On-line kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.: Název: Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 76.-88., Jan 15-21) Charakteristika: další působivá kázání patrona kazatelů zachycující Ježíšovo utrpení až vzkříšení(od kapitoly 15. - 21. Janova evangelia) s podtitulem Finále - bolestné i slavné.

Kázání svatého Jana Zlatoústého

na Janovo evangelium (kázání 76.-88., Jan 15-21)

Finále - bolestné i slavné



Editor: P. Marek Dunda


A.M.I.M.S.
Apostolatus Mariae Immaculatae Matris Spei
(Apoštolát P. Marie Neposkvrněné - Matky Naděje)
Vranov nad Dyjí – Přímětice – Bítov
A.D.2023


S církevním schválením Biskupství brněnského
č.j. Ep/1342/10 ze dne 28. 5. 2010.


Vychází s finanční podporou anonymní dárkyně z Prahy.



Název: Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium
(kázání 76.-88., Jan 15-21)
Podtitul: Finále – bolestné i slavné
Editor: P. Marek Dunda
Zpracovali: členové a spolupracovníci společenství FATYM Vranov nad Dyjí
Digitální úprava: Miroslav Candra (digitalizace ikony na obálce)
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov n. D. – Přímětice – Bítov
Vydání: první
Rok vydání: 2023
Náklad: 2500 výtisků

Pro církevní potřebu vytiskl A.M.I.M.S.

Texty většiny publikací, které vydává A.M.I.M.S., najdete v kompletní verzi na internetových stranách FATYMu www.fatym.com a na stranách A.M.I.M.S. www.amims.net.

Šířeno pod licencí Creative Commons CC BY 3.0 – celou publikaci nebo její části je tedy možné dále šířit, komerčně či nekomerčně, pokud uvedete autora a zdroj (úplný text licence najdete na http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


Kázání Jana Zlatoústého se obvykle konala během liturgie, v „místě“, kde se Slovem a Eucharistií vytváří společenství. Tady sjednocené shromáždění vyjadřuje jedinou Církev (Homilie 8,7 k listu Římanům), totéž slovo se všude obrací ke všem (Homilie 24,2 k prvnímu listu Korinťanům) a eucharistické společenství se stává znamením účinné jednoty (Homilie 32,7 k Matoušovu evangeliu). Jeho pastorační plán byl zasazen do života Církve, ve kterém věřící laici dostávají křtem úřad kněžský, královský a prorocký. Věřícímu laikovi říká: „I z Tebe křest činí krále, kněze a proroka!“ (Homilie 3,5 k druhému listu Korinťanům) Tady pramení základní povinnost misijního poslání, protože každý je do určité míry odpovědný za spásu druhých: Toto je princip našeho sociálního života – nikoli zajímat se jenom o sebe! (Homilie 9,2 ke Genezi) Všechno se odehrává mezi dvěma póly: velká Církev a „malá Církev“, rodina ve vzájemném vztahu.
Jak můžete vidět, drazí bratři a sestry, tato lekce Jana Zlatoústého o autentické křesťanské přítomnosti věřících laiků v rodině a ve společnosti, zůstává dodnes více než aktuální. Prosme Pána, aby nás učinil chápavými k nauce tohoto velkého Učitele víry.

Benedikt XVI.
19. září 2007, překlad podle radiovaticana.cz

Obsah

Dal Bohu schopnosti, síly i život
76. homilie (Jan 15,1-10)
77. homilie (Jan 15,11-16,4)
78. homilie (Jan 16,4-15)
79. homilie (Jan 16,16-33)
80. homilie (Jan 17,1-5)
81. homilie (Jan 17,6-13)
82. homilie (Jan 17,14-26)
83. homilie (Jan 18,1-37)
84. homilie (Jan 18,37-19,15)
85. homilie (Jan 19,16-20,2)
86. homilie (Jan 20,10-23)
87. homilie (Jan 20,24-21,14)
88. homilie (Jan 21,15-25)

Dal Bohu schopnosti, síly i život

Svatý Jan Zlatoústý bývá někdy znázorňován s včelím úlem. To pro velkou pílí se kterou usilovně pracoval pro šíření dobra a Božího království na světě, tak jako včely, které příkladně pracují na svém díle.
Narodil se někdy mezi lety 340 až 350 v syrské Antiochii a zemřel 407 po Kristu. V roce 372 byl pokřtěn a později prošel na své cestě přes mnišský způsob života, kazatelskou službu až na místo patriarchy v Konstantinopoli. V jeho aktivitách ve prospěch chudých a nemocných vidíme odpověď na Ježíšova slova: „...měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě...“ (srov. Mt 25). Stavěl nemocnice. Všestranně podporoval misijní díla, hlásání evangelia a ve všem šel sám příkladem. Nezastavil se před pravdivou a konstruktivní kritikou poměrů ve společnosti, a to i na císařském dvoře. Po počáteční vlně popularity, právě díky své jednoznačnosti, narazil a císařovna Eudokie se postarala, aby byl v roce 403 sesazen a poslán do vyhnanství. Prameny uvádějí, že ještě té noci, ihned po odeslání patriarchy do vyhnanství, nastalo zemětřesení a všichni v tom viděli trestající prst Boží. Další prameny zmiňují, že císařovna Eudokie, která zapříčinila Janovo vyhnanství, dva měsíce po té potratila. A tak není divu, že byl Jan Zlatoústý znovu povolán zpět. Druhé vyhnanství však na sebe nedalo dlouho čekat. Jan 14. září 407 ve vyhnanství umírá. Jeho poslední slova jsou: ,,Bůh buď veleben za všechno.“ Jeho hrob se nyní nachází v chórové kapli chrámu sv. Petra v Římě.
Jan Zlatoústý vynikal především svými kazatelskými schopnostmi. Dokázal nejen srozumitelně a nadšeně mluvit o Božích pravdách, ale svým pravdivým svědectvím života, který souzněl s jeho kázáním, se stal velkou výzvou pro své mnohé posluchače. Když umíral slavný pohanský učitel řečnictví Libanius, ptali se ho jeho žáci: ,,Koho doporučuješ za svého nástupce?“ ,,Jana z Antiochie Syrské, pokud by ho byli bývali nezískali křesťané.“ Napadá mě otázka: Komu nebo čemu dáme k dispozici své schopnosti my?
Svatý papež Pius X. prohlásil Jana Zlatoústého 8. července 1908 za patrona kazatelů.

V tomto svazku přinášíme dalších 13 kázání z jeho cyklu 88 promluv na Janovo evangelium. Jde o kázání 76. až 88. – tedy o závěrečnou část celého cyklu – finále. Jsou výkladem 15. až 21. kapitoly Janova evangelia. Společně se dvěma svazky, který již vyšly v tiskovém apoštolátu A.M.I.M.S. v roce 2016 pod názvem Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 1.-15., Jan 1,1-18) s podtitulem Prolog, a Kázání svatého Jana Zlatoústého na Janovo evangelium (kázání 62.-75., Jan 11-14) s podtitulem Na dohled utrpení, tak jsou nyní vydána všechna kázání, která se nám náhodou – nebo spíš Božím řízením – podařila získat z pozůstalosti neznámého kněze, výtečného překladatele (více se o tom můžete dočíst v prvním svazku s kázáním 1.-15. na str. 7 v předmluvě nazvané Od „průklepáků“ k nové edici). K historii nálezu je možné nyní dodat, že původní strojopis překladu kázání našel P. Oldřich Máša na faře v Pavlicích na Znojemsku. Je to jeho zásluha, že rozeznal jeho kvalitu a inicioval první úvahy o jeho vydání. Za to mu děkuji.
Jde tedy o přinejmenším z části ucelené překladatelské a publikační dílo, protože překlad první části Janova evangelia (Jan 1,1-18), takzvaného Prologu (řecké slovo prolog znamená úvod), a překlad závěrečné části evangelia od vzkříšení Lazara až po zmrtvýchvstání Ježíše a doslov k evangeliu (Jan 11-21) tvoří dva ucelené bloky, jejichž výběr zcela jistě nebyl zvolen náhodně. Víc zřejmě neznámý překladatel z řečtiny přeložit nestačil nebo neměl v úmyslu. Snad se však najde někdo další, kdo by v budoucnu v jeho práci pokračoval. I s touto touhou vydáváme alespoň to, co je nyní k dispozici. A k tomu připojuji přání, aby se na vás i na mně splnilo to, čím končí celý cyklus kázání sám svatý Jan Zlatoústý: „...pak můžeme získat věčné dobro, skrze milost a milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista, kterému s Otcem i Duchem Svatým buď sláva, vláda a čest nyní i na věky věků. Amen.“

P. Marek Dunda

76. homilie

Jan 15,1: „Vstaňte, pojďme odtud! Já jsem pravý vinný kmen, vy jste ratolesti a můj Otec je vinař“
1. Neznalost činí duši bázlivou a slabou, naopak zase poznání nebeských pravd ji činí krásnou a vznešenou. Nestaráme-li se o ni, je bojácná, nikoli vinou přirozenosti, ale vinou vůle. Vidím-li totiž člověka, který byl včera statečný, ale dnes je zbabělý, tvrdím, že to není vina přirozenosti. Co je přirozené, to se nemění. Vidím-li zase, že ti, kteří včera byli velmi bázliví, jsou dnes velmi stateční, usuzuji z toho, že příčinou toho všeho je vůle. Dříve než se učedníci naučili tomu, co potřebovali, a než byli obdařeni Duchem, byli velmi bázliví. Později však byli odvážnější než lvi. Petr, který se zalekl pohrůžky děvečky, dal se pověsit hlavou dolů, byl bičován, podstoupil nesmírně mnoho nebezpečí, nemlčel. Jako by to vše vytrpěl jen ve snu, tak byl statečný. Ne však před (Kristovým) ukřižováním. Proto říká Kristus: „Vstaňte, pojďme odtud!“
Řekni mi, proč? Nevěděl, kdy přijde Jidáš? Nebo se bál, kdyby neodešel, že by je neměl u sebe? Nebo se bál, aby je nepřátelé nedopadli dříve, než dokončí své výborné učení? Nikoli. Jeho důstojnost byla na hony vzdálena strachu. Jestliže se tedy nebál, proč je po ukončení řeči odvádí do zahrady známé Jidášovi? A když tam přišel Jidáš, nemohl oslepit jejich zrak, jak to udělal v Jidášově nepřítomnosti? Proč tedy odchází? Aby si učedníci trochu odpočinuli. Dalo se předpokládat, že se budou velmi bát i na zcela známém místě. Doba i místo k tomu napomáhaly. Byla již tmavá noc, nedovedli se soustředit na Kristova slova, stále mysleli, kdy přijdou. Mistrova řeč působila, že čekali to nejhorší. „Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí... Přichází vládce tohoto světa“ (Jan 14,19.30).
Protože byli takovou řečí znepokojeni, jako by měli být zakrátko zatčeni, vede je na jiné místo, aby v domnění, že jsou v bezpečí, mu naslouchali bez obav. Měli vyslechnout velké pravdy. Proto říká: „Vstaňte, pojďme odtud.“
„Já jsem pravý vinný kmen, vy jste ratolesti.“ Co chce tímto podobenstvím naznačit? Že ten, kdo neposlouchá jeho slova, nemůže žít a že zázraky budou v budoucnu konány z moci Kristovy.
„Můj Otec je vinař.“
Jakže? Syn potřebuje pomoc? Nikoli. Toto podobenství to nenaznačuje. Pohleď, jak je důmyslně rozvíjí. Praví totiž, že vinařovu péči nepotřebuje kmen, ale ratolesti. Zde nemluví o kmeni, aby poznali, že bez jeho pomoci nemohou nic vykonat a že je nutné, aby byli vírou spojeni jako větev s vinným kmenem.

Jan 15,2: „Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává“
Naznačuje tím život. Chce ukázat, že bez skutků není možné být v něm (v Kristu). „A každou, která nese ovoce, čistí.“
To znamená: bude se o ni starat. Kmen sice potřebuje větší péči než větve, musí být okopáván, ošetřován, zde však o něm nemluví, nýbrž jen o ratolestech. Ukazuje tím, že on sám sobě stačí, učedníci však že potřebují velkou pomoc vinaře, i když velmi vynikají ctnostmi. Proto říká: „Každou, která nese ovoce, čistí.“ Ta, která nerodí, nemůže být na vinném kmeni, která rodí, tu udělá ještě plodnější. Ukazuje, že zkoušky je učiní ještě silnějšími. Aby se potom neptali, jaké to budou zkoušky, a aby je znovu neznepokojil, dodává:

Jan 15,3: „Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil“
Vidíš, jak sebe považuje za ošetřovatele ratolestí? Já jsem vás očistil, říká. Předtím říká, že to dělá Otec, není však rozdíl mezi Otcem a Synem. Je nutné začít nejdříve u vás. Poté, aby ukázal, že to udělal i bez jejich služby, ale že i oni musí pomáhat, dodává:

Jan 15,4: „Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně“
Potom, aby je nezlomil strach, posiluje jejich strachem oslabenou duši, připoutává je k sobě a dodává jim důvěry. Kmen totiž zůstává, uřezávají se nebo ponechávají jen větve. Od nás žádá, abychom zůstali s ním.

Jan 15,5: „Kdo zůstává ve mně a já v něm“
Vidíš, že Syn neprojevuje menší starost o učedníky než Otec? Otec očišťuje, On udržuje u kmene. Že větve zůstávají při kmeni, to je činí plodnými. Co zůstává na kmeni, plodí i bez očištění, třebaže ne tolik, jak by se patřilo. Co nezůstává, neplodí vůbec. Bylo ovšem ukázáno, že i Syn očišťuje a Otec, který stvořil kmen, je (větve) také udržuje.
2. Vidíš, jak mají všechno společné, i že očišťují i že dodávají sílu. Je tedy velká škoda toho nevyužít. Kristus mluví pak i o trestu.

Jan 15,6: „Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven“
Déle se o něho hospodářova ruka starat nebude.
„Uschne.“ Všechno, co dostávala (ratolest) z kmene, ztratí. Byla-li to milost, bude jí zbavena, bude zbavena i života. A jaký bude konec?
„Seberou ji a hodí do ohně.“ Nestane se to však tomu, kdo zůstane u mne. Potom ukazuje, co znamená takto zůstat:

Jan 15,7: „Zůstanou-li ve vás moje slova“
Vidíš, jak jsem již řekl dříve, že žádá na důkaz skutky?
Ke slovům: „Budete-li mě o něco prosit, já to udělám,“ dodal: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo,“ a zde: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.“
Chtěl tím ukázat, že ti, kdo jsou proti němu, budou spáleni, tito pak že přinesou užitek. Když je tedy zbavil strachu a když ukázal, že se jim nic nestane, praví:

Jan 15,8: „Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci“
Takto mu snáze uvěří. Jestliže oslavuje Otce ten, kdo přináší užitek, oslavuje tím i jeho.
„A osvědčíte se jako moji učedníci.“
Vidíš, že jeho učedníkem je ten, kdo přináší užitek? Co znamenají slova: „Tím bude oslaven můj Otec“? To znamená: Má radost, že zůstáváte ve mně a že přinášíte užitek.

Jan 15,9: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás“
Zde použil zase lidské výrazy. Jako by to řekl člověk, a tím nabývají jeho slova působivosti. Kdo totiž chtěl zemřít, kdo své služebníky, i nepřátele, takto vyznamenal a uvedl do nebes, neukázal tím svou nezměrnou lásku? Jestliže vás miluji, buďte dobré mysli. Jestliže je Otcovou slávou, když přinášíte užitek, nemyslete si nic zlého. Aby se však nedomnívali, že toto už stačí, pohleď, jak je znovu napomíná:
„Zůstaňte v mé lásce.“ Je to ve vaší moci. Jak se to stane?

Jan 15,10: „Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce“
Opět používá lidský výraz. Zákonodárce nepodléhal přikázání. Vidíš, co neustále říkám, že i zde přihlíží k nedokonalosti posluchačů? Mnohé totiž říká vzhledem k jejich smýšlení. Vším jim však ukazuje, že se jim nic nestane, jejich nepřátelé že zahynou, že všechno, co mají, mají od Syna a že je nikdy nikdo nepřemůže, budou-li žít bezúhonně. Pohleď, jak k nim mluví se vší autoritou! Neřekl: Zůstaňte v lásce mého Otce, nýbrž: „v mé lásce“. Aby mu však nevyčetli, že je se všemi znepřátelí a pak je opustí, ukazuje, že je neopustí, ale, budou-li ovšem chtít, že se s nimi tak spojí, jako je větev spojena s kmenem. Aby však z přílišné důvěry nezlehkomyslněli, říká, že dobro (krásno), i když budou lehkomyslní, zůstává trvale. Aby nedošlo k omylu, že všechno vztahuje na sebe, praví: „Tím bude oslaven můj Otec.“ Všude jim podává důkaz své i Otcovy lásky k nim. Oslavou nebylo to, co dělali židé, ale co měli dostat. Aby mu nenamítli: Zřekli jsme se zvyků našich otců a nyní nás všichni opustili, říká jim: Pohleďte na mne. Otec mě miluje, a přece trpím. Já vás neopustím, protože vás mám rád. Budu-li zabit, nebude to znamení, že nejsem milován. Tedy ani vy se nemusíte strachovat. Zůstanete-li totiž v mé lásce, nikdo vám tuto lásku nebude moci vzít.
3. Protože láska je nepřemožitelná a nejsou to jen slova, ukazujme ji činem. On nás smířil, třebaže jsme byli nepřátelé. Když jsme se stali přáteli, zůstaňme jimi! On první začal, my ho alespoň následujme! On nás nemiloval z nějakého prospěchu - a nemá toho zapotřebí - my to dělejme alespoň k svému prospěchu. On nás, nepřátele, miloval, my milujme alespoň přátele. Nyní však děláme opak. Každý den urážíme Boha krádeží, nepoctivostí, hrabivostí. Snad někdo z vás řekne: Každý den mluvíš o nepoctivosti. Kéž bych o tom mohl mluvit i v noci! Kéž bych mohl na náměstí, u stolu! Kéž by mluvily ženy, přátelé, děti, služebnictvo, rolníci, poutníci, kéž by mohly mluvit zdi a tato podlaha, abychom si alespoň trochu odpočinuli! Tato nemoc se rozšířila po celém světě, zachvacuje duše všech lidí. Velká je tyranie mamonu. Kristem jsme byli vykoupeni a sloužíme zlatu. O jiném kážeme, jiného posloucháme. Cokoli tento přikáže, ochotně poslechneme. Kvůli němu zapomeneme na rodinná pouta, přátelství, na přirozené svazky, zákony. Nikdo nepohlédne k nebi, nikdo nemyslí na budoucnost.
Přijde však doba, kdy nám ani tato slova nepomohou. „Kdo tě v podsvětí může chválit?“ (Žalm 6,6). Zlato je tak žádoucí, skýtá nám mnoho radosti, činí nás váženými. Přece však ne tolik jako nebe. Mnozí se od bohatého s nenávistí odvracejí, kdo žije ctnostně, toho mají v úctě a vážnosti. Namítneš, že chuďas, i kdyby byl sebectnostnější, je jen pro posměch. Ne u lidí, ale u nerozumů. Proto není třeba na to myslet. Kdyby proti nám hýkali osli nebo krákaly vrány, moudří nás však chválili, ucházeli bychom se raději o křik zvířat?
Podobní vranám a horší než osli jsou ti, kdo obdivují pozemské věci. Nebo kdyby tě chválil pozemský král, myslel bys na posměch ostatních lidí? Jestliže tě chválí Pán všech, budeš se ucházet o chválu brouků a komárů? Takoví, a dokonce ani ne takoví jsou lidé ve srovnání s Bohem. Proč se válíme v bahně? Proč vyhledáváme za své diváky příživníky a omezence? Oni mohou tak chválit hráče v kostky, pijany, žrouty. Že by byla nějaká ctnost nebo špatnost, to je ani ve snu nenapadne. Kdyby se ti někdo vysmíval, že nedovedeš vyorat brázdu, nemrzelo by tě to, ano vysmál by ses mu, že ti on, sám toho neznalý, předhazuje tvou neznalost. Když se však chceš cvičit ve ctnosti, volíš si za diváky ty, kteří ctnost vůbec neznají? Proto se nikdy nestaneme mistry ve ctnostech. Svěřujeme se nikoli znalcům, ale neznalým. Oni všechno posuzují ne podle dovednosti, ale podle své vlastní neznalosti.
Proto, prosím, nedbejme na chválu od lidí, ani po ní netužme, ani po penězích nebo bohatství, nepovažujme chudobu za zlo. I Lazar žil v chudobě a byl vyznamenán. I Josef se ocitl v největší bídě, nebyl pouze otrokem, byl i vězněn. Proto ho tím více obdivujeme. Neobdivujeme ho tolik proto, že rozděloval obilí, jako proto, jak se choval, když byl ve vězení, ne proto, že byl ozdoben královskou korunou, ale že byl spoután okovy, ne když seděl na trůně, nýbrž když s ním hanebně zacházeli a když byl prodán. Máme-li tedy na mysli toto všechno i odměnu za takový boj, obdivujeme nikoli bohatství, pocty, radovánky, moc, ale chudobu, okovy, pouta a trpělivost, jaké bylo zapotřebí k ctnostnému životu. Konec prvního je neklid a vnitřní rozpory a má to trvání jen po dobu života. To druhé přináší nebe a nebeská dobra, jež ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo. A toho kéž bychom všichni dosáhli milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

77. homilie

Jan 15,11: „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“
1. Všechno dobré, je-li dovedeno až do konce, přináší odměnu. Zastaví-li se na půli cesty, je to vlastně ztroskotání. Nedopluje-li loď plně naložená zbožím do přístavu, nýbrž potopí-li se někde na širém moři, je její plavba zbytečná a tím větší je škoda, čím více to stálo práce. Tak je tomu i s duší, která před svým cílem podlehne v zápase. Proto také Pavel říkal, že sláva, pocty a pokoj čekají ty, kdo vytrvale konají dobré skutky (Řím 2,7).
A to nyní (Kristus) vštěpuje svým učedníkům. On je přijal, oni se z toho radovali. Jejich radost však přerušila smutná slova o utrpení. Aby je tedy znovu potěšil, praví: „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“
To znamená: abyste ode mne neodešli, abyste nepřerušili závod. Radovali jste se, a velmi radovali, avšak dostavila se u vás stísněná nálada. Tu odstraňuji, aby nakonec zvítězila radost. Ukázal tím, že není třeba se nad přítomnými událostmi rmoutit, ale radovat. Viděl jsem, že vám to nebylo milé, nevšímal jsem si toho, neřekl jsem, proč jste nezůstali stateční? Těšil jsem vás. Chci vás mít stále rád. Slyšeli jste o království, zaradovali jste se. Toto jsem vám řekl, aby vaše radost byla úplná.
„To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“
Vidíš, jak láska Boží a láska naše jsou spolu spojeny, jakoby tvořily jakýsi provaz? Proto jednou mluví o dvou přikázáních, jednou o jednom. Jedno bez druhého neexistuje. Kdo zachovává jedno, musí zachovávat i druhé. Jednou totiž říká: „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i proroci“ (Mt 22,40), jednou zase: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12). To je Zákon i proroci. A „naplněním Zákona je tedy láska“ (Řím 13,10). To říká i zde. Jestliže příslib „zůstanete“ závisí na lásce, láska pak na zachovávání přikázání, a je-li přikázáním, abychom se navzájem milovali, tedy zůstaneme v Bohu tehdy, budeme-li se navzájem milovat. Nemluví o lásce všeobecně, nýbrž říká, jaká má být. „Jak jsem já miloval vás.“
Opět ukazuje, že jeho odchod není projevem nenávisti k nim, nýbrž lásky. Proto mě musíte ještě více milovat, já za vás dávám život. Opravdu ještě nikdy tak nemluvil. Dříve sice zobrazil sebe v dobrém pastýři, zde však, přestože je neopomíná, ukazuje jednak, jak je má rád, jednak, kdo je.
A proč všude tak vyzdvihuje lásku? Protože ta je známkou učedníků a podporuje ctnost. Proto také Pavel jako pravý Kristův učedník, který okusil jeho lásku, o ní často mluví.

Jan 15,14-15: „Vy jste moji přátelé. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“
Proč tedy říká: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést“? (Jan 16,12) Oním „všechno, co jsem slyšel“ nechce říci nic jiného, než že nemluví nic jiného než Otec. Důkazem přátelství je, že druhému sdělujeme důvěrné věci, a vy jste toho hodni.
„Všechno.“ Sděluje jim všechno, co měli slyšet.
Potom uvádí ne zcela obyčejné znamení přátelství. Jaké?

Jan 15,16: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ To znamená: Já jsem si vroucně přál vaše přátelství. A ani tím neskončil.
„Určil jsem vás,“ praví, to je zasadil jsem vás (vštípil jsem vás - „efyteusa“), „abyste šli“ (dosud zůstává při podobenství o vinném kmeni), to znamená, abyste mohutněli jako koruna stromu „a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý.“
Bude-li užitek trvalý, tím spíše vy. Nejen jsem vás miloval, ale také jsem vás zahrnul dobrodiním, takže jsem po celém světě rozložil větve.
2. Vidíš kolikerým způsobem poukázal na svou lásku k nim? Uhádl jejich nevyslovené myšlenky, zahrnul je láskou, zahrnul je nesmírným dobrodiním, trpěl. Zůstane s nimi stále a oni budou přinášet užitek. Budou však stále potřebovat jeho pomoc, ale jedině tak budou přinášet užitek.
„Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém.“
Avšak dát může ten, kterého o to prosí. Jestliže tedy mají prosit Otce, jak to potom dělá Syn? Chce, abys z toho poznal, že Syn nemá menší moc.

Jan 15,17: „To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“
To znamená: Neříkám to s výčitkou, že dávám svůj život, že jsem nejdříve přišel k vám, ale že chci, abyste se milovali. Protože pronásledování, urážky jsou nepříjemné a dovedou i hrdého člověka zlomit, proto toho tolik předeslal úvodem, než o toto požádal. Přichází k tomu, až když je potěšil, až když dostatečně ukázal, že je to v jejich prospěch, jako se staly již i jiné věci. Jako totiž řekl, že není třeba se rmoutit, ale radovat, odchází-li k Otci - dělá tak ne proto, že by je chtěl opustit, ale právě že je velmi miluje - tak i zde ukazuje, že není třeba se rmoutit, ale radovat.
Pohleď, jak to dělá. Neřekl: Vím, že je to nepříjemné, ale vydržte to, protože trpíte kvůli mně. Toto by je dostatečně nepotěšilo. Proto řekl místo toho něco jiného. Co? Že je to znamení zvláštní dokonalosti. Máte se rmoutit ne proto, že vás nyní (lidé) nenávidí, ale že vás milují. Vyplývá to totiž ze slov:

Jan 15,19: „Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří“
Miluje-li vás tedy svět, je jasné, že jste špatní. Pak rozvádí to, co již předtím řekl a nedokončil.

