Košice, 8. září 2024 (TSKE) V sobotu 7. září, v předvečer svátku Narození přesvaté Bohorodičky, přednesl arcibiskup Cyril Vasil SJ v košické katedrále homilii, kterou Vám přinášíme v plném znění:
Množství mariánských svátků, poutních míst, přívlastků a označení pro Pannu Marii je fenoménem, který charakterizuje Katolickou církev od jejích počátků, je jevem obecně rozšířeným, všude tam, kde se ohlašuje Evangelium.
Zcela oprávněně by se někdo mohl ptát, jestli je možné k mariánskému tématu ještě něco dodat? Ale ani relativně omezený počet evangelních údajů o Panně Marii nebrání tomu, aby souhrn událostí a vztahů dějin spásy týkajících se Panny Marie bylo možné vždy nově pochopit, procítit a dále předat. Vždyť i v hudbě pracujeme jen s osmi základními tóny a přece jejich harmonizace, řazení, spojování a střídání poskytuje prakticky neomezenou možnost kombinací – v tom spočívá nekonečnost a krása hudby, její harmonie, symfonie. Ale tady není řeč jen o abstrakci možné kombinace tónů. Panna Maria není nějaký abstraktní teologický koncept, je to osoba, je to
žena, která má své nezastupitelné místo v dějinách spásy.
Dějiny umění poskytují množství důkazů o tom, jak k zobrazení ženy, jejího tajemství, její krásy, její osobitosti, přistupuje poezie, výtvarné či sochařské umění jako k inspiraci pro nepřeberné množství forem a projevů.
O co víc je tedy možné aplikovat toto v duchovní rovině na tu Ženu, s velkým Ž, která v sobě v nejvyšší míře spojuje všechny prvky jedinečnosti „fenoménu ženy“, povyšujíc je na novou, vyšší, ba nejvyšší úroveň. Možná toto měl na mysli sv. Bernard v okřídleném výrazu
de Maria numquam satis. (
da Sermo de natividade Mariae, PL 183, 437D) – tedy, že o Marii toho nikdy nebude řečeno dost.
Žádná úvaha o Panně Marii není samoúčelná, ale nutně se spojuje s Božím tajemstvím Vtělení i s Tajemstvím Nejsvětější Trojice, s tajemstvím dějin spásy,
Církev učí a my věříme, že „
Panna Maria, která při andělově zvěstování přijala Boží Slovo do srdce i lůna a přinesla na svět Život, je uznávána a uctívána jako pravá matka Boha a Vykupitele. Vzhledem k zásluhám svého Syna byla vykoupena vznešenějším způsobem a je s ním spojena úzkým a nerozlučným svazkem.
... V Adamově potomstvu je však zároveň spojena se všemi lidmi…, neboť svou láskou spolupracovala, aby se v Církvi zrodili věřící, kteří jsou údy této hlavy“. (LG 53)
V těchto slovech II. Vatikánského koncilu je již zahrnuta odpověď na případné kritické hlasy o tom, že mariánská úcta by se mohla stát nebezpečným odpoutáváním pozornosti od centrálních témat křesťanského poselství, od osoby Ježíše Krista jako jediného prostředníka.
Ale copak se může mariánský kult stát překážkou nebo odpoutáním od Božího kultu?
Absolutně NE! Taková je naše první, intuitivní spontánní odpověď. Ale někdy nestačí jen intuice, je třeba umět dobře zdůvodnit toto naše přesvědčení.
Podívejme se, jak na tuto námitku odpověděl před časem ještě jako kardinál Ratzinger pozdější papež Benedikt XVI. Podle jeho přesvědčení
mariánská úcta v nás udržuje pravou víru v Ježíše Krista. Kardinál Ratzinger jako velký teolog, schopný mluvit také jednoduchým jazykem víry, zmiňuje šest kritérií, nebo důvodů mariánské úcty.
Za prvé:
Maria není cílem naší víry,
ale ona nás vede ke Kristu.
Církev vyhlásila dogmata o Panně Marii, aby přímo posloužila víře v Krista. Nejprve prohlásila za dogma její
božské mateřství a její
trvalé panenství. Potom po delším zrání proklamovala její
početí bez dědičného hříchu (1854) a její
tělesné vzetí do nebeské blaženosti (1950).
Tato dogmata obhajují a berou do ochrany prapůvodní víru v Krista jako pravého Boha a pravého člověka. Tato dogmata zajišťují nauku, že v Kristu jsou dvě přirozenosti v jediné osobě.
