Buďte jako Frassati!

Měl sotva 24 let, ale to stačilo, aby se stal svatým. Papež Jan Pavel II, ho beatifikoval v roce 1990 a ukázal ho mladým lidem jako vzor k následování...







A možná, že ho k nám poslal Pán Ježíš? Pier Giorgio Frassati se narodil v Turíně 6. dubna 1901. Jeho matka byla vynikající malířka. Otec Alfredo pocházel z rodiny intelektuálů, zaločil časopis "La Stampa", který se brzy stal jedním z nejčtenějších deníků v Itálii. Už jako dítě se Pier stavěl na obranu těch, kterým se děla křivda. Zlobil se, když jeho vrstevníci nebo sestra někoho posuzovali nespravedlivě. Když měl Pier Giorgio čtyři roky, u dveří jejich domu zazvonila žebračka s bosým dítětem v náručí. Když to chlapec viděl, rychle si sundal boty i ponožky, podal je ženě a honem zavřel dveře, aby mu nikdo z domácích nepřekážel v naplnění tohoto dobrého skutku. Jiného dne se objevil ubožák oděný v hadrech. Říkal, že má hlad, a prosil o pár lir. Otec Piera Giorgia si všiml, že muž je opilý, tak chudákovi nic nedal a ještě mu pověděl pár tvrdých slov. Mladý Frassati, který byl tehdy svědkem situace, se rozplakal, běžel za maminkou a volal: „Maminko, přišel člověk a měl hlad, tatínek mu nedal najíst.“ A ještě dodal: „A možná že ho k nám poslal Pán Ježíš?“ Matka řekla svému synovi: „Utíkej za ním a přiveď ho, dáme mu najíst."

„On je Král Králů“
V červnu 1911 přistoupili Pier a jeho o rok mladší sestra k prvnímu svatému přijímání. Kněz, který děti připravoval k přijetí této svátosti, vzpomíná: „Nejedenkrát mě Pier obzvlášť prosil, abych mu něco řekl o Pánu Ježíši. Během vyprávění zářil radostí a z jeho úst se drala slova: »Jak je to krásné!« Anebo jindy, což záleželo na obsahu vyprávění, měl ve tváři smutek a z očí mu kanuly velké slzy, ze kterých si nic nedělal, za které se nestyděl.“ Když jednoho dne procházel kaplí kněz s Nejsvětější svátostí a jedna z řeholnic řekla: „To náš Pán přechází kolem nás, klekněme, jak se sluší před králem“, Pier nahlas zvolal: „On je Král Králů!“ Pier prožil první setkání s Bohem velmi slavnostně.

Drsná výchova
Chlapcův otec byl přesvědčen, že po něm jednou Pier převezme řízení „La Stampy“. Když se ale později ukázalo, že jeho syn má v tomto oboru slabé schopnosti, začal se k němu rozčarovaný otec chovat velice chladně a při každé příležitosti ho pokořoval. Matka také vychovávala děti velmi přísně; chyběla jí něžná mateřská láska. Když přišel Pier pozdě k obědu, říkala: „No ano, pořád stejný…, hlavu má v oblacích, na mše pamatuje vždycky, ale že by přišel ke stolu včas, to ne...“ Rodný dům Pierovi nedával nic, co by rozvíjelo jeho víru. Když ho otec jednoho večera spatřil klečícího u lůžka s růžencem v rukou, nereagoval na to, ale později vyjádřil svou nespokojenost ve zmínce před proboštem: „No a co jste to udělali z mého syna?“ Pier však rodiče bezvýhradně poslouchal a miloval takové, jací byli. Trpělivě snášel přísné zacházení a přesto, že byl stále kritizován, přijímal to pokorně a choval se vždy ke svým rodičům s velkou úctou a láskou. Velmi ho trápilo, že jeho otec byl nevěřící, proto se za něj vytrvale modlil.