Jan 15,20: „Služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“
Ukazuje, že právě v tom ho budou následovat. Dokud měl totiž Kristus tělo, bojovali proti němu. Když pak vstal z mrtvých, obrátil se boj proti nim. Potom, protože byli znepokojeni, že budou bojovat proti tomuto lidu, povzbuzuje je slovy, že právě to je důkazem lásky, když jsou od nich nenáviděni. Tak budete mít účast na mém utrpení. Nemusíte se tím znepokojovat, nejste mocnější než já. Vždyť jsem vám řekl, že není služebník větší než pán. Do třetice: I Otec je spolu s vámi urážen.

Jan 15,21: „To všechno vám způsobí kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal“
To znamená: I jeho urážejí. K tomu ještě prohlašuje, že si (oni) nezaslouží slitování.

Jan 15,22: „Kdybych byl nepřišel a k nim nemluvil, neměli by hřích“
Nyní však pro svůj hřích nemají výmluvu. Ukazuje tím, že se zachovají špatně vůči němu i vůči sobě. Proč tedy nás ženeš do takového neštěstí? Nepředvídáš boje a nenávist? Aby je tedy upozornil, že takové lidi čeká nemalý trest, praví:

Jan 15,23: „Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce“
Oni se stále znovu vymlouvali na to, že jeho (Krista) pronásledují kvůli Otci, a on je těmi slovy zbavuje jakékoli obhajoby. Nemohou se na nic vymlouvat. Své učení jsem potvrdil skutky i ve smyslu Mojžíšova Zákona. Mojžíš přikázal, aby všichni poslouchali toho, kdo slovy i skutky učí zbožnosti a potvrzuje to velkými zázraky.

Jan 15,24: „Měl na mysli takové zázraky, jaké nikdo jiný neudělal“
A oni sami to dosvědčili. Říkají: „Něco takového se dosud v izraelském národě nestalo“ (Mt 9,33). „Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození“ (Jan 9,32). Stejně je tomu i u zázraku s Lazarem a u všech ostatních. Všechno bylo nové a tak zvláštní.
Proč tedy pronásledují tebe i nás?
„Protože nejste ze světa. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří“ (Jan 15,19).
Připomíná jim slova, která řekl svým bratřím (Jan 7,7). Tam, aby je příliš nerozrušil, to řekl jemněji, zde naproti tomu to říká otevřeně. A z čeho je jasné, že pro toto budeme nenáviděni? Z toho, co se stane mně. Co mohli vytknout mým slovům nebo skutkům, že mě nepřijali? Abychom se tomu nemohli divit, uvádí i příčinu, totiž jejich špatnost. Avšak ani tím neskončil. Dovolává se proroka, který to dávno předpověděl. „Víc než mám vlasů na hlavě je těch, kdo mě bez důvodu nenávidí“ (Žalm 35,19 Žalm 69,5).

Jan 15,25: „Nenáviděli mě bez příčiny“
To dělá i Pavel. Když se totiž mnozí divili, že židé neuvěřili, dovolává se proroků, kteří uvedli, že důvodem byla jejich špatnost a drzá nevěra. Co tedy? Jestliže nedbali tvých slov, nebudou dbát ani našich jestliže tebe pronásledovali, budou i ;nás pronásledovat jestliže viděli zázraky, jaké nikdo nespatřil, jestliže slyšeli slova, jaká nikdo neslyšel, a nic to nebylo platné jestliže nenávidí tvého Otce a s ním i tebe, proč nás posíláš mezi ně? Což nám budou víc věřit? Kdo z krajanů nás bude poslouchat?
3. Aby se tím tedy neznepokojovali, pohleď, čím je těší!

Jan 15,26-27: „Až přijde Přímluvce, Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku“
On bude věrohodný, neboť je to Duch pravdy. Proto ho nenazval Duchem Svatým, ale Duchem pravdy. Výraz „který vychází od Otce“, vysvětluje, že i Duch Svatý všechno přesně ví, což o sobě říká i sám Kristus. Když totiž mluvil o své pravdomluvnosti, praví: „Vím, odkud přicházím a kam jdu“ (Jan 8,14).
„Kterého vám pošlu.“ Pohleď, neposílá ho pouze Otec, ale i Syn! I vám, kteří jste byli se mnou a neuslyšeli jste to od jiných, budou věřit. Proto též apoštolové s jistotou tvrdili: „Kteří jsme s ním jedli a pili“ (Sk 10,41). Že to není řečeno, aby se jim zalíbil, dosvědčuje sám Duch (Sk 10,44).

Jan 16,1: „To jsem k vám mluvil, abyste neodpadli“
To znamená: Uvidíte, že mnozí neuvěří a budete trpět.

Jan 16,2: „Vyloučí vás ze synagogy“
Židé se rozhodli, aby byl vyloučen ze synagogy každý, kdo se bude hlásit ke Kristu (Jan 9,22).
„Ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím uctívá Boha.“ Tak budou prahnout po vaší smrti, jako by to bylo projevem zbožnosti, jako by to bylo Bohu velmi milé.
Potom je znovu těší.

Jan 16,3: „Budou tak jednat, protože nepoznali Otce ani mne“
K vaší útěše vám postačí, že to trpíte pro mne a pro Otce. Zde jim opět připomíná blahoslavenství, jímž začal. „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost. Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,11-12).

Jan 16,4: „Toto jsem vám pověděl, abyste si, až jednou ta chvíle přijde, vzpomněli, že já jsem vám to řekl“
a tím věřili i ostatním. Nebudete moci říci, že jsem vám lichotil, ale že jsem to řekl z opravdové lásky. Kdo by vás chtěl oklamat, takhle by nemluvil. Proto jsem vás na to předem upozornil, aby vás neočekávané události nepřekvapily, a také proto, abyste nemohli říci, že jste nevěděli, co vás čeká. Židé si totiž brali za záminku k pronásledování jejich špatnost a vyháněli je jako lidi přinášející zkázu. Avšak učedníky to neznepokojovalo, protože o tom slyšeli a věděli, proč trpí, a to jim dodávalo síly. Proto Kristus stále opakuje: Nepoznali mě udělají to kvůli mně a mému jménu i kvůli Otci. Já jsem první trpěl neodváží se toho ze spravedlivého důvodu.
4. Na to mysleme ve zkouškách, když vytrpíme něco zlého od špatných lidí. Pamatujme na svého vůdce a dovršitele naší víry (Žid 12,2), i že to pochází od špatných lidí a že to podstupujeme pro ctnost a pro něho (Krista). Budeme-li takto uvažovat, budeme všechno snadněji snášet. Jestliže je veleben ten, kdo trpí za ty, které miluje, jaké bude pociťovat příkoří ten, kdo trpí pro Boha? Jestliže on sám nazval něco tak potupného, jako je ukřižování, slávou (Jan 13,31), tím spíše musíme tak smýšlet my.
A jestliže můžeme takto pohrdnout utrpením, tím spíše můžeme pohrdnout penězi. Musíme myslet ne na útrapy, ale na vítězný věnec. Obchodníci nemyslí pouze na nebezpečí moře, ale i na zisk. I my musíme myslet na nebe a na důvěru v Boha. A kdyby se ti sobectví zdálo příjemným, uvaž, že Kristus to nechce, a už se ti tak příjemným zdát nebude. A když dávat chudým je ti nemilé, nemysli na vydání, ale přenes své myšlenky z rozsévače na žence. Bude-li se ti zdát obtížným pohrdnout láskou cizí ženy, pomysli na odměnu za toto zřeknutí a bude ti takové zřeknutí snadné. Jestliže totiž strach před lidmi odvrací od špatného jednání, tím spíše by od něho měla odvracet láska ke Kristu.
Ctnost je tvrdá (není vždy příjemná), ale zahalme ji do velikosti budoucích přislíbení. Ctnostní lidé ji ovšem i bez tohoto vidí krásnou, žijí ctnostně ne pro odměnu, ale z lásky k Bohu. Žít ctnostně považují za něco velikého ne proto, že se tak vyhnou trestu, ale že Bůh tak přikázal. Nemůže-li se ovšem někdo dostat tak vysoko, ať myslí na odměnu.
Tak jednejme i při almužně. Mějme soucit se svými krajany, nepřehlížejme ty, kdo hynou hladem. Nebylo by hrozné pořádat bujné hostiny a nechtít slyšet za dveřmi nářek bědujících, a navíc se ještě zlobit a nazývat takového ubožáka podvodníkem? Co říkáš, člověče? Kvůli krajíci chleba tě někdo chce obelstít? Ano, namítneš. Tedy právě proto s ním měj slitování, právě proto ho nenech takto jednat. Nechceš-li dát, alespoň neubližuj. Nechceš-li ho zachránit od utonutí, alespoň ho nežeň na hlubinu. Uvaž, co si budeš moci vyprosit u Boha, když odháníš chudáka. „Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám“ (Mt 7,2). Uvaž, když ho vyženeš a on odchází se sklopenou hlavou a smutný, že si odnáší vedle své chudoby i ránu tvé urážky. Považujete-li žebrání za kletbu, nepřijímáte-li prosebníka a ještě ho vyprovázíte nadávkami, uvaž, kolik bouře to způsobí v jeho nitru. Proč se podobáme dravé zvěři, proč urážíme svou lakotou samu lidskou přirozenost? Mnozí nad nimi bědují, ale já nechci mít s nimi soucit jen teď, nýbrž stále. Pomysli na den, kdy staneme před soudným stolcem Kristovým, až budeme prosit o slitování, a Kristus je mezi nás přivede a řekne nám: „Pro jeden krejcar, pro kus chleba jste způsobili v jejich duších takovou bouři?“, co řekneme, čím se budeme hájit? Až je přivede mezi nás, slyš jeho slova: „Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali“ (Mt 25,45). Oni nebudou proti nám mluvit, sám Bůh bude místo nich žalovat. I boháč viděl Lazara. Lazar nic neřekl, ale mluvil Abrahám. Tak bude i s chudými, kterými nyní pohrdáme. Neuvidíme jejich vztažené ruce v bídném šatě, ale uvidíme je v klidu a jejich šaty dostaneme my. A kéž by jen šaty a ne něco daleko horšího, trest. Ten boháč tam netoužil po drobcích, ale ke svému hroznému utrpení ještě slyšel: „Ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně“ (Lk 16,25). Nepovažuj tedy bohatství za něco velkého. Bohatství je bránou k trestu, nedáme-li si pozor. Naopak zase, dáme-li si pozor, i chudoba nám dopomůže k radosti a klidu. A jestliže chudobu poneseme ke chvále Boží, dopomůže nám k odpuštění hříchů a můžeme se spolehnout na Boha.
5. Nehledejme tedy vždy klid, abychom jej tam (v nebesích) mohli opravdu požívat. Usilujme o ctnost a zbavme se zbytečného. Nežádejme si mít všechno, ale všechno, co máme, dejme ve prospěch chudých. Co budeme moci říci na svou obhajobu, když on nám slibuje nebe, a my mu nepodáme ani chléb, když on dává vycházet slunce pro tebe a dává ti k službám všechno tvorstvo, ty však mu nedáváš ani pokrývku, nechceš mu poskytnout přístřeší? A co mluvím o slunci a o tvorstvu. Dal ti své Tělo, dal drahocennou Krev, ty mu však nedáš ani napít. Že jsi dal jednou? To není důkaz milosrdenství. Dokud nedáš, co máš, nesplnil jsi všechno. I panny měly olej, ale ne tolik, kolik bylo třeba. Nesmíš být šetrný, dáváš-li ze svého. Ale proč tak skrblíš, když dáváš z toho, co patří Pánu? Chcete, abych uvedl, kde je příčina této nelidskosti?
K almužně jsou liknaví, protože chamtivě hromadí majetek. Kdo se totiž naučil takto nabývat bohatství, ten neumí dávat. Kdo se rozhodl ke krádeži, udělal by opak? Jak může dát druhému něco ze svého, kdo bere druhým? Pes, který si navykl na maso, není dobrým hlídačem stáda, proto pastevci takové psy hubí. Abychom i my toto nezakusili, nezvykejme si takhle jednat. Kdo způsobují druhému smrt hladem, i ti požírají maso. Nevidíš, jak nám Bůh dal všechno pro všechny? Dopustil-li, aby byli chudí, učinil tak kvůli bohatým, aby měli možnost smýt své hříchy milosrdenstvím. A ty jsi v tomhle ohledu tak krutě nelidský. Kdybys měl možnost, zabíjel bys tisíckrát více a zhasl bys všechno světlo a všechen život. Aby se to nestalo, přeťal cestu tvé nenasytnosti. Bědujete-li, když to slyšíte, tím spíše já, když to vidím. Jak dlouho ještě budeš ty bohatý a on chudý? Do večera, déle ne. Tak krátký je život. Všechno je již přede dveřmi, všechno trvá jen chvilku. Proč potřebuješ křiklavé pokoje a množství služebnictva? Proč nemáš tisíce heroldů, kteří by hlásali tvou dobročinnost? Pokoj nevydává hlas, zato láká mnoho lupičů. Pokoje chudých vedou k samému Bohu, připravují příjemný pozemský život, osvobozují od všech hříchů, přinášejí slávu u Boha a vážnost u lidí. Proč si závidíš taková dobra? Když pomáháš potřebným, pomáháš mnohem více sám sobě. Jim totiž dáváš věci pozemské, sobě připravuješ budoucí slávu a důvěru. A toho kéž všichni dosáhneme milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva a vláda na věky. Amen.

78. homilie

Jan 16,4-6: „Neřekl jsem vám to hned na začátku, protože jsem byl s vámi. Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mne neptá: ‚Kam jdeš?‘ Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl“
1. Zármutek má velkou moc a potřebujeme velkou statečnost, abychom mu odolali, aby nám přinesl užitek a nebyl zbytečný. Hřešíme-li my nebo jiní, je správné se rmoutit, postihne-li nás nějaké lidské neštěstí, je zármutek zbytečný.
Učedníci dosud nebyli dokonalí a tento zármutek je přemohl. Pohleď však, jak jemně jim to vytýká. Oni se ho už předtím nesčíslněkrát ptali. (Petr: „Kam jdeš?“, Tomáš: „Nevíme, kam jdeš, jak můžeme znát cestu?“, Filip: „Ukaž nám Otce“). Když však nyní slyšeli: „Vyloučí vás ze synagogy, ano přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím uctívá Boha“, byli tak skleslí na mysli, že nemohli ani promluvit. A toto jim vytýká:
„Neřekl jsem vám to hned na začátku, protože jsem byl s vámi. Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mne neptá: ‚Kam jdeš?‘ Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl.“
Přílišný zármutek je něco strašného, tak strašného, že může přivodit i smrt. Proto Pavel napsal: „Aby ho (viníka) snad přílišný zármutek nestrávil“ (2 Kor 2,7).
„Neřekl jsem vám to hned na začátku.“ Proč to neřekl na začátku? Aby někdo nenamítl, že to řekl proto, že se to tak v běžném životě stává. A proč se odvažuje něčeho tak obtížného? Věděl jsem to hned na začátku, praví, a neřekl jsem vám to, ne že bych to nevěděl, ale že jsem byl s vámi. Opět tu mluví jako člověk. Jako by tím chtěl říci: Byli jste v bezpečí mohli jste se ptát, kdy jste chtěli, všechen odpor byl obrácen proti mně, bylo tedy zbytečné vám o tom mluvit. Což jim to neřekl? Což neřekl, když povolával těch dvanáct: „Budou vás vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále“ (Mt 10,17)? Proč tedy říká: „Neřekl jsem vám to hned na začátku?“ Mluvil o bičování a předvádění před soudy, neřekl však, že tamti se budou domnívat, když je zabijí, že tím uctívají Boha. Nejvíce by je právě deprimovalo pomyšlení, že budou souzeni jako nebezpeční bezbožníci. K tomu musíme připomenout, že tam mluvil o tom, co budou zakoušet od pohanů, zde pak více zdůrazňuje, co budou trpět od židů a že je to už přede dveřmi.
„Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mne neptá: Kam jdeš? Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl.“ Velmi je potěšilo vědomí, že on ví, jak velmi jsou zarmouceni. Ze strachu z jeho odchodu a ze strachu, co je čeká, byli celí bez sebe. Nevěděli totiž, zda budou moci statečně odolávat. A proč jim to neřekl, až když přijali Ducha? Abys poznal, že byli velmi stateční. Jestliže totiž neodešli od něho, ačkoli dosud nepřijali Ducha, i když je skličoval velký strach, uvaž, jací budou, až budou naplněni milostí. Kdyby se chovali statečně až po přijetí Ducha, připisovali by to Duchu nyní mají na tom zásluhu oni, a je to bezpečný důkaz jejich lásky ke Kristu, tryskající z jejich duše.

Jan 16,7: „Ale já vám říkám pravdu“
Pohleď, jak je znovu těší! Neříkám to, abych vám lichotil, ale že je dobré, abyste to slyšeli, i kdybyste byli sebevíce zarmouceni. Vy si přejete, abych byl s vámi, ale prospěch vyžaduje něco jiného. Milující nemůže vždycky vyhovět milovaným, když si přejí zbavit se toho, co jim prospívá. „Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde,“ říká. Co na to řeknou ti, kdo nesprávně smýšlejí o Duchu? Je správné, aby místo pána přišel služebník? Vidíš důstojnost Ducha?
„Odejdu-li však, pošlu ho k vám.“ Proč?

Jan 16,8: „A on, až přijde, usvědčí svět“
To znamená: Až přijde Duch, nebudou to již moci beztrestně dělat. I to je už mohlo dostatečně zarazit, co se již stalo.
Až se to však bude dít skrze něho (Ducha), až se budou dít ještě větší zázraky, až uvidí, co se děje ve jménu mém, budou tím přísněji potrestáni. Současně to bude velmi jasný důkaz zmrtvýchvstání. Teď totiž nemohou říci, že byl (Ježíš) tesařovým synem, „jehož otce i matku známe“. Co řeknou, až uvidí, že smrt nemá moc, že špatnost je poražena, že nedokonalá přirozenost je napravena, že démoni prchají, až uvidí nesmírnou moc Ducha, a že se to vše děje na můj rozkaz? O mně vydal svědectví i Otec, svědectví vydá i Duch. Ten to učinil již na začátku, ale i nyní bude svědčit.

Jan 16,9: „Usvědčí svět ze hříchu“
2. To znamená, že jim vezme jakoukoli možnost obhajoby a ukáže, že pro jejich provinění není odpuštění.

Jan 16,10: „Ze spravedlnosti, že odcházím k Otci a už mě neuvidíte“
To znamená, že jsem vedl bezúhonný život. A znamením toho je, že jdu k Otci. Oni mu neustále vytýkali, že není z Boha, nazývali ho hříšníkem a bezbožníkem. Proto jim tímto odnímá záminku k osočování. Jestliže totiž to, že nejsem z Boha, znamená totéž co bezbožník, co řeknou, až Duch ukáže, že k Otci neodcházím jen na čas, ale natrvalo? (Slovo „už mě neuvidíte“ to dokazuje.)
Pohleď, jak tím odstraňuje nesprávný názor o něm: Hříšník ani nemůže dělat zázraky, ani nemůže být trvale u Boha. Nemůžete už tedy říci, že je hříšník a že není z Boha.

Jan 16,11: „Ze soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen“
Opět zde obrací řeč na spravedlnost, poněvadž přemohl protivníka, a to přece nemohl dokázat hříšník, ani kterýkoli spravedlivý člověk. Že je totiž mnou odsouzen, poznají ti, kdo budou po něm později šlapat a kdo uvidí mé zmrtvýchvstání. To je možné jen tomu, který má moc odsoudit. Poznají, že nemám zlého ducha, ani že nejsem svůdce, a že to, co říkali, byla jen jalová slova. Nebyl bych ho přemohl, kdybych byl hříšník. Nyní však je odsouzen a vyvržen.

Jan 16,12: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést“
Je prospěšné, abych odešel, protože jen tehdy to budete moci snést, až odejdu. A co se stalo? Což je Duch větší než ty, že to nyní nemůžeme snést, a on nás k tomu uschopní? Je jeho moc větší a účinnější? Není. On vám poví, co bych vám řekl já.

Jan 16,13-15: „On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje“
Kristus jim pravil: On vás naučí a připomene vám (Jan 14,26) a bude vás v souženích těšit, což neučinil sám. A: Je to pro vás dobré, abych já odešel (Jan 16,7) a on přišel. Nyní to nemůžete snést (Jan 16,12), potom ano. „Uvede vás do celé pravdy“ (Jan 16,13). Aby se tedy přitom nedomnívali, že je Duch větší, a tak neupadli do vrcholné bezbožnosti, říká: „Z mého vezme“, to je: Co bych vám řekl já, to řekne on. Bude-li mluvit, nebude mluvit sám od sebe, nic odlišného, nic vlastního, ale to, co bych mluvil já. Jako v případě, kdy (Kristus) mluví o sobě a říká: „Nemluvím sám ze sebe“ (Jan 14,10), to znamená nic než to, co Otec, nic vlastního, nic jiného, tak je tomu i v případě Ducha. „Z mého,“ to je z toho, co já vím, z mého vědění. Poznání (vědění) moje i Ducha je jedno a totéž.
„Oznámí vám, co má přijít.“ Pozdvihl jejich náladu. Lidské pokolení není na nic tak zvědavé jako na budoucnost. Na to se ho neustále ptali. Kam jdeš, kudy tam vede cesta? Aby je tedy zbavil této starosti, říká: Všechno vám poví, aby vás nepřekvapily nepředvídané události.
„On mě oslaví.“ Mým jménem dá sílu. Poněvadž po příchodu Ducha měli konat velké zázraky, proto znovu mluví o stejné moci Ducha i Syna. „On mě oslaví,“ říká.
Jakou pravdu řekne? On nás přivede k poznání veškeré pravdy. Kristus nemluvil příliš o své důstojnosti, ani se zjevně nedistancoval od Zákona, jednak proto, že měl tělo, jednak aby se nezdálo, že mluví příliš sám o sobě, jednak proto, že dosud dost dobře nechápali zmrtvýchvstání, jednak kvůli židům, aby nemysleli, že trestají rušitele Zákona. Poněvadž učedníci pocházeli ze židů a židé stáli stranou, poněvadž mnozí měli uvěřit a měly být odpuštěny hříchy a poněvadž jiní o něm měli mluvit, právem tedy ještě nemluví o své důstojnosti. Že jsem tedy neřekl, co bylo třeba říci, toho není příčinou má neznalost, ale nedokonalost posluchačů. Proto ke slovům „uvede vás do celé pravdy“ dodal: „On totiž nebude mluvit sám ze sebe.“ Že Duch nepostrádá schopnost učit, slyš Pavla: „Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1. Kor 2,11). Jako tedy má duch člověka schopnost poznávat, aniž se tomu naučil od někoho druhého, tak má tu schopnost i Duch. „Z mého vezme“, to je bude mluvit totéž co já. „Všechno, co má Otec, je moje.“ Protože tedy je to i mé a Duch mluví to, co je Otcovo, bude také mluvit, co je mé.
3. Proč však (Duch) nepřišel dříve, než Kristus odešel? Nepřišel proto, že dosud nebyla zrušena kletba, dosud nebyl odstraněn hřích a dosud ještě všichni podléhali trestu. Bylo tedy zapotřebí, říká tím, odstranit nepřátelství a smířit vás s Bohem a teprve pak jste mohli přijmout ten dar. A proč říká: „Pošlu vám ho“? (Jan 16,7) Znamená to: Připravím vás na jeho příchod. Jak to, že je posílán, ačkoli je všudypřítomný? Poukazuje tu na rozdílnost osob. Mluví tak proto, že jsou to dvě osoby. A protože by je stěží od sebe (pozn.: Syna a Ducha) odlišovali, radí, aby se řídili Duchem a uctívali ho. Kristus to mohl udělat sám, ale ponechává Duchu konání zázraků, aby poznali jeho moc. Jako totiž Otec mohl všechno udělat sám, dělá to však Syn, abychom poznali Synovu moc, tak je tomu i s Duchem. Proto sám (Syn) se vtělil a činnost ponechal Duchu, aby zavřel ústa těm, kteří budou považovat důkaz nevýslovné dobrotivosti za bezbožnost. Tvrdí-li, že Syn se vtělil proto, že měl menší moc než Otec, zeptáme se jich: Co řeknete o Duchu? Nevzal na sebe tělo, a přece o něm neřeknete, že je menší než Syn. Proto je při křtu přítomna Trojice. Všechno může způsobit i Otec i Syn i Duch Svatý. Protože tedy nikdo nepochybuje o Otci, ale pochybnost se točí kolem Syna a Ducha Svatého, je v křestním zasvěcení uvedena Trojice, abychom poznali ve společném rozdílení nevýslovných dober i společnou důstojnost. Že to může při křtu způsobit sám od sebe Syn, a stejně tak i Duch, spolu s Otcem, slyš jasný výrok! Židům totiž říkal: „Abyste věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ (Mk 2,10) „abyste byli syny světla (Jan 12,36) já jim dám život věčný“ (Jan 10,28). Pohleďme, že i Duch dělá totéž. Kde to můžeme vidět? „Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1. Kor 12,7). Kdo tedy má tuto moc, tím spíše může odpouštět hříchy. „Co dává život, je Duch“ (Jan 6,63) „probudí k životu svým Duchem, který přebývá ve vás“ (Řím 8,11) „duch je plný života, protože je ospravedlněn“ (Řím 8,10) „jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem“ (Gal 5,18) „nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní“ (Řím 8,15). Když konali zázraky, konali je po příchodu Ducha. Pavel napsal Korinťanům: „Dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1. Kor 6,11). Oni slyšeli o Otci, znali skutky Syna, o Duchu však dosud nic přesného nevěděli. Proto (Duch) dělá zázraky, aby ho tak poznali. Ale jak jsem už řekl, aby ho nepokládali za většího, praví: „Bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít“ (Jan 16,14).
To měl uslyšet od učedníků? Kdyby tomu tak bylo, nebylo by to absurdní? Podle vás to totiž nemohl slyšet od jiného než od těch, kteří to uslyšeli. Může být větší rouhání? Ostatně, co by měl uslyšet? Neřekl to všechno ústy proroků? Kdyby měl slyšet o ;rušení Zákona, i to bylo řečeno kdyby o Kristu a jeho božství nebo o vtělení, i to bylo řečeno. Co může říci ještě vznešenějšího? „A oznámí vám, co má přijít.“ Na tomhle je nejlépe vidět jeho důstojnost, protože znát budoucnost je právě vlastností Boží. Kdyby se to dozvěděl od jiných, nebude víc než proroci. On však má tak úplně božské poznání, že nic jiného nemůže mluvit.
„Z mého vezme.“ Z milosti, jež přišla do mého těla, nebo z poznání, které mám i já. Ne že by to poznání potřeboval, ani že by se to musel dozvědět od jiných, ale že je to jedno a totéž poznání. A proč to řekl takhle a ne jinak? Protože dosud neznali Ducha, usiluje (Kristus) o jedno: aby uvěřili v Ducha, aby ho přijali bez pohoršení. Aby si slova „jenom jeden je váš Učitel“ (Mt 23,10) nevykládali v tom smyslu, že nemají věřit Kristu, věří-li Duchu, chce jim říci asi toto: Mé učení je jedno to, co bych vám chtěl říci já, řekne on (Duch) nedomnívejte se, že on bude mluvit něco jiného. Budou to má slova a mou slávu jen rozmnoží. Otec, Syn a Duch Svatý mají jednu vůli.
(Kristus) chce, abychom i my byli takoví. „Aby byli jedno jako my“ (Jan 17,11).
4. Nic se nevyrovná svornosti a jednomyslnosti. Jeden se tak zmnohonásobuje. Jsou-li dva či deset lidí stejného smýšlení, není člověk již sám, ale každý z těch deseti se zdesetinásobí. V deseti bude jeden a v jednom deset. Nepřítel, který by zaútočil, nezaútočí tak jen na jednoho, ale na všech deset a bude přemožen. Bude poražen ne od jednoho, ale od deseti. Ocitl se v bídě jeden? Nebude mít nouzi. Většině, to je devíti, se totiž vede dobře, a tak většina snadno pomůže menšině. Každý má dvacet rukou, dvacet očí a též tolik nohou nevidí jenom svýma očima, ale i očima druhých nechodí pouze po vlastních nohou, ale po nohou ostatních nepracuje jenom vlastníma rukama, ale i ostatních. Má deset životů. Nestará se o sebe pouze on sám, ale starají se o něho i ti druzí. A kdyby jich bylo sto, bude tomu stejně, jen síla se znásobuje.
Vidíš, co dovede láska? Jak nepřemožitelným a mnohonásobným činí jednoho? Jak může být jeden současně v Persii i v Římě? Jedna jeho část bude zde, část tam. Spíše celý bude zde, celý tam. Jestliže tedy má člověk tisíc či dva tisíce přátel, uvaž, jak se znásobuje síla. Vidíš, jak je láska rozpínavá? Obdivuhodné je, že přitom tisíc lidí tvoří jednoho člověka. Proč se tedy nesnažíme získat takovou sílu, abychom žili v bezpečí? To je mocnější než všechna moc a všechno bohatství, to je víc než zdraví, než samo světlo. To je základ radosti. Proč svou lásku omezujeme na jednoho nebo dva lidi? Poznej všechno i z opačného hlediska. Dejme tomu, že někdo nemá žádného přítele (pošetilý by řekl: Nemám přítele). Jaký bude mít takový člověk život? I kdyby byl sebebohatší, kdyby měl všeho nadbytek, kdyby měl tisíce statků, je chudší a osamělejší než všichni. Není tomu tak mezi přáteli. I kdyby byli chudí, budou bohatší než boháči. Co se neodváží říci sami, to řekne přítel, co nemá sám, to mu poskytne druhý a v mnohem větším měřítku. A to nám bude důvodem bezpečnosti a klidu. Není možné, aby se pod ochranou takových strážců člověku něco stalo. Ani králova tělesná stráž není tak ostražitá jako tito. Stráž hlídá ze strachu nebo z donucení, tito dobrovolně a z lásky. Síla lásky je daleko mocnější. Král se bojí svých stráží, tento jim důvěřuje víc než sobě, a proto se nebojí žádného ze svých nepřátel. Podnikněme tedy tento obchod: Chudý, aby měl podporu v nouzi, bohatý, aby byl bezpečný se svým bohatstvím, vládce, aby bezpečně vládl, poddaný, aby měl laskavé vládce. To je příležitost k dobrotivosti a předpoklad laskavosti. Mezi dravci jsou nejdravější a nejdivočejší šelmy, které nežijí ve stádu. Proto bydlíme ve městech, máme náměstí, abychom se navzájem stýkali. Pavel přikázal: „Neopouštějte naše společná shromáždění“ (Žid 10,25). Nic není tak zlé jako osamocenost a nesmiřitelná nepřístupnost. A co mniši, namítneš, a ti, kteří bydlí na vrcholcích hor? Ani ti nejsou bez přátel. Uprchli před hlukem ulic, mají však mnoho přátel stejného smýšlení, s nimiž jsou spjati láskou. Aby toto pouto lásky ještě upevnili, odešli. Horlivost budí řevnivost, proto odešli a zušlechťují tuto lásku. A což, je-li někdo sám, namítneš. I ten může mít tisíce přátel? Já bych chtěl, pokud je to možné, aby žili pohromadě. Zatím ať je poutá pevné přátelství. Místo nedělá ještě přátele. Mají mnoho obdivovatelů neobdivovali by je, kdyby je neměli rádi. Oni zase se modlí za celý svět, a to je známkou té největší lásky. Proto se při tajemstvích (svátostech, eucharistii) navzájem pozdravujeme, abychom byli jedno, i když je nás mnoho. Společně se modlíme i za nezasvěcené, prosíme za nemocné, za zemskou úrodu, za zemi, za moře. Vidíš všechnu tu moc lásky? V modlitbách, při svátostech, v napomínání? Budeme-li v tom horliví, budeme dobře jednat na zemi a dosáhneme království. A toho kéž všichni dosáhneme milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista! Skrze něho a s ním buď Otci i Duchu Svatému sláva na věky věků. Amen.