Toto zdánlivě samozřejmé prohlášení je mimořádně důležité. V koncilové konstituci o Církvi
Lumen Gentium (66) čteme:
„
Církev právem prokazuje zvláštní kult Marii jako Boží Matce, která měla účast na Kristových tajemstvích a z Boží milosti byla po Synu povýšena nad všechny anděly a lidi.
Vždyť ... když se prokazuje úcta Matce, náležitě se poznává, miluje a slaví i Syn a zachovávají se jeho přikázání, neboť pro něho je všechno (srov. Kol 1, 15–16)
a v něm z vůle věčného Otce přebývá veškerá plnost (srov. Kol 1, 19).
Panna Maria nám přináší Krista – takto zdůvodňuje úctu k Bohorodičce například východní ikonografie, která téměř vždy zobrazuje Boží Matku se svým synem v náručí, ukazujíc na něj, jako na cestu, kterou se máme i my vydat.
V modlitbě, která je východní formou Zdrávasu, zase říká: "
raduj se Bohorodičko, Panno Maria ... neboť jsi porodila Krista, Spasitele a vykupitele našich duší ...", zdůvodňující tak mariánskou úctu jejím bytostným napětím s tajemstvím Božího Vtělení.
Každý projev zbožnosti, zvláště mariánské zbožnosti v sobě skrývá i závazek přibližovat nás ke Kristu, dělat nás lepšími lidmi, nasměrovat ke Kristu celý náš život. Jistě jde o nikdy nekončící snahu, jde o náročný boj proti vlastní slabosti a egoismu.
Nestačí si totiž jen periodicky zavzdychat – jaké to dnes máme časy. Představte si ale na chvíli, jak by vypadal život na Slovensku, kdyby všichni účastníci mariánských poutí, všichni účastníci nedělních bohoslužeb, všichni pokřtěni a pobiřmovaní, opravdu upřímně, v každé oblasti života, ve všech osobních i společenských projevech důsledně a vytrvale se den za dnem usilovali být nejen slušnými, ale i lepšími, takříkajíc „svatými lidmi“.
Vždy když dostaneme chuť hořekovat nad tím, „jací jsou dnes lidé“, co všechno „oni“nebo „tamti“ dělají, nebo nedělají, zkusme si vzpomenout – každý ve svém nitru, skromně a upřímně – na naše osobní chování. Pohled na Mariiny ctnosti, na její spojení s Kristem, na její vytrvalou důvěru a svatost je nastaveným zrcadlem pro zpytování svědomí každého z nás. Maria nás nasměrovává ke Kristu, který je Cesta, Pravda a Život, je naší společnicí při putování za tímto posledním, věčným cílem. K tomuto cíli definitivní účasti na Boží svatosti ale putujeme přes etapy našich osobních jednotlivých životních rozhodnutí a postojů. Neohlížejme se ani tak po jiných, ale udělejme i dnes na této cestě další rozhodný krok.
Za druhé:
mariánská úcta zahrnuje
správný vztah mezi Biblí a Tradicí.
Vždyť i výše zmíněná čtyři mariánská dogmata mají základ v Písmu, ale jsou pouze klíčkem, který roste a přináší ovoce v životě Tradice Církve.
Nebo, podívejme se na příklad našeho svátku Narození Panny Marie, který začínáme slavit. Dnešní svátek pochází z první poloviny V. století, kdy se slavil v Jeruzalémě, od VI. století v Cařihradě a od VII. století také v Římě. Jeho zařazení na září je zdůvodněno tím, že je to první svátek nového liturgického roku. V římské říši začínal administrativní rok 1. září - tak začíná i dodnes v liturgickém kalendáři, nebo jak to bylo dlouho zvykem pro školáky.
8. září je tedy osmý den - první den po ukončení sedmi dnů připomínajících stvoření - počátek věků a počátek Starého Zákona. Proto tento svátek lze označit také jako
svátek "Nového stvoření", první svátek Nového Zákona.
Historie svátku vychází z prvních pěti kapitol tzv. Protoevangelia sv. Jakuba. Tento nekanonický, tzv. apokryfní, ale v Církvi velmi vážený spis z poloviny II. století zachycující starou jeruzalémskou tradici, hovoří o rodičích Panny Marie, o Joachimovi a Anně, o životním trápení, kterým pro ně byla jejich neplodnost, o mimořádném narození jejich dcery, jako o naplnění Božího přislíbení. Manželský svazek Joachima a Anny byl neplodný – v symbolické řeči Starého Zákona – manželská neplodnost bývala považována buď za trest, nebo ji bylo možno následně interpretovat jako přípravu na něco mimořádného, co se má odehrát v životě manželů. Častokrát, když Bůh vstupuje a zasahuje do dějin lidstva, tak to dělá přes tento znak, (Abraham, Samuelova matka Anna, Samsonova matka, Alžběta, matka Jana Křtitele...). Lidská fyzická i duchovní plodnost jsou totiž jen odrazem Boží plodnosti - On je dárce života, skrze svého Ducha Svatého, kterého v Credu vyznáváme jako "Pána a Dárce života".
