Zamyšlení nad evangeliem 31. neděle v mezidobí - cyklus B
Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato." Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary." Když Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku. (Mk 12,28b-34 )
Milovat budeš Pána, svého Boha.
Milovat budeš svého bližního.
Lidé se chválí vynálezy 20. století, jako je televize, přistání člověka na Měsíci, počítače, ale nejdůležitější vynález by byl, kdyby se odstranila chamtivost, nenávist, války.
Možno říct, že v žádném století nezahynulo tolik miliónů lidí ve válce, jako ve 20. století. Vynálezem účinnějších trhavin, atomové, vodíkové bomby, chemických a biologických zbraní spějeme do záhuby. A když bude chamtivost a nenávist pokračovat, celý svět se může proměnit na velký hřbitov. Když člověk na to pomyslí, od hrůzy mu naskakuje zimnice. Ale lidé, jako by ani nebrali na vědomí, ačkoli evropský, ale i celý kulturní svět poznal hlavní přikázání.
Ježíš řekl: „Milovat budeš Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé svojí duše, z celé svojí mysli a z celé svojí síly. Druhé je toto: Milovat budeš svého bližního jako sebe samého. Jiného, většího přikázání, jako jsou tyto, není.“
Existují dva příkazy lásky a dva rozličné předměty lásky: Bůh a bližní, ale jde o jedinou skutečnost – „milovat“. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou tedy nerozlučně spojené. Teoreticky to skoro všichni víme, ale na uživotnění tohoto přikázání v životě je potřebné pomalé a někdy i náročné vyzrávání. Potvrzuje to i tato skutečnost.
Při jedné návštěvě mě překvapil malý chlapeček. Říká: „Ujo, já jsem už chlap.“ Podívám se na něho: „Proč si to myslíš?“ – „No já už nenosím dudlík.“ Zasmál jsem se: „A kdo ti to říkal?“ – „No, táta mě pověděl, když nebudu cumlat dudlík, budu chlap.“ – „Táta má pravdu,“ pohladil jsem ho. Chlapec byl celý šťastný, že je na cestě, aby se stal chlapem, to je pravda. Ale těch dudlíků z úst musí ještě hodně vyhodit. Táta nezůstane jen při té hře a radě, bude mu dále radit. „Synu můj, jak se chceš stát chlapem, tak musíš umět pouklízet svoje věci, vyhodit dudlík svého pohodlí. Půjde ještě dál: Synu můj, jak se chceš stát chlapem, tak se musíš učit ve škole a mít dobré známky. Vyhoď dudlík lenivosti. Synu můj, musím se na tebe spolehnout. Když říkáš, že přijdeš večer v osm, tak přijdeš v osm. Synu můj, jak se chceš stát chlapem, tak nesmíš krást, podvádět apod. Toto je výchova, aby se mohl maličký chlapec stát zodpovědným mužem. Ale řekněte, nestojí za to být mužem na vlastních nohách, který ví zabezpečit život radostí s druhými, sebe i druhým?
Vědět o tom, že mám milovat Boha, vědět o tom, že mám milovat bližní, to ještě neznamená, že jsem chlap. Musíš ten dudlík vyhodit z úst. Pán Ježíš radí milovat Boha celou bytostí a bližního, jako sebe samého.
Je celkem lehké mluvit o lásce. Nepoměrně těžší je lásku žít. Není těžké milovat ty, kteří milují nás, kteří jsou nám sympatičtí. Není těžké jednat v lásce jen po hranice povinností a potom se oddat vlastním zájmům a touhám. Co překáží tvé lásce k Bohu? „Miluj takovým srdcem, jaké máš. Pokud budeš s láskou čekat, až budeš dokonalý, nikdy nebudeš milovat!“ Svědectví podle příkladu lásky, nám dává i tato zkušenost.
V roce 1946 se v Srbsku nacházel koncentrační tábor. Jednoho dne nemilosrdný dozorce sešlehal pro nic za nic ještě surověji než obyčejně vězně číslo 140 580. Vězeň měl nemocné plíce a nemohl konat těžké práce. Proto si dozorce sedl občas na něj a nemilosrdně ho šlehal svým bičem. Jistého večera, když se doprovod zmordovaných vězňů vracel z práce do baráků po lavičce nad močály, dozorce uklouzl a propadl se do močálu. Začal mizet v bahně. Nikdo se za ním ani neotočil. „Nech zdechne potvora! Nic jiného si ani nezaslouží! Kolik nás ztrýznil! Bůh ho potrestal“, mysleli si mnozí v duchu a kráčeli dál. Pouze jeden vězeň se oddělil od skupiny. Běžel dozorci na pomoc. S velkou námahou ho vytáhnul z bahna a s napětím všech sil si ho vyzvedl na ramena, aby se v noci nestal kořistí vlků. Dozorce byl těžký a ubohý vězeň si musel několikrát odpočnout. Pouze před svítáním se dovlekl do tábora na smrt vyčerpaný s dozorcem na ramenou. Byl to vězeň číslo 140 580! Hodnota člověka je ve skutečnosti přikázání lásky.
Nejosobnější střetnutí s Pánem Ježíšem je ve mši svaté, když ho přijímáme během svatého přijímání do svého srdce. To už není pouze střetnutí, ale přebývání Pána Ježíše v naší duši. Eucharistii nejlépe vyjadřujeme naši lásku vůči Bohu a s ním potom můžeme plnit přikázání lásky.
Láska za lásku. Bůh nás miluje věčnou láskou. Splácejme jeho lásku zde na zemi. Až skončí naše pozemské putování a my ho uvidíme v tváří v tvář, tehdy nebudeme daleko od Božího království, ale budeme na něm mít věčnou účast.
