Zamyšlení nad evangeliem 25. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš a jeho učedníci sestoupili z hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: "O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. Ježíš se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech." Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: "Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal." (Mk 9,30-37 )
Říká se, že život je těžký. A denní zkušenost každého z nás opravdu jistě potvrzuje, že život člověka snadný není. Syn Boží přišel na svět, aby nám život ulehčil. Proto přinesl světu radostnou zvěst o Božím království.
Učení o lásce, která se pro druhé obětuje do krajnosti. Procházel ze svými apoštoly svatou zemi a mezi lidmi probouzel bázeň i úžas svými skutky.
Jeho posluchači a učedníci jsou svědky, když proměňuje vodu ve víno, když vymítá zlé duchy, jsou účastníky zázračného nasycení zástupů, uzdravování nemocných; tři vyvolení z apoštolů vidí jej na hoře proměnění v lesku nebeské slávy.
Není tedy divu, že apoštolové rostou při něm hrdostí a vůbec nelitují, že pro svého Mistra – Mesiáše opustili své domovy, své rodiče i své rodiny. A vůbec už toho nelitují, když jim Pán slibuje přední místa ve svém království.
Velmi nepříjemně jim proto zazní do této široké blažené perspektivy předpověď: Syn člověka je vydán do rukou lidí a zabijí ho. Ta slova znamenají konec jejich krásných snů. A evangelista dodává: Oni však tomu slovu nerozuměli.
Nedivme se jim. Vždyť člověk velmi často nechápe, co nechce pochopit. Apoštolové nerozuměli, jak může trpět a stát se bezmocným ten, který tolikrát už prokázal svou všemohoucnost. A aby si nepokazili náladu a naději, raději se ho neptají. Mlčí ze strachu, že by to mohlo být pravda.
Pán však dovede být i nepříjemný. Znovu jim to připomene otázkou: „ O čem jste to uvažovali cestou?“, když se vrátí do svého města Kafarnaum. A neopomene je poučit, že není učedník nad mistra. Bude-li trpět on, ani je bolest nemine.
Považujeme-li se za vyznavače Kristovy i my, musíme počítat se stejným údělem i my. Abychom to lépe pochopili, uvědomme si tuto skutečnost: Boží království je proto Boží, že v něm panuje Bůh. A Bůh – podle slov nejmilejšího apoštola Ježíše – je Láska. Lásku si však nemůžeme představit bez oběti. A oběť je zase nerozlučně spojena s bolesti. Kdo chce Boží království budovat a získat, bez oběti a bolesti se neobejde. Je to zákon, kterému se musí podrobit každý, kdo chce do tohoto království patřit v čase i po celou věčnost.
O platnosti tohoto zákona nás Pán přesvědčil nejen slovy, ale i svým osobním příkladem. Protože miluje svět, dává sám sebe v oběť, stává se Mužem bolesti. A neušetří bolestí ani své nejbližší. Ani svou Matku. Proto nečekejme, že pro nás udělá výjimku. Každý, kdo se vydal na cestu za ním, kdo jej chce následovat, bude mít až do konce bolest jako svou vytrvalou průvodkyni. Nelze se ji vyhnout, je třeba si na ni prostě zvyknout.
Minulou neděli jsme slavili památku Panny Marie Bolestné. Všude tam, kde šlo o věc Boží a o spásu nesmrtelných duší, byla Ježíšovy oběti účastna i jeho Matka. A nemohlo tomu být ani jinak. Kristovo narození v Betlémě, útěk do Egypta, skrytý život v domku nazaretského tesaře, bolestné hledání Ježíše v jeruzalemském chrámě, první zázrak v Káni galilejské, a nakonec i křížová cesta – to všechno byly chvíle, kdy se Maria stávala Spoluvykupitelkou lidského rodu a Matkou všech vykoupených, a tedy nezbytně Matkou bolestnou. A není na světě bolesti, kterou by nebyla Matka Boží sama zakusila, vyjma nevěru manžela a smutek nad nevydařeným, zkaženým dítětem. A proto také není na světě bolesti, pro kterou by neměla Maria pro své vykoupené děti pomoc anebo aspoň útěchu.
Proto si připomeňme, že na své životní křížové cestě nejsme nikdy sami. Jde s námi náš Spasitel, který ji první pro nás a místo nás prošlapal. A provází nás na ní naše nebeská Matka. Je s námi vždycky, když zakoušíme bolesti duše i těla, když trpíme strachem, nejistotou nebo nemocí, když pochováváme své drahé, i ve chvíli, kdy i my sami se budeme loučit s tímto slzavým údolím. Nemáme tedy důvod se někdy něčeho obávat a malomyslnět. Jenom je třeba zachovat věrnost Kristu a udržet si neochvějnou důvěru k Matce, která divy tvoří, k Matce ustavičné pomoci.
Vždyť ta láska, která svatého, silného, všemocného Boha učinila kvůli nám slabým, bezmocným, učiní nás slabé kvůli němu silnými. A i nesnesitelné se nám stane snesitelným.
Vždyť Spasitel, který byl za nás vydán do rukou lidí a byl zabit, ale po třech dnech vstal, učí i nás, jak své každodenní kříže nést. A Bolestná Matka nás učí, jak s ní máme a můžeme Ukřižovaného následovat.
Věřte bratři a sestry, že láska Kristova a láska jeho i naší Matky podepře naši ubohost, a jejich síla podepře naší slabost. Potom i každá naše životní zkouška se na tomto světě promění v Mariino odevzdané „Staň se!“ a jednou se promění i ve vítězné Aleluja v blažené věčnosti. Amen