Postavy matky Anny a dcery Marie jsou současně paradoxem: matka Anna je v dlouholetém manželství neplodná až do zvláštního Božího zásahu - dcera, Maria, je panna, která "nepoznala muže" a přece se z Boží milosti stává matkou, Matkou Života a novou Evou, matkou žijících. V tomto obraze se potvrzuje
tradiční učení Církve – jedině Bůh je tvůrce života – fyzického i duchovního – lidé jsou jen jeho nástroji a prostředníky.
Správně vyvážený vztah mezi Biblí a Tradicí, k němuž nás vede mariánská úcta, nás může uchránit od nekritického, fundamentalistického čtení Bible, vytrženého z historického, literárního i teologického kontextu, ale
i od deformování víry a zbožnosti pouze na sérii zvyků a pobožností bez biblického základu a bez širšího teologického kontextu.
Oba nekritické, extrémně vzaté přístupy nadělaly škody v osobním duchovním životě a samozřejmě i v dějinách Církve.
Za třetí:
Maria ve své osobě životně a nerozlučitelně
spojuje Starý a Nový zákon.
Maria je židovskou dívkou, která se stala Matkou Mesiáše. V ní se pojí starozákonní Izrael zrozený z Abrahamovy a Mojžíšovy smlouvy a Nový Boží lid složený z těch, kteří uvěřili v Krista, v ní se pojí synagoga a Církev. V mariánské úctě prožíváme jednotu celého Písma svatého i jednotu „vyvoleného národa“, který se rozšířil z jednoho kmene a národa na celé vykoupené lidstvo.
Mariánská úcta tak dokonce nabývá i nečekaného významu léku, či spíše protijedu vůči jednomu z historických bludů, který dnes jasně odsuzujeme.
Mluvím o antisemitismu, jako o cíleně budované iracionální, apriorní nenávisti vůči židovskému národu. Dnes se za tento blud stydíme, protože neobešel ani tzv. křesťanské národy, dokonce ani ten náš, ať bychom si to chtěli jakkoli přikrášlit či zatloukat. Je proto totálně nepochopitelné a nepřijatelné, když tento blud, navzdory historické porážce jeho nejperverznější formy na konci II. světové války, občas stále ještě vystrkuje růžky a to nejen u některých starých nostalgiků, ale i mladých popletenců – bez ohledu na to jaké barvy obleky, kravaty, trička či dresy si oblékají.
6. září 1938, tedy před 86. lety, ve chvíli, kdy Itálie přijímala rasové antisemitské zákony, kdy v Německu již probíhalo pronásledování Židů, papež Pius XI. jednoznačně prohlásil: „
Antisemitismus, to je hnusný postoj, se kterým my křesťané nemáme mít nic společného... Antisemitismus je nepřípustný. My všichni jsme duchovně Semité.“
Tato papežova slova jsou odkazem pro všechny, kteří by i dnes chtěli spojovat nespojitelné – hlásení se ke křesťanství a apriorní nenávist k národu, ze kterého se zrodil Kristus. Sám Boží Syn si vzal lidské tělo z Panny Marie, z této dcery Sionu, kterou v liturgii slavíme slovy kdysi určenými i pro hrdinskou Juditu „
Ty jsi sláva Jeruzaléma, ty jsi velká radost Izraele, ty jsi čest našeho rodu” (Jdt 15,9 )
Za čtvrté:
mariánská úcta zaručuje naší víře
správnou koexistenci rozumu a srdce.
Marx nazýval náboženství "opium lidstva", racionalisté mu vyčítají přílišný sentimentalismus a považují ho za psychologickou úchylku, či jistou formu autosugesce a na druhou stranu někteří pomýlení náboženští horlivci prezentují víru, či náboženství především jako souhrn osobních duchovních zážitků a zkušeností, které není možné definovat a které proto není třeba ani racionálně zkoumat.
V křesťanském náboženství však člověk není jen rozum, ale stejně člověk není jen cit. Člověk je jednota obou těchto dimenzí.
Mariánská úcta zaručuje naší víře tuto plnou lidskou dimenzi. Maria si klade otázky o smyslu a způsobu svého zařazení do dějin spásy, „
uvažuje ve svém srdci“ nad tím co vidí a slyší, nechává se pohnout soucitem a zájmem o jiné a nutí svého Syna k mimořádnému zásahu na svatbě v Káně, přijímá roli matky Mesiáše, i když už dopředu ví, že její srdce jednou pod křížem probodne meč bolesti...
