Zamyšlení nad evangeliem 30. neděle v mezidobí - cyklus B
Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák, Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!" Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho!" Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!" Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. (Mk 10,46-52 )
Ptal se rabín svého žáka: „Kdy začíná den?“
-„Když rozeznám v ranním šeru dva stromy od sebe.“
-„To není ještě den. Den začíná teprve tehdy, když rozeznáš v lidech své bratry!“
Spojme oči (zrak) a srdce, očima se dívejme a srdcem chápejme.
Nejenom vidět a dohlédnout, ale i prohlédnout.
Kristus je blízký – je vedle tebe, je někdy děsivě realistický.
Jen se podívej na svoji ženu, podívej se na svého muže, na děti i souseda – on je v něm (on je v nich). Osamělý a trpící.
Vůbec to nezní lacině, když fokolaríni mluví o Ježíši opuštěném.
Zápasíš o to, že nenacházíš Krista v modlitbě – snaž se ho vidět v bližních. Uvidíš-!
Bože, ztratil jsem světlo očí. Nedej, abych ztratil světlo rozumu, a kdybych přece ztratil světlo rozumu, nedej, abych ztratili světlo víry.
