Na křesťanský knižní trh přišla jedinečná novinka, která se věnuje manželské sexualitě z katolického pohledu. Jednou ze vzácných respondentů je i zakladatelka webu
zastolom.sk, zakladatelka Ženské katolické konference, teoložka, manželka a máma Andrea Mikolášiková. Přinášíme úryvek z knižního rozhovoru.
Co přináší sex do křesťanského manželství, jaký je jeho přínos v duchovní oblasti?
Sex může být jednoznačně silným sjednocujícím momentem. To, k čemu jsou křesťanští manželé voláni, je být jedno. Toto „bytí jedním“ se však nestane samo momentem vysloužení svátosti manželství. To je začátek dlouhé cesty, kdy se jednotlivé vrstvy dvou osobností postupně obrušují a sjednocují. Na této dlouhé cestě potřebují různé prostředky sjednocování. Sex je jedním z nich. Dalšími jsou Eucharistie, modlitba, společné překonávání obtíží, které přináší život, vzájemné naplňování potřeb a tak dále.
Říkáte, že sex je silným sjednocujícím momentem. Co pod tím máme rozumět?
Konkrétně to znamená, že po sexu jsou si manželé bližší než před ním. Pociťují k sobě větší náklonnost, více přehlížejí partnerovy nedostatky a více vnímají jeho přednosti. Jsou do sebe jakoby opět více zamilovaní.
Někdy se mluví o sebedarování jako o jediném důležitém aspektu sexuality. Často však dochází k různým obtížím ve fyziologické oblasti. Nemělo by se více mluvit i o tělesném prožívání manželské sexuality?
Jednoznačně. Jak říká svatý Tomáš Akvinský, milost staví na přirozenosti. Těžko lze zažívat při sexu mystiku, když se manželé trápí s takovými prozaickými problémy jako problémy s erekcí nebo nedostatečnou vlhkostí pochvy. Právě o fyzickém prožívání manželské sexuality bychom potřebovali mluvit víc. Bohužel v důsledku chápání sexuality křesťanskou spiritualitou až do 20. století k tomuto tématu nemáme dostatek vlastních zdrojů a potřebujeme hledat inspirace jinde, především v psychologii, a integrovat tyto poznatky i do naší křesťanské spirituality.
Sexualitu jsme dostali jako dar od Boha, někdy se z ní však v manželství stává problém, který manžely nespojuje, ale naopak rozděluje. Proč se to děje?
Protože sexualita zahrnuje to nejkřehčí, co máme. Po prvním hříchu v ráji se Adam a Eva zahalili. Toto zahalení fíkovými listy lze chápat fyzicky i duchovně. První pár ztratil tu bezstarostnou důvěru, že ten druhý ho bude milovat a chránit v jeho bezbrannosti.
Sexualita svou posvátností vypovídá o trojjediném Bohu ve skrytosti manželského lůžka. Zároveň nese možnost nového života, i proto možná právě v této oblasti probíhá silný boj mezi dobrem a zlem.
KOMUNIKACE POMÁHÁ SEBEDAROVÁNÍ
Měli by si manželé o sexu také povídat?
Už samotný fakt, že si klademe tuto otázku, znamená, že je něco špatně. Je to do jisté míry pochopitelné dědictví minulosti, kdy byla sexualita a všechno s ní související tabu.
Bez komunikace se však partneři nemají jak dozvědět, co se komu líbí a naopak co toho druhého vyrušuje a odpojuje od vzájemné něhy. Na to totiž neexistuje obecný návod. Každý to může prožívat jinak a u žen se to dokonce mění ještě vlivem hormonálních změn souvisejících s cyklem, těhotenstvím a kojením. Je jednou ze známek zralosti, že si člověk dokáže „říct“ a postarat se o své potřeby, vyžádat si to, co potřebuje. Naopak nastavení, že ten druhý by to měl vědět, má-li mě rád, je velmi nezralé a pro manželství mimořádně škodlivé.
Mám naději, že naše generace přinese uzdravení do vzájemných vztahů matek, dcer, otců a synů – i v této oblasti. Že my, mámy, naučíme své dcery znát a ctít si vlastní hranice, dokázat pojmenovat, co mi je příjemné a co ne, a naučíme je to komunikovat.
Někteří považují za sobecké, když řeknou partnerovi, co jim je příjemné v intimní oblasti a co ne, protože máme myslet víc na dobro partnera než na své. Je tento postoj správný?
Úplně nerozumím, co by na takové komunikaci mělo být sobecké. Rozumím, když je za tím ostych, nezvyk… Určitě je na takovou komunikaci třeba překračovat hranice své komfortní zóny, to ano. Ale že by to bylo sobecké? Naopak, právě taková komunikace otevírá dveře sebedarování, což je opakem sobectví.
Jak se může manželovi darovat žena, která se během celého milování trápí tím, jak je jí to celé nepříjemné, a jen čeká, kdy to skončí? S tímto postojem žena daruje manželovi jen torzo ze sebe. Daruje mu své tělo a rozhodnutí vůle. Nechá si však pro sebe svoji vášeň, hravost a radost.
Jak se to dá změnit?
Chce-li žena darovat manželovi i tuto svou krásu, je třeba, aby se jí milování líbilo. A líbit se jí bude tím více, čím lépe bude sama umět pojmenovat a vyjádřit manželovi, co se jí líbí, co sytí její vnitřní oheň. Tato mince má zároveň druhou stranu. Psychologové by o tom uměli mluvit - jak se dlouhodobě neuspokojivý sex mění na žádný sex. Žena, které se milování nelíbí, bude mít na sebedarování stále menší motivaci a s velkou pravděpodobností se mu začne vyhýbat…
Je důležité, aby měly orgasmus i ženy?
Myslím si, že orgasmus má ve zdravém intimním životě své důležité místo. To neznamená, že je nezbytné, aby ho žena měla při každém milování. Ženská sexualita je násobně složitější než mužská a dosažení orgasmu u ženy není tak lehké jako u muže. Pokud by ho však neměla nikdy, mohlo by být užitečné zabývat se důvodem proč.
Knihu si můžete
objednat za nejvýhodnější cenu zde. V odkaze najdete více informací i ukázku.
ThLic. ANDREA MIKOLÁŠIKOVÁ je vdaná, má čtyři děti, s rodinou žije v blízkosti Bratislavy. Studovala katolickou teologii na Trnavské univerzitě v Bratislavě a Katholiece Universiteit Leuven (Belgie). Licenciát se specializací na teologii manželství a rodiny získala na International Theological Institute Trumau (Rakousko). Baví ji hledat Boha ve všednosti i výjimečnosti (nejen) rodinného života a dělit se s jinými o své objevy prostřednictvím vedení portálu zastolom.sk, psaní a přednášení.
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek ze 14. 11. 2023 naleznete
zde.