Její život víry je cestou hledání, poznávání Božích záměrů a plánů, - tedy cestou hledajícího a zkoumajícího rozumu (
Jak se to stane? - ptá se) ,
ale je v něm místo i pro intuici, důvěru, zkušenost – tedy pro pokorný přístup srdce (
Hle služebnice Páně ...).
Spojit racionální přístup s citově-intuitivním, po vzoru Panny Marie, je mimořádně důležité zejména v procesu křesťanské výchovy. Tato se nezakládá pouze na předávání jistého počtu informací, ale její součástí má být i vytváření prostoru pro „zkušenost víry“, tedy pro rozvoj náboženského citu. Oba tyto prvky musí být ve zdravé rovnováze.
Hlava musí jasně uvažovat a srdce se musí umět rozohnit.
Předávání víry, lidská i duchovní i morální výchova jsou prvořadým právem, úkolem i povinností rodičů, kteří nemohou být v tomto nikým plnohodnotně nahrazeni. Škola je prostředím a prostředkem, který má rodičům v míře svých kompetencí tomuto jejich úkolu pomáhat. Zažili jsme doby, kdy bylo školství ideologicky zneužíváno k formování socialistického člověka, který měl překonat tvz. náboženské předsudky, když se od dětí vyžadovalo, aby se vyjádřily, jestli se již "
vyrovnaly s náboženstvím,". Ani dnes však nechybí v naší společnosti pochybnosti či diskuse o tom, zda je logické podporovat ze státních prostředků privátní, či církevní školy, či vyučování náboženství na státních školách. Stále zde
existuje nebezpečí, že se zapomene na to, že stát nemá patent na výchovu, že není vlastníkem dětí, ale že směřování výchovy dětí v oblasti morálky, etických hodnot či sexuální výchovy patří rodičům, kteří jsou mimo jiné i občané a plátci daní.
Stát jako reprezentant občanské společnosti v rámci své společenské funkce má umožnit a zajistit, aby výchova dítěte, při zachování všeobecných pedagogických pravidel, probíhala podle legitimního přání rodičů a nikoho jiného. Že je to samozřejmé? Donedávna se to za takové považovalo v celém svobodném světě. Dnes je pravdou opak. A bylo by nepředvídavé utěšovat se tím, že naše malé Slovensko je v porovnání s anglosasským světem a Bruselskými legislativními tendencemi prozatím ještě ostrovem svobody. Tento ostrůvek už jednou zalily ideologické výchovné vlny z východu... čekejme je i ze západu... podle kterého je Slovensko „zaostávající“. Naštěstí. Prozatím. Ale všechno to visí na stále se ztenčujícím vlásku... tedy na pár hlasech ve volebních urnách a pak v parlamentu.
Předávání víry však neznamená jen zajištění náboženské výchovy pro dítě. Bylo by to málo, kdyby rodiče o víře jen mluvili, případně pověřovali jiné výchovou a nevydávali svým dětem svědectví vlastním životem. K vydávání plnohodnotného svědectví je však potřebná Boží milost. A o tuto milost, při pohledu na Pannu Marii, chceme i dnes prosit, pro rodiče, pro všechny vychovatele a formátory, pro všechny, kteří jsou povoláni předávat duchovní život ve vyrovnané harmonii rozumu a citu.
Za páté:
víme, že podle koncilu je Maria
symbolem, obrazem anebo modelem Církve.
Když tedy hledíme na Církev ve spojitosti s Marií, zbavujeme se zmužštěného obrazu Církve, tedy takového obrazu, který by chtěl považovat Církev jen za funkcionalisticky organizovanou instituci, jen za vykonavatele společensko-politického programu. Ale
v Marii, v její podobě a v jejím předobrazu, Církev znovu objevuje svou vlastní tvář jako tvář Matky.
S mariánskou úctou měli a budou mít vždy problém ti, kteří hlásají heslo: „
Kristus ano, Církev ne!“
S historickým postavením Panny Marie při zrodu a rozvoji Církve budou mít vždy problém ti, kteří by chtěli Církev neustále reformovat na základě neustále se vyvíjejících a čistě sociologických pravidel.
Maria je od začátku ve středu společenství Církve, je uprostřed Apoštolů v den Seslání Ducha Svatého, - a přesto nepovažuje za nutné bojovat o přerozdělení kvót účasti ve sboru Apoštolů, nedělá volební reklamu ani sobě, ani Marii Magdaléně, či jiným ženám, které pod křížem projevily Pánu větší věrnost a vytrvalost než ustrašení a rozutíkaní Apoštolové, v čele s Petrem.
Bohorodička je předobrazem Církve... Neboť v tajemství Církve, která se také právem nazývá matkou a pannou, Přeblahoslavená Panna Maria předchází jako vynikající a jedinečný vzor panny a matky. ... Tak i Církev, která rozjímá o Mariině tajemné svatosti, ..., stává se matkou tím, že věrně přijímá Boží slovo: neboť ohlašováním a křtem rodí pro nový, nesmrtelný život děti počaté z Ducha Svatého a narozené z Boha. A je také pannou, která neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou svému Ženichovi; podle příkladu Matky svého Pána mocí Ducha Svatého panensky stráží neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku. (LG 63-64)
Z těchto koncilových slov
vyplývá poslední,
šesté kritérium mariánské úcty:
Maria byla ustanovena zároveň za Pannu i Matku, a takto z ní ustavičně září světlo na to, co Stvořitel zamýšlel se ženou pro všechny časy, tedy i na naše. Ba lépe řečeno, právě na naše časy, kdy, jak víme, je ohrožena podstata ženskosti.
Mariinou panenskostí a jejím mateřstvím dostává se mystérium ženy do velmi vysokého určení. Maria nebojácně ohlašuje Magnificat, ale miluje také tichý a skrytý život. Maria se nebojí stát pod křížem, v tichu svého srdce však i ráda zvažuje, co slyšela a zkusila.
Panenství a mateřství, tyto vznešené atributy ženskosti, které Panna Maria Bohorodička ztělesňuje, jsou dnes často podceňovány, nepochopeny, ne-li přímo zesměšňovány. Co se týká panenství, stačí si například vzpomenout, jak trapné ukázky totálního nepochopení jeho hodnoty defilovaly před časem médii a v diskusích při blahořečení panny a mučednice Anky Kolesárové - škoda o tom zbytečně mluvit či polemizovat.
Co jiného než zesměšňování panenství či předmanželské čistoty by se dalo očekávat od všech těch, kteří svůj duchovní horizont mají omezen na sérii pochybných a prostoduchých teenagerských komedií, ve kterých jedinou zápletkou je, jak se co nejdříve na střední škole zbavit nemodernosti a „trapného pocitu“. z toho, že je někdo ještě panna nebo panic... no prostě ohromná zábava. Když pro toho, komu „
Bohem je břicho a hanba slávou“ (Fp 3,19), stačí i tento horizont seberealizace – s tím se těžko dá něco dělat, pokud si člověk neuvědomí a neocení vlastní důstojnost.
Ale dnes vidíme nepochopené a zesměšňované nejen panenství, ale nejednou je podceňováno či nedoceňováno i
mateřství. Jak? Nuže například i v takovém slovním spojení, že mluvíme o mateřské dovolené - jakoby matka svou péčí o dítě, při naplňování nejkrásnější lidské, biologické i duchovní a nejdůležitější společenské funkce byla na jakési rekreaci, jako by si užívala volno, a téměř nelegálně a trestuhodně se vytrhla z důležité funkce tvůrkyně společenských či materiálních hodnot ve svém zaměstnání.
Kolik témat na úvahu pro sociology, sociální pracovníky a programátory života naší společnosti, ale i pro každého z nás, na vytváření příznivější legislativy pro život rodin, za zvyšování všelidské citlivosti k tématu života, podpory rodiny, úcty k matce i k ženě spojující práci s mateřstvím.
Před téměř dvěma tisíciletími, obyčejná nazaretská dívka, nadchnutá Božím duchem o sobě pokorně a slavnostně prohlásila: „
… blahoslavit mě budou všechna pokolení, neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný“ (Lk 1, 48–49). I naše dnešní pokolení naplňuje tato prorocká slova, i toto naše dnešní liturgické slavení, při kterém si znovu ozřejmujeme a prohlubuji důvody naší mariánské úcty, je jen potvrzením prorocké pravdivosti těchto Mariiných slov.
Oslavujeme Pannu Marii, Bohorodičku – a děláme tak nejen na oslavu jejích osobních ctností, ale především proto, že v ní a skrze ni a s ní slavíme velké věci, které jí i nám „
učinil ten, který je mocný, a svaté je jeho jméno a jeho milosrdenství z pokolení do pokolení
s těmi, co se ho bojí.“
Jemu jedinému ať je čest a sláva navěky!
TSKE
Převzato z
Gréckokalícka eparchia Košice - www.grkatke.sk/,
článek z 8. 9. 2024 naleznete
zde.
