protože znamená držet se něčeho, co nemůžete úplně vidět. Ale zrak je koneckonců jen jeden z našich smyslů. Je známé, že ti, kteří jsou slepí, žijí se zesílenými ostatními smysly. Pro nevidomého člověka je tedy vůbec chození možná aktem víry, ale je to mnohem racionálnější než mnohé jiné věci, které vidící lidé dělají neustále.
V každém případě tyto běžné skutky víry v každodenním životě nejsou nijak zvlášť chvályhodné, jsou to jen základní lidské činy.
Víra slepce je pozoruhodná, protože je to víra v Ježíše. Je to spásonosná víra. A Bartimaios si více než většina zástupu uvědomuje, že
ke zraku se nedá dostat, aniž by člověk nejprve věřil. Víra je ve skutečnosti motorem spásy. Božský lékař je připraven, ale
abychom byli uzdraveni, musíme ho o to nejprve požádat.
Nikdo se nakonec nestane svatým náhodou. Musíme si vybrat. Musíme se rozhodnout. Musíme se modlit. Musíme následovat Pána, když nás volá.
Autor: Fr. Samuel Keyes
Zdroj:
Catholic.com
Převzato z
https://www.verim.sk/,
článek naleznete
zde.
