V úvodní modlitbě při mši svaté o 23. neděli v mezidobí B jsme slyšeli hned několik věcí, které stojí za připomenutí.
Bože, tys nám poslal Vykupitele
a přijímáš nás za své syny;
pohlédni na nás s otcovskou láskou
a dej, aby všichni, kdo věří v Krista,
dosáhli pravé svobody a věčného dědictví.
„Bože, přijímáš nás za své syny“ – dodal bych možná i „za své dcery“. Je to něco ohromného patřit do Boží rodiny. Nikdy nám to dost nedojde, jak je to obrovský dar!
Pak je tam prosba „pohlédni na nás s otcovskou láskou“. Představte si – Pán Bůh na nás pohlíží s otcovskou láskou, už předtím, než jsme se narodili, na nás takto pohlížel a měl vysněno, že tento člověk přijde do světa, a že naplní jeho představu, jeho sen, že kvůli tady tomuto člověku tady bude krásněji, že zde přibyde lásky, pokoje, dobra. Tak Bůh na nás pohlíží, a když my tady prosíme „pohlédni na nás s otcovskou láskou“, tak ve skutečnosti prosíme: dej, ať už si to uvědomíme, dej, ať nám už to dojde, že takto nás vidíš, že si tak nějak přeješ, abychom poznali, že jsi nás stvořil dobře, žes nás zasadil dobře do tohoto světa, mezi tyto lidi, s touto schopností, s těmito omezeními, že takto jsi to chtěl, s láskou jsi na nás pohlížel a pohlížíš. Ať už nám to dojde.
A pak je tam prosba, abychom my, kteří věříme v Krista, dosáhli dvou skutečností: „pravé svobody a věčného dědictví“. Co je to ta pravá svoboda? Svoboda není „Můžu si dělat, co chci“. Svoboda je: „Rozhoduji se vědomě pro konání dobra.“ Někdo je znesvobodněn těmi vnějšími tlaky, ale mnohem horší je znesvobodnění vnitřní, kdy člověk se třeba moc ohlíží na to, co si o něm pomyslí druzí, chce se jim zalíbit, vyrovnat, nedovolí si být svobodným ve svém jednání, nebo může znesvobodňovat hřích, který člověka svazuje a člověk pak není schopen jít vědomě tím správným směrem. Tak tady prosíme, ať dosáhneme pravé svobody, svobody Božích dětí, které se především zajímají o to: „Pane, jak ti dnes mohu udělat radost?“
