Označen pečetí Ducha Svatého

V této náročné době se setkáváme – možná dokonce i v našich rodinách či ve vlastním srdci – se strastiplnými situacemi, které nás tíží, snad nám nahánějí strach a chtějí nás obrat o vnitřní klid a radost ze života. Proto potřebujeme Ducha Svatého, jehož jsme přijali ve svátosti biřmování...







Jeho dary však často přijdou nazmar, jelikož je neumíme využít. Již ve 4. století svatý Ambrož napsal: „Proto si zopakuj také to, že jsi dostal duchovní pečeť, ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a zbožnosti, ducha posvátné bázně, a chraň si, co jsi dostal. Bůh Otec tě označil, Kristus Pán tě posílil a vložil ti do srdce závdavek Ducha.“ (De mysteriis 7, 42: CSEL 73, 106; PL 16, 402–403)

Proměňující síla Ducha Svatého

Ačkoliv evangelia přímo nevzpomínají, že by Ježíš dal svým učedníkům příkaz, aby udělovali svátost biřmování, skutečnost, že již krátce po Letnicích tak apoštolové činili, naznačuje, že je Ježíš o této svátosti musel poučit. Nejdříve však museli sami zažít něco ze síly Ducha Svatého, aby ho poznali. Jan, milovaný učedník Pána Ježíše, popisuje jejich stav po zmrtvýchvstání Pána těmito slovy: „Když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi...“ (Jan 20,19) A pak v den Letnic se najednou všechno změnilo: „Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Sk 2,2–4) S jakým úžasem naslouchal shromážděný lid v Jeruzalémě Petrově řeči, když tento prostý rybář z Galileje silnými slovy vydával svědectví o Ježíši Kristu! To již nebyl tentýž Petr, který v ranních hodinách Velkého pátku třikrát zapřel našeho Pána. Rovněž členové velerady se divili, s jakou odvahou Petr a Jan dokazovali a svědčili o tom, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn. (srov. Sk 4,1–13)

Pánova zaslíbení se naplnila: „Když neodejdu [k Otci], Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7) „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy...“ (Jan 16,13) Stejně tak důvěřovali apoštolové slovům svého Mistra, když je později vyslýchali: „Když vás povedou ... před úřady ... nedělejte si starosti ... co řeknete. Vždyť Duch Svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.“ (Lk 12,11–12

Bez mimořádného Božího zásahu v den Letnic by se z nich nikdy nestali ti neohrožení, smělí a výřeční svědkové víry, kteří byli ochotní dokonce položit svůj Celina a Terezie Martinovy život za pravdu evangelia. Duch Svatý je od toho okamžiku posiloval a vedl a pomáhal jim, aby dokázali zůstat věrní Kristu i vmučednictví. Skutky apoštolů nás též informují o tom, že Petr a Jan kladli ruce na pokřtěné a vyprošovali jim zaslíbeného Utěšitele: „Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch Svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha Svatého.“ (Sk 8,14–17)

Svátostná milost

V prvotní církvi následovala prosebná modlitba o Ducha Svatého většinou hned po křtu zejména proto, že žadatelé o křest byli dospělí. Časem se ale biřmování osamostatnilo a začalo se jasně rozlišovat jako svátost odlišná od svátosti křtu, i když zůstala se křtem spojená. Zatímco křtem vstupujeme do Ježíšova synovského vztahu k Otci, biřmování způsobuje, že se sjednocujeme s posláním Vykupitele. Křest se týká posvěcení vlastní duše, zatímco biřmování uschopňuje pokřtěného, aby dokázal účinně spolupracovat na budování Božího království. Obě svátosti patří neoddělitelně k sobě, jsou zároveň počátkem i završením. Svatý Tomáš Akvinský srovnává nadpřirozený účinek obou svátostí s přirozeným životem: Ve křtu se uskutečňuje duchovní znovuzrození člověka, zatímco narození je počátkem přirozeného života na této zemi. Stejně můžeme přirovnat biřmování jako svátost posilnění pro rozvoj vnitřního života s tělesným růstem. Spolu s prvním svatým přijímáním se křest a biřmování označují jako tzv. iniciační svátosti či svátosti uvádění do křesťanského života; to znamená, že kdo je přijal, byl uveden do katolické věrouky a byl plně přijat do společenství věřících. Latinský název confirmatio (biřmování), který je odvozen od slovesa firmare – znamená upevnit, posílit, potvrdit – popisuje podstatu svátostné milosti: Pokřtěný člověk je vkládáním rukou, pomazáním a modlitbou vnitřně posílen dary Ducha Svatého a je uschopněn vydávat svědectví o Kristu. Od okamžiku Letnic v Jeruzalémě již nespočetné zástupy lidí milujících Boha, svatí a mučedníci dosvědčují proměňující sílu Ducha Svatého ve svém životě.