Bůh na prvním místě
Matka dala syna na gymnázium vedené otci jezuity. Od té doby Pier Giorgio denně přistupoval ke svatému přijímání. Při škole působila náboženská sdružení, v nichž se velice angažoval (působil mj. ve Sdružení Nejsvětější svátosti a ve Sdružení Apoštolátu modlitby). Zapisoval do zvláštního sešitu jména lidí, kteří potřebovali pomoc, především nezaměstnaných, a systematicky jim pomáhal. Aby usnadnil lidem hledajícím práci její nalezení, poprosil otce, aby ve „Stampě“ umístil ohlášení v té věci. Když vypukla první světová válka, Pier Giorgio se přihlásil do kurzu zemědělské přípravy, aby mohl v případě potřeby zastoupit pracovníky v zemědělství, kteří budou povoláni do armády. V květnu roku 1918, navzdory obavám rodiny, složil maturitu s výsledkem velmi dobrým. Mše svaté, pomoc ubohým a trpícím – to všechno teď vyplňovalo Pierovy dny, ale nacházel také čas na učení. Od dětství snil o tom, že se stane knězem. Bylo mu jasné, že jeho vstup do semináře, proti vůli jeho rodičů, by pro ně znamenal příliš velký šok. Rozhodl se tedy stát inženýrem hornictví, aby mohl pomáhat lidem těžce pracujícím v tomto oboru a evangelizovat je. S chloubou se přiznával ke své víře. „Pokud postavíš ve svém životě Boha na první místo, zvítězíš“ – říkával svým kolegům. Když míjel kostel, dělal s velkou úctou znamení kříže a často do něj vstupoval, aby se pomodlil. Takto o něm mluvil kněz Marian Frassati, vikář farnosti Pollone: „Pozdravit kostel zvnějšku mu nepostačovalo. Jak jenom měl volnou chvíli, vcházel dovnitř, poklekl a vroucně se modlil; musel jsem jím hodně zatřást, aby konečně vstal.“ Když během putování po horách dosáhl cíle výpravy, poklekl a zpíval chrámový hymnus nebo zbožnou píseň; další ho radostně následovali. Jeho víra a láska k Bohu se objevovala v téměř každém jeho dopise. Kamarádovi Almanazovi píše: „Vedu jednotvárný život, ale ze dne na den poznávám stále hlouběji, jaká je to veliká Boží milost, že jsem katolíkem. Ó, jak ubozí a nešťastní jsou lidé, kteří nemají víru. Život bez víry, bez obdržení tohoto dědictví, které je vždycky třeba bránit, to není život, to je vegetování. Nemůžeme vegetovat. Navzdory přeludům, které nás obklopují, musíme vždycky vědět, že máme pravdu, víru a naději dosáhnout opravdové vlasti. Proto pryč se smutkem, který může být jenom tam, kde není opravdová víra.“

Modlitba
Pier Giorgio byl člověkem modlitby. Usínal s modlitbou a vstával brzy, aby měl čas na rozmluvu s Bohem. V mnoha dopisech prosil o modlitbu a sliboval jiným, že se za ně bude modlit: „Prosím tě, aby ses za mě hodně modlil, protože to nezbytně potřebuji, abych si u Boha vyprosil milost, která mi dovolí dovést moje plány do šťastného konce… Jenom modlitby toho mohou dosáhnout, aby Bůh poslal vytouženou změnu.“ Každý den nepřestávající rozhovor s Bohem: během mše svaté, při adoraci, během čtení Písma svatého nebo při růženci, který byl jednou z jeho oblíbených modliteb a který se Pier modlíval velmi často: když šel do mariánské svatyně v Oropě, během procházky, při jízdě tramvají nebo vlakem, či večer na kolenou. Ukazoval růženec a říkal: „Svůj zákon nosím vždycky v kapse.“ Vybízel k modlitbě za druhé. Jeho sestra vzpomíná: „Vypravili jsme se jednou na výlet na Mucrone s přenocováním po cestě v turistické boudě, kam jsme dorazili na smrt unavení. Sotva jsme se natáhly na pryčny – Anna Maria Banzatti a já, Pier Giorgio nás upomínal: »Teď se pomodlíme růženec.« Zkoušely jsme, i když bez velkého nadšení, modlit se růženec spolu s ním, ale velice rychle jsme utichly a svoje modlení svěřily jedině jeho hlasu.“ Pier Giorgio patřil ke skupině noční adorace, na kterou rád chodíval. Když se vracel domů, zářil štěstím, prozpěvoval si eucharistickou píseň. Při loučení s kamarády místo běžného „nashledanou“ říkával: „Ať žije Ježíš!"

