Zamyšlení nad evangeliem 29. neděle v mezidobí - cyklus B
K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme." Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!" Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno." Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny." (Mk 10,35-45)
Možná, že se až podivíme nad tím, že v Božím království může být jisté uspořádání, humorně řečeno – Bible není proti humoru, pokud vede k radosti a nikomu neublíží –jakýsi „zasedací pořádek“. Ano, rozumíme tomu dobře; je to obraz a příměr. Nemělo by nás ale udivit, že tato organizace Božího království – a to už humor nutně opouštíme – není v rukách a schopnostech lidských, ale Božích! Účast člověka na Božím životě ve věčnosti se získává jako nejcennější dar od Pána, nikoliv jako vymahatelný důsledek našich i sebelepších snah. Spása je dar. Nelze jej koupit. A protekce tu místo nemá už vůbec.
Co je překvapivého na žádosti synů Zebedeových, případně na velmi pohotové prosbě matky těchto synů (když si rozšíříme evangelijní čtení o korespondující stati u Matouše a Lukáše)? Je to jejich troufalost, nebo nepřístojnost, neslušnost? Kdo by nestál o Ježíšovu blízkost teď i navěky? Je něco zlého na tom, když matka třeba i za každou cenu chce, aby její děti byly pod trvalou Kristovou ochranou a blízkém Kristově přátelství?
Avšak současně se i ptejme: Je málo nebýt po pravici či levici Kristově, ale přece jen být v Božím království? Vždyť: „Kéž by se tam pro mne našel alespoň malý kouteček! Hlavně abych tam byl!“-pomyslí si mnohý z nás.
Těm, kteří se dohadují, kdo z nich je největší, těm, kdo myslí jen na své ambice a kariéru, těm žárlivým a závistivým, uhádaným, rozzlobeným a protekci shánějícím, ale i těm, kteří se chtějí nechat poučit a povzbudit, kteří upřímně uvažují o Božích skutečnostech, všem těm a určitě i nám Ježíš sděluje, že:
-Boží království opravdu organizuje Bůh a ne člověk,
-není až tak rozhodující, kdy – dá-li dobrý Bůh – se tam ocitneme, ale
důležité je, abychom tam jednou skutečně byli,
-účast na věčném životě s Bohem se nedá vynutit,
-jemu nemůžeme poroučet ani diktovat, co má pro nás zařídit,
-není nic špatného na přání jemu být blízko, v jeho slávě, na věčnosti:
přání však je třeba změnit na prosbu.
Výčet Ježíšových rad by zde mohl skončit. Je tam však ještě další pokračování pro ty, kteří by toužili být velkými. Nelekejme se, učedníci Kristovi oplývali lidskými vlastnostmi…. Velikým, největším je ten, kdo slouží. Ježíš sám ukazuje pravou velikost služebníka ( nikoliv služebníčka a pohůnka bez lidské důstojnosti – pozor, nenechme si ji pošlapat!), protože má člověka rád, a tak mu slouží opravdu: Ježíš Kristus přišel ne, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil. On nepřeje sobě, ale druhým, nám, každému, a to do posledních sil, do poslední kapky krve. Stává se výkupným, zástavou, cenou za hříšníky.
A to bychom snad ještě váhali jeho rady přijmout?
