Zamyšlení nad evangeliem 32. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš učil zástupy: „Varujte se učitelů zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár haléřů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“ (Mk 12,38-44)
CO JE DOBRÉHO NA SLOVU BOŽÍM
Co je dobrého na slovu Božím? Všichni jsme je slyšeli.
Ale vyčetli, uslyšeli, přijali jsme z něj každý jiné myšlenky. Zpravidla každý to, co se mu hodí.
Třeba dnešnímu evangeliu, kde se kritizují boháči a mocní, tomu většina z nás naslouchá chutě, ráda.
Dělá nám dobře, jak Pán Ježíš tvrdě soudí ty mocné a bohaté nad námi, protože i nám jde přečasto na nervy arogance některých politiků, bezohlednost novopečených milionářů.
Všichni hledíme pohoršeně na čachrování s miliony, kterými najednou vládnou včerejší proletáři. Jde nám na nervy bezohledné podvádění důvěřivých lidí. Ti zlí, to jsou ti druzí! Já, ty, - my se bez rozpaků ztotožňujeme s chudou, ale ušlechtilou vdovou.
Jenže - je to tak? Jsem já ten, který se ochotně rozdělí i o to poslední, co má, v důvěře, že tím, co rozdá, nezchudne, ale zbohatne?
Nebo jsem z těch, co říkají - kam by člověk došel, kdyby chtěl vyjít s láskou? Kdo by mi dal, na co mám právo? Ve světě platí zásada: něco za něco, nic za nic! Ve světě platí ideál: dostat za nejmenší míru námahy největší míru zisku. - A já žiju ve světě, ne v nebi, tak se řídím tím, co platí v tomto světě.
A tak naše ztotožnění s chudou vdovou, náš odpor k lakomým boháčům, nevychází tak jednoznačně. Pohoršují nás spíš peníze, které mají druzí - nepohoršují nás ty peníze, které máme my. A je-li to s námi tak, jsme planými posluchači slova Božího, a odejdeme dnes z kostela bez užitku.
A pak je tu druhý postoj: Tak Pán Ježíš teda dává přednost chudé vdově před zámožným pánem z vyšších vrstev! To si Pán Ježíš snad myslí, že je lepší být chudý než mít peníze? To snad nám ukládá chudobu za cíl našeho životního snažení? Copak je to něco špatného, když člověk je přičinlivý a vede se mu dobře? Co dobrého by mělo být na chudobě, na bídě?
I tento typ dnešních posluchačů odejde z kostela bez užitku, když si nepřipustí odpověď, která je nasnadě: Pánu Ježíši se jedná o víc, než kolik máš v peněžence, na knížce: jedná se mu o to, jak a k čemu užíváme to, co máme. Zda lakotíme jen pro sebe, nebo zda peníze dobře a k dobrému užíváme. Zda dáme potřebným, když můžeme.
Vdova dávala. I z toho mála, co měla. Všude jsou takové typy lidí, kteří pomohou, kde mohou, kteří darují i sebe, svůj čas, a poslouží, kde je potřeba.
I zde není naše ztotožnění s vdovou snadné ani samozřejmé. I když nepatříme mezi ty, kteří křečovitě lpí na každé koruně, přece je nám trochu proti srsti křesťanská zásada: co zde rozdáš, tím na věčnosti zbohatneš.
Co je tedy dobrého na slovu Božím? Jak mu naslouchat? Abych z nedělního slova Božího uslyšel právě to, co potřebuji k svému polepšení já a teď, musím mu naslouchat bez předsudků, otevřít se mu: „Pane, jsem tu. Chci naslouchat, co mi povíš, vnukneš,.“
V tom je totiž právě krása a vzácnost slova Božího, proto je můžeme číst znovu a znovu. Protože z něj můžeme vyčíst vždy něco nového. To, co právě potřebujeme.
Zaposlouchat se do slova Božího, to je stát se přijímačem Božího vysílače, to je šance uslyšet hlas Božího Ducha, vánek Ducha svatého.
To je tedy dobré na slovu Božím: Když mu nasloucháme správně, když se jím necháme vést, když se mu otevřeme, stáváme se lidmi moudrými.
Dej Bůh, aby to tak bylo.