„Žádného člověka nemůžeme nechat bez pomoci“
Pier Giorgio byl už od svých nejmladších let obzvláště vnímavý k bídě a nedostatku. Jako mladý chlapec řekl kdysi svému kamarádovi: „Žádného člověka nemůžeme nechat bez pomoci.“ A skutečně – pokud někdo potřeboval pomoc, Pier začínal okamžitě konat. Často dával a pomáhal víc, než od něho očekávali. Sám vyhledával lidi, kterým by mohl pomoct, a aby na někoho nezapomněl, dělal si poznámky. Pokud něco slíbil, vždycky slovo dodržel. Když byl ještě na lyceu, přihlásil se do Konference svatého Vincence z Pauly. Toto sdružení se zabývalo organizováním akcí milosrdenství pro chudé. Na otázku „Jak můžeš do těch nor vcházet s úsměvem, když do nosu leze nepředstavitelný zápach, který bere dech?“ odpovídal citátem z evangelia: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinil. Přestože mohl být ve svém rodném domě obklopen blahobytem, Pier Giorgio si vybral chudobu. Stávalo se, že za velikého mrazu se vracel bez kabátu nebo bez bot, protože to dal nějakému ubožákovi. Hledal práci pro nezaměstnané, posílal lékaře nebo kněze k nemocným, snažil se někoho dostat do nemocnice. Pomáhal dětem z narušených rodin, lidem stojícím mimo společnost. V klášteře sester Neposkvrněného početí žilo několik děvčátek sirotků s jeho přispěním. V knihkupectví kupoval misálky, evangelia nebo knížky O následování Krista a uváděl adresy, na které měly být doručeny. Chudé spolužáky, kteří s ním studovali, obdarovával knihami, platil za ně ubytování v koleji, staral se některým o místa korepetitorů. Kristova slova o lásce k bližnímu byla pro Piera životním pravidlem. Hymnus svatého Pavla o lásce si napsal na papír, který připevnil na dveře svého pokoje, aby ho měl stále na očích. Říkával: „Kolem ubožáka nebo člověka postiženého neštěstím vidím zvláštní světlo, které my nemáme.“ Pier Giorgio nekončil u materiální podpory chudých: dobře věděl, že často postačí u nich pobýt a vyslechnout je; že jim stačí dát pocítit, že někdo je blízko nich, aby se dostali z té největší bídy, jaká jim je souzena – z nouze vyvolané pohrdáním a opuštěností. Vždy přímý a nesobecký dokázal potěšit lidi zoufalé, dokázal jim vrátit naději a dodat odvahu. Ve velmi obtížných situacích nepodléhal špatnému vlivu a nedával najevo údiv. Pier Giorgio ani na chvíli nemyslel na to, co o něm řeknou jiní – po celý svůj život vždycky aplikoval jen jedno pravidlo: Co si o mně bude myslet Bůh? Když věděl, že pracuje pro Boha, nedokázalo ho nic zastavit: ani výsměch, ani údiv někoho, kdo ho znal a viděl, jak táhne vozík s nábytkem pro chudé.

Láska Eucharistie
Eucharistie představovala v Pierově životě střed jeho duchovního života. Od chvíle, kdy se dověděl, čím mše svatá je, vážil si jí a miloval ji. „Mnohokrát,“ vypovídá jeho učitel Antonio Fossati, „jsem se účastnil výletů do hor s Pierem Frassatim. Během každé výpravy nás všechny udivoval svou fyzickou i morální silou, protože chtěl za každou cenu dojít do určeného cíle nalačno, aby mohl přistoupit ke svatému přijímání. Nebral nikdy žádné ohledy, co na to řeknou lidé. Jeho absolutní přímost překvapovala a působila povzbudivě.“ Svaté přijímání pomáhalo Pierovi postavit se čelem ke každému novému dni, překonávat obtíže. Prosil druhé: „Přijímejte ten andělský chléb a najdete v něm sílu ke svádění vnitřních bojů, boje s náruživostmi a obtížemi všeho druhu, protože Ježíš slíbil těm, kdo se živí Nejsvětější Eucharistií, život věčný a milost potřebnou k jeho získání. A když vás ten eucharistický plamen zcela pohltí, budete moci s plným vědomím poděkovat Bohu, který vás povolal, abyste mu sloužili, a budete se radovat klidem, jaký nikdy nepoznali ti, kteří jsou šťastni v očích světa, protože opravdové štěstí netvoří světské zábavy ani věci pozemské, ale klid svědomí daný nám pouze tehdy, když je čisté naše srdce i mysl.

