Pan Marthin Richard Bessenyi nám napsal z vězení. Má velký dar na psaní a rád by se podělil o své texty s druhými. Soubor svých textů pojmenoval Různopisy naděje. Tento příběh "Konzervatoř ulice" je inspirován skutečnými událostmi a autor použil také svou vlastní tvorbu.
Konzervatoř ulice
Marthin Richard Bessenyi
Tomova maminka byla volnomyšlenkářka. Nikdy si nedělala příliš velkou starost o to, co bude zítra. A svého prozatím jediného syna brala spíše jako nudný módní doplněk, než živého tvora. Většinu času trávila výhradně na ulici. Domů se vracela buď pozdě nebo vůbec.
Nevěděl co, kde a s kým dělá – byl tenkrát malinký. Někdy ho brávala s sebou do hospody. Tam tancovala, aby něco vydělala, zatímco on spal na lavici. Stávalo se, že ho zapomněla v lokále a Tom se zčistajasna ocitl na sociální péči. Když byl větší – v polepšovně. Stát o toho chlapce pečoval odjakživa. Nejhorší místa dostane vždycky chudina – asi proto, že je jí nejvíc.
Jeden z klientů, kterému matka své taneční kreace předváděla v soukromí, doporučil, aby Toma odvezla na venkov, kde se o dítě může postarat její teta, která matce čas od času finančně vypomáhala.
Teta Ágnes, venkovská žena kyprých tvarů – se Toma ráda ujala. Brzy se zjistilo, že chlapec má hudební talent. Vždycky šel za zvukem klavíru a houslí. Služebná Tomovi přikládala prstíky na klávesy, on se potom pokoušel ty zvuky napodobit. Brzy se naučil hrát jednoduché melodie. Když jej jednou služebná při hraní oslovila, otočil se za jejím hlasem, ale ve hře neustal. Podávala mu partituru s notami. Přiložil si papír až k očím, ale hned jej odložil. Tak zjistili, že chlapeček je slepý. Teta Ágnes byla ženou činu. Především jí pomohla překlenout složitá životní údobí její víra v Boha. Dokonce si oblíbila i několik světců. A protože byla také vášnivou čtenářkou, zapátrala v paměti a vzpomněla si na pohnutý osud francouzské šansoniérky Edith Piaf, kterou postihlo podobné neštěstí jako jejího synovce. V tu chvíli udělala prakticky totéž, co kdysi učinila Edithina příbuzná: začala prosit o navrácení zraku svatou Terezii z Lisieux. Řekla jsi, že když ta pěkná karmelitka dokázala vyvolat déšť růží, proč by nemohla vrátit čas tomu ubohému chlapci..?
Za několik měsíců malý Tom prozřel. Začal se ještě více věnovat hře na klavír a učil se zpívat. Svůj talent Tom trénoval v ulicích předměstských čtvrtí a občas i ve městě, kde byl čilý společenský ruch. Naučil se několik světových evergreenů, zkomponoval k nim aranžmá a znovu je oživil. Brzy mu lidé začali házet peníze do klobouku. Byl vděčný ulici. Stala se jeho konzervatoří i školou ulice. Když mu bylo asi čtrnáct let, přijel do města cirkus. Jeden z komediantů šel náhodou kolem náměstíčka, zastavil se a zaposlouchal do Tomovy verze Sinatrovy „My Way“. Ty dětské oči mu připomínaly někoho z dávné minulosti. A ten ještě dětský ale přece pevný hlas...
Kde jenom ty oči viděl? Kde slyšel ten hlas?
Muž se přiblížil k chlapci a vysypal mu do klobouku hrst drobných. Zeptal se chlapce na jméno. Příjmení mu nic neřeklo. Zkusil to se jménem chlapcovy matky. „Margita,“ odpověděl chlapec. Muž se zarazil. Ta skutečnost ho šokovala. Tom byl jeho syn... Najednou v chlapci viděl společné rysy s těmi svými. Nevěděl, co by měl udělat. Stál tam jako solný sloup, ale chlapec už byl pryč.
Vždyť je to dítě, pomyslel si cirkusák, snad přijde na představení? Anebo bude znovu zpívat?
Margita, Margarita – tehdy před patnácti lety, jako by to bylo včera, zasnil se muž...
Teta Ágnes už měla svůj věk, více odpočívala a možná i tak trochu uvítala, že si Margita vzala chlapce k sobě. Zbývalo mu dokončit ještě poslední rok základního vzdělání. Ona už svoje taneční umění pověsila na hřebík, Tom tedy zpíval v ulicích. Hudba byla jeho vášní.
Matka mu ze svých pestrých životních zkušeností radila: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Repertoár si musíš vybírat podle čtvrti. Ta určuje společenskou vrstvu.“ K takovému rozpoznání se Tomovi stala ulice školou k nezaplacení. Vidět publikum přímo před očima, cítit jeho dotek, slyšet tlukot jeho srdce... Člověk okamžitě pozná – co se líbí a co ne. Když se Tomovi někdy podařilo ty lidi rozplakat, byli jeho. A klobouk se mincemi i bankovkami plnil po okraj.
Skončil školu, ale nechtělo se mu dál studovat. Z matky by stejně nikdy koruna nevypadla, a tak si našel práci poslíčka. Bavilo ho to a tu a tam si za drobné služby vydělal něco navíc. Brzy se od matky přestěhoval. Muž, který Toma zaměstnával měl v domě svého otce menší půdní byt a dlouhodobě jej nikdo nepoužíval. Ten se stal teď Tomovým královstvím.
Přicházel do věku, kdy už pokukoval po děvčatech a nejednou si všiml, že se občas najde nějaká, která ho přichází poslouchat pravidelně. S jednou se dal do řeči. Jmenovala se Aneta a patřila k cirkusu. Tak se už podruhé náhodně setkal se svým biologickým otcem. Těžko se rozhodoval, ale nabídku nastoupit k cirkusákům odmítl. Chyběla by mu volnost ulice. Jenomže Aneta mu po odjezdu začala chybět.
Netoužil po levném, pomíjivém sexu. Toužil po první a poslední nikdy nekončící lásce. Vnitřně se rval jako by byl utržený z řetězu. Užíral se myšlenkami na Anetu a žárlil na cizí hochy, kteří jí každý den tleskali v Bůh ví, kterém městě pod šapitó. Potom se zase nutil do klidu, vždyť si přece nic neslíbili a on koneckonců mohl odjet s nimi...
Když se bolestínsky zamykal před světem na klíč, napadaly ho verše a v uších mu zněly docela nové melodie. Rychle si zapsal text a párkrát to celé přezpíval. Večer už to za doprovodu kytary broukal zbloudilým milencům i turistům na Karlově mostě. Napjatě očekával, zda se novinka chytí a on ji bude moci zařadit mezi svoje staré dobré šlágry...
Jednou, bylo to už po představení v divadle v Karlově ulici, ho uslyšela sboristka. Zaposlouchala se do jeho písně a pokradmu si kousek natočila na mobil. Druhý den na zkoušce nahrávku pustila kolegům v divadle. Na večer si šli Toma na Karlův most poslechnout. Nebyl tam. Objevil se až za několik dní.
Seděl na dlažbě, hrál a zpíval si spíše pro sebe. Opodál stáli žebráci a kolem procházeli lidé. Do zvuku kytary a Tomova hlasu se zaposlouchala řeholní sestra. Když píseň dozněla, zeptala se, zda by si nechtěl zazpívat v kostele. Jen pokrčil rameny a tužkou na papír si napsal kdy a kam by měl přijít.
Druhý den zazvonil u kláštera Boromejek. Sestra, která vedla sbor, Toma vyzkoušela a nabídla, aby s nimi zazpíval „Buď Bohu chvála, dík a čest“, píseň, která se často hraje při křtu.
Tom souhlasil a brzy se stal posilou boromejského klášterního sboru. Přesto však se snažil utrhnout pro sebe i kousek času, aby mohl zpívat na ulici. Táhlo ho to tam. Ulice ho udělala. Ale k řeholním sestrám se rád vracel.
Dozvídal se o Bohu, naučil se číst v Bibli a jeho život se změnil. Začal mít hodnotu. Věděl, že charisma hudby je jen zlomek toho, co po něm Bůh chce. A co mu nadělil. Proto u sester řádu sv. Karla Boromejského vystudoval střední zdravotní školu a stal se sanitářem.
Netušil, zda svoje studia využije v praxi, ale líbilo se mu něčím být, a především být prospěšný.
Nakonec práci sanitáře několik let vykonával.
Potom však přišlo něco, co jej dokázalo naplnit ještě mnohem víc. Napsal několik písní o Bohu a přidal se ke skupince lidí, kteří navštěvují vězně, nemocné, staré a opuštěné, ale taky děti v dětských domovech.
Toto jsou jeho vděční posluchači a sem – na toto místo si jej vybrala Boží prozřetelnost…
Vždyť nakonec potěšit někoho v jeho trápení může být hodnotným darem Božím.
