Zamyšlení nad evangeliem 26. neděle v mezidobí - cyklus B
Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem." Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne." (Mk 9,38-43.45.47-48)
Jednou z přirozených vlastností člověka je, že se chrání proti všemu cizímu a uzavírá se do vlastní ulity, do bezpečí. To platí nejen o jednotlivci, ale i o společenství. Potřeba chránit to vlastní a bránit se všemu cizímu, jde někdy až tak daleko, že člověk propadá nekritickému přesvědčení, že jen to vlastní je dobré a to cizí je špatné. To je kořen takových společenských zel, jako jsou šovinismus, xenofobie, rasismus, fanatismus a vůbec každá forma nesnášenlivosti.
Dnešní evangelium nás učí překonávat tento sklon, a to hned dvojím způsobem. V první části nás varuje před nekritickým odmítáním všeho cizího, v druhé části nás upozorňuje na skutečné zlo, které je třeba radikálně odmítat i ve vlastních řadách.
Ježíšovi učedníci se pohoršovali nad tím, že někdo cizí, kdo k nim nepatřil, vymítal zlé duchy v Ježíšově jménu. Chtěli mu v tom zabránit, ale protože na to nestačili, žádali samotného Ježíše, aby zakročil. Vždyť přece ten člověk používal Ježíšovo jméno bez dovolení, sloužil si jím, aby jim vyháněl démony a dělal podobné skutky jako Ježíš a jeho učedníci, aby tím konkuroval Ježíšově činnosti. Nedivme se, že to u Ježíšových učedníků probudilo nevoli, žárlivost, nevraživost a snahu zbavit se nepohodlného konkurenta, který se chtěl přiživovat na Ježíšově moci. Zdálo se jim, že Ježíš musí zasáhnout, aby chránil své dílo a zabránil zneužití svého jména, podobně, jako by se bránil výrobce, kdyby někdo cizí vyráběl zboží pod jeho výrobní značkou. I nám se zdá, že Ježíš i měl přinejmenším ověřit, co to je za člověka, který bez jeho dovolení používá jeho jméno, co vlastně v jeho jménu dělá a co tím sleduje.
Ale Ježíš nic takového nedělá. Dokonce říká učedníkům, aby tomu člověku nebránili. Zdůvodňuje to tím, že když ten člověk dělá zázrak ve jménu Ježíšově, nemůže o něm hned mluvit špatně. Bůh sám bdí nad tím, aby Ježíšova jména nebylo zneužito. Učedníci si tedy dělají zbytečné starosti. Ten člověk nedělá přece nic proti Ježíšovi ani proti jeho učedníkům, naopak, pracuje ve stejném duchu jako oni. Není proti nim, je s nimi.
Tato Ježíšova odpověď učedníkům je významným poučením pro všechny křesťany i pro všechny lidi. Kolikrát jsme i my v pokušení prohlašovat, že jenom my máme pravdu, že jenom my můžeme mluvit a jednat v Ježíšově jménu, že jenom v naší církvi lze dojít spásy, a tak podobně. Ježíš nás učí, že každý, kdo v jeho jménu koná dobro, je náš přítel a společník a že mu nemáme v tom bránit. To je opravdu významná lekce ekumenismu, tolerance a církevní otevřenosti z úst samotného Ježíše.
Ježíš slibuje odměnu i těm, kdo jakýmkoliv způsobem, třeba i sebenepatrnějším, například podáním číše vody, podpoří jeho dílo ve světě, pomohou jeho učedníkům. Není to úžasný důkaz Boží lásky a dobroty, která se sklání ke všem lidem dobré vůle? Není to pro nás závazná výzva ke spolupráci se všemi, kdo jsou ochotní nám pomáhat v šíření pravdy, dobra a lásky ve světě?
Na druhé straně však Ježíš varuje také před nebezpečím. Skutečné nebezpečí nehrozí tolik zvenčí, jako spíše zevnitř. Tam, kde je přílišná sebejistota, zakládání si na vlastní dokonalosti, autoritě, moci, tam snadno dojde k překročení mezí a ke sklouznutí do něčeho špatného. Tak vzniká pohoršení a hřích, různé projevy pýchy, žádostivosti tělesných požitků, majetku a moci, lidské slabosti umocněné vlastní slepostí a domnělou bezchybností.
Kolikrát jsme byli v dějinách svědky toho, jak chutná moc, jak se jí dá zneužít, jak se i nejkrásnější ideály obracejí proti člověku, když se v jejich jménu páchají hanebnosti. Při těchto slovech nám jistě přicházejí na mysl neblahé vzpomínky na období vlády totality, kdy zneužívání moci bylo zvláště patrné, a to jak u jednotlivců, tak v celém systému. Nebojme se však pohlédnout do vlastních řad: nebylo v dějinách církve dost případů, kdy se i křesťané, a dokonce i někteří pastýři církve nechali strhnout k podobným praktikám? Svatý otec Jan Pavel II. se v jubilejním roce omluvil celému lidstvu za všechny hříchy církve, které spáchali křesťané v lidských dějinách ve jménu církve Kristovy, za všechny hříchy nelásky, nepřátelství, nenávisti, nesnášenlivosti, násilí, pověrčivosti, fanatismu, mlčení ke zlu jiných, nebo dokonce k jeho schvalování a podobně. Svatý otec vyzval k velkému zpytování svědomí církve, k pokání a nápravě všeho toho, co její děti zavinily v průběhu uplynulých dvou tisíciletí jejího trvání, a k návratu k čistotě Ježíšova evangelia.
Ježíš nás vyzývá k bdělosti vůči jakémukoliv pokušení a pohoršení ke zlému. I kdyby nám bylo něco tak blízké, milé a potřebné, jako je naše oko, ruka nebo noha, jestliže nás to svádí ke zlému, pokouší a pohoršuje, nemáme se zdráhat vzdát se toho, odmítnout to, odhodit od sebe. Je to jistě bolestné, Ježíš používá velmi názorný příklad amputace orgánů, ale to, co je i v dnešní medicíně stále platným pravidlem, platí obdobně i v duchovní oblasti, a to jak pro každého jednotlivce, když jde o jeho osobní spásu, tak i pro každé lidské společenství, když jde o jeho dobro. Platí to i pro Kristovu církev: zlo je třeba jasně pojmenovat, odmítnout, vytrhnout, a to i s těmi, kdo jsou jeho nositeli a nechtějí se ho vzdát, jinak riskujeme ještě mnohem větší zlo: zkázu a ztrátu celého organismu, celého společenství, které je zlem zachváceno. Zde není na místě tolerance, neboť tolerance ke zlu znamená pomáhání zlu a spoluodpovědnost za jeho šíření.