79. homilie

Jan 16,16-17: „Zakrátko mě už nespatříte a opět zakrátko mě uvidíte, protože odcházím k Otci.“ Říkali: „Co má znamenat, když říká: ‚Zakrátko‘?“
1. Smutkem sklíčenou duši nic tak neubíjí, jako když se jí stále mluví o bolesti.
Proč tedy Kristus stále opakuje: „Odejdu. Už nebudu moci s vámi mluvit. Zakrátko mě už nespatříte, odejdu k tomu, který mě poslal“? Sotva je potěšil řečí o Duchu, už je této radosti znovu zbavuje. Proč to dělá? Zkouší je, zoceluje jejich ducha, přivyká je, aby statečně snesli jeho odchod. Kdo jsou předem připraveni slovem, snadno budou moci snášet skutečnost. Kdyby chtěl někdo znát podrobnější odpověď, ať se spokojí s tím, že Kristus řekl, že odchází k Otci. Tím prohlašuje, že neumírá, že smrt je jakousi přeměnou. Uklidnil je ještě něčím jiným. Neřekl totiž pouze „zakrátko mě už nespatříte,“ nýbrž dodal ještě „a opět zakrátko mě uvidíte.“ Prohlásil tím, že se vrátí, že odchází jen nakrátko a že bude s nimi stále. Oni to ovšem nepochopili. Proto by se někdo mohl právem divit, proč se chovají, jako by to vůbec neslyšeli, ačkoli to slyšeli často. Proč to nepochopili? Buď to zavinil zármutek, jak si myslím - zármutek totiž vytlačil z mysli to, co jim řekl - nebo to zavinila nejasnost oněch slov. Zdálo se jim, že si tu (Kristus) odporuje. Říkají si: Jestliže tě uvidíme, jak odejdeš? A jestliže odejdeš, jak tě uvidíme? Proto říkají:
„Nevíme, co mluví.“
Že chtěl odejít, to věděli. Nevěděli však, že se k nim zase brzy vrátí. Proto jim vytýká, že nepochopili jeho slova.
Co praví, aby jim vštípil své učení o smrti?

Jan 16,20: „Amen, amen, pravím vám: Vy budete plakat a naříkat“ - že budu ukřižován a zemřu - „ale svět se bude radovat“
Protože ho dobře nepochopili, lehko uvěřili, že neumírá. Když pak uslyšeli, že zemře, byli na rozpacích, poněvadž nevěděli, co znamená ono „zakrátko“. Proto jim říká: „Vy budete plakat a naříkat, ale váš zármutek se obrátí v radost.“
Aby však ukázal, že zármutek vystřídá radost a že zármutek plodí radost, že zármutek trvá jen krátce, radost však nekonečně dlouho, použil příklad z běžného života. Co říká?

Jan 16,20: „Žena, když rodí, má zármutek“
Užívá obraz, jaký i proroci často užívali a přirovnávali zármutek k porodním bolestem. Kristus tím chce říci toto: Zmocní se vás bolest (jako ženy porodní bolesti - doslova: zmocní se vás porodní bolesti - „ódines“), avšak bolest při porodu je příčinou radosti. Chce, aby uvěřili ve zmrtvýchvstání, jeho odchod že je podobný odchodu dítěte z matčina lůna na denní světlo. Jako by tím řekl: Nedivte se, že vás zármutek vede k tomu, co vám prospěje, i matka se stává zármutkem matkou. Naznačuje zde i jakési tajemství: že smrt přestala být něčím smutným a že se postaral, aby se zrodil nový člověk. Neřekl jen, že soužení pomine, ale on o něm vůbec nemluví, říká jen, že přijde radost. Tak tomu bude u svatých. Žena se sice neraduje, že přišel na svět člověk, ale že se jí narodilo děťátko. Kdyby se z toho neradovala, nic by nebránilo, aby se neradovala neplodná žena, když by porodila jiná žena. A proč to tak řekl? Poněvadž chtěl tímto obrazem ukázat, že zármutek je jen dočasný, kdežto radost je trvalá, že smrt je přechodem k životu a zármutek že přinese velký užitek. Neřekl, že se narodilo děťátko, nýbrž člověk. Myslím, že zde naznačuje své zmrtvýchvstání a člověk že se nerodí pro smrt, ale pro království (nebeské). Proto neřekl, že se jí narodilo děťátko, nýbrž že přišel na svět člověk.

Jan 16,22-23: „Tak i vy nyní máte zármutek, ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat“. Potom, aby ukázal, že neumře, praví: „Vaši radost vám nikdo nevezme. V ten den se mne už nebudete na nic ptát“
Znovu tím nemá na mysli nic jiného, než že je z Boha. Tehdy totiž všechno poznáte. Co znamená: „Nebudete se mne už na nic ptát“? Nebudete potřebovat prostředníka, ale stačí vám vyslovit jen jméno a všechno dostanete.
„Amen, amen, pravím vám: O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém.“ Poukazuje tu na moc svého jména. Vždyť aniž ho přímo prosili, nýbrž jen vyslovili jeho jméno, dostávají od Otce velkou moc. Kde se to stalo? Tam, kde říkají: „Pohleď, Pane, jak vyhrožují! Dej tedy svým služebníkům, aby tvoje jméno hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy.“ A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se místo, kde byli shromážděni“ (Sk 4,29-31).

Jan 16,24: „Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém“
Poukazuje zde na to, že jim prospěje jeho odchod. Až dosud o nic neprosili, potom však dostanou všechno, oč požádají. A když nebudu s vámi, nemyslete si, že jste opuštěni. Mé jméno vám dodá ještě větší neohroženosti.
2. Poněvadž jeho slova zněla tajemně, říká:

Jan 16,25: „To vše jsem vám říkal obrazně. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit obrazně“
Přichází čas, kdy všichni to jasně poznáte. - To mluví o době zmrtvýchvstání. - Tehdy vám budu otevřeně podávat zvěst o Otci. „Po čtyřicet dní s nimi pobýval, hovořil, jedl, mluvil o Božím království“ (Sk 1,3). Nyní ještě pod vlivem strachu nevěnujete pozornost mým slovům. Až mě uvidíte zmrtvýchvstalého, až budete pospolu, poznáte zcela jasně, že Otec vás miluje, protože vaše víra ve mne bude silnější.

Jan 16,26-28: „Neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás, vždyť sám Otec vás miluje, protože vy jste milovali mne - láska ke mně vám bude záštitou - a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět zase opouštím svět a jdu k Otci“
Řeč o zmrtvýchvstání je asi moc nepovzbudila, proto stále opakuje, že vyšel od Boha a k němu odchází. To, že vyšel od Boha, zaručovalo, že právem v něho věří. Že k němu zase odchází, že mohou být klidní. Že jeho slovům „zakrátko mě už nespatříte a opět zakrátko mě uvidíte“ (Jan 16,17) nerozuměli, je pochopitelné. Nyní však už tomu tak nebude.
Co znamená „v ten den se mne už nebudete na nic ptát“? Neřeknete: „ukaž nám svého Otce, kam jdeš“, protože budete všechno znát a Otec se k vám bude chovat tak jako já.
Velmi je uspokojilo vědomí, že budou přáteli Otce. Proto říkají:

Jan 16,30: „Nyní víme, že víš všechno“
Vidíš, jak jistě odpovídají?
„Nepotřebuješ, aby se tě kdo tázal.“ To znamená: Dříve než jsi to uslyšel od nás, víš, co nás znepokojuje. Uklidnil jsi nás svými slovy: „Otec vás miluje, protože vy jste milovali mne.“ Teprve teď říkají: „Nyní víme.“ Vidíš, jak byli nedokonalí? Potom jim říká, když mu slovy „nyní víme“ jakoby děkovali: Abyste byli dokonalí, k tomu vám chybí ještě velmi mnoho. Dosud dokonalí nejste. Vydáte mě nepřátelům a vás se zmocní takový strach, že se všichni rozutečete. Ale oni (nepřátelé) mi nic neudělají. Vidíš, jak je jeho řeč opět jasná? Upozorňuje je, že jim chybí ještě velmi mnoho. K jejich tvrzení: „Teď mluvíš otevřeně a ne obrazně, proto věříme“ (Jan 16,29) ukazuje, že nyní, i když věří, nevěří a že má výhrady k tomu, co říkají. Odkazuje je na jinou dobu (kdy bude mluvit zjevně).

Jan 16,32: „Otec je se mnou“
řekl zase kvůli nim. Neustále se je snažil přesvědčit, že je s ním Otec. Potom aby ukázal, že jim ještě nedává úplné poznání, ale přesto, aby nebyli na pochybách, říká:

Jan 16,33: „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj“
(Bylo totiž pravděpodobné, že to budou chápat příliš pozemsky a že se budou obávat, že jim nebude pomáhat).
To znamená: abyste mě nepustili z mysli, ale rozpomněli se na mne. Ta slova ať nikdo nepovažuje za přikázání. Jsou řečena z lásky a k naší útěše. Chce tím říci toto: Budete mít pokoj, pominou vaše útrapy, ale dokud budete ve světě, nebudete bez utrpení nejen teď, když budu zrazen, ale i potom. Avšak buďte dobré mysli, nic se vám nestane. Až Mistr přemůže nepřátele, nebude třeba, aby se učedníci rmoutili. A jak, řekni mi, přemůže svět? Řekl jsem už, že jsem vládce tohoto světa vypudil. Vy to poznáte, až budou před vámi všichni ustupovat a dávat vám přednost.
3. Můžeme zvítězit i my, budeme-li vzhlížet k Vůdci své víry a půjdeme-li cestou, kterou nám on ukázal. Takto nás ani smrt nepřemůže. Jakže? Nezemřeme? To by plynulo z toho, že smrt nezvítězí. Zápasník není slavný tím, že se neutká se svým soupeřem, ale tím, že v utkání není přemožen. Smrtelní se stávají nesmrtelnými ne tím, že se utkali v boji, ale proto, že zvítězili. Smrtelní bychom byli tehdy, kdyby smrt nad námi trvale zvítězila. Jako bych nenazval tvory žijící sebedéle nesmrtelnými, tak bych ani toho, který po smrti vstane z mrtvých, nenazval smrtelným. Řekni mi, nazvali bychom trvale červeným toho, kdo na chvilku zčervenal? Nikoli. Není to totiž trvalý stav. Kdyby někdo zbledl, nazveme jej nemocným? Tedy ani toho, který na krátkou dobu zemřel, nenazveš smrtelným. Za takové bychom museli považovat i spící lidi: abych tak řekl, zemřeli, neprojevují žádnou činnost. Že smrt ničí tělo? Kdepak! Těla neumírají, aby natrvalo zanikla, ale aby se stala lepšími. Snažme se tedy přemoci svět, usilujme o nesmrtelnost, jděme za králem, vztyčme vítězná znamení, pohrdněme rozkošemi světa! Netřeba k tomu velkého úsilí. Přenesme jen duši k nebi a celý svět bude přemožen. Bude přemožen, nebudeme-li po něm toužit. Vysměješ-li se mu, bude přemožen. Jsme cizinci a poutníci, nermuťme se nad tím, co nám přináší zármutek. Kdybys z krásné vlasti jako potomek slavných předků bez dětí, bez bohatství přišel do nějaké vzdálené cizí země a kdyby ti zde někdo ubližoval, nepřipadalo by ti to tak těžké, jako kdyby se ti to stalo ve tvé vlasti. Víš, že jsi v cizině, a proto snáze snášíš i pohrdání i hlad a žízeň nebo cokoli podobného. Tak uvažuj i nyní: Jsi cizincem a poutníkem a nic tě v této cizině nesmí znepokojovat. Máš město, jehož tvůrcem a budovatelem je Bůh, a tento pozemský život je krátký. Aťsi bijí, ubližují, urážejí, jsme v cizině. Žijme skromně. Těžko by bylo trpět ve vlasti a od spoluobčanů, to by byla velká potupa a velký trest. Kdybys neměl žádného známého, bylo by všechno snadnější. Vědomí, že ti ubližují známí, je velmi trapné. Například kdyby někdo vědomě urazil vladaře, byla by to těžká urážka kdyby ho však urazil v domnění, že je to neznámý člověk, nedotkl by se cti uraženého. Tak uvažujme i o sobě. Ti, kdo nám ubližují, totiž nevědí, co jsme, například že jsme občany nebes, že jsme zapsáni v nebeské vlasti, že patříme do sboru cherubů. Nebědujme tedy a nepovažujme takovou urážku za urážku. Kdyby to věděli, neuráželi by nás. Že nás pokládají za žebráky nebo ubožáky? Ani to nepokládejme za urážku. Kdyby někdo na cestě předešel své služebníky a ve vzdáleném hostinci si sedl a čekal na ně, a kdyby ho tam hostinský nebo někdo jiný z neznalosti nebo omylu urážel, řekni mi, jestli by se tomu nesmál, jestli by nepociťoval i jistou radost z takové mýlky? Tak jednejme i my. I my sedíme v hostinci a očekáváme své spolucestující. Až budeme všichni pohromadě, tehdy pochopí ti, kdo nás uráželi. Tehdy řeknou se sklopenou hlavou: „To je ten, kdo nám byl kdysi k smíchu“ (Mdr 5,4).
4. Bude to pro nás dvojnásobná radost. Jednak že nás neurážejí (nevědí totiž, kdo jsme), jednak budeme-li žádat zadostiučinění, stihne je později velmi přísný trest. Nikdo však ať není tak krutě nelidský. A co kdybychom byli uraženi od svých soukmenovců? To by bylo věru nepříjemné. A přece to není tak nepříjemné, protože se nestejně chováme, ubližuje-li nám osoba milovaná nebo osoba neznámá. Proto často opakujeme: Ten, kdo ti ublížil, je tvůj bratr, snes to statečně je tvým otcem, tvým strýcem. Máš-li v úctě jméno otec, bratr, co bych měl dále vysvětlovat...
Nejsme však navzájem jenom bratry, ale jsme údy jednoho těla. Jestliže máme v úctě jméno bratrovo, tím spíše mějme v úctě jméno údu. Neslyšel jsi přísloví, že je třeba mít v úctě přátele i s jejich chybami? Neslyšel jsi, co říká Pavel? „Jeden druhého břemena neste“ (Gal 6,2). Nevidíš milovníky žen? Jsem nucen použít tento příklad, protože jiný vhodnější pro vás nenalézám. I Pavel to dělá. „Mimoto každého z nás vychovával náš pozemský otec přísně“ (Žid 12,9). Bylo by ovšem vhodnější to, co řekl Římanům: „Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty a nevázanosti, takže jste vedli život nezřízený. Teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti“ (Řím 6,19). Proto i my rádi použijeme tento příklad. Nevidíš milovníky žen, kteří hoří touhou po ženě, co při své žádostivosti zakusí od nevěstek? Kolik bití, políčků, posměchu, kolik urážek musí snést od lehké ženštiny? A přece jediný její laskavý a svůdný pohled považují za vrchol štěstí, na všechno dřívější zapomenou, i na chudobu, i na nemoc či cokoli podobného. Svůj život totiž považují za šťastný nebo nešťastný podle toho, jak se k nim milenka chová. Neznají čest, hanbu. Kdyby jim sebevíce spílala, všechno snesou, jen když jim ona projevuje svou náklonnost. I kdyby je urážela, kdyby i do tváře bila, budou mít za to, jako by jim darovala růže. Jaký div, že se k ní takto chovají? I její dům považují za nejkrásnější, i kdyby byl jen z bláta nebo kdyby to bylo jen zbořeniště. A co mluvím o zdech. Rozrušuje je i místo, kde ony večer usedají. Dovolte mi, abych použil slova apoštola. Jako on říká: „Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty, teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti“ (Řím 6,19), totéž říkám i já: Jako jsme milovali ony ženy, tak se milujme navzájem a nebudeme pociťovat, že se nám děje nějaké příkoří. A co říkám, abychom se milovali navzájem. Milujme tak Boha. Nezděsili jste se, když jste slyšeli, že žádám, abychom milovali stejnou měrou Boha, jako jsme milovali nevěstku? I já se děsím, protože ani tolik lásky Bohu neprojevujeme. Chcete-li, vysvětlím vám to, ačkoli je to velmi obtížné.
Milostnice neslibuje milencům nic prospěšného, jen bezectnost, hanbu a urážky. Navštěvovat nevěstku totiž člověka zneuctívá, zesměšňuje, zahanbuje. Bůh však slibuje nebe a nebeská dobra, učinil nás svými syny a bratry Jednorozeného, dal ti ještě za tvého života nespočet dobrého, a až zemřeš, vzkřísí tě z mrtvých. Slibuje ti tolik dobrého, že si to smrtelník ani pomyslit nemůže, a dělá nás velmi váženými. Ona nutí hodit všechno jmění do propasti a zničit je. Bůh však přikazuje zasévat do nebe, vrací stonásob víc a dává život věčný. Ona jedná s milencem jako s otrokem, je horší než sebekrutější tyran. Bůh však říká: „Už vás nenazývám služebníky, vás jsem nazval přáteli“ (Jan 15,15).
5. Vidíte na jedné straně přemíru zlého a na druhé přemíru dobrého? A co dále? Mnozí kvůli ní (nevěstce) ani nespí, poslušně udělají, co ona přikazuje, opustí svůj dům, otce, matku, přátele, majetek, pěkné místo, všechno opustí, všechno rozházejí. Pro Boha, spíše však kvůli sobě samým, nechceme dát ani třetinu z toho, co máme, přehlížíme hladové, jdeme bez povšimnutí kolem neoděného, ani slovo s ním neztratíme. Když však spatří uprostřed náměstí nevěstku její milenci, třeba je to služka nebo barbarka, s radostí s ní dlouho hovoří. Kvůli ní nepovažují za nic ani svůj život ani moc ani království. Ti, kdo prodělali tuto nemoc, to dobře vědí. Za větší milost považují, když se jim něco přikazuje, než když slouží jiným. Není to opravdu hodno pekla? Nezaslouží takové chování nesmírný trest? Probuďme se tedy a dejme Bohu alespoň tolik nebo jen polovinu nebo třetinu toho, co jiní dávají nevěstce. Snad znovu trnete hrůzou. Já také. Nechtěl jsem vám to dokazovat pouze slovy, ale skutečností. Nyní zde vaše srdce jihne, až však vyjdeme ven, na všechno zapomeneme. Co to tedy pomůže?
Kdyby tam bylo třeba vydat peníze, nikdo nebude naříkat na nedostatek, dá všechno, co má. Zde však, i kdybychom stále mluvili o almužně, budou se vymlouvat na děti, na manželku, na dům, na své postavení. Budou mít tisíce výmluv. Namítneš, že tam je hodně rozkoše. To je to, nad čím pláču a naříkám. A co když ukážu, že zde je hodně radosti? Tam radost nemálo ruší hanba, urážky, výlohy, hádky a nepřátelství zde nic takového. Řekni mi, co se může vyrovnat radosti z očekávání nebe, nebeského království, slávy svatých a života věčného? Namítneš: Jenže na toto se musí čekat, ale ono prožíváme. Jaké prožívání? Chceš, abych ti řekl, že i zde se to může prožívat? Uvaž, jak jsi svobodný, jak se nikoho nemusíš bát, před nikým třást, žiješ-li ctnostně, ani před nepřítelem, udavačem, ani před sokem, žárlivcem, jak se nemusíš bát ani bídy, ani nemoci, ani ničeho z lidských nedokonalostí. Tam, i kdyby se splnilo tisíce přání a bohatství se řinulo jako z pramene, úklady a nepřátelství soupeřů učiní život toho, kdo se tím nechal unášet, bědnějším než život ostatních. Kdo chce mít radost onoho zavrženíhodného zženštilého života, ten musí vypovědět všem boj. To je horší než tisíc smrtí a hroznější než jakýkoli trest. Zde však není nic takového. „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj“ (Gal 5,22). Žádný boj, žádné zbytečné vyhazování peněz, nikdo tě nepokárá, když vydáš peníze. I kdybys dal krejcar nebo chléb nebo číši studené vody, přinese ti to velkou radost. Nikdo se za to nebude na tebe zlobit, všechno tě učiní slavným a odvrátí to všechnu hanbu.
Jak se tedy obhájíme, jaké můžeme čekat slitování, jestliže toto opustíme a přikloníme se k opaku a jestliže se ochotně vrháme do hořící výhně? Proto prosím, aby se vzpamatovali ti, kdo onemocněli touto chorobou, aby se vrátili ke zdraví a neupadli v zoufalství. Onen syn (Lk 15) zakusil daleko horší věci, než je toto. Ale protože se vrátil do otcovského domu, byla mu vrácena dřívější důstojnost a stal se slavnějším než ten, který si vedl stále řádně. Toho se snažme napodobit i my. Vraťme se, i když pozdě, k Otci, zřekněme se onoho zajetí a zvolme si svobodu, abychom dostali nebeské království milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. S ním buď Otci i Duchu Svatému sláva na věky věků. Amen.