Život z milosti biřmování

Naskýtá se však otázka: Proč tak zřídka cítíme účinky této svátosti, jsme často tak nerozhodní, znechucení, nahněvaní, smutní, bezmocní či bezradní? Je to proto, že dary Ducha Svatého přijaté při biřmování zůstávají nevyužity, příliš málo anebo vůbec s nimi nespolupracujeme, a tím je naplno nerozvíjíme. Co znamená spolupracovat? Nejprve nám musí být jasné, že přijetí Ducha Svatého není jednorázová záležitost, ale musí se prohlubovat každý den. Velký starec a patron Ruska svatý Serafim Sarovský (1759–1833) o tom vyprávěl svému duchovnímu synovi Nikolaji Motovilovi. Tento rozhovor o Duchu Svatém se stal všeobecně známým, ale především slova: „Skutečným cílem křesťanského života je získat Ducha Svatého.“ Tím se myslí, že kdo vlastní Ducha Svatého, ten bude moci skrze něho, který je zosobněná láska, žít všechny situace každodenního života v lásce. Cílem každého křesťana je, aby se celý proměnil v lásku, aby se stal láskou. Jak ale můžeme získat tohoto Ducha, Boží lásku? Svatý Serafim Sarovský vysvětluje: „Každý skutek vykonaný z lásky ke Kristu nám přináší milost Ducha Svatého, ale nejvíce modlitba, protože ta je vždy nástrojem v našich rukou pro získání milosti Ducha.“ Zkušený starec zdůrazňuje, že především účast na bohoslužbě a charitativní služba lásky rozvíjí dar Ducha Svatého, který sám je Láska. Avšak ne vždy má člověk tuto možnost. „Modlit se ale může každý a vždy. Jak velká je síla modlitby...

Ze všeho nejvíce přitahuje Ducha Svatého.“ Modlitba otevírá duši. Pak může Duch Svatý působit a my zakusíme, jak nás jeho dary budou proměňovat v laskavé lidi. Z mnoha prostředků, které nám pomáhají zakusit dary Ducha Svatého, chceme vzpomenout především dva. Při modlitbě, která je nenahraditelná, je dalším silným prostředkem také odevzdanost, zasvěcení se Panně Marii. Touto odevzdaností žije duše vroucí jednotu s Pannou Marií, která je nevěstou Ducha Svatého. Svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu píše: „Když ji Duch Svatý, její Ženich, najde v duši věřícího, pospíchá tam vstoupit a vlévá se do ní v takové míře, v jaké tato duše dala prostor jeho Nevěstě. Nejvážnějším důvodem, proč nyní Duch Svatý nedělá tak zjevné divy v duších, je, že v nich nenachází dostatečně velké sjednocení se svojí věrnou a nerozlučnou Nevěstou.“ (O pravé mariánské úctě, č. 36)