Čistota
Luciana píše: „Snad bylo možné nedoceňovat lásku k bližnímu, zbožnost a inteligenci Piera Giorgia, ale jeho čistota íc bila do očí třeba i nejméně vnímavého pozorovatele. Byla to jeho ctnost nejvíce »viditelná«, celá jeho postava se jí vyznačovala, nepřevyšovala ji dokonce ani jeho skromnost, vrozená ctnost byla vyšší a lepší než obyčejná stydlivost.“ Pierovy dopisy přátelům svědčí rovněž o čistotě, která pronikala celý jeho život. Z mnoha úsudků, které o něm vyslovili jeho zpovědníci, je třeba uvést slova probošta z Forte: „Nebude to prozrazené tajemství, když řeknu, že v srpnu roku 1924 byl Pier Giorgio ještě nevinný jako ve chvíli křtu.“ Jeho kamarádi si nepamatovali na žádnou rozmluvu, při níž by z Pierových úst vyšlo nepatřičné slovo. Nevšimli si také, že by třeba alespoň jeden z jeho nespočetných žertů byl v rozporu s čistotou. Pier měl od narození veselou povahu. Tam, kde se octl, muselo být vždycky hodně smíchu. Málokdo věděl, že on měl ke smutku víc důvodů než mnoho jiných, ale ovládal se natolik, že před lidmi nikdy nedal najevo, že ho něco trápí. Uložil si jako úkol, že bude prostřednictvím radosti získávat kamarády pro Boha.

Láska k horám
Pier od dětství miloval pohyb na čerstvém vzduchu a sport. Měl pro to vynikající předpoklady, byl totiž tělesně zdatný a zdravý. Jako malý chlapec hrával často fotbal. Zaujala ho jízda na kole, která mu umožňovala poznávat překrásné podalpské krajiny. Když sjížděl ze strmého kopce, zpíval zplna hrdla a byl nadšený tou nádhernou výpravou. Skvěle jezdil na koni. Byl také dobrým plavcem. Ale největší Pierovou láskou bylo horolezectví: výlety do hor, dobývání vrcholů nebo lyžování. O své lásce často psal v dopisech přátelům: „S každým dnem stále víc a víc planu láskou k horám. Jejich kouzlo mě uchvacuje. Toužím je poznávat stále víc, dobývat nejnedostupnější štíty a tam se těšit čistou radostí, kterou je možné vnímat pouze na horských výšinách… Kdybych neměl povinnosti, toužil bych celé dny trávit v horách, vdechovat čerstvý vzduch, rozvažovat o velikosti Tvůrce.

Nejkrásnější den o smrti spolužáka, který zemřel na tuberkulózu, Pier napsal: „Smrt je předivné tajemství, nevybírá si. Jednou se přiblíží i ke mně a v krátkém čase promění mé tělo v prach. Ale kromě těla je duše a musíme soustředit všechny síly, aby mohla bez viny stanout před Božím Soudem. Od dnešního dne budu každý den dělat malou přípravu na smrt, abych se neoctl nepřipravený na tu chvíli, abych nemusel litovat krásných let své mladosti pro ducha ztracených.“ O Pierově hluboké duchovní zralosti svědčí jiná slova jím vyřčená: „Den mé smrti bude nejkrásnějším dnem mého života.“ A ta smrt přišla velice rychle. Ve věku 24 let Pier Giorgio těžce onemocněl tehdy neléčitelnou nemocí – epidemickou dětskou obrnou, kterou se nakazil od chudého nemocného. Zemřel 4. července 1925. Zpráva o Pierově smrti se velmi rychle roznesla po Turínu. Davy lidí přišly na jeho pohřeb a jejich nekonečné průvody procházely kolem rakve. Bylo tam velmi mnoho ubožáků, o které se Pier staral. Z úst do úst znělo: „To byl svatý.“ Na jeho náhrobku byla napsána slova, která pronesl anděl po Kristově zmrtvýchvstání: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Papež František jeho osobnost hodnotil takto: „Pier Giorgio byl mladý člověk, který pochopil, co znamená mít milosrdné srdce, citlivé k těm nejpotřebnějším. Věnoval jim mnohem víc než materiální dary, dával sám sebe, obětoval čas, slova, schopnost naslouchat. Sloužil chudým s velkou diskrétností, nikdy se s tím nepředváděl. Opravdově žil evangeliem.“ Kvůli Pierovým četným dobrým vlastnostem vybízel Svatý otec mladé: „Buďte jako Frassati!“



Zdroj: Světlo- Týdeník matice Cyrilometodějské, č. 26/XXX. ročník, 3. července 2022, str. 5-7