80. homilie

Jan 17,1: „Po těch slovech pozvedl Ježíš oči k nebi a modlil se: ‚Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe‘“
1. „Kdo se bude jimi (přikázáními) řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký“ (Mt 5,19). Velmi správně. Jen mluvit, to je snadné ušlechtilá duše však to dokazuje skutky. Proto když mluvil Kristus o trpělivosti, uvádí za příklad sám sebe. Proto se i po tomto napomenutí utíká k modlitbě, aby nás tak poučil, že v pokušení máme všeho nechat a utéci se k Bohu.
Slovy „ve světě budete mít soužení“ je sklíčil, modlitbou je zase povzbuzuje. Dosud se k němu chovali jako k pouhému člověku. Počíná si tak kvůli nim jako v případě Lazara, kdy uvedl důvod: „Řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mne, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal“ (Jan 11,42).
Ano, před židy tak právem jednal, namítneš. Proč však to dělá před učedníky? I před učedníky tak jedná právem. Ti, kteří řekli konečně: „Nyní víme, že víš všechno“ (Jan 16,30), ti nejvíce potřebovali posílení. Ostatně evangelista to nazývá modlitbou (prosbou - „euché“). Co říká?
„Pozvedl oči k nebi.“
Je to spíše rozmluva s Bohem. Neznepokojuj se, když na jiném místě mluví o modlitbě a když jednou říká, že klečel na kolenou, jindy zase že pozdvihl oči k nebi. Je to návod k vroucí modlitbě. Když stojíme, máme hledět vzhůru ne pouze pozemskýma očima, ale myslí poklekáme-li, máme poklekat se zkroušeným srdcem. Kristus totiž přišel, aby nejen ukázal sebe, ale aby nás učil nevýslovným ctnostem. Učitel nesmí učit jen slovy, ale i činy. Slyšme tedy, co zde říká:
„Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“
Opět nám ukazuje, že na kříž nejde nerad. Proč by šel nerad, když prosí, aby se to stalo, a nazývá-li to slávou, ne jenom slávou svou, ale i Otcovou? A tak se též stalo: Byl oslaven nejen Syn, ale i Otec. Před ukřižováním ho ani židé neznali („Mne však Izrael nezná“ (Iz 1,3)), po ukřižování k němu přispěchal celý svět. Potom mluví i o způsobu oslavení a jak ho oslaví.

Jan 17,2: „Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby nic, co jsi mu dal, nezahynulo“
Boha oslavujeme, když stále konáme dobro.
Co znamená: „Obdařils ho mocí nade všemi lidmi“? Zatím ukazuje, že Boží slovo není omezeno jenom na židy, ale že se rozšíří po celém světě, a klade základy pro přijetí víry u pohanů. On sice řekl: „Mezi pohany nechoďte“ (Mt 10,5), ale také řekne: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Proto ukazuje, že je to vůle Otce. Že budou přibráni i pohané, to velmi pohoršovalo židy. Ale i učedníci to těžko nesli, dokud nepřijali Ducha. I po přijetí Ducha (Svatého) mohl Petr v Jeruzalémě uniknout výtce, jen když mluvil o chrámu v podobě velkého prostěradla (Sk 11).
Co znamená výrok „obdařils ho mocí nade všemi lidmi?“ (Mt 28,18)
Zeptám se bludařů, kdy dostal tuto moc. Měl ji už dříve, nebo ji dostal až potom? On totiž říká až po ukřižování a zmrtvýchvstání: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Co tedy? Neměl moc nad vlastními činy? Stvořil sice lidi, ale potom už nad nimi neměl moc? Vidíme však, že i v dřívějších dobách dělá všechno sám, že trestá hříšníky, že posiluje ty, kdo se obrátili („Mám Abrahámovi zamlčet, co hodlám učinit?“ - Gn 18,17), že zahrnuje poctami ty, kdo jednají dobře. Měl tedy moc, ale ztratil ji a znovu nabyl? Který zloduch by to řekl? Jestliže je to tedy táž moc dříve i nyní („Jako Otec křísí a oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce“ (Jan 5,21)), co znamenají jeho slova? Hodlal je poslat mezi pohany. Aby si tedy nemysleli, že zavádí něco nového, když přece řekl: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského“ (Mt 15,24), ukazuje jim, že je to vůle i Otce. Říká-li to tak prostě, žádný div. Takovým způsobem je vychovával. Vždycky se snaží, jak jsem již řekl, s ohromnou pokorou přiblížit svá slova nedokonalému chápání posluchačů.
2. Co znamená „moc nade všemi lidmi“? Všichni totiž neuvěřili. Jestliže nevěnovali pozornost jeho slovům, není to vina učitele, ale těch, kdo ho neposlouchali.
„Aby dal věčný život všem, které jsi mu dal.“
Jestliže i zde mluví jako pouhý člověk, nediv se. Dělá to z již uvedených důvodů a snaží se o sobě mluvit beze vší okázalosti, protože posluchače, kteří v něm netušili nic velkého, by to uráželo. Přesto Jan to nedělá. Mluví ze svého vlastního přesvědčení a mluví o něm tak, jak to vyžadovala jeho (Kristova) důstojnost. „Všechno povstalo skrze něho,“ říká, „a bez něho nepovstalo nic byl život, byl světlo, do vlastního přišel.“ Ne že by neměl moc, kdyby ji byl nedostal, ale jiným „dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,3.12). I Pavel o něm mluví jako o rovném Bohu (Flp 2,6). Kristus sám prosí jednoduše:
„Aby dal věčný život těm, které jsi mu dal.“

Jan 17,3: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“
„Jediného pravého Boha“ na rozdíl od těch, kteří nejsou Bůh. Hodlal je totiž poslat k pohanům. Jestliže toto nepřipustí a jestliže proto ho neuznají za pravého Božího Syna, popřou také, že je i Bůh (Boží existenci - „to Theon einai“). Říká totiž: „Nehledáte slávu jen od samého Boha“ (Jan 5,44). Co tedy? Syn nebude Bohem? Jestliže je Syn Bohem a je Synem jediného Otce, je jasné, že je pravým Synem Toho, který je jediný pravý. A což když Pavel říká: „Jediný já a Barnabáš?“ (1. Kor 9,6) Vylučuje Barnabáše? Nikoli. Slovo „jediný“ uvádí proto, aby ho odlišil od ostatních. Není-li pravým Bohem, proč je pravdou? Pravda se neliší mnoho od slova „pravý“. Řekni mi, jak nazveme toho, který není pravým člověkem? A tak není-li Syn pravým Bohem, jak je Bohem? Jak nás činí bohy a syny, není-li pravý? O tom jsme však už mluvili podrobněji, proto budeme pokračovat.

Jan 17,4: „Já jsem tě oslavil na zemi“
Hezky řekl: „Na zemi.“ V nebi totiž byl oslaven, protože má přirozenou slávu a klanějí se mu andělé. Nemluví tedy o té slávě, která patří k jeho bytnosti (podstatě - „ousia“). Tuto slávu má stále, i když ho nikdo neoslavil. Ale mluví o slávě, kterou ho lidé oslavují. Tentýž smysl tedy mají slova „oslav mě“. A abys poznal, že mluví o takové slávě, slyš další slova:
„Dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“
To však teprve začínalo, a dokonce ještě ani nezačalo. Proč tedy říká: „Dokončil jsem“? Buď, že vykonal všechno, co bylo jeho úkolem, nebo mluví o tom, co se stane, jako by se to již stalo, nebo, což je pravděpodobnější, všechno se už stalo. Neboť kmen všeho dobrého zapustil kořeny, a proto přinesou ovoce i ti, kdo ho budou v budoucnu následovat. Proto zase skromně říká: „Dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.“ Kdyby jen poslouchal a učil, byla by to nedostatečná sláva. Že totiž přišel vykonat dílo z vlastní vůle, je z mnohého jasné. Pavel říká: „Miloval nás a zcela vydal sebe za nás“ (Ef 5,2) „Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7) a „jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás“ (Jan 15,9).
On sám říká:

Jan 17,5: „Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět“
A kde je ona sláva od lidí? Lidé ho neoslavovali pro jeho prostý šat. Proč však hledá oslavení od Boha? O čem to zde mluví? O vtělení, protože dosud nebylo oslaveno tělo, ani nepožívalo neporušitelnost, ani nesdílelo královský trůn. Proto neřekl: „na zemi“, ale „u sebe“.
3. Budeme-li bdělí, budeme požívat takovou slávu podle našeho měřítka i my. Proto říká Pavel: „Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy“ (Řím 8,17). Musíme zaplakat nad těmi, kdo se o takovou nabízenou slávu okrádají z lenosti nebo z nedbalosti. I kdyby jim nehrozilo peklo, musíme je velmi litovat, protože jim bylo dáno účastnit se na vládě a slávě Syna Božího a oni se takových dober sami zříkají. I kdyby měl člověk padnout, kdyby měl tisíckrát zemřít, tisíckrát dát život, a to třeba každý den, neměl by to pro takovou slávu podstoupit? Nyní nepohrdáme penězi, ačkoli je později proti své vůli ztratíme, ačkoli nám způsobují nesčetná zla a nepatří nám. Spravujeme, co nám nepatří, i když jsme to zdědili. Až přijde peklo, neumírající červ, neuhasitelný oheň, skřípění zubů, jak to všechno vydržíme? Řekni mi. Proč nevidíme dále, proč všechno promarníme každodenními hádkami, spory a nesmyslnými řečmi? Živíme zemi, krmíme tělo, o duši však nedbáme. Ani slovem se nezmíníme o tom, co je nutné, a myslíme jen na zbytečnosti a pošetilosti. Stavíme nádherné náhrobky, kupujeme přepychové domy, obklopujeme se spoustou služebnictva, myslíme na správce, na pole, služebnictvo, ustanovujeme správce svého jmění, dokonce ještě dozorce nad nimi. O opuštěné duši ani slovo. Jaký to bude mít konec? Což nemáme jen jeden žaludek, jen jedno tělo? Proč taková převrácenost? Proč, proč odkopáváme duši, kterou máme? Proč se rozptylujeme takovými starostmi, abychom jim nakonec otročili? Kdo mnoho potřebuje, je otrokem mnohého, i když si myslí, že je toho pánem. Pán je otrokem služebníků a zavádí jiný, horší druh otroctví. I pán je otrokem, protože se neodvažuje bez služebnictva jít ani do lázní, na náměstí, na pole. Služebníci mohou jít bez svého pána kamkoli. Nepovažoval by se za pána, kdyby neměl otroky (služebníky), bez nich by se neodvážil vyjít z domu, a kdyby šel sám, bude si myslet, že je pro smích. Snad se někteří našim slovům smějí, ale měli bychom plakat. Místo, abych ukázal, že je to otroctví, raději se zeptám: Chtěl bys, aby ti někdo dával jídlo nebo nápoj až do úst? Nepovažoval bys takovou službu za urážku? A kdybys potřeboval, aby tě někdo stále nosil, nepovažoval by ses za nejubožejšího člověka? Tak jednej i nyní! Nezáleží na tom, zda ti slouží lidé nebo zvířata. Řekni mi, neliší se andělé od nás právě tím, že nepotřebují tolik co my? Čím tedy toho méně potřebujeme, tím jsme jim blíže čím však více potřebujeme, tím je náš život zralejší k pádu. Aby ses přesvědčil, že je tomu tak, zeptej se starých lidí, jakému životu blahořečí, zda tomu, v němž se stali otroky toho všeho, anebo nynějšímu, v němž se stali toho pány. Odvolali jsme se na ně, protože mladí, opojení mládím, neznají to hrozné otroctví. A co nemocní horečkou? Kdy se považují za šťastné? Když při své horečce mnoho pijí a mnoho potřebují, nebo když po uzdravení nic takového nežádají? Vidíš, že mnoho potřebovat dělá člověka nešťastným a že toto otroctví a síla vášně vzdalují člověka od moudrosti? Proč se tedy dobrovolně přikláníme k takové bídě? Řekni mi, kdyby bylo možné bez obav bydlet bez přístřeší a zdí, jestli by sis to nezvolil? Proč tedy ještě rozmnožuješ symboly slabosti? Nevelebíme Adama proto, že nic nepotřeboval, ani domy, ani šaty? Ano, namítneš, ale teď to nutně potřebujeme. Proč však ještě rozmnožujeme tuto potřebu? Jestliže se mnozí zříkají i mnohého z toho, co potřebují (myslím služebníků, domů, peněz), jak se budeme hájit, když tuto potřebu překračujeme? Čím více potřebujeme, tím více jsme otroky. Čím více potřebuješ, tím méně jsi svobodný. Naprostá svoboda nepotřebuje vůbec nic svobodu, která má málo potřeb, mají andělé a jejich napodobitelé. Uvaž, jak je chváleno takové jednání už v pozemském životě. To řekl i Pavel Korinťanům: „Takoví lidé budou mít tělesná trápení, a toho bych vás chtěl ušetřit“ (1 Kor 7,28). Proto se peníze nazývají penězi, abychom je používali pro potřeby (slovní hříčka: „chrémate-chrómeth eis deon“), ne abychom je hlídali nebo zakopávali, to už nejsme jejich pány, ale jsme jimi ovládáni. Místo abychom je použili k potřebnému, je tomu obráceně. Ony mají v moci nás, ne my je. Zbavme se tedy tohoto hrozného otroctví a tehdy budeme svobodní. Proč si vymýšlíme tisíce rozličných pout? Nestačí ti pouto přirozenosti a to, co nutně potřebuješ pro život, a mnoho jiného, že si splétáš další a svazuješ si nohy? Kdy se dostaneš do nebe, kdy budeš moci stanout na oné výši? Bylo by žádoucí, velmi žádoucí, abychom přetrhali všechny tyto provazy a mohli tak stoupat vzhůru. Je tolik překážek. Abychom je zdolali, žijme skromně. Tak dosáhneme i věčného života milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků.
Amen.

81. homilie

Jan 17,6: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo“
1. Boží Syn se nazývá andělem velké rady pro to, co vykonal, obzvláště pro to, že ohlásil lidem Otce. A to říká i teď: „Zjevil jsem tvé jméno lidem.“
Protože řekl, že dokonal dílo Otce, vysvětluje, jaké je to dílo. Jméno (Boha) bylo známé. Také Izaiáš totiž říká: „Kdo bude v té zemi přísahat, bude přísahat při Bohu pravém“ (Iz 65,16). Opakuji i teď, co jsem řekl: Bylo známé, ale židům, a to ještě ne všem. Nyní mluví o pohanech. A nejen o tomto, ale že poznali samého Otce. Není totéž vědět, že je Stvořitelem a že má Syna. Jeho jméno zjevil slovy i skutky.
„Které jsi mi dal ze světa.“ Jako výše říká: „Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce“ (Jan 6,65) a „jestliže ho nepřitáhne Otec“ (Jan 6,44), tak i zde: „který mi je dal“ (Jan 10,29). On (Kristus) sám se ovšem také nazývá cestou. Z toho je jasné, že zde tím naznačuje dvojí: že nedělá nic proti vůli Otce a že přáním Otce je, aby uvěřili Synu.
„Byli tvoji a mně jsi je dal.“
Zde tím chce ukázat, že ho Otec velmi miluje. Že nebylo třeba, aby dostal lidi, je jasné. On sám je stvořil, on sám se o ně neustále stará. Jak je tedy dostal? Jak jsem řekl, naznačuje tu naprostou shodu s Otcem. Kdyby se ta slova brala doslovně, plynulo by z toho, že už nebudou patřit Otci. Jestliže je měl Otec, neměl by je Syn, a jestliže je dal (Otec) Synovi, plynulo by z toho, že se zřekl moci nad nimi. A z toho by následoval další, ještě větší nesmysl. Že když byli u Otce, byli nedokonalí, a dokonalými se stali až tehdy, když přišli k Synovi. Takhle to vykládat by bylo směšné. Co tím tedy myslí? Že je dal, aby uvěřili Synovi.
„A zachovali tvoje slovo.“

Jan 17,7: „Nyní poznali, že všechno, co jsi mi dal, je od tebe“
Jak tvé slovo zachovali? Tím, že uvěřili mně a ne židům. Říká, že kdo mu věří, „dotvrdil tím, že Bůh je pravdivý“ (Jan 3,33). Někteří to ovšem vykládají takto: Nyní jsem poznal, že všechno, co jsi mi dal, je od tebe. To by však nemělo smysl. Jak mohl Syn neznat to, co je Otcovo? Ta slova se vztahují na učedníky. Říká tím: z toho, co jsem řekl, poznali, že všechno, co jsi mi dal, je od tebe. Nemám nic odlišného od tvého, nic vlastního. Mnohé totiž, co je mu vlastní, uvádí, jako by to nebylo jeho. Poznali tedy, že všechno, čemu učím, učení i příkazy, je tvé. A z čeho to poznali? Z mých slov, protože jsem tak učil. Poznali nejen toto, ale také že jsem vyšel od tebe (Jan 17,8). O toto usiloval v celém evangeliu.

Jan 17,9: „Já prosím za ně“
Co to říkáš? Mluvíš, jako by Otec nic nevěděl? Mluvíš k němu, jako by neznal člověka? Co to tedy znamená? Jen pro to prosím, aby poznali, jak je miluje. Kdo totiž nejen dává, co má, ale ještě prosí druhého, dává tím najevo, že velice miluje. Co tedy znamená „já prosím za ně“? „Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal.“ Neustále zdůrazňuje „dal jsi“, aby poznali, že je to rozhodnutí i Otce. Často ovšem řekl: „Byli tvoji a mně jsi je dal.“ Co říká, aby odstranil špatný výklad, aby se někdo nedomníval, že moc nad nimi dostal teprve nedávno a že je teprve nyní přijal?

Jan 17,10: „Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven“
Vidíš tu rovnost? Aby sis při slovech „mně jsi je dal“ nemyslel, že byli vyňati z moci Otce nebo že předtím nebyli v moci Syna, odstraňuje těmi slovy toto obojí. Jako by řekl: Nemysli, když slyšíš „mně jsi je dal“, že nepatří Otci (co je totiž mé, je i jeho), a když slyšíš „tvoji byli“, že nepatřili mně - co je jeho, je i moje. A tak ono „dal jsi“ je řečeno z pouhé pokory. Neboť co má Otec, je i Synovo, a co má Syn, je i Otcovo. Nemůže to být řečeno o Synu jako o člověku, protože je něco víc. Co má někdo méně dokonalý, je jasné, že to má i někdo dokonalejší, ale nikoli naopak. Zde to uvádí v obráceném pořadí a tím rovněž ukazuje na svou rovnost s Otcem. To prohlašuje i zde. Když mluví o poznání, říká: „Všechno, co má Otec, je moje“ (Jan 16,15). Slovy „mně jsi dal“ a podobnými chce ukázat, že je nezískal jako někdo, komu předtím nepatřili, nýbrž že dostal to, co je jeho.
Slovy „v nich jsem oslaven“ uvádí důvod i důkaz. Znamená to: Jednak mám nad nimi moc, jednak, když věří tobě i mně, budou mě oslavovat a budou oslavovat stejně i tebe. Kdyby totiž nebyl v nich stejně oslaven, nebylo by jeho to, co je Otcovo. Neboť nikdo není oslavován v těch, nad nimiž nemá moc.
2. A jak je stejně oslavován? Všichni stejně za něho jako za Otce umírají, všichni budou kázat o něm stejně jako o Otci, všichni budou tvrdit, že se všechno děje ve jménu Otce stejně jako ve jménu Syna.

Jan 17,11: „Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě“
To znamená: I kdybych se nezjevil v těle, budu oslaven jejich prostřednictvím. Proč stále říká: „Nejsem na světě“? Poněvadž je opustím a tobě je odevzdám. Když jsem byl na světě, já jsem je zachoval? Kdyby to někdo bral tak, jak je to psáno, vzešlo by z toho mnoho nesmyslu. Proč není dále na světě a proč by je svěřoval jinému, když odchází? Tak by mluvil pouhý člověk, který odchází natrvalo. Vidíš, že mnohé je řečeno z pokory a vzhledem k jejich smýšlení, protože se domnívali, že jsou mnohem bezpečnější v jeho přítomnosti. Proto říká: „Dokud jsem byl s nimi, ... chránil jsem je“ (Jan 17,12). Říká ovšem také: Přijdu k vám. „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). Proč nyní mluví tak, jako by měl odejít? Jak jsem řekl, vzhledem k jejich smýšlení, aby se trochu uklidnili, když ho slyší, jak takto mluví a svěřuje je Otci. Ačkoli od něho slyšeli hodně útěšných slov, nenechali se přesvědčit. Proto, aby ukázal, jak je miluje, mluví o nich s Otcem. Jako by tím řekl: Protože mě zveš k sobě, dej, ať jsou v bezpečí já odcházím k tobě. Co říkáš? Ty je nemůžeš ochránit? Ano, mohu. Proč to tedy říkáš? „Aby měli v sobě plnost mé radosti“ (Jan 17,13).
To znamená: Aby se neznepokojovali, když nejsou ještě dokonalí. Tím ukazuje, že to tak všechno řekl, aby je uklidnil, a že je má rád. Jinak by se zdálo, že si odporuje.
„Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě.“
To si mysleli oni, dosud přizpůsobuje svá slova jejich nedokonalosti. Kdyby totiž řekl, že je zachová, neuvěřili by. Proto říká: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu,“ to je, pomáhej jim.

Jan 17,12: „Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu“
Opět mluví jako pouhý člověk a jako prorok, protože všechno dělá ve jménu Božím.
„Které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.“
Jinde praví: „... Abych neztratil nikoho z těch, které mi dal“ (Jan 6,39). Avšak zahynul nejen on, ale později i mnoho jiných. Proč tedy říká: „Nedopustím, aby zahynuli“? Pokud bude na mně, nedopustím, aby zahynuli. To prohlásil jasně i jinde: „Toho jistě neodmítnu“ (Jan 6,37). Nebude to má vina, ani ho od sebe neodmítnu, ani ho neopustím. Jestliže však sami odejdou, nenutím je násilím.

Jan 17,13: „Nyní jdu k tobě“
Vidíš, jak zní jeho modlitba pokorně? Kdyby z toho chtěl někdo vyvozovat, že Syn je menší, bude tím upírat moc i Otci. Od samého začátku můžeš pozorovat, jak jedno říká, jako by učil a vysvětloval, druhé zní zase jako příkaz. Jako by učil: „Neprosím za svět“. Druhé jako by přikazoval: „Já jsem je až dosud zachoval, a nikdo nezahynul. Zachovej je tedy ty tvoji byli a mně jsi je dal. Když jsem byl na světě, zachoval jsem je.“ Vše se vysvětlí tím, že svou řeč přizpůsobil jejich nedokonalosti. Po slovech „Nikdo z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě,“ dodal: „aby se naplnilo Písmo.“
O jakém Písmu mluví? O tom, které o něm mnoho předpovědělo. Nezahynul ovšem proto, aby se naplnilo Písmo. Už dříve jsme mnoho mluvili o tom, že způsob mluvy Písma je takový, že příčinu zaměňuje za účinek. Abychom si neudělali nesprávný závěr, je proto zapotřebí všechno podrobně vyšetřit: jak způsob vyjadřování toho, kdo mluví, tak i smysl a zásady Písma.
„Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako malé děti“ (1. Kor 14,20).
3. Toto se netýká pouze čtení Písma, ale i života. Malé děti nebaží po velkých věcech a obyčejně se obdivují bezcenným tretkám. Mají radost z hliněných vozíčků, koníčků, vozků, kol. Na krále ve zlatém voze, taženém spřežením bělostných mezků, a na všechnu tu krásu se ani nepodívají. Zdobí si panenky, skutečně hezké dívky ani vidět nechtějí. Při mnohém jiném se chovají stejně. Chovají se tak nyní i mnozí lidé. Slyší-li o nebi, nevěnují tomu pozornost, k pomíjejícím věcem se chovají jako děti. Obdivují pozemské bohatství, milují slávu a radosti pozemského života. Jedno je dětinským chováním, druhé příčinou slávy, života a klidu. Děti pláčou, když se jim vezmou hračky, po ničem jiném netouží. Stejně se chovají mnozí, kteří jsou napohled již dospělí. Proto: „Přestaňte už být ve svém myšlení jako malé děti“ (1. Kor 14,20). Řekni mi, miluješ peníze a chtěl bys místo trvalého bohatství milovat dětské hračky? Kdybys viděl člověka radostně zvedat ze země olověný peníz, usoudil bys, že má bídu. Ty však sbíráš daleko bezcennější věci než toto a považuješ se za boháče. Je to rozumné? Bohatým totiž nazveme toho, kdo opovrhuje vším pomíjejícím. Nikdo by se nesmál malichernostem, jako zlatu, stříbru a ostatním drahocennostem, kdyby nepoznal něco více, jako by nikdo nepohrdl olověným penízem, kdyby neměl zlaté. A tak když uvidíš člověka, který prošel celý svět, nedomnívej se, že to dělá z jiného důvodu, než aby uviděl větší kus světa. I rolník pohrdne trochou pšenice, očekává-li bohatou úrodu. Jestliže pohrdneš pro nejistou naději jistotou, tím spíše tak musíme jednat, je-li naděje jistá. Proto vás prosím a zapřísahám, neškoďme si, kvůli blátu se nezbavujme nebeských pokladů, neplavme do přístavu s lodí naloženou slámou a plevami. Ať o nás říká, kdo chce, co chce, ať nás nazve žvanily, hroznými protivy, nepřestaneme vás neustále napomínat a připomínat vám slova, která řekl prorok: „Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím snad ti bude prodloužen klid“ (Dan 4,24). Co neuděláš dnes, neuděláš ani zítra. Tělo potřebuje denně pokrm, stejně tak i duše, ano, ona ještě více. I když nezanikne, zeslábne a otupí. Nepřezírejme ji, když hyne a dusí se. Každý den dostává mnoho ran od vášní, hněvu, lehkomyslnosti, urážek, msty, závisti. Je třeba dát jí léky. Nemalým lékem je almužna, a ten můžeme přiložit na všechny rány. „Dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a všechno vám bude čisté“ (Lk 11,41). Almužna, ale ne z kradeného. Co se dává z kradeného, a to i potřebným, to ti nepomůže. Almužna, prostá jakéhokoli bezpráví, teprve ta dělá všechno čistým. To je lepší než půst a ležení na holé zemi. I když je toto obtížnější, přece přináší almužna větší užitek. Osvětluje duši, dodává jí lesku, činí ji krásnou a mladou. Neosvěží tak zápasníky olivový olej, jako osvěží bojovníky tento olej zbožnosti. Pomažme si tedy ruce, abychom je odhodlaně vztáhli proti nepříteli. Kdo myslí na pomoc potřebným, ten se ihned zřekne nepoctivosti. Kdo dává chudým, záhy se zbaví hněvu a nikdy se nebude povyšovat. Lékař, který často léčí zraněné a který často vidí neštěstí jiných, je pokornější. Tak i my, budeme-li pomáhat chudým, snáze zatoužíme po moudrosti, nebudeme obdivovat bohatství ani nebudeme za všechno považovat pozemské věci, nýbrž vším tím pohrdneme. Takto povzneseni k nebi snadno dosáhneme věčných dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď s Otcem a Duchem Svatým sláva na věky věků. Amen.

82. homilie

Jan 17,14: „Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“
1. Netrapme se ani se nermuťme, nemají-li špatní lidé náš ctnostný život rádi a vysmívají-li se naší touze po ctnosti. To už patří k povaze ctnosti, že ji všude lidé nenávidí. Aby ospravedlnili svou nenávist k poctivým lidem, pomlouvají je, jako by páchali něco nepřístojného, a v domnění, že stačí připravit je o dobrou pověst, vynakládají všechno, aby zneuctili jejich život. Ale nenaříkejme! Právě to je známkou ctnosti. Proto také Kristus říkal: „Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří“ (Jan 15,19), nebo na jiném místě: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit“ (Lk 6,26). Proto i zde říká:
„Dal jsem jim tvé slovo a svět k nim pojal nenávist.“
Znovu uvádí, proč si zaslouží od Otce takovou péči. Kvůli tobě byli v nenávisti a kvůli tvému slovu, proto si zaslouží tvou péči.

Jan 17,15: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého“
Opět objasňuje svou řeč, opět ji upřesňuje a tím, že se tak vroucně za ně přimlouvá, ukazuje, jak na ně myslí. Ale řekl, že Otec udělá všechno, ať ho požádají o cokoli. Proč zde tedy za ně prosí? Jak jsem už řekl, kvůli ničemu jinému, než aby jim ukázal, jak je má rád.

Jan 17,16: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“
A proč jinde říká: „Které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji“? (Jan 17,6). Tam mluví o původu, zde o špatném jednání. Zahrnuje je velkou chválou. Předně nejsou ze světa, potom že sám je dal, že jeho slova zachovali a že proto jsou nenáviděni. Neznepokojuj se tvrzením „jako já nejsem ze světa“. Ono „jako“ nevyjadřuje naprostou rovnost. Neboť jako když je řeč o Kristu a o Otci, vyjadřuje slůvko „jako“ rovnost co do přirozenosti, tak když je řeč o nás a o Synu, vyjadřuje se tím velký rozdíl, protože je velký rozdíl mezi oběma přirozenostmi. Vždyť „on nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného“ (1. Petr 2,22). Jak by mohli s ním být srovnáváni apoštolové? Co tedy znamená tvrzení „nejsou ze světa“? Hledí jinam, nemají nic společného se zemí, stali se občany nebes. I na tom je vidět, jak je má rád, když je chválí před Otcem a jemu je svěřuje do ochrany.
Slovem „zachovej je“ neprosí jenom, aby je ochránil před nebezpečím, ale také aby vytrvali ve víře. Proto dodal:

Jan 17,17: „Posvěť je v pravdě“
Učiň je svatými darem Ducha a správnou naukou. Stejně jako když říká: „Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil“ (Jan 15,3), tak i nyní říká totéž: Veď je, uč je pravdě. Ale říká, že to působí Duch. Proč to tedy teď žádá od Otce? Abys znovu poznal, že je Otci roven. Správné učení o Bohu totiž duši posvěcuje. Nediv se, mluví-li o posvěcení slovem. Že má na mysli učení (nauku), vysvítá ze slov: „Tvé slovo je pravda.“
To znamená: U něho není lži, a proto všechno, co bylo řečeno, se musí splnit. Není to řečeno obrazně. I Pavel mluví o církvi, že ji posvětil slovem (Ef 5,26). Boží slovo totiž očišťuje. Myslím si, že výrok „posvěť je“ znamená tu ještě něco jiného, asi jako: Uvolni je pro slovo a kázání slova Božího (kerygma). Vyplývá to z dalších slov:

Jan 17,18: „Jako jsi mne poslal do světa,“ říká, „tak i já jsem je poslal do světa“
To říká i Pavel. „Pověřil nás kázáním (slovem) o usmíření“ (2. Kor 5,19). Proto přišel Kristus, proto i oni (učedníci) obsadili celý svět. Výraz „jako“ zde opět naznačuje podobnost mezi ním a apoštoly. (Jak jinak mohli být posláni lidé?) On mluví o budoucnosti obyčejně jako o tom, co se už stalo.
Jan 17,19: „Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“
Co znamená „zasvěcuji se“? Přinesu ti oběť. Všechny oběti se nazývají svatými, lépe řečeno ty, které byly přineseny Bohu. Dříve bylo zasvěcení symbolizováno ovcí. Nyní už to není předobraz, nýbrž skutečnost. Proto říká: „aby i oni byli posvěceni v pravdě“. I já ti je přináším a obětuji. Buď bude obětován on sám, nebo budou obětováni oni. „Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou“ (Řím 12,1) „mají nás jen za jatečné ovce“ (Žl 44,23) „beze smrti je činí obětí“. Slovy „zasvěcuji se“ myslel svou oběť, to je jasné z dalšího.

Jan 17,20: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kteří pro jejich slovo uvěří ve mne“
Protože za ně umíral („za ně se zasvěcuji“), aby si někdo nemyslel, že umírá jen za apoštoly, proto dodal: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne.“
2. Znovu je povzbudil, když jim naznačil, že povstane mnoho učedníků. Protože prosil za všechny, nikoli jen za ně, proto je těší tím, že ukazuje, že oni budou příčinou spásy ostatních. Když promluvil o jejich spáse, o posvěcení vírou a obětí, mluví o svornosti, a tím vlastně ukončuje svou řeč. Čím začal, tím také končí. Začal slovy: „Nové přikázání vám dávám“ (Jan 13,34) a zde končí slovy:

Jan 17,21: „Aby byli jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně“
Opět oním „jako“ nevyjadřuje naprostou rovnost s nimi. To by nebylo možné, ale aspoň v mezích lidské možnosti, jako když říká: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Co znamená „v nás (ve mně a já v tobě)“? Ve víře v nás. Ale poněvadž nic tak nepohoršuje jako hádky, proto usiluje, aby byli jednotní. Cože? Dosáhl toho?, namítneš. Věru dosáhl. Neboť všichni, kdo prostřednictvím apoštolů uvěřili, jsou jedno, i když se někteří od nich odloučili. Ale ani toto mu nebylo neznámo. Také toto předpověděl a ukázal, že tím bude vinna lidská lehkomyslnost.
„Aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ To řekl i na začátku. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). A proč měli uvěřit? Protože jsi Bůh pokoje. Budou-li zachovávat, čemu se naučili, poznají posluchači podle učedníka učitele budou-li se hádat, neřeknou, že jsou učedníky Boha pokoje nebudu-li já pokojný, neuznají, že jsem byl tebou poslán. Vidíš, jak dokazuje až do konce svou jednotu s Otcem?

Jan 17,22: „Slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim“
Proslavili se zázraky, naukou, i tím, že mezi nimi panovala svornost. Jako totiž obdivují, že u Boha není rozporů ani hádek, a to je velmi veliká sláva, tak se i oni z téhož důvodu stali slavnými. Namítneš: A proč prosí Otce, aby jim to dal, když říká, že on sám to dává? Ať už mluví o zázracích nebo o svornosti nebo o pokoji, vždy vystupuje jako původce toho všeho. Z toho je jasné, že se modlil jen proto, aby je povzbudil.

Jan 17,23: „Já v nich a ty ve mně“
Jak jim dal slávu? Přišel k nim spolu s Otcem, aby je sjednotil. Jinde tak nemluví: Nepřijali slávu, protože přišel Otec, ale protože přišel on i Otec a „učinili si u nich příbytek“ (Jan 14,23). Tam je to proti názoru Sabellia, zde proti názoru Aria.
„Ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal.“ Stále to opakuje, aby ukázal, že více než zázraky bude přitahovat pokoj. Jako hádka rozděluje, tak svornost sjednocuje.
„A žes je miloval, jako jsi miloval mne.“ Opět je zde ono „jako“ ve smyslu: jak jen je možné milovat člověka. Znamením lásky je, že dává sebe samu za ně. Když je tedy potěšil, že budou v bezpečí, že se jim nic nestane, že budou svatí, že mnozí jejich prostřednictvím uvěří, že budou velmi slavní, že je nemiluje pouze on, ale i Otec, mluví pak o tom, co je čeká po jeho odchodu, o odměnách a o vyznamenáních, jež je čekají.

Jan 17,24: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já. Ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa“
Potom získají modlitbou, nebudou mít majetek a neustále se ptají: „Kam jdeš? Co říkáš?“ Jak jim poté řekl: „Budete sedět na dvanácti trůnech?“ (Mt 19,28).
A proč řekl: „Půjdeš za mnou později“? (Jan 13,36) To říká, aby je ještě více přesvědčil, že je miluje. „Aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal.“
To je opět známka jednoty s Otcem, průkaznější, než byla předešlá („už před založením světa“), a je to řečeno z pokory. „Dal jsi mi,“ říká. Kdyby tomu tak nebylo, rád bych se zeptal odpůrců: Kdo dává, komu dává? To znamená, že ho zrodil, slávu mu dal až později a mezitím ho ponechal beze slávy? Jaký by to mělo smysl? Vidíš, že výraz „dal“ znamená „zplodil“? Proč však neřekl: „aby měli účast na slávě“, nýbrž „aby viděli slávu“?
3. Tím zde naznačuje, že vzhlížet k Synu Božímu, to je ten pravý klid. To činí také člověka slavným. Pavel říká: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně“ (2. Kor 3,18). Připraví nám to mnohem větší radost, než jakou mají ti, kdo se dívají na sluneční paprsky a dávají se přitom ovívat lehkým vánkem. Současně tím také ukazuje, že to nebude jakási vidina, nýbrž bytost budící posvátnou hrůzu.

Jan 17,25: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal“
Co tím chce říci? Jak to souvisí s předcházejícím? Zde ukazuje, že nikdo nepoznal Otce, nýbrž pouze ti, kdo poznali Syna. Smysl těch slov je tento: Chtěl bych, aby to byli všichni, avšak nepoznali tě. Ale mně nemohou nic vytýkat.
Neboť to znamená ono „spravedlivý Otče“. Myslím, že to říká s roztrpčením, protože nechtěli uznat tak dobrého a spravedlivého. Poněvadž židé tvrdili, že znají Boha, jeho (Krista) však že neznají. S ohledem na to proto říká: „Miloval jsi mě už před založením světa.“ Obhajuje se tím proti výtkám židů. Jak by totiž mohl být nepřítelem Otce, kdo dostal slávu, kdo byl milován už před založením světa, kdo je chtěl mít za svědky oné slávy? Není pravda, co říkají židé, že oni tě znají, ale já nikoli. Naopak já tě znám, jiní tě však nepoznali.
„A tito poznali, že ty jsi mě poslal.“ Vidíš, že má na mysli ty, kteří říkali, že není Boha, a jak je v této větě všechno obsaženo?

Jan 17,26: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat“
Ale ty jsi řekl, že Duch má dokonalé poznání. Co má Duch, mám přece i já.
„Aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“
Poznají-li, kdo jsi, tehdy poznají, že já nejsem oddělen od tebe, ale že jsem vroucně milován, že jsem pravý Syn s tebou spojený. Až o tom budou náležitě přesvědčeni, budou ve mne správně věřit a budou mě milovat. A až mě budou opravdu milovat, zůstanu v nich. Vidíš, jak krásně zakončil láskou, matkou všeho dobrého?
4. Věřme tedy a milujme Boha, aby nebylo i o nás řečeno: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají“ (Tit 1,16), nebo: „Zapřel víru a je horší než pohan“ (1 Tim 5,8). Když totiž on (nevěřící) pomáhá služebníkům, příbuzným i cizím, ty se však nestaráš ani o své rodinné příslušníky, čím se obhájíš, nač se budeš vymlouvat, když Bůh je tvou vinou urážen a tupen? Uvaž, kolik příležitosti nám dal Bůh, abychom mohli konat dobro. Jednoho jako příbuzného, druhého jako přítele, jiného jako souseda, jiného jako spoluobčana, jiného jako potřebného člověka. Jestliže to tebou nepohne a zpřetrháš všechna pouta, vzpomeň si na Pavlova slova, že jsi horší než pohan. On nic neslyšel o milosrdenství ani o nebi, a přece tě překonal dobrotivostí. Ty máš přikázáno milovat i nepřítele, a na vlastní lidi se díváš jako na nepřátele. Více šetříš peníze než tělo, ačkoli vydání ti zde nijak neublíží, ubožák však, kterého přehlížíš, zahyne. Není tedy bláhové šetřit peníze a nešetřit příbuzných? Odkud tato vášnivá láska? Odkud ta tvrdost a nelidskost? Kdo sedí v divadle na nejvyšším místě, zdá se mu, jako by viděl celý svět, ano, chcete-li, podívejme se alespoň na jedno místo.
Kdyby tedy mohl z vysokého místa vidět všechno lidské počínání, uvaž, kolik by mohl spatřit pošetilostí, jak by musel plakat nebo zase se smát, jak by jím lomcoval hněv. Kolik toho děláme směšného, pošetilého, co je k pláči i co zaslouží hněv! Jeden krmí psy, aby mohl honit zvěř, sám však se chová jako zvíře jiný krmí osly a voly, aby mohl svážet kameny, avšak hynoucí lidi přehlíží. Vydává spousty zlata na zhotovení kamenných lidí, skutečnými lidmi, lidskou zlobou ztvrdlými jako kámen, opovrhuje. Jiný shání zlaté destičky a namáhavě jimi obkládá zdi, když však vidí prázdné žaludky, to mu nevadí. Jiní si vymýšlejí stále nové šaty, druhý však nemá, co by dal na své nahé tělo. Na soudech zase by jeden druhého snědl. Jiný rozdává nevěstkám a příživníkům, jiný hercům a tanečníkům, jiný dává do nádherných domů, na koupi polí a domů. Jeden počítá úroky, druhý úroky z úroků, jiný zase dlužní úpisy páchnoucí vraždami, nedá si pokoj ani v noci, nemluvě ani o dalších špatnostech. Sotva se rozední, jeden běží za nepoctivým ziskem, druhý k bezbožným hostinám, jiný aby zpronevěřil peníze. Na zbytečnosti a nedovolené myslí, o tom, co je nutné, ani slovo. Kdo soudí, nosí sice jméno soudce, jednají však jako zloději a vrazi. Kdyby někdo prohlížel soudní spory, závěti, i tam nalezne bezpočet špatností, podvodů, krádeží, lstivosti. Chvíle odpočinku jsou věnovány tomuhle, duchovním věcem ani slovo. Do kostela chodí, jen aby je bylo vidět. Tohle nechceme, tohle není třeba, je třeba skutků a čistého smýšlení. Kdybys po celý den lakotil, a pak přišel sem a řekl několik slov, nejen jsi neusmířil Boha, nýbrž ještě více jsi ho pohněval. Chceš-li usmířit svého Pána, dokaž to skutky. Snaž se poznat tíhu neštěstí, pohleď na nahé, hladové, na lidi, na nichž byla spáchána křivda. Tisíce cest je otevřeno tvé dobročinnosti. Neobelhávejme sebe zbytečně promarněným životem, a jsme-li zdraví, nejednejme nadutě. Uvažme, že jsme onemocněli, a velmi těžce onemocněli a že umíráme strachem, co s námi bude v budoucnosti. Uchovejme si tento strach, abychom se polepšili. Vždyť to, co nyní děláme, si zaslouží tisíce žalob. Kdo sedí u soudu, podobají se lvům a psům, ti, kdo na náměstí, zase liškám. Kdo žijí nečistým životem, ani ti neužijí nečinnosti jaksepatří, neboť všechen čas promarní v divadlech a v podobných špatnostech. Ty nikdo nepokárá, zato je mnoho těch, kdo se užírají závistí, že se jim nevede stejně. I tito by měli být potrestáni, i když nepáchají špatnosti. „Nejen ti, kdo to sami dělají, nýbrž i kdo schvalují, co dělají druzí“ (srov. Řím 1,32). Jejich smýšlení je špatné, plyne tedy z toho, že by měli být potrestáni za své smýšlení. To říkám každý den a nepřestanu to opakovat. I kdyby jen hrstka poslechla, bude to dobré. A kdyby nikdo, uslyšíte to tehdy, kdy vám to už nepomůže. Budete žalobci sebe samých, my však budeme prosti viny. Ale kéž bychom měli nejen tuto obhajobu, ale kéž bychom se před soudným stolcem Kristovým radovali, že všichni společně požíváme dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. S ním buď Otci i Duchu Svatému sláva na věky věků. Amen.

83. homilie

Jan 18,1: „Po těch řečech vyšel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada. Vstoupil do ní, on i jeho učedníci“
1. Smrt je cosi hrozného a nahání hodně strachu ne však těm, kdo vědí, co je to nebe. Kdo totiž nic neví o budoucích věcech a pokládá smrt za jakýsi rozpad a konec, ten se právem děsí a bojí, že už nebude existovat. Ale my, kteří jsme milostí Boží poznali taje a skrytosti Boží moudrosti a kteří považujeme smrt za odchod, neměli bychom se bát, ale radovat a toužit po ní. Vždyť opouštíme tento prchavý život a vcházíme do jiného, mnohem lepšího a krásnějšího, věčného života.
Tomu také Kristus učil a také rád a nikoli z přinucení přicházel za to trpět.
„Po těch řečech vyšel Ježíš za potok Cedron, kde byla zahrada. Vstoupil do ní on i jeho učedníci.“

Jan 18,2: „To místo znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky“
Jde v noci, překročí potok a spěchá k místu známému zrádci, aby usnadnil práci nepřátelům a aby svým učedníkům ukázal, že to rád podstupuje. To je mohlo dostatečně potěšit, ačkoli usedá v zahradě jako ve vězení.
„Po těch řečech.“ Co říkáš? Vždyť mluvil s Otcem a k němu se modlil. Proč tedy neřekneš, že se přestal modlit a odešel tam? Poněvadž to nebyla prosba (modlitba - „auxé“), ale rozhovor týkající se učedníků. Také jeho učedníci vešli do zahrady. Tak je zbavil strachu, že se nezdrželi a vstoupili do zahrady. A proč tam šel? A jak se dozvěděl (Jidáš), že tam Ježíš přijde? Z toho vysvítá, že tam Ježíš velmi často trávil noc. Kdyby totiž dlel doma, nepřišel by Jidáš na osamělé místo, nýbrž do domu, kde by doufal, že Krista najde. Když slyšíš o zahradě, aby sis nemyslel, že se tam chtěl skrýt, dodal evangelista, že „toto místo znal i jeho zrádce Jidáš“, a nejen to, ale že se „tam Ježíš často scházel se svými učedníky“. Když jim totiž chtěl říci něco, co měli slyšet jen oni, často s nimi vcházel do samoty. Aby posluchači nebyli ničím vyrušováni, vyhledával vždy nehlučné místo, hory, zahrady.

Jan 18,3: „Jidáš si tedy vzal vojenskou četu a od velekněží a farizeů služebníky a šel tam“
I tito je častokrát poslali, aby ho zatkli, ale nikdy se jim to nepodařilo. Z toho je zřejmé, že se jim tehdy vydal dobrovolně. A jak přesvědčili tu četu? Byli to vojáci, kteří za peníze udělali všechno.

Jan 18,4: „Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít. Vystoupil tedy a zeptal se jich: ‚Koho hledáte?‘“
To znamená: Zeptal se jich a jednal takto, ne že by se to od nich chtěl dozvědět, ale že se nebál. On to všechno dobře věděl. - A proč ho jdou zatýkat se zbraněmi? Báli se jeho přátel, proto přitrhli v tak nevhodnou noční dobu. Vystoupil tedy a zeptal se: „Koho hledáte?“

Jan 18,5: Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského“
Vidíš tu nepřemožitelnou sílu? Tak je oslnil, že byl mezi nimi, a oni ho neviděli. Že to nezavinila tma, naznačil evangelista tím, že řekl, že měli svítilny. I bez svítilen by ho museli poznat po hlase. I když ho nepoznali vojáci, proč ho nepoznal Jidáš, který s ním byl stále? Ten byl s vojáky a také byl oslněn a padl s nimi na zem. Způsobil to Ježíš, aby ukázal, že nejen by ho nemohli zatknout, ale ani spatřit, kdyby k tomu nesvolil.

Jan 18,7: „Znovu se jich otázal: ‚Koho hledáte?‘“
Jak jsou pošetilí! Srazil je na zem pouhým slovem, a oni nedbají na takovou jeho moc, nýbrž znovu se pokoušejí o totéž. Poněvadž už všechno splnil, vydává se jim.

Jan 18,8: „Už jsem vám přece řekl, že jsem to já“
říká. Pohleď na evangelistovu ohleduplnost! Neplísní zrádce, líčí jen události, snaží se jen ukázat, že se všechno stalo se svolením Ježíšovým. Někdo by mohl namítnout, že měli moc ho zatknout. Proto se vydal do jejich moci až tehdy, když učinil všechno, co je mohlo dostatečně odradit, takže neměli omluvu pro svou tvrdošíjnost.
„Hledáte-li mne,“ říká, „tyto zde nechte odejít.“ Až do poslední chvíle je k nim laskavý. Potřebujete-li mne, praví, nic těmto (učedníkům) nedělejte. Hle, já se vydávám sám.

Jan 18,9: „To proto, aby se naplnilo jeho slovo: ‚Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout (ztratit) nikoho‘“
Ztrátou zde nemyslí smrt, ale ztrátu věčného života. Evangelista to přenáší na přítomnost. Někdo by se mohl podivit, že nezatkli také učedníky, zvláště Petra, za to, co udělal v hněvu jednomu služebníkovi. Co je zadrželo? Nic jiného než moc, která je srazila k zemi. Proto dodal evangelista, aby naznačil, že to nebyla moc jejich, nýbrž zatýkaného: „To proto, aby se naplnilo jeho slovo: ‚Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout nikoho‘“ (Jan 17,12).
2. Petr si dodá odvahy jeho slovy a tím, co se už stalo, a se zbraní se postaví proti příchozím. Namítneš, proč měl meč, když měl přikázáno nenosit ani mošnu ani dva pláště. Myslím, že se z obavy už dříve takhle vyzbrojil. Proč chce zabíjet ten, který dostal rozkaz nikoho ani nepolíčkovat? Ano, měl nařízeno nemstít se zde se však nemstí za sebe, ale za Mistra. A pak, dosud nebyli dost dokonalí. Ale chceš-li vědět, jak jedná Petr později, uvidíš, jak statečně snáší rány a nezlobí se, ačkoli nesmírně trpí. Ježíš i zde udělá zázrak, aby ukázal, že je nutné prokazovat dobro i těm, kdo jednají špatně, a současně aby zjevil svou moc. Uzdravil ucho služebníkovo, Petrovi však připomíná, že všichni, kdo zacházejí s mečem, mečem také hynou (Mt 26,52). Jako se při umývání nohou snaží překazit hrozbou Jidášův úmysl, tak činí i zde. Evangelista uvádí i jméno služebníka, poněvadž bylo něčím velikým ne to, že ho Mistr uzdravil, ale že uzdravil toho, který ho bude za chvíli políčkovat! Ježíš tím zároveň zabránil bitce s učedníky. Evangelista uvedl jméno proto, aby si čtenáři mohli událost ověřit. Ne bezdůvodně mluví o pravém uchu. Myslím, že evangelista chce poukázat na to, že apoštol udeřil tak prudce, že by mu málem uťal hlavu. Ježíš ho však nejen pohrůžkou zadržuje, ale také uklidňuje slovy:

Jan 18,11: „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“
Chce tím ukázat, že to, co se stalo, nestalo se jejich mocí, ale s jeho svolením, a že není nepřítelem Boha, nýbrž je až k smrti poslušen Otce.

Jan 18,12-13: „Tu se Ježíše zmocnili a svázali ho. Napřed ho vedli k Annášovi“
Proč k Annášovi? Z radosti, jako by nesli vítěznou trofej. „Annáš totiž byl tchán Kaifáše...“

Jan 18,14: „Byl to ten Kaifáš, který dal židům radu: ‚Je lépe, když jeden člověk zemře za lid‘“
Proč nám opět evangelista připomněl Kaifášův výrok? Aby ukázal, že se to stalo pro spásu. Taková je síla pravdy, že ji předpověděli i nepřátelé. Aby se posluchač neznepokojil, když pak slyší o poutech, připomíná evangelista Kaifášovo proroctví, že Kristova smrt bude spásou pro celý svět.

Jan 18,15: „Šimon Petr a jiný učedník šli za Ježíšem“
Kdo je ten jiný učedník? Ten, který to sám napsal. A proč neuvádí své jméno? Když spočíval na Ježíšově hrudi, právem své jméno neuvedl, proč však to dělá teď? Z téhož důvodu. Neboť i zde vypráví o velké události, že totiž on jde za Ježíšem, přestože všichni odešli. Proto neuvádí své jméno, jmenuje jen Petra a o sobě mluví jen z přinucení. Proto on také podrobněji než ostatní vypráví o tom, co se stalo uvnitř dvorany. Pohleď také, že se nechlubí. Aby se někdo nezeptal, proč tam jde až za Petrem, když se všichni rozutekli, dodává: „Poněvadž se znal s veleknězem.“ Proto ať se nikdo nediví, že jde za ním. Sám také nijak neoslavuje svou statečnost. Je velký div, že tak bázlivý Petr přišel až do dvorany, zatímco ostatní se rozprchli. Vejít dovnitř je známkou vroucí lásky, nevejít známkou úzkosti a strachu. Proto napsal evangelista i toto, aby tak už předem omluvil Petrovo zapření. Neuvádí jeho vychloubání, že se znal s veleknězem, uvádí to jen proto, aby sis nemyslel, že to byl projev jeho statečnosti, když jediný šel dovnitř s Ježíšem. Že by tam vešel i Petr, kdyby mu to bylo dovoleno, vyplývá z dalšího. Když totiž (Jan) vyšel a přikázal vrátné, aby ho (Petra) pustila, Petr ihned vešel. Proč ho neuvedl dovnitř on sám? Lpěl na Kristu, a proto jde hned za ním. Proto přikázal ženě, aby ho (Petra) pustila dovnitř. Co tedy žena?

Jan 18,17: „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“
On řekl: „Nepatřím.“ Co to říkáš, Petře? Což jsi předtím netvrdil, že bys dal i svůj život, kdyby bylo třeba? Co se to s tebou stalo, že nesneseš ani otázku vrátné? Copak ten, kdo se tě ptal, byl voják? Byl to někdo z těch, kdo zatýkali Krista? Vrátná byla prostá, obyčejná žena, ani její otázka nezněla drsně. Neřekla: „Jsi učedníkem toho svůdce, zločince“, nýbrž „toho člověka“. Ale Petr nesnesl ani tohle. Jan byl uvnitř, proto se ona přívětivě ptá: „Nepatříš také ty?“ Petr však nic nevnímal, nic nechápal, ani když se ho tázali potřetí. Teprve když zakokrhal kohout. Ani tehdy by však nepochopil, kdyby se na něho Ježíš smutně nepodíval. Petr totiž stál s ostatními služebníky a ohříval se a Kristus stál tam uvnitř svázán. Říkáme to, ne abychom odsuzovali Petra, ale abychom ukázali, že Kristova slova jsou pravdivá.

Jan 18,19: „Velekněz se vyptával Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení“
3. Ta špatnost! Často ho slyšel mluvit v chrámě a veřejně učit, a ještě nyní to chce vědět. Protože ho nemohli z ničeho obvinit, ptali se na učedníky, kdo jsou, proč je měl, co zamýšlí. Velekněz se takto ptá, protože ho chtěl obvinit z buřičství a novotářství, jako by nikdo kromě učedníků neuvěřil, jako by Kristus měl nějakou špatnou řečnickou školu. Co na to Kristus? Aby toto vyvrátil, praví:

Jan 18,20: „Já jsem mluvil k světu veřejně“
nemluvil jsem k učedníkům potají, „já jsem vždycky učíval v synagoze a v chrámě.“ Nemluvil tedy nikdy v ústraní? Mluvil, ale ne tak, jak si oni mysleli, z obavy nebo aby pobuřoval, nýbrž když šlo o to, co by mnozí posluchači nepochopili.

Jan 18,21: „Proč se ptáš mne? Zeptej se těch, kdo slyšeli, co jsem mluvil“
Nemluví drze, ale zdůrazňuje pravdivost svých slov. Jako říkal na začátku: „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“ (Jan 5,31), tak i nyní se snaží uvést dostatek hodnověrného svědectví. Co odpovídá, když se velekněz táže na učedníky? Mne se na ně ptáš? Zeptej se nepřátel, lidí úskočných, těch, kteří mě spoutali, oni ať ti to řeknou. Když se někdo odvolává i na slova nepřátel, je to nevyvratitelný důkaz pravdy. Co tedy velekněz? Měl se jich zeptat, on to však neučinil.

Jan 18,22: „Jeden ze služebníků velerady, který stál při tom, dal Ježíšovi políček“
Mohla být větší drzost než tato? Zhroz se, nebe, žasni, země, nad velkodušností Pána a nad zločinností služebníků! Vždyť co řekl? Neřekl „proč se ptáš mne“, protože by nechtěl odpovědět, ale chtěl odstranit každé podezření. Ačkoli mohl za ten políček všechny zničit, vyhladit, nic takového nedělá. Mluví tak, že by to mohlo obměkčit jakoukoli zvířeckost.

Jan 18,23: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné“
To znamená: Jestliže můžeš něco vytknout mým slovům, dokaž to. Jestli ne, „proč mě biješ?“ Vidíš, jak je soud plný rozporů, strachu, hněvu a zmatku? Ptal se lstivý, potměšilý velekněz. Kristus odpovídá přímo, jak toho bylo zapotřebí. Co následovalo? Souhlas nebo nesouhlas? Vyšetřovali to, spokojili se s tím? Nestalo se tak. Jeden služebník ho políčkuje. To nebyl soud, ale spiklenectví a násilnost. Bez vyšetřování ho posílají „svázaného k veleknězi Kaifášovi“.

Jan 18,25: „Šimon Petr stál u ohně a ohříval se“
Jako omráčený stál prudký a vznětlivý Petr, když odváděli Ježíše. Ani se nehýbá, ohřívá se, abys poznal, jak je člověk slabý, když nás Bůh opustí. Po opětné otázce znovu zapírá.

Jan 18,26: „Pak se rozhněvaný příbuzný toho služebníka, kterému Petr uťal ucho, ptá: ‚Copak jsem tě neviděl v zahradě s ním?‘“
Nevzpamatoval se, ani když mu připomněl událost v zahradě, zapomněl i na lásku, kterou projevoval slovy. To všechno způsobil strach. A proč to všichni evangelisté o něm napsali? Neodsuzovali učedníka, nýbrž chtěli nás poučit, co zlého napáchá, jestliže důvěřujeme sobě a ne Bohu. Obdivuj Mistrovu starostlivost! Ačkoli je zatčen a svázán, tolik myslí na svého učedníka. Ten, skleslý, při pohledu na něj se rozplakal. Vedou ho tedy od Kaifáše k Pilátovi. Stalo se tak proto, aby více soudců i proti své vůli potvrdilo pravdu.

Jan 18,28: „Bylo časně ráno“
Dříve než kohout zakokrhal, byl Ježíš přiveden ke Kaifášovi a ráno k Pilátovi. Evangelista tím ukazuje, že (Ježíše) od půlnoci vyslýchal Kaifáš, a když ho z ničeho neusvědčil, poslal ho potom k Pilátovi. To však ponechal ostatním evangelistům, aby o tom vyprávěli. Sám vypravuje další děj. Pohleď na směšnost židů! Zatkli nevinného, do soudní budovy však se zbraněmi nevcházejí „aby se neposkvrnili“.
Řekni mi, jaképak je to poskvrnění vstoupit do soudní síně, když jsou vynášeny tresty nad zločinci? Kdo dávali desátek z máty a kopru (Mt 23,23), nepokládali za poskvrnění nespravedlivě zabíjet, ale vstoupit do soudní síně, to pokládali za poskvrnění. A proč ho nezabili, když ho vedli k Pilátovi? Římané jim vlivem událostí omezili jejich moc a práva. Pak se báli, aby později nebyli potrestáni, kdyby je Pilát zažaloval. Co znamená „aby mohli jíst velikonočního beránka“? Kristus slavil (velikonočního beránka) v první den přesnic. Buď nazývá Velikonocemi celou slavnost, nebo oni tehdy slavili Velikonoce. Kristus je slavil den předtím, své zabití ponechal na den přípravy (pátek), kdy odedávna byl zabíjen velikonoční beránek. Poněvadž nedovoleně nosí zbraň a vylévají krev, neodvažují se vstoupit. Volají Piláta k sobě.

Jan 18,29: „Vyšel tedy a ptá se: ‚Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?‘“
4. Vidíš, že Pilát nestál o jejich přízeň, ani že nebyl nijak zaujat (proti Ježíšovi)? Neboť když spatřil, jaké množství lidí ho spoutaného přivedlo, nepovažoval jejich obžalobu za dostatečně pádnou. Ptá se, protože nepokládal za správné vynášet nad ním (Ježíšem) rozsudek a trest bez náležitého vyšetření. A co oni?

Jan 18,30: „Kdyby to nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali“
Jaká pošetilost! Proč nemluvíte o svém zločinu, proč ten zatajujete? Proč neusvědčujete špatnost? Vidíš, že všude odmítají přímo vyslovit obvinění a že nic nemohou říci? Annáš se ptal na učení a po vyslechnutí ho poslal ke Kaifášovi. I Kaifáš se ho tázal na totéž, a když nic neshledal, poslal ho k Pilátovi. Pilát se ptal: „Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“ Ani tady nemají, co by řekli, vznášejí jen nějaké dohady. Pilát jim tedy ve své bezradnosti říká:

Jan 18,31-32: „‚Vezměte si ho vy sami a suďte ho podle svého zákona.‘ Tu mu řekli židé: ‚My nemáme právo nikoho popravit.‘ Tak se mělo splnit Ježíšovo slovo, kterým naznačoval, jakou smrtí zemře“
Co znamená „my nemáme právo nikoho popravit“? Evangelista to buď zaznamenává proto, že (Kristus) měl zemřít nejen za židy, ale i za pohany, nebo že nesměli nikoho ukřižovat. Jestliže říkají „my nemáme právo nikoho popravit“, mají tu na mysli velikonoční svátky. Že zabíjeli, ale jiným způsobem, ukazuje ukamenování Štěpána. Oni ho však chtěli ukřižovat, aby se mohli pochlubit jiným způsobem zabití. Pilát nechce být déle obtěžován a nepouští se do dlouhého soudu.

Jan 18,33-34: „Vešel do svého paláce a ptá se Ježíše: ‚Ty jsi židovský král?‘ Ježíš odpověděl: ‚Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?‘“
Proč klade Kristus tuto otázku? Aby odhalil zločinný úmysl židů. Pilát to totiž slyšel už od mnohých, a protože lidé neměli žádné obvinění proti němu (Kristu), aby se tedy výslech neprotahoval, položil tuto otázku přímo. Ale poněvadž jim řekl: „Suďte ho podle svého zákona,“ odpovídají, aby ukázali, že to není provinění podle židovského zákona: „Nesmíme.“ Neprovinil se podle našeho zákona, on je obyčejným zločincem. Pilát je prohlédl a jako by vycítil nebezpečí, ptá se: „Ty jsi židovský král?“ Kristus neklade svou otázku z nějaké nevědomosti, ale že chtěl židy před Pilátem obvinit. „Řekli ti to o mně jiní?“ ptá se. Pilát řekne, aby se ospravedlnil:

Jan 18,35: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“
Ježíš jako by ho káral za slova „ty jsi král“. To jsi uslyšel od židů. Proč nevyšetřuješ podrobně? Oni řekli, že jsem zločinec zeptej se, co zlého jsem spáchal. Ty to však neděláš, ale ihned uvádíš vinu. „Říkáš to sám od sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Pilát na to nemohl ihned odpovědět, proto se odvolává na lidi. „Vydali mi tě,“ říká. Musím se tě zeptat, co jsi udělal. A co Kristus?

Jan 18,36: „Moje království není z tohoto světa“
Pilátovi, který nebyl tak špatný, dodává tím odvahu a zároveň chce ukázat, že není pouhý člověk, ale Bůh a Syn Boží. Co říká?
„Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům.“
Čeho se dosud Pilát obával, že měl Ježíš v úmyslu uchvátit moc, to Ježíš sám odstranil. A což není Kristovo království z tohoto světa? Ano, je. Proč tedy praví, že není? Ne že by nevládl i na zemi, ale že má moc i na nebi že to není moc lidská, ale moc daleko větší a lepší. Jestliže tedy je mocnější, proč je touto světskou mocí zatčen? Dobrovolně se jí vydal, ale o tom nemluví. Co tedy říká? „Kdyby bylo moje království z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům.“ Zde ukazuje na slabost pozemského království, musí-li hledat oporu ve svých služebnících. Nebeské království postačí samo sobě, nikoho nepotřebuje. Tady si bludaři vzali záminku ke svému tvrzení, že on (Kristus) je odlišný od Stvořitele. Co však odpovědí na jeho slova: „Do vlastního přišel“ (Jan 1,11)? Co na slova: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“? (Jan 17,14). I když říká, že jeho království není z tohoto světa, stará se o svět a dohlíží na něj, avšak jak jsem řekl, jeho království nespočívá na světské moci ani není pomíjející.
Co tedy Pilát?

Jan 18,37: „Ty jsi tedy přece král?“ „Ježíš odpověděl: ‚Ano, já jsem král. Já jsem se k tomu narodil‘“
Jestliže se tedy narodil, dostal i všechno ostatní zrozením, nic nemá, co by dostal teprve po něm. A proto když slyšíš „Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě“ (Jan 5,26), nechápej to jinak než jako zrození. U jiných slov je tomu podobně.
„Proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě,“ to je abych totéž mluvil, učil a všem to radil.
5. Člověče, když to slyšíš a vidíš Pána spoutaného a vláčeného sem tam, považuj vezdejší věci za nic. Jestliže Kristus toho tolik kvůli tobě podstoupil, není pošetilé, že ty neumíš často snést ani jediné slovo? Po něm plivají, a ty nosíš nádherné šaty a prsteny, a jestliže k tobě všichni pěkně nemluví, pokládáš život za nesnesitelný. Jeho urážejí, posmívají se mu, bijí ho do tváře ty však chceš, aby tě všude ctili a nesnášíš urážky, kterých se dostalo Kristu. Neslyšíš, co říká Pavel? „Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista“ (1. Kor 11,1). Až se ti bude někdo posmívat, vzpomeň si na Pána, jak se mu posměšně klaněli, jak ho slovem i činem zneuctívali, jak se mu vysmívali. On však jim nesplácel podobným, ale právě naopak laskavostí, trpělivostí. Snažme se ho tedy napodobit! Takto se zbavíme pocitu urážky. Ne ten, kdo uráží, ale kdo si malomyslně stěžuje na urážky, zavdává příležitost k dalším urážkám a způsobuje, že ony bolí a hryžou. Kdybys nenaříkal, netrpěl bys. Utrpení dělají těžkým ne ti, kdo příkoří páchají, ale ti, kdo je snášejí. Proč vůbec naříkáš? Ublížil-li ti někdo nespravedlivě, není třeba se na něho hněvat, ale litovat ho. Jestliže spravedlivě, tím spíše je třeba mlčet. Kdyby tě někdo nazval boháčem, ačkoli jsi chudý, nebude to chvála, ale posměch. Stejně tak kdyby ten, kdo tě uráží, řekl nepravdu, neuráží tím tebe. Řekl-li pravdu, nenaříkej, ale snaž se polepšit. To mluvím o skutečné urážce. A kdyby ti někdo vyčítal chudobu nebo nízký původ, vysměj se tomu. To není urážkou toho, kdo to musí vyslechnout, ale toho, kdo tak mluví, poněvadž neví, co je to moudrost. Namítneš: Ale když je to řečeno před mnoha lidmi, kteří neznají pravou skutečnost, velmi těžko se to snáší. Právě proto buď trpělivý, poněvadž té podívané přihlíží mnoho těch, kteří tě chválí, tvé jednání schvalují, ale jeho odsuzují a jemu se smějí. Rozumní lidé obdivují ne toho, kdo se mstí, ale toho, kdo na to nic neodpovídá. A kdyby ani mezi přítomnými nebyl nikdo tak rozumný, tím spíše se směj a raduj, protože se dívají na tebe nebešťané. V nebi tě totiž budou za to všichni chválit, budou ti tleskat a schvalovat tvé jednání. Jeden anděl je více než celý svět. A co mluvím o andělích, když sám Pán tě bude chválit. Takto uvažujme! Není slabostí mlčet k urážkám, naopak je slabostí zlobit se, když tě někdo uráží. Kdyby bylo slabostí mlčet, neřekl by Kristus: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39). Nemluvil-li ten člověk pravdu, právě proto ho politujme, protože ho za to čeká velký trest a nebude hoden číst Písmo. „Ale hříšníkovi Bůh praví: ‚Proč odříkáváš má přikázání a bereš do úst mou smlouvu?‘“ (Žalm 50,16) „Tupil jsi syna své matky“ (Žalm 50,20). I kdyby mluvil pravdu, i tak si zaslouží politování. Farizej také mluvil pravdu celníkovi tím neublížil, ale pomohl, sebe zbavil tisícerých dober a připravil si pád. A tak si v obou případech ubližuje on, ne ty. Budeš-li bdělý, získáš dvojnásob. Mlčením si nakloníš Boha, budeš-li trpělivý, budeš mít důvod napravit své jednání a naučíš se přezírat lidskou chválu. Rozhořčení vzniká z toho, že mnozí velmi dají na lidské řeči. A tak rozhodneme-li se jednat moudře, brzy poznáme, že lidská chvála neznamená nic. Z toho plyne poučení: Budeme-li pamětlivi svých chyb, časem se jich zbavíme. Jedněch hned, druhých za měsíc, jiných později. Krok za krokem po žebříku Jakubově se dostaneme do nebe. Myslím si, že onen žebřík naznačuje tento pozvolný růst v ctnostném životě. Od země je možno vystoupit až do nebe ne po skutečném žebříku, ale nápravou mravů a růstem v mravním životě. Nastupme tedy tuto cestu a stoupejme, abychom dosáhli nebe a požívali tam všech dober milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

84. homilie

Jan 18,37: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“
1. Trpělivost je něco obdivuhodného a duši jakoby zanášela do klidného přístavu, kde není příbojů ani prudkých větrů. Sám Kristus je jejím příkladem, zvláště nyní, kdy je souzen a vláčen z místa na místo. U Annáše odpovídal velmi vlídně, služebníkovi, který ho políčkoval, odpověděl tak, že to muselo oblomit i sebetvrdšího člověka. Odtud je přiveden ke Kaifášovi, pak k Pilátovi. Celou noc tak strávil a všude je vidět jeho dobrotu. Když jej nazývali zločincem, ačkoli to nemohli dokázat, mlčí. Když se ho Pilát ptal na království, promluvil, aby ho poučil a přivedl na vznešenější myšlenky.
Proč se však Pilát neptá jich, ale vstupuje do soudní budovy? Mnoho o něm (o Kristu) slyšel a stranou od hlučících lidí se chtěl všechno podrobně dozvědět. Na otázku „čeho ses dopustil?“ nic neodpověděl. Na to, co si Pilát nejvíce přál se dozvědět, o jeho království, na to odpovídá: „Moje království není z tohoto světa,“ to je: Jsem sice král, ale ne takový, jakého si ty představuješ, ale daleko mocnější a vznešenější. Tímto i následujícím dokazuje, že nic špatného neudělal. Slovy „každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ se snaží Piláta přimět, aby poslouchal. Říká tím: Má-li někdo pravdu, rád si mě poslechne. Svou krátkou řečí zaujal Piláta tak, že se zeptal:

Jan 18,38: „Co je pravda?“
Ptá se stručně, poněvadž je nucen věc rychle projednat. Věděl, že takové vyšetřování by trvalo hodně dlouho. Chtěl ho však zachránit před rozzlobenými židy. Proto vyšel. A co říká? „Já na něm neshledávám žádnou vinu.“
Pohleď, jak obezřele mluví! Neřekl: „Provinil se, je hoden smrti,“ ale: Dejte mu o svátku milost! Napřed ho prohlásil za nevinného, a pak ze své moci žádá, kdyby ho nechtěli propustit jako nevinného, aby mu alespoň jako provinilému dali milost. Proto také dodal:

Jan 18,39-40: „Je u vás zvykem, abych vám k velikonočním svátkům propustil jednoho vězně.“ Potom jako by prosil: „‚Chcete tedy, abych vám propustil židovského krále?‘ Oni znovu začali křičet: ‚Toho ne, ale Barabáše‘“
Je to ničemný návrh! Viníky, mravem podobné jim, žádají propustit, nevinného nařizují potrestat. To bylo jejich zvykem odedávna. Zamysli se nad Pánovou laskavostí!
Pilát ho dal zbičovat, aby ho tak mohl propustit a uklidnit rozzlobené židy, když nebyl s to Ježíše osvobodit. Aby alespoň utišil jejich vztek a hněv, dal ho zbičovat a dovolil, aby mu dali plášť a korunu (Jan 19,5). Proto jim korunovaného přivedl, aby uviděli jeho ponížení, aby jejich hněv ochladl a zbavili se jedu. A proč to vojáci udělali, když to nenařídil velitel? Aby zalichotili židům: Ani když v noci Ježíše zatýkali, neměli k tomu velitelův rozkaz, ale chtěli se zalíbit židům a za peníze udělali všechno. Ale on (Ježíš) přes toto všechno stojí a mlčí, neodpovídá, jak učinil i při výslechu. Ty to nejen vyslechni, ale také si to zapamatuj, když vidíš, jak se vojáci slovem i skutkem vysmívají Králi světa a všech andělů, a on mlčí. Snaž se ho napodobit svými skutky. Protože Pilát mluvil o židovském králi, na výsměch ho (Ježíše) oblékli do pláště. Pilát ho potom korunovaného (trním) vyvedl ven a říká:

Jan 19,4-5: „Já na něm neshledávám žádnou vinu“
Ale ani tak nebyl jejich hněv utišen. Naopak ještě křičeli:

Jan 19,6: „Pryč s ním, ukřižuj ho!“
Když Pilát vidí, že je všechno marné, říká: „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte!“ Z toho je vidět, že Pilát udělal všechno, teď i předtím, vzhledem k jejich běsnění. „Já na něm neshledávám žádnou vinu,“ říká.
2. Pohleď, jak se soudce hájí a jak odmítá (Ježíšovo) provinění. Těmi psy to však nepohnulo. Slovy „vezměte si ho vy sami a ukřižujte“ se snaží zbavit se odpovědnosti a židy tím nutí k nedovolenému činu. Oni ho přivedli, aby tento nedovolený čin vykonal vladař. Stal se však opak: výrokem vladaře byla prokázána nevina.
Oni se cítili uraženi, a proto říkají:

Jan 19,7: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože dělal ze sebe Syna Božího“
Když vás tedy soudce vyzval: „Vezměte si ho vy sami a suďte podle svého zákona“, proč říkáte: „My nemáme právo nikoho popravit,“ a odvoláváte se na zákon?
Zamysli se nad žalobou. Řekni mi, je to provinění, když ten, který koná skutky Božího Syna, říká, že je Božím Synem? Co Kristus? I na tohle mlčel, aby naplnil slova proroka: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel“ (Iz 53,7). Pilát se bojí, když od nich uslyšel, že se Ježíš dělal Synem Božím. Bál se, aby to nebyla pravda a aby nejednal nespravedlivě. Oni se však nezalekli, ačkoli se o tom z jeho skutků i slov přesvědčili. Místo aby se mu klaněli, zabíjejí ho. Proto se Pilát už neptá Krista: „Čeho ses dopustil?“, nýbrž ze strachu jej znovu vyslýchá: „Ty jsi Kristus?“ Ježíš však neodpověděl. Ten, který uslyšel: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět moje království není z tohoto světa,“ byl povinen postavit se židům na odpor a zastavit soud. Neudělal to a povolil nátlaku židů.
Oni, když už byli vším umlčeni, odvolávají se na zločin porušení veřejného pořádku. „Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři“ (Jan 19,12), volají. Toto tedy bylo třeba pečlivě vyšetřit, zda se chtěl zmocnit vlády a zda se pokoušel svrhnout císaře. Pilát to však podrobně nevyšetřuje. Proto mu (Ježíš) neodpověděl, poněvadž by to bylo zbytečné.
Jeho skutky podávaly pádné svědectví, proto nechtěl vítězit slovem ani se obhajovat. Chtěl tak ukázat, že jde trpět dobrovolně. Protože tedy mlčel, říká Pilát:

Jan 19,10: „Nevíš, že mám moc dát tě ukřižovat?“
Vidíš, jak se předem sám odsoudil? Závisí-li to všechno na tobě a neshledal-li jsi žádný důvod k odsouzení, proč ho nepropustíš? Poněvadž Pilát sám sebe odsoudil, říká mu Ježíš:

Jan 19,11: „Větší vinu má ten, kdo mě tobě vydal“
I Pilát nese vinu na hříchu. Aby si o sobě příliš mnoho nemyslel, říká mu Ježíš:
„Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora.“
Tím prohlašuje, že se události nestaly shodou okolností, ale že tu bylo dokonáno tajemství. Aby ses však nedomníval, když uslyšíš: „Kdyby ti nebyla dána moc shora“, že je Pilát nevinen, proto dodal: „Větší vinu má ten, kdo mě tobě vydal.“
Avšak bylo-li to dáno, nenesou vinu ani oni, ani on. Mluvíš nerozumně. Slovo „dána“ zde znamená totéž co „dovolena“. Jako by řekl: „Dovolil, aby se to stalo,“ proto však nejste prosti viny. Tím je dostatečně zarazil a jeho omluvil. Proto se Pilát snaží ho propustit. Oni však znovu křičeli:

Jan 19,12: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův“
Protože svou žalobu opírali o zákon a nic jim to nepomohlo, dovolávají se cizího (tj. římského - pozn.) zákona.
Říkají: „Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři.“
Kde se tento projevil jako samovládce? Jak to můžete dokázat? Podle purpuru? Podle koruny? Podle šatu? Podle vojáků? Což nechodil jen s dvanácti učedníky, nechoval se prostě, nebyl jednoduchý v jídle, šatě, bydlení? Ta drzost a ten strach! Pilát vycítil, jak je nebezpečné, kdyby na to nebral zřetel, vyšel a vyšetřoval ho. (Nasvědčuje tomu okolnost, že si sedl.) Aniž co vyšetřil, vydává ho v domnění, že se židé přece jen zastydí. Že to dělá z tohoto důvodu, slyš jeho slova:

Jan 19,14-15: „Hle, váš král!“ Když na to odpověděli: „Ukřižuj ho!“, dodává: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Oni křičeli: „Nemáme krále, ale jen císaře!“
Sami na sebe svolávají trest. Proto je vydal Bůh do cizí moci, když se zřekli jeho péče a jeho vedení. A když se jednohlasně zřekli jeho království, dopustil, aby propadli svému osudu. To, co už bylo řečeno, mohlo dostatečně utišit jejich hněv. Ale oni se báli, aby po propuštění neshromažďoval kolem sebe lid, a proto se všemožně snažili tomu zabránit. Touha po moci je totiž něco strašného. Tak strašného, že může zničit i duši. Proto ho nikdy nechtěli slyšet. Pilát ho chtěl propustit, oni však naléhají: „Ukřižuj ho!“ A proč se snažili usmrtit ho takovým způsobem? Tato smrt byla nejpotupnější. Z obavy, že by po něm zůstala památka, snaží se ho potrestat tímto způsobem. Nevěděli však, že pravda i přes překážky vyjde najevo. Ale že to tušili, slyš, co říkají:
„Vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: Po třech dnech vstanu z mrtvých“ (Mt 27,63). Proto všechno smíchali a překroutili, jen aby ho mohli zničit. A lid podplacený členy velerady křičel: „Ukřižuj ho!“
3. My to máme nejen číst, ale také si vtiskněme do paměti trnovou korunu, šat, třtinu, políčky, rány do tváře plivání, výsměch. Budeme-li na to stále myslet, zanecháme hněvu. Až se nám budou lidé posmívat, až budeme nespravedlivě trpět, říkejme si, že není služebník nad pána (Jan 13,16). Připomínejme si, co říkali židé ve svém hněvu: „Máš zlého ducha, jsi samaritán (Jan 8,48), vyháníš zlé duchy v Beelzebubu“ (Lk 11,15). Proto to všechno podstoupil, abychom podle svých sil šli v jeho šlépějích a snášeli výsměch, který nejvíce dovede rozčílit. Avšak on to nejen statečně snášel, ale udělal také všechno, aby zachránil před trestem ty, kteří to způsobili. Poslal k jejich záchraně i apoštoly. Slyš, co oni sami říkají: „Já ovšem vím, že jste to udělali z nevědomosti“ (Sk 3,17). Takto se je snaží přivést k pokání. O to se snažme i my! Nic tak Boha neusmiřuje, jako když milujeme nepřátele a dobře činíme těm, kdo nás urážejí. Uráží-li tě někdo, nemysli na něho, ale na zlého ducha. Proti tomu obrať svůj hněv a s člověkem, který je ve vleku zlého ducha, měj slitování. Pochází-li od ďábla lež, tím spíše od něho pochází hněv. Když vidíš, že se ti někdo vysmívá, uvaž, že ho ponouká ďábel. Křesťané se neposmívají. Křesťan dostal příkaz, aby bědoval, zná slova: „Běda vám, kdo se nyní smějete!“ (Lk 6,25). Když pomlouvá, posmívá se a ihned se rozčílí, nehněvejme se na něho, ale zaplačme nad ním. I Kristus se zachvěl, když pomyslel na Jidáše. Toto mějme na paměti při každém svém jednání. Jestliže jsme toho nedosáhli, zbytečně jsme přišli na svět, ano, je to ještě horší. Pouhá víra nepřivádí do království, ona může ty, kdo vedou špatný život, také odsoudit k záhubě. „Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nezařídí, dostane mnoho ran“ (Lk 12,47). „Kdybych byl nepřišel a k nim nemluvil, neměli by hřích“ (Jan 15,22).
Jak se tedy obhájíme, když jsme sice stanuli v královských síních, byli uznání za hodny nahlížet do nepřístupné svatyně, stali se služebníky tajemství zbavujících nás hříchů, a přece jsme horší než pohané, kteří nic z toho nemají? Jestliže oni se chovají vůči plytké slávě tak moudře, tím spíše máme jednat ctnostně my, protože se to líbí Bohu. My však teď nepohrdáme ani penězi. Oni často pohrdli i svým rodovým původem, my se pro Krista nedovedeme zříci ani stříbra. Místo abychom se snažili zalíbit se Bohu, hněváme se, rozčilujeme se. O nic lépe nevypadáme než jako nemocní horečkou. Jako při této nemoci jsou lidé rozpálení, tak i my jako nějakým ohněm rozpálení neumíme se vzchopit, hněv a lačnost po penězích jen zvyšujeme. Stydím se a hanbím se proto, když vidím, jak pohané pohrdají penězi a jak u nás po nich všichni šíleně touží. A kdybychom snad shledali, že někteří jimi pohrdají, jsou zase ve vleku jiných vášní, hněvu, závisti. Těžko se najde čistá moudrost. Důvodem toho všeho je, že se nesnažíme přijmout lék ze (svatých) Písem, že jim nenasloucháme s usebraností a smutkem v srdci, ale jen tak, abychom si odpočinuli. Proto pozemské starosti všechno zaplaví a zničí i to, co už vydávalo plody. Co pomůže poraněnému, když dá na ránu lék, ale neobváže ji, nechá obvaz spadnout, rozjitří ránu vodou, prachem, žárem a mnohým jiným? Ať si nestěžuje na neúčinnost léku, ale na svou vlastní lehkomyslnost. Tak se stává nám, když nevěnujeme pozornost Božím slovům a stále se příliš zaměstnáváme pozemskými starostmi. Setba uschne, není úroda. Aby se tak nestalo, prohlédněme trochu, pohleďme k nebi a zahleďme se na hroby a rakve zemřelých. I nás čeká tento konec, a ten nucený odchod nás často překvapí dříve, než nastane večer. Připravujme se tedy na tento odchod. I my si potřebujeme vzít na cestu hodně zásob. Je tam horko, velké vedro, veliká poušť. Není možné uchýlit se do hostince, není možné si něco koupit, když jsme si nevzali všechno s sebou. Slyš, co říkají panny: „Jděte k prodavačům a kupte si!“ (Mt 25,9), ale bylo pozdě. Poslyš, co říká Abrahám: „Mezi námi a vámi zeje veliká propast“ (Lk 16,26). A co říká Ezechiel o onom dni: „Noe, Daniel a Job, ti vysvobodí svou spravedlností jen sami sebe“ (Ez 14,14). Kéž bychom však nemuseli slyšet takováto slova, kéž bychom vzali s sebou potřebné zásoby pro život věčný a mohli spatřit našeho Pána Ježíše Krista! S ním buď Otci a Duchu Svatému sláva, vláda, čest, nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

85. homilie

Jan 19,16-18: „Tu jim ho Pilát vydal, aby byl ukřižován. Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali“
1. Úspěch a blahobyt může snadno přivést lehkomyslného člověka do zkázy. Tak židé, kteří se od začátku těšili zvláštní přízně u Boha, zatoužili po zvycích pohanského království a na poušti, přestože dostali manu, vzpomínali na cibuli. Stejně i zde odmítají království Kristovo a volají po království císařově. Nuže, (Pilát) jim dal krále. Když totiž uslyšel, (co volali), vydal jim ho, aby byl ukřižován. Zcela neprávem. Měl vyšetřit, zda se chtěl Kristus zmocnit vlády, a ne ze strachu vynést hned rozsudek. A nemusel se přece bát, vždyť Kristus pravil: „Moje království není z tohoto světa.“ Přesto jim ho vydal. Vzdal se. Nechtěl si všechno důkladně promyslet, ačkoli sen jeho manželky ho mohl dostatečně odradit. On nebyl lepší než tito, nepohlédl k nebi, vydal jim ho. Vložili na něho kříž jako na zločince. Věděli, co znamená dřevo, ale nechtěli, aby se to splnilo. Znali předobraz Izáka, který nesl dříví. Tehdy to bylo jen přání otce - byl to jen předobraz - nyní se to uskutečnilo, byla to opravdová skutečnost.
„Šel na místo zvané Lebka.“ Někteří tvrdí, že tam zemřel a byl pohřben Adam a že tam Ježíš na místě, kde panovala smrt, vztyčil vítězné znamení. Jako vítězné znamení nad vládou smrti vztyčil kříž a jako vítězové, tak i on na svých ramenou nesl symbol vítězství.
A což když to lidé nařídili s jiným úmyslem? Křižují ho spolu se zločinci, aby i proti své vůli splnili proroctví. Neboť všechno, co mu dělají, jen aby ho mohli potupit, posloužilo pravdě. Z toho poznáváš, jaká je moc pravdy. Prorok předpověděl, že „bude připočten mezi hříšníky“ (Iz 53,12). Démon chtěl zatajit tuto událost, ale nemohl. Byli totiž ukřižováni tři, ale jen Ježíš se zaskvěl. Z toho můžeš poznat, že to všechno způsobila jeho moc. I když byli ukřižováni tři a udály se přitom zázraky, přece to, co se stalo, nepřipisoval nikdo nikomu z nich, jedině Ježíši. Tak se ďáblu nevydařila lest a všechno se obrátilo proti němu. I z těch dvou byl jeden spasen. Nejen tedy neuškodil slávě Ukřižovaného, ale naopak k ní nemálo přispěl. Že se totiž zločinec na kříži obrátil a přišel do nebe, nebylo menším divem než pukání skal.

Jan 19,19: „Pilát dal také zhotovit nápis“
Chtěl se tím jednak pomstít židům, jednak ospravedlnit Krista. Neboť židé ho vydávali za zločince a tím, že ho pověsili mezi zločince, snažili se to potvrdit. Aby tedy Krista nemohl nikdo vinit z nějakého zločinu a současně aby umlčel všechny, kteří by ho chtěli z něčeho takového obvinit, a aby ukázal, že se postavili proti svému vlastnímu králi, dal Pilát jako vítěznou trofej připevnit ten nápis. Nápis mluvil jasnou řečí, oznamoval vítězství a ohlašoval království, i když ne úplně, a to ne v jednom jazyku, nýbrž ve třech. Pilát předpokládal, že na slavnosti bude mnoho židů z různých krajů. Proto, aby se každý dozvěděl o Pilátově odmítavém stanovisku, dal ohlásit židovskou zlobu všemi jazyky. I Ukřižovanému totiž ještě záviděli. A mohl vám ještě takto uškodit? Nikoli. Neboť kdyby byl pouhým smrtelníkem, slabým člověkem, který navždy zanikne, proč se bojíte nápisu, že je židovským králem?
A co namítají?
Řekni, co on řekl! Tady (na nápisu) je uveden soudní nález jen všeobecně. Kdyby však bylo dodáno, že on to řekl, bylo by z toho alespoň vidět, že je obžalován z drzosti a vychloubání. Avšak Pilát to nezměnil, vytrvale stál na svém. Všechno to zařídila Prozřetelnost. Aby totiž dřevo kříže, které bylo zasypáno, a nikdo se je ze strachu neodvážil vykopat a věřící pro jiné naléhavé věci neměli na to čas, bylo rozeznáno od ostatních křížů, když všechny tři kříže ležely vedle sebe. Všichni poznali kříž Pánův, jednak proto, že byl uprostřed, jednak že měl tabulku s nápisem. Kříže zločinců neměly totiž nápis.
Potom se vojáci rozdělili o roucho, o plášť nikoli. Pohleď, jak svým ošklivým jednáním naplnili proroctví. Neboť i to už bylo dávno předpovězěno. Byli sice ukřižováni tři, avšak proroctví se splnilo jen na něm. Proč to udělali jen u něho a ne u ostatních? Zamysli se nad přesností proroctví. Proroctví mluví o tom, co si rozdělili vojáci, ale také o tom, oč se nedělili. Dělili se o ostatní, o suknici se nedělili, o tu losovali. Výraz „setkaná odshora až dolů“ není uveden zbytečně. Jedni tvrdí, že je to řečeno obrazně, protože Ukřižovaný nebyl pouhým člověkem, ale měl už předtím božskou přirozenost.
2. Jiní říkají, že evangelista jen popisuje vzhled suknice. Poněvadž v Palestině šijí šaty ze dvou kusů látky, chtěl tím prý Jan ukázat, že to byla takováto suknice. Proto říká: „setkaná odshora až dolů“ (Jan 19,23). Myslím, že má na mysli toto, aby označil, že (Ježíš) nosil prostý šat a že jako ve všem jiném, tak i v odívání nosil jednoduchý lněný šat.

Jan 19,24: „Tak tedy jednali vojáci“
On, Ukřižovaný, odevzdává svou matku učedníkovi, aby nás poučil, že se až do posledního dechu máme starat o své rodiče. Když k němu přišla v nevhodnou dobu, říká: „Co mi chceš, ženo?“ (Jan 2,4) „kdo je moje matka?“ (Mt 12,48). Zde ukazuje, jak ji má rád, a svěřuje ji učedníkovi, kterého miloval. Jan opět ve své skromnosti neuvádí své jméno. Kdyby se chtěl chlubit, uvedl by důvod, proč byl milován, a bylo by to jistě něco obzvlášť obdivuhodného. A proč (Kristus) neříká Janovi nic jiného, ani ho netěší v jeho smutku? Protože nebyl čas na utěšování. Ostatně, nebylo to málo, když ho tak vyznamenal a když apoštol dostal takovou odměnu za svou věrnost. Pohleď, jak se Ukřižovaný choval statečně. Mluvil s učedníkem o své matce - plnil proroctví - zločinci slibuje ráj, ačkoli se před ukřižováním potí krví, zápasí se smrtelnými úzkostmi, strachuje se. Co tedy toto znamená? Žádná nejistota, žádná bezradnost. Tam se ukázala slabost lidské přirozenosti, zde obrovská síla. Obojím nám chce připomenout, abychom se nezalekli hrozícího nebezpečí, i když se nás zmocní strach, neboť až nastoupíme zápas, všechno bude lehké a snadné. Nelekejme se tedy smrti! Duše svou povahou touží žít. V naší moci je uvolnit její pouta, spoutat vášně a učinit ji ještě silnější. Neboť jako máme tělesnou žádostivost a jsme-li moudří, můžeme ji ovládat, tak je tomu i s životem. Jako tělesná žádostivost je dána k plození dětí, k udržení pokolení, ale není nám bráněno jít cestou zdrženlivosti, tak Bůh zasel i touhu žít. Zakazuje nám sice život si brát, ale nezakazuje pohrdat vezdejším životem. Je však třeba znát míru a nejít bezhlavě na smrt, i kdyby měl člověk tisícero trápení. Na druhé straně není třeba bát se zemřít pro Boha ani váhat, ale statečně podstoupit smrt a dát přednost budoucímu životu před pozemským.
„U Ježíšova kříže stály ženy“ (Jan 19,25). Ukázalo se tehdy, že slabší pohlaví je statečnější než muži. Všechno se obrátilo. On odevzdávaje učedníkovi matku řekl: „To je tvůj syn.“
Jaká pocta! Odcházel, a proto ji svěřil do ochrany učedníkovi. Svěřuje ji tomu, kterého miloval, protože se dalo předpokládat, že ona jako každá matka bude naříkat a hledat oporu.

Jan 19,26-27: „Ženo, hle tvůj syn. Hle, tvá matka“
říká mu. Řekl to, aby je spojil v lásce, a učedník, který to pochopil, přijal ji za vlastní. Proč se (Ježíš) nezmínil o žádné jiné ženě, ačkoli tam stála také jiná? Aby nám připomněl, že o matku se máme starat více než o ostatní. Jako není třeba znát se k rodičům, kteří se staví proti (našemu) duchovnímu životu, tak zase je třeba věnovat jim veškerou lásku a dát jim přednost přede vším, protože nás zrodili, vychovávali a přinesli mnoho obětí. Umlčuje tak nestoudnost Marcionovu. Kdyby se totiž nenarodil s tělem a neměl matku, proč by projevil takovou starostlivost?

Jan 19,28: „Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno“
To znamená: nic neopomněl ve svém spasitelském díle. Všude se snažil ukázat, že toto není obyčejná smrt, protože všechno bylo v moci umírajícího a tělesná smrt se nedostavila dříve, dokud sám nechtěl. Chtěl zemřít, když všechno splnil. Proto také říkal: „Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout“ (Jan 10,18). Když tedy věděl, že je všechno dokonáno, praví:

Jan 19,28: „Žízním“
Aby zase splnil proroctví.
Zamysli se nad ničemností kolemstojících. I kdybychom měli bezpočtu nepřátel a kdybychom od nich nesmírně trpěli, a viděli je, jak jsou zabíjeni, mějme s nimi soucit. Tito se nesmířili, ani přes všechno to, co viděli, nestali se laskavějšími, naopak ještě více zuřili, vysmívali se mu, na houbě mu podali ocet, napájeli ho tak, jak to dělali zločincům. I yzop byl takto podáván.

Jan 19,30: „Když Ježíš přijal ocet, řekl: ‚Dokonáno je‘“
Vidíš, jak všechno dělá beze strachu a se vší mocí? To je jasné i z následujícího. Když totiž všechno bylo dokonáno, „sklonil hlavu“ (ta nebyla přibita) „a skonal.“
Avšak hlava se sklání až po vydechnutí. Zde je tomu naopak. Nesklonil hlavu, až když vydechl, jako je tomu u nás, nýbrž naklonil hlavu a pak vydechl. Evangelista chtěl tím vším poukázat na to, že on (Ježíš) byl Pánem všeho.
3. Židé, kteří polykali velblouda a cedili komára (Mt 23,24) a kteří se odvážili takového činu, opět starostlivě myslí na den.

Jan 19,31: „Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu, požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy“
Vidíš, jak je pravda silná? O co usilují, tím je splněno proroctví. Totiž další proroctví. Neboť vojáci zlámali kosti ostatním, Kristu nikoli. Ale aby se přece zavděčili židům, probodli mu kopím bok a tak mrtvé tělo potupili. Jaký prokletý čin! Ale milovaný, neznepokojuj se, neklesej na mysli! Neboť co udělali ve zlém úmyslu, to napomáhalo pravdě. Bylo totiž proroctví, které říkalo: „Budou hledět na toho, kterého probodli“ (Jan 19,37 - Zach 12,10). Kromě toho se stal tento skutek důkazem víry i těm, kdo v budoucnu nebudou chtít uvěřit, například Tomášovi a po něm dalším. Navíc se tu uskutečnilo nevýslovné tajemství. Vyšla totiž voda a krev. Ne náhodou vytryskly tyto prameny. Z obojího je ustavena církev. To vědí ti, kdo jsou zasvěceni do tajemství, kdo se skrze vodu znovu narodili a kdo požívají Tělo a Krev. Tady mají začátek tajemství (pozn.: Podle mluvy církevních otců jsou slovem „tajemství“ míněny svátosti). Když tedy přistupuješ k tajemnému kalichu, přicházej tak, jako bys pil ze samého boku.

Jan 19,35: „Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví“
To znamená: Neslyšel jsem to od druhých, ale sám jsem to viděl na vlastní oči, a proto je svědectví spolehlivé. Aby jeho slova nebudila podezření, aby umlčel bludaře, aby zvěstoval budoucí tajemství a aby ukázal na skrytý poklad, proto líčí (Ježíšovo) potupení, podrobně vypráví o tom, co se stalo, nevypráví však o zázracích.
Je splněno i proroctví, že

Jan 19,36: „ani kost mu nebude zlomena“
Je to sice řečeno o židovském beránkovi, ale předobraz přechází v pravdu, a na tomhle se to splnilo. Proto evangelista připomněl slova prorokova. Aby stálým odvoláváním na téhož proroka nebudil pochybnosti, přivádí i Mojžíše, aby potvrdil, že to nebyla náhoda, když nebyly zlomeny kosti, ale že to bylo už dávno napsáno. Tam je totiž řečeno: „Žádnou jeho kost nezlámete“ (Ex 12,46 Nm 9,12). Sám pak potvrzuje, že prorok mluvil pravdu. Toto jsem řekl, říká tím, abyste poznali, že předobraz má úzký vztah ke skutečnosti. Vidíš, jak usiluje, aby lidé uvěřili tomu, co je zdánlivě nejpotupnější? Když potupil voják mrtvé tělo, bylo to mnohem horší než ukřižování. A přece i toto, jak jsem řekl, uvedl podrobně, abyste uvěřili (Jan 19,35). Nikdo tedy ať nezapírá víru a nestydí se za to, co se děje s námi. Co je zdánlivě velmi potupné, to je pro nás to nejvznešenější.
Potom přišel

Jan 19,38: „Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem“
Ne jeden ze dvanácti, ale z oněch sedmdesáti. Přišli beze strachu, poněvadž se domnívali, že hněv je ukřižováním už uhašen, a postarali se o pohřbení. Přišel tedy a žádá Piláta o svolení a Pilát je dává. Proč by to neudělal? Josefovi pomáhá i Nikodém, a vystrojili krásný pohřeb. Dosud se chovali (k Ježíšovi) jako k pouhému člověku. Přinášejí vonné masti, které co nejdéle uchovávaly tělo a znemožňovaly rychlý rozklad. To všechno ještě neukazovalo na to, že by ho považovali za něco více než člověka. Přesto však to ukazovalo na jejich opravdovou lásku. Proč nepřišel nikdo z těch dvanácti, ani Jan ani Petr ani nikdo jiný z nich? Ani toto učedník nezatajuje. Kdyby někdo namítl, že se báli židů, tedy i tito (Josef a Nikodém) se báli, vždyť Josef byl „učedníkem ze strachu před židy jen tajným“. Nelze říci, že by pohrdal židy, a že proto to udělal. Bál se, a přece šel (k Pilátovi), kdežto Jan, který byl při ukřižování, viděl (Krista) umírat, ale nic takového neudělal. Jak to vysvětlit? Myslím že (Josef) byl velmi bohatý - na to ukazuje hrob - a Pilát ho znal, proto také dostal povolení. Pohřbívá ho (Ježíše) ne jako odsouzence, ale jak bylo zvykem u židů, slavně, jako člověka slavného a hodného obdivu.
4. Protože doba značně pokročila, o deváté hodině (třetí odpoledne) nastala smrt. Pak šli k Pilátovi, snímali tělo z kříže, a blížil se večer, kdy už nebylo dovoleno pracovat. Proto ukládají Ježíše do blízkého hrobu. Bylo to tak zařízeno, že jej pohřbili do nového hrobu, ve kterém nebyl nikdo uložen. Tím mělo odpadnout podezření, že někdo jiný, který tam s ním byl uložen, vstal z mrtvých. Zároveň mohli učedníci snadno přijít, a protože místo bylo nablízku, stát se diváky události, a svědky pohřbu se nestali jen oni, ale i nepřátelé. Zapečetění hrobu a postavení vojenské stráže potvrzovalo, že Ježíš byl skutečně pohřben. Kristus se tak postaral, aby i toto nemálo dosvědčilo zmrtvýchvstání. Proto i učedníci usilují, aby dokázali, že skutečně zemřel. Zmrtvýchvstání potvrdí blízká budoucnost, kdyby však smrt nebyla jasně prokázána, mohlo by to otřást vírou ve zmrtvýchvstání. Proto byl pohřben nablízku nejen z tohoto důvodu, ale také aby se řeč o krádeži ukázala jako lež.

Jan 20,1: „Prvního dne v týdnu - to je v neděli - přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn“
Vstal z mrtvých, přestože byl na hrobě zapečetěný kámen. Aby se i ostatní přesvědčili, že vstal z mrtvých, je hrob po zmrtvýchvstání otevřený. Tím je potvrzeno, co se stalo.
Marie velmi milovala Mistra. Neměla klid, a sotva minula sobota, běžela ještě za tmy k místu, aby se tam trochu potěšila. Když však spatřila odvalený kámen, ani nenahlédla dovnitř, ale rychle běžela k učedníkům. Chtěla se co nejdříve dozvědět, co se stalo s tělem. Prozrazuje to její chvat i její slova.

Jan 20,2: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili“
Vidíš, že dosud nic bezpečného neví o zmrtvýchvstání. Domnívala se, že tělo dali jinam, a nelíčeně oznamuje všechno učedníkům. Evangelista se nezdráhal ženu takto pochválit, ani nepokládal za hanbu říci, že se to museli dozvědět teprve od ní, která přišla ke hrobu ještě za noci. Všude září jeho šlechetná pravdomluvnost. Když tedy přišla a pověděla jim to, chvátají i oni ke hrobu a vidí tam ležící obvazy, což bylo znamení, že vstal z mrtvých. Kdyby ho totiž dali někam jinam, nepřenášeli by nahé tělo a byli by je odnesli se vším. Proto Jan poznamenává, že byl hodně pomazán vonnou mastí. Ta přilepila obvazy k tělu pevněji než olovo. Když tedy nyní slyšíš, že rouška ležela stranou, nevěř těm, kdo říkají, že byl ukraden. Zloděj by nebyl tak pošetilý, aby tím zbytečně ztrácel čas. Proč by tu nechal roušku? Co by tím chtěl utajit? Hodně dlouho by se tím zdržoval, a kdyby si nepřispíšil, byl by dopaden. Proč však obvazy i svinutá rouška ležely každé na jiném místě?
Abys poznal, že to neudělal nikdo, kdo spěchal nebo měl strach, když ho odvinul, složil a položil stranou. Z toho uvěřili, že vstal z mrtvých. Proto se jim potom Kristus zjevuje, aby se o tom přesvědčili na vlastní oči.
Pohleď na evangelistovu skromnost, a současně jak dosvědčuje, že to Petr podrobně prošetřuje. Jan totiž Petra předešel, a když spatřil v hrobě ležící obvazy, dále už nepátrá. Zato horkokrevný Petr vstoupí dovnitř, aby lépe viděl, a podrobně si vše prohlíží. Potom zavolal Jana, aby se šel podívat. Jan tedy vešel za Petrem a viděl tam předměty ležet každý zvlášť. Kdo je tedy takhle rozdělil a složil, jednal klidně a beze strachu.
5. Když tedy slyšíš, že Pán vstal z mrtvých nahý, přestaň se zbytečnými pohřebními výlohami. Co pomohou zbytečná a neužitečná vydání na pohřeb? Truchlící mají velká vydání, mrtvému to nic nepomůže, a popravdě řečeno, ještě uškodí. Nádherný pohřeb často způsobil, že hrob byl vykraden a že zloději pohodili tělo nádherně pohřbeného mimo hrob nahé. Ach, ty chloubo! Jakým jsi tyranem v zármutku! Jsi pošetilá! Mnozí tedy, aby se to nestalo, rozřezávají plátna na úzké proužky a polévají je hodně vonnými mastmi. Stávají se tak dvojnásob neužitečnými. Pro zloděje jsou neužitečná a země je zničí. Nedělají tak blázni, šílenci? Snaží se projevit lásku a současně ji ničí. Ano, toto všechno děláme proto, namítají, aby zloději hrob nevykradli. Jakže? Nevezmou-li to zloději, nevezmou to moli a červi? A nevezmou-li to moli a červi, nezničí to čas a hniloba? Pohřbívejme tak, aby tělo nemohli zničit zloději, ani červi, ani moli, ani čas, ani cokoli jiného, ale aby tělo zůstalo neporušené až do vzkříšení a tyto nové malichernosti zůstaly uchovány. Co to všechno pomůže mrtvým, když při vzkříšení tělo vstane nahé a toto zůstane v hrobě, a co to pomůže nám, až budeme skládat účty? Namítneš: Proč se tedy tak stalo u Krista? Nepřirovnávej ho k lidem. I nevěstka vylila na jeho svaté nohy vonnou mast. Je-li nutné něco k tomu říci, udělali to proto, že ještě nevěděli o zmrtvýchvstání. Proto říká evangelista: „Jak mají židé ve zvyku.“ Krista nemělo v úctě jen těch dvanáct, ale velmi ho ctili i židé. Těch dvanáct mu prokázalo úctu jiným způsobem, svou smrtí, násilnou smrtí a nebezpečím, které pro něho podstoupili. Ta byla sice poctou, ale mnohem menší než pocta učedníků. Ostatně jak jsem řekl, mluvím nyní o lidech, tehdy to bylo prokázáno Pánu.
A abys poznal, že nemysleli na Krista, říkal: „Měl jsem hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě“ (Mt 25,42).
Nikdy však neřekl: Viděli jste mě mrtvého a pohřbili jste mě. Říkám to, ne že bych byl proti pohřbu, naprosto ne, ale abych vymýtil nádheru a nemístnou štědrost. Namítneš, že láska, bolest, lítost nad odcházejícím tomu napomáhají. To není lítost nad mrtvým, ale vychloubání. Chceš-li pomoci mrtvému, ukážu ti jinou cestu a naučím tě, do jakých rouch jej oblékat, aby i ona spolu s ním vstala a učinila ho krásným. Tato roucha nerozežírají moli ani zub času, ani ho neukradnou zloději. Jaká to jsou? Roucho almužny. Toto roucho vstane s ním. Takovými rouchy budou zářit ti, kteří tehdy uslyší: Když jsem měl hlad, nasytili jste mě. Tato činí vznešenými a slavnými, tato jsou trvanlivá. Ta nynější nejsou nic jiného než potrava molů a hostina červů. Říkám to, ne že bych zakazoval pohřeb, ale abychom to dělali rozumně. Nepohřbívejme do země nahé tělo, zahalme je! Jestliže však živí nemají mít víc než šaty, tím spíše se to týká mrtvých. Tělo zemřelého nepotřebuje tolik šatů jako tělo živé, dýchající. Pokud žijeme, potřebujeme šaty kvůli zimě a studu. Zemřelí to nepotřebují. Aby tělo neleželo nahé, máme hrob. Země je nejkrásnějším šatem a také nejvhodnějším vzhledem k povaze těla. Jestliže tam, kde je toho zapotřebí, nevyžaduje se nadbytek, tím spíše tam, kde toho není třeba, je nevhodná taková nádhera.
6. Namítneš, že se budou smát, kdo to uvidí. Právě tomu, kdo se směje, kdo je nerozumný, je třeba o tom hodně mluvit. Jsou však mnozí, kteří s obdivem schvalují naši moudrost. Toto není k smíchu, ale k smíchu je to, co děláme nyní, když pláčeme, bědujeme, když se s mrtvým chceme dát pohřbít. To je k smíchu a je to trestuhodné.
Zachovat moudře míru i v této věci přinese nám odměnu i chválu, všichni budou tleskat a obdivovat moc Kristovu. Ach, jaká to moc Ukřižovaného, řeknou: přesvědčil je, že smrt není smrtí. Nechovají se jako k umírajícím, ale jako k těm, kdo odcházejí na lepší místo. Přesvědčil je, že toto smrtelné pozemské tělo oblékne roucho mnohem krásnější, než je roucho hedvábné a vyšívané zlatem, oblékne roucho nesmrtelnosti. Toto řeknou, uvidí-li nás, jak si moudře počínáme. Uvidí-li nás zlomené žalem, když se budeme chovat jako ženy, obklopovat se plačkami, budou se smát, vysmívat se naší pošetilosti a těm zbytečným výlohám. Toto nám vytýkají všichni, a právem. Čím se budeme obhajovat, když tělo vydané napospas hnilobě a červům zdobíme, ale žíznivého, nahého a cestou znaveného Krista pomíjíme? Přestaňme tedy s takovou pošetilou horlivostí. Starejme se o zemřelé tak, aby Bůh oslavil i nás. Buďme velmi štědří, dejme jim na cestu to nejprospěšnější. Jestliže památka na zemřelé obdivuhodné lidi je ku prospěchu živým („Záchranným štítem jsou tomuto městu pro mne a pro mého sluhu Davida“ - 2. Král 19,34), daleko více dokáže almužna. Ona totiž vzkřísila mrtvou Tabitu, když přišly vdovy a ukazovaly, co jim ušila, když byla ještě naživu (Sk 9,39). Když někdo umírá, ať se příbuzný postará o pohřeb a ať se snaží přesvědčit umírajícího, aby něco ponechal také potřebným, aby jim daroval šaty. Přesvědčte jej, aby ustanovil dědicem Krista. Jestliže králové ve své poslední vůli odkazují rodinným příslušníkům pro jejich zabezpečení část svého majetku, uvaž, jakou přízeň získá pro sebe a pro všechny své děti ten, kdo ustanoví spoludědicem se svými dětmi Krista. Toto jsou ty krásné náhrobky, to pomáhá živým i mrtvým. Jestliže budeme takto mrtvé pohřbívat, budeme po vzkříšení oslaveni budeme-li se starat jen o tělo a nebudeme dbát na duši, zakusíme tam mnoho strašného a mnoho smíchu. Není malá hanba odcházet bez ctnosti. Není tak potupeno nepohřbené nebo pohozené tělo, jako když se objeví nahá duše, bez ctností. Duši dejme šaty, tu oblékněme, ano oblékejme ji stále! A jestliže jsme o ni nedbali, alespoň se vzchopme, když přichází smrt, a snažme se almužnou pomoci svým nejbližším. Takovou vzájemnou pomocí dosáhneme velké milosti milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. S ním buď Otci i Duchu Svatému sláva, moc, čest nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

86. homilie

Jan 20,10-11: „Učedníci se pak zase vrátili domů. Marie stála venku u hrobky a plakala“
1. Ženské pokolení je citlivější a lítostivější. Říkám to, aby ses nedivil, proč Marie hořce plakala, kdežto Petr nikoli. „Učedníci se vrátili domů, Marie stála a plakala,“ říká evangelista. Povahou byla bázlivá a dosud nevěděla, že (Kristus) vstal z mrtvých. Učedníci si prohlédli plátna, přesvědčili se a polekaní se vrátili ke svým.
A proč nešli hned do Galileje, jak jim přikázal před svým utrpením? Asi čekali na ostatní. Byli také velmi vylekáni. Oni tedy odešli, ona však stála u hrobu. Jak jsem řekl, i pohled na hrob byl pro ni velkou útěchou. Vidíš ji, jak tu dále pobývá, jak nahlíží dovnitř a chce vidět, kde leželo tělo? Za tuto horlivost se jí dostalo nemalé odměny. Co totiž neviděli učedníci, to první spatřila žena: anděly v bílém rouchu sedět jednoho v nohách, druhého v hlavách. Jejich krásný vzhled ohlašoval radost. Poněvadž to byla prostá žena a nepochopila hned podle roušky, že vstal z mrtvých, stalo se něco více: vidí sedět anděly v nádherném rouchu, a ti ji v jejím žalu potěšili. Nic však jí neříkají o zmrtvýchvstání, jen pomalu ji k této pravdě přivádějí. Viděla zcela neobvyklé krásné tváře, viděla krásné roucho, slyšela příjemný hlas . Co říkají?

Jan 20,13: „Ženo, proč pláčeš?“
Tím vším jako otevřenými dveřmi byla přiváděna na myšlenku, že vstal z mrtvých. Způsob, jak seděli i jak se ptali, ji k tomu přiváděl. Zjevili se, poněvadž o události věděli. Proto nesedí vedle sebe, ale každý na jiném místě. Tušili, že ona se neodváží vyptávat se, a proto ji svou otázkou i tím, jak seděli, nutí k rozhovoru. Co ona? Upřímně a dobrosrdečně říká: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Co říkáš? Dosud nevíš, že vstal z mrtvých, a stále si myslíš, že ho položili jinam? Vidíš, že dosud té veliké pravdě nevěřila?

Jan 20,14: „Po těch slovech se obrátila“
Proč se obrátila, ačkoli od nich ještě nic neuslyšela? Myslím, že tehdy, když to říkala, zjevil se náhle Kristus, a když andělé spatřili Pána, zarazili se a jejich pohled, vzezření i pohyb prozrazovaly, že Pána viděli. A to způsobilo, že se žena obrátila. Andělům se tedy zjevil takto ženě se však zjevil v prostém šatě, aby se při prvním pohledu nepolekala. To vysvítá z toho, že ho považovala za zahradníka. Nebylo dobré přivést tak malomyslnou ženu k výšinám náhle, nýbrž pozvolna.
Také on se jí zase ptá:

Jan 20,15: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“
To prozrazuje, že on ví, nač se bude ptát, a nutí ji takto k odpovědi. Žena porozuměla. Aniž vyslovila Ježíšovo jméno, říká, jako by tázající dobře věděl, koho hledá:
„Jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“
Opět mluví o položení, odnesení, vzetí, jako by šlo o mrtvého. Smysl jejich slov je asi tento: Jestliže jste ho ze strachu před židy odtud vzali, řekněte mi, a já si ho odnesu. Velmi milovala Ježíše, ale dosud hlouběji nepřemýšlí. Proto se jí on neprozrazuje podobou, ale hlasem. I židům se jednou dal poznat, po druhé nikoli, a stejně tomu bylo, když s nimi mluvil. Neboť když se jich ptal: „Koho hledáte?“ Dokud nechtěl, nespatřili ho, neviděli jeho tvář, ani nepoznali jeho hlas. A to se stalo i zde. Jenom ji oslovil. Chtěl ji tím pokárat za to, že takhle mluvila o živém. Proč

Jan 20,16: „se obrátila“
když k ní mluvil? Myslím, že při své otázce „Kam jste ho položili?“ byla obrácena k andělům, jako by chtěla vědět, proč se tak rozrušili. Potom, když ji oslovil Kristus, obrátila se od nich k němu a podle hlasu ho poznala. Když ji totiž oslovil „Marie“, ihned ho poznala. Poznala ho ne podle podoby, ale podle hlasu. Někdo by se mohl zeptat, z čeho lze poznat, že se andělé vzrušili tak, až se žena obrátila. Zde by se zase mohl někdo zeptat, z čeho lze poznat, že se ho dotkla a že mu padla k nohám. Jako toto vyplývá z jeho slov: „Nedotýkej se mne“, tak ono zase z toho, že se obrátila.
A proč říkal:

Jan 20,17: „Nedotýkej se mne?“
Někteří tvrdí, že ona slyšela, jak řekl učedníkům: „Já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce“ (Jan 14,16), a proto prosila o nějakou duchovní milost.
2. Jak to mohla slyšet, když nebyla s učedníky? Ostatně, ona byla daleko takové myšlenky. Proč by prosila, když dosud neodešel k Otci? Co tedy? Myslím si, že ona jako tenkrát chce s ním ještě mluvit a ze samé radosti, protože byl daleko krásnější i co do tělesného vzhledu, na nic jiného nemyslí. Aby ji tedy odvedl od takového smýšlení a aby s ním mluvila s větší úctou (z téhož důvodu nehovoří dlouho ani s učedníky, když se jim zjevil), pobízí ji, aby se k němu chovala uctivěji. Kdyby tedy jako dříve řekl „Nepřistupuj ke mně,“ okolnosti se změnily a nechci s vámi pobývat stejným způsobem jako dříve, znělo by to tvrdě a mělo by to nádech povýšenosti. Když však přidal: „Ještě jsem nevystoupil k Otci,“ třebaže to znamenalo totéž, znělo to ohleduplněji.
Slovy „ještě jsem nevystoupil“ naznačuje, že to nebude dlouho trvat a že se nesmějí dívat stejně jako dříve na toho, kdo tam odejde a nebude již pobývat mezi lidmi. A že je tomu tak, osvětlují další slova.
„Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.“
Nehodlal to však učinit hned, ale až za 40 dní. Proč to tedy říká? Chtěl je povzbudit a přesvědčit zároveň, že odchází na nebesa. Slovy „k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu“ upozorňuje na rozdíl a slovem „vystupuji“ naznačuje, že má tělo. Mluví s ní takto, poněvadž se myšlenkami nepovznesla výše. Tedy jiný je Otec jeho a jiný náš? Ano. Jestliže totiž je jinak Bohem spravedlivých a jinak ostatních lidí, tím spíše je jinak Bohem Synovým a Bohem naším. Na ten rozdíl poukazuje proto, aby si nemysleli, když řekl „pověz mým bratřím“, že je jim roven. On totiž usedne na otcovský (dědičný) trůn, kdežto oni budou u trůnu stát. A tak i když se podle těla stal naším bratrem, důstojností se od nás tak lišil, že to nelze ani vyslovit.

Jan 20,18: „Ona to tedy šla oznámit učedníkům“
To přináší vytrvalost. Proč nenaříkali, že on odejde, a neřekli to, co řekli dříve? Tehdy bědovali nad ním jako nad mrtvým, nyní když vstal z mrtvých, proč by měli naříkat? Oznámila jim, že jej viděla a že s ním mluvila a to je dostatečně potěšilo. Dalo se předpokládat, že učedníci buď nebudou důvěřovat ženě, nebo je bude mrzet, že je neuznal za hodné ho spatřit, ačkoli jim v Galileji slíbil, že se jim zjeví. Aby je to nemrzelo, když ještě ani celý den neuplynul od chvíle, kdy se dozvěděli o jeho zmrtvýchvstání od ženy, přišel k nim k večeru, a to zvláštním způsobem.
A proč se zjevil večer? Poněvadž tou dobou pravděpodobně prožívali největší strach. Proč však ho kupodivu nepovažovali za přelud? Přišel totiž zavřenými dveřmi a nečekaně. Na tom měla velkou zásluhu žena. Ostatně on sám se jim zjevil ve vznešené a laskavé podobě. Nepřišel ve dne, když byli všichni pohromadě. Neboť mezi nimi ještě panovalo velké zděšení. Nezaklepal, ale náhle se zjevil uprostřed nich a ukázal jim bok i ruce. Svým hlasem současně uklidnil jejich vzrušenou mysl.

Jan 20,19: „Pokoj vám,“
pravil. To znamená: Nelekejte se. Tím jim připomněl slova, která řekl před ukřižováním: „Pokoj svůj vám dávám“ (Jan 14,27). „Ve mně naleznete pokoj, ve světě bude mít soužení“ (Jan 16,33).

Jan 20,20: „Když učedníci viděli Pána, zaradovali se“
Vidíš, jak za slovy následují činy? Před ukřižováním řekl: „Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16,22). A nyní to splnil. To všechno utvrzovalo jejich víru. Poněvadž povedou nesmiřitelný boj se židy, opakuje často: „Pokoj vám.“. Boj měl být vyvážen útěchou.
3. To bylo tedy první slovo, které řekl po zmrtvýchvstání. Proto Pavel často opakuje: „Milost a pokoj vám.“ Ženám zvěstuje radost. Měly zármutek, proto se jim dostalo této první radosti. Na muže čekal boj, proto jim ohlašuje pokoj ženy měly zármutek, jim tedy ohlašuje radost. Když je zbavil zármutku, ohlašuje jim dobro, které plyne z ukřižování. Tím dobrem byl pokoj. Poněvadž tedy jsou odstraněny všechny překážky, je všechno dokonáno a Kristus dobyl skvělého vítězství. Říká potom:

Jan 20,21: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“
Nic nebude pro vás obtížné, jednak pro to, co se stalo, jednak pro mou autoritu, neboť já jsem vás poslal. Dodává jim odvahy, a současně budou-li chtít vzít na sebe jeho dílo, dává jim k tomu zmocnění. Již neprosí Otce, ale sám jim dává moc.

Jan 20,22-23: „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: ‚Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou‘“
Jako král dává pravomoc úředníkům, aby dávali do vězení a z vězení propouštěli, tak i tyto obdařuje takovou mocí, když je posílá. A proč tedy říká: „Neodejdu-li, on (Duch Svatý) nepřijde“ (Jan 16,7) a proč jim dává Ducha? Někteří tvrdí, že jim Ducha nedal, ale tím, že na ně dechl, uzpůsobil je k jeho přijetí. Neboť jestliže Daniel byl tak polekán, když spatřil anděla, nechovali by se stejně ti, kteří měli přijmout takovou milost, kdyby je napřed na to nepřipravil?
Proto prý neřekl: „Přijali jste Ducha Svatého“, nýbrž „Přijměte Ducha Svatého.“ Nechybil by ten, kdo by řekl, že oni tehdy přijali duchovní moc a milost ne křísit mrtvé a konat zázraky, ale odpouštět hříchy. Jsou totiž rozdílné dary Ducha. Aby tedy ukázal, jaký druh činnosti jim ukládá, dodal: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny.“ Po čtyřiceti dnech dostali pak moc konat zázraky. „Až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku“ (Sk 1,8). Vydávali svědectví pomocí zázraků. Darem byla i nevýslovná a mnohotvárná milost Ducha. Děje se to proto, abys poznal, že dar a moc patří společně Otci, Synu i Duchu Svatému. Namítneš: Proč tedy nikdo nepřichází k Synu? Říká totiž: „Jestliže ho nepřitáhne Otec“ (Jan 6,44). Avšak to je i v moci Syna. „Já jsem cesta... Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). Pohleď, že je to vlastní i Duchu: „Jenom pod vlivem Ducha Svatého může někdo říci: ‚Ježíš je Pán‘“ (1. Kor 12,3) A opět vidíme, že apoštolové byli dáni církvi jednou Otcem, jednou Synem, jednou Duchem Svatým a že různé dary (charismata) (1. Kor 12,4) rozděluje i Otec i Syn i Duch Svatý.
Udělejme tedy všechno, abychom mohli mít Ducha, a velmi si važme těch, kteří dostali tuto moc. Důstojnost kněží je veliká. „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny,“ praví Kristus. Proto i Pavel napomíná: „Své představené poslouchejte a podřizujte se jim“ (Žid 13,17). Prokazujme jim největší pocty. Ty máš na starosti jen sebe, a hospodaříš-li dobře, nebudeš skládat účty za jiné. Kněz však, i když vede dobrý osobní život, ale o život tvůj nebo všech se pečlivě nestará, odejde do pekla spolu se špatnými a často, jestliže neudělal všechno, co bylo v jeho silách, zahyne ne za své viny, ale za naše. Když tedy víte o jejich velkém nebezpečí, mějte je rádi. To naznačil i Pavel. Říká, že „oni bdí nad vaší duší a jednou za ni budou odpovídat“ (Žid 13,17). Proto musí být kněží ve velké úctě. Nejednáte tedy dobře, když je i vy spolu s ostatními napadáte. Dokud je kormidelník ve vážnosti, budou v bezpečí i plavci když ho urážejí a chovají se k němu nepřátelsky, není již tak pozorný a nemůže dobře plnit svůj úkol, a třeba i proti své vůli zaviní nespočet pohrom. I kněz, jestliže požívá naší úcty, bude moci dobře vést i vás nebudete-li se k němu dobře chovat, snadno jej vydáte spolu se sebou na pospas bouřím, i kdyby byl sebeušlechtilejší. Uvaž, co praví Kristus o židech. „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou“ (Mt 23,2-3). Nyní však můžeme říci, že kněží nezasedli na stolec Mojžíšův, ale Kristův. Neboť jim bylo svěřeno jeho učení. Proto také Pavel praví: „Jsme Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh“ (2. Kor 5,20). Nevidíte, že všichni jsou poddáni světským vladařům a že mnozí mají často lepší původ, život i moudrost než ti, kteří rozhodují? A přece z úcty k tomu, který tu moc dal, mají v úctě rozhodnutí krále, který dostal tuto moc, ať je jakýkoli. I kdyby ustanovoval člověk, patřila by takovému úcta. Když však ustanovuje Bůh a my když pohrdáme ustanoveným (posvěceným - „cheirotoumenos“), bráníme vykonávat soud nad našimi bratřími, a když štveme proti kněžím, nesmírně tím Boha urážíme. Zasloužíme si milost, když sice trám ve svém oku nevidíme, ale těžko neseme třísku v oku druhého? Nevíš, že když takto soudíš, vynášíš ten nejpřísnější soud sám nad sebou? Říkám to, ne že bych se zastával nehodných kněží, je mi jich velmi líto a pláču nad nimi, ale říkám, že je nemají poddaní soudit, zvláště ti, kteří nejsou mravně na výši. I kdyby život kněží byl velmi pohoršlivý, budeš-li je poslouchat, nebudeš zkrácen v ničem, co jim Bůh svěřil. Jestliže totiž Bůh použil i hlas osla a dal své požehnání prostřednictvím věštce, jestliže mluvil ústy zvířat a použil i nečistý jazyk Balaamův, a jestliže jednal takto kvůli nehodným židům, tím spíše kvůli vám nehodným udělá všechno prostřednictvím i nehodných kněží, i Ducha Svatého sešle. Čistý pro svou čistotu nepřitáhne Ducha, ale milost, jež vše působí. „Pavel, Apollos i Petr, všecko je vaše“ (1. Kor 3,22). Bůh své dary svěřil kněžím. Kde se dává přednost moudrosti čistě lidské, tam se nevede dobře milosti. Říkám to, ne abychom žili lehkomyslně, ale když jsou někteří představení lehkomyslní, abyste sami sobě neškodili. A co mluvím o kněžích. Ani anděl ani archanděl nemůže konat to, co Bůh svěřil kněžím. Otec, Syn a Duch Svatý všechno spravuje, kněz dává svůj jazyk a svou ruku. Nebylo by spravedlivé, aby pro špatnost jednoho utrpěla víra těch, kteří uvěřili.
Když tedy toto všechno víme, bojme se Boha, ctěme jeho kněze a prokazujme jim veškerou úctu, abychom za své jednání a za jejich starostlivost byli od Boha hojně odměněni milostí a dobrotivostí našeho Pána Ježíše Krista. S ním buď Otci i Duchu Svatému sláva, moc a čest nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

87. homilie

Jan 20,24-25: „Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: ‚Viděli jsme Pána.‘ On jim však odpověděl: ‚Dokud neuvidím... neuvěřím‘“
1. Skromná duše uvěří bez výhrad, pošetile však jedná, snaží-li se vypátrat, co je nad její síly.
Proto je Tomáš pokárán. Neuvěřil totiž apoštolům, když mu oznamovali: „Viděli jsme Pána.“ Ne že by jim nevěřil, ale že považoval za nemožné zmrtvýchvstání. Neřekl totiž: „Nevěřím vám,“ ale „Nevložím-li svou ruku, neuvěřím.“
Proč jedině on nebyl mezi nimi? Od chvíle, co se rozprchli, pravděpodobně se k nim ještě nevrátil. Když však vidíš nevěřícího učedníka, zamysli se nad dobrotivostí Pána. Kvůli jedné duši ukazuje své rány: přichází zachránit jednoho, třeba nedůvěřivějšího, než byli ostatní. Tomáš žádá hmatatelný důkaz, nevěří očím. Neřekl totiž: „Nespatřím-li ho“, nýbrž „Dokud nevložím svůj prst“, aby to snad nebyl přelud. Mohl věřit učedníkům. Mohl věřit i Pánu, který to slíbil. A přece to Pán Tomášovi neodmítá, ačkoli žádal více než ostatní.
A proč se mu nezjevuje hned, ale až po osmi dnech? (Jan 20,26) Aby jej mezitím učedníci o tom zpravili, aby to uslyšel, aby toužil (Krista) spatřit a aby jeho víra byla utvrzena. Odkud (Tomáš) věděl, že byl otevřen bok? Uslyšel o tom od učedníků. Proč tedy jednomu uvěřil a druhému nikoli? Neuvěřil ve zmrtvýchvstání, poněvadž to bylo příliš zvláštní.
Pohleď na pravdomluvnost učedníků! Nezatajují chyby vlastní ani druhých, všechno popisují naprosto věrně.
Ježíš opět přichází a nečeká, až ho Tomáš požádá, nebo na něco podobného. Ačkoli Tomáš nic neříká, splňuje mu to, po čem toužil. Tím zároveň ukazuje, že slyšel, co Tomáš říkal učedníkům. Použil i stejná slova, která zněla jako pokárání a poučení pro budoucnost.
Ke slovům

Jan 20,27: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku“, dodal: „A nebuď nevěřící, ale věřící“
Vidíš, že příčinou Tomášových pochyb byl nedostatek pevné víry? To však bylo před přijetím Ducha, pak už ne, pak už byli dokonalí. Kristus ho nepokáral jen tímhle, ale i dalším. Když totiž Tomáš v plném přesvědčení zvolal:

Jan 20,28: „Pán můj a Bůh můj!“
říká mu:

Jan 20,29: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili“
Víra má uvěřit i tomu, co se nemůže vidět. „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žid 11,1). Zde neblahoslaví pouze učedníky, nýbrž i ty, kteří uvěří po nich. Namítneš, že učedníci uviděli a uvěřili. Ale oni nic takového (jako Tomáš) nežádali, nýbrž hned, jakmile spatřili plátna, uvěřili, že vstal z mrtvých, a osvědčili svou víru dříve, než spatřili tělo. Když tedy nyní někdo říká: „Chtěl bych žít tenkrát a vidět Krista, jak koná zázraky,“ ať si vzpomene, že jsou „blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili“. Nabízí se otázka, proč neporušitelné (oslavené) tělo mělo rány po hřebech a proč bylo možné se ho dotknout smrtelnou rukou. Tím se neznepokojuj! I to bylo známkou Kristovy pokory. Tělo postrádalo jakékoli hmotnosti, prošlo zavřenými dveřmi, ale stalo se takovým, aby uvěřili ve zmrtvýchvstání a aby poznali, že je to on, kdo byl ukřižován, a že nevstal z mrtvých místo něho někdo jiný. Proto vstal z mrtvých se znamením ukřižování a proto s nimi i jí. Proto i apoštolové stále zdůrazňovali, když mluvili o jeho zmrtvýchvstání: „Kteří jsme s ním jedli a pili“ (Sk 10,41). Jako totiž když jsme ho viděli před ukřižováním kráčet po vlnách, neříkáme, že to bylo jiné tělo než naše, tak když ho vidíme po zmrtvýchvstání s ranami po ukřižování, nemůžeme říci, že je mrtvý. Kvůli učedníkům ukázal své rány.

Jan 20,30: „Ježíš vykonal ještě mnoho jiných zázraků“
Tento evangelista vyprávěl o zázracích méně než ostatní, ale uvedl takové, které postačily u posluchačů utvrdit víru. „Kdyby měla být vypsána každá (věc) zvlášť, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané“ (Jan 21,25).
2. Z toho je patrno, že (evangelisté) to napsali, ne aby se chlubili, ale že to bylo třeba. Jak by se chtěli chlubit ti, kteří toho tolik vynechali? Proč tedy nevyprávěli o všem? Poněvadž toho bylo mnoho, a potom že si byli vědomi, že kdo nechce uvěřit, neuvěří, ani kdyby toho bylo napsáno velmi mnoho, a kdo chce uvěřit, více nepotřebuje. Domnívám se, že zde má na mysli zázraky, které učinil po svém zmrtvýchvstání. Proto dodává: „před svými učedníky“. Jako před zmrtvýchvstáním byly nutné zázraky, aby uvěřili, že je Synem Božím, tak byly nutné i po zmrtvýchvstání. Stýkal se jenom s učedníky, proto je řečeno „před svými učedníky“. A proto Kristus také pravil: „Svět mě už neuvidí“ (Jan 14,19).
Potom, abys poznal, že se to stalo jenom kvůli učedníkům, dodal, ačkoli mluví ke všem lidem:

Jan 20,31: „A s vírou abyste měli život v jeho jménu“
Současně tím chtěl ukázat, že neprokazujeme dobrodiní, milost tomu, komu věříme, ale především sobě. „V jeho jménu,“ tj. skrze něho. On je život.

Jan 21,1: „Potom se Ježíš znovu zjevil učedníkům u Tiberiadského jezera“
Vidíš, že nepobývá s nimi stále ani týmž způsobem jako dříve? Zjevil se večer a zase se vzdálil potom po osmi dnech znovu a zase odešel potom u jezera a zase obzvláštním způsobem.
Co znamená slovo „zjevil se“? Z toho je jasné, že by ho neuviděli, kdyby k tomu sám nepřivolil. Poněvadž jeho tělo bylo už neporušitelné (oslavené) a nesmrtelné.
Proč (evangelista) vzpomněl místo? Chtěl ukázat, že se už učedníci nebáli a vycházeli už z domů a rozcházeli se na všechny strany. Už se nezavírali v domech, ale chodili po Galileji, a tak se vyhnuli nebezpečí ze strany židů.
Šimon tedy jde lovit. Kristus s nimi stále nepobýval. Duch jim ještě nebyl dán, neměli ještě pověření (pozn.: jít a kázat evangelium), ani neměli nic na práci, proto se chopili svého řemesla.

Jan 21,2: „Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků“
Neměli tedy nic na práci a šli lovit. A protože měli strach, dělali to v noci. To vypráví i Lukáš, avšak není to tatáž událost jako tato. Druzí učedníci, poněvadž byli s nimi, šli rovněž. Chtěli vidět lovení a současně využít volného času. A zatím co namáhavě loví, přichází Ježíš, ale nedává se jim hned poznat, aby je tak přinutil k rozhovoru.

Jan 21,5: „Nemáte něco k jídlu?“
ptá se.
Dosud mluví jako každý jiný člověk, jako by chtěl od nich něco koupit. Když odpověděli, že nemají, přikázal, aby hodili síť na pravou stranu. Hodili síť a měli úlovek. Sotva ho učedníci poznali, znovu tu ukazují Petr a Jan své vlastnosti. Jeden byl prudký, druhý hloubavější; jeden smělejší, druhý zdrženlivější. Proto Jan první poznal Ježíše, Petr zase první k němu přišel. Ani zázrak nebyl malý. Co se stalo? Předