Drazí přátelé Medžugorje.
Jmenuji se otec Dietmar Seiffert, narodil jsem se v Německu, ale už 22 let působím ve své druhé vlasti – v Rusku. Když jsem začal svou misi v Rusku, byl jsem plný nadšení. Myslel jsem si, že vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie už začalo.
Lidé se o to také zajímali, mnoho se ptali a každý rok do naší farnosti přicházeli noví věřící. Za jeden rok jsem udělil 40 křtů. Postupem času se však situace značně změnila. Počáteční euforie přešla a všechno utichlo. V ruském prostředí jsou katolíci málo viditelní.
Tvoříme malou menšinu, která nehraje téměř žádnou roli. Někdy je těžké se s tím smířit a v mém srdci nastává otázka: „
Má to vůbec smysl?“ Plavat proti proudu vyžaduje hodně sil. Odkud vzít tu sílu? Nejhorší je, když ztratíme radost ze své víry. Před patnácti lety jsem ze své fary vyhodil televizor a
začal jsem každý den adorovat Nejsvětější Svátost. Tam obětuji Pánu všechny svoje strachy. Někdy si s ním jen povídám o všem, co mě trápí. Modlím se za naše lidi a zasvěcuji je Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. To je stejně důležité jako aktivní práce. Lidé otevírají svá srdce, když se za ně modlíme. Bůh mě slyší a odpovídá. A každý den ráno se snažím zasvěcovat sebe, své blízké, mou farnost a náš národ Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Mé emoce nejsou vždy radostné, ale vkládám-li všechno do Mariina srdce, pak to všechno může obrátit na dobré a na požehnání.
A ještě mám jednu oporu ve svém duchovním životě: mé
pravidelné poutě do Medžugorje. Pro mě je to vždy velká milost, která mě posiluje v mém povolání misionáře. Zejména v Medžugorji mám pocit, že mě Panna Maria bere za ruku a vede mě k sobě. Pokaždé mi daruje zázračné setkání a zážitky, které mě posilují v mém kněžství.
Letos jsem byl s přítelem, knězem. A celou dobu jsme trávili spolu. V jednom momentě jsem se trochu cítil zbytečný, protože mého přítele každý znal a mě ne. Byl to pro mě bolestivý moment. V tu chvíli mě jeden mladý muž požádal, abych ho vyzpovídal. Zpovídal se z celého života. Mluvili jsme skoro dvě hodiny. Potom přišla ke zpovědi mladá žena z Jižní Ameriky.
A odešla se slzami radosti v očích.
V tom momentě jsem pocítil, že
Matka Boží ke mně přivádí lidi, aby jim mohla pomoci. V Medžugorji mi Panna Maria ukázala, jak jsem potřebný pro ni a pro lidi. To mě naplňuje velkou radostí z mého povolání a vděčností Marii. Vím, že ona nezve dokonalé lidi, ale každého člověka takového, jaký je, se svými silnými a slabými stránkami. Pro Pannu Marii nejsem náhradní mince, ale pozvala mě, protože mě zná a důvěřuje mi.
Dietmar Seiffert
Převzato z
https://svetlomariino.sk/,
článek ze 4. 10. 2024 naleznete
zde.