Ovoce dobré přípravy

K tomu, aby svátost biřmování mohla přinést ovoce, je určitě nevyhnutelná dobrá příprava, při níž biřmovanec pochopí význam, účinky a cíl biřmování, uvědomí si zodpovědnost, kterou přebírá, a též je poučen o darech Ducha Svatého. Protože jen to, co známe, můžeme milovat, a co milujeme, po tom také toužíme. Blahoslavený Paul Josef Nardini (1821–1862), zakladatel řádu mallerdorfských sester a významný reformátor v sociální oblasti, dosvědčil už jako kněz: „Náš rektor nás důrazně upozorňoval, abychom se dobře připravili na přijetí svátosti biřmování. Já jsem si na přípravě dal skutečně záležet. Později jsem měl neustále dojem, že bych od Boha nikdy nedosáhl toho, co mi ve své milosti udělil, kdybych se tenkrát tak dobře nepřipravil.“ A svatá Terezie od Dítěte Ježíše, která byla vyhlášena učitelkou církve, píše ve své autobiografii, jak důležitá byla příprava na biřmování, které přijala jako jedenáctiletá: „Krátce po prvním svatém přijímání jsem znovu začala duchovní obnovu před biřmováním. Velmi pečlivě jsem se připravovala na návštěvu Ducha Svatého a nechápala jsem, že se přijetí této svátosti lásky nevěnuje dost pozornosti. (...) Jako apoštolové jsem blaženě očekávala návštěvu Ducha Svatého. (...) Měla jsem radost při pomyšení, že brzy budu dokonalou křesťankou ale zejména že budu mít věčně na čele tajemný kříž, kterým mě pan biskup označí při udělování této svátosti. (...) Konečně nadešla šťastná chvíle: v okamžiku sestoupení Ducha Svatého jsem necítila prudký vichr, ale spíše lehký vánek, jehož šum zaslechl prorok Eliáš na hoře Chorebu. (...) V ten den jsem dostala sílu trpět, protože brzy se mělo započít utrpení mé duše...“

Biřmování je zpečetěním vyznání víry, které se modlili rodiče a křestní kmotři jménem biřmovance, pokud byl pokřtěn jako dítě. Aby na své cestě životem nemusel kráčet sám, zvolí si biřmovanec kromě biřmovacího patrona – světce také biřmovacího kmotra, jehož úkolem je provázet ho na cestě víry a být mu příkladem.

Její sestra Celina později vyprávěla, s jak velkým očekáváním její malá sestra přijala tuto svátost, stejně tak i o tom, že tato milost vysloveně přešla na ni samotnou: „Jinak tichá Terezka byla k nepoznání: překypovala nadšením a v jistém smyslu jakýmsi opojením. Když jsem jednoho dne během její přípravné duchovní obnovy vyjádřila podivení nad jejím stavem, vysvětlila mi, jak chápe tuto svátost: že tehdy se Duch lásky zmocní celé její bytosti. Při vyprávění byla tak unešená, její pohled tak zářivý, že se mě zcela zmocnily nadpřirozené pocity a odcházela jsem od ní s hlubokým dojetím. Tato událost se mi natolik vryla do paměti, že ještě dnes ji vidím před sebou, její pohyby, její postoj, místo, kde stála, a nikdy na to nezapomenu.

Vysluhování svátostí
Svátost biřmování může vysluhovat pouze biskup anebo jím pověřený kněz a běžně se uděluje v rámci mše svaté. Před samotným udělením svátosti biřmovanci obnovují křestní sliby. Pak biskup anebo pověřený kněz s rozpjatýma rukama vyprošuje sedmero darů Ducha Svatého, ak to popisuje prorok Izaiáš v 11. kapitole, a přitom vztáhne ruce na biřmovance. Na závěr křižmem (olivový olej smíchaný s balzámem, který biskup žehná na Zelený čtvrtek přímo pro tento účel) označí ve tvaru kříže čelo každého biřmovance, přičemž říká: „Přijmi pečeť daru Ducha Svatého.“ V okamžiku pomazání se naplní svátostná milost biřmování, což znamená, že duši je vtisknuto nesmazatelné znamení a je v ní završena křestní milost. Pomazaný biřmovanec od tohoto okamžiku navždy nosí nesmazatelnou pečeť Božího dítěte a bojovníka za Boží království.

Vyzbrojen pro duchovní boj

Každý, kdo chce opravdově žít jako křesťan, projde ve svém životě také duchovním bojem, o kterém píše svatý Pavel v listě Efezanům v 6. kapitole. Proto nám Bůh přislíbil Ducha Svatého jako pomocníka. Dokonce i malé dítě může být naplněno Duchem Svatým a stát se skutečným bojovníkem za Boží království. Jedinečným příkladem toho je čtyřletá Nellie Organová, polosirotek z Irska. Nellie měla těžkou tuberkulózu a pár měsíců před svým odchodem na věčnost (8. října 1907) přijala biřmování. Již během přípravy na tuto událost vyzařovala z děvčátka mimořádná radost. Všem, kdo se s ní v den biřmování setkali, včetně biskupa zCorku, Dr. O’Callaghana, a jejích pečovatelek, vysvětlila: „Nyní jsem vojákem Ducha Svatého.“ A brzy se ukázalo, že jasně pochopila, co to znamená. Ode dne biřmování snášela své velké bolesti tak statečně a bez reptání, že dokonce její ošetřovatelé byli dojati vnitřní silou tohoto dítěte.

Duch Svatý v kazašské stepi
Pavol Mária Hnilica SJ, slovenský biskup-vyznavač (1921–2006), vyprávěl o jedné mimořádné zkušenosti, kterou měl při biřmování v září 1992 v německy mluvících oblastech Kazachstánu. „Když jsem dorazil na místo, lidé byli plní nadšení, protože většina z nich ještě nikdy neviděla biskupa. Ve vesnici Krasnoarmejka stálo mnoho věřících v zástupu před domem, který jim sloužil jako kostel, aby mě přijali spolu s místním biskupem, který přijel spolu se mnou. Dvě sedmileté děti nás pozdravily s kyticemi květů a asi 30 děvčat v šatech z prvního svatého přijímání rozsypávalo lupínky květů na cestu, po níž jsme šli. V jedné vesnici si mě dokonce spletli s papežem, protože jsem přijel z Říma a měl jsem oblečený bílý misijní hábit. Mnozí ani nevěděli, zda už byli biřmováni, nebo ne. Jedna žena se mě zeptala: »Otče biskupe, potřebuji k biřmování bílé šaty, věneček a závoj?« Biřmování jsem již uděloval za nejrozmanitějších okolností, i uprchlíkům. Ale to, co jsem prožil zde, bylo jedinečné. K biřmování nepřišli téměř žádní mladí, zato mnozí sedmdesátníci a osmdesátníci, oblečení ve víceméně bílých šatech. Když jsem spatřil tyto hluboce věřící křesťany, ptal jsem se sebe samého, proč jsem vůbec přišel. Udělit svátost biřmování? Tito lidé již přijali biřmování od samotného Ducha Svatého, protože odkud by jinak vzali sílu zůstat věrnými své víře během celých těch roků komunistického režimu, a byli dokonce ochotni riskovat vlastní život za pravdu. Mnozí z mých biřmovanců z Pavlodaru a přilehlých míst strávili pro svoji víru deset i více let ve věznicích či v různých táborech. Celá desetiletí byla důkazem toho, co způsobuje svátost biřmování: být věrným bojovníkem a svědkem své víry. Z jejich očí vyzařovala síla Ducha Svatého: jásot a radost, které se nedají popsat a které svět nemůže dát. V ten den jsem byl i já jedním z těch, které Duch Svatý obdaroval nejvíce.“ Biskup Pavol Mária Hnilica, který byl v době pronásledování komunistickým režimem označován za nepřítele státu číslo jedna, sám zakusil, jak mu Duch Svatý dal v nebezpečných situacích statečnost a odvahu, aby zůstal věrným víře katolické církve. Také proto měl vždy mimořádně blízko k věřícím, kteří – podobně jako on – pro víru přestáli pronásledování a velké soužení. Proto to byla pro něho skutečně velká radost, když ho místní biskup pověřil vysluhováním svátosti biřmování v těchto vesnicích v Kazachstánu. Rád vzpomínal: „Na závěr liturgie zpívali starší věřící s celou vroucností píseň Bože, chválíme Tebe. Pro uši hudebníka by tento zpěv nezněl obzvlášť sladěně, ale pro mne to bylo to nejkrásnější Te Deum, které jsem kdy slyše.



Zdroj: Světlo- Týdeník Matice Cyrilometodějské, č. 20/XXX. ročník, 22. května 2022, str.10-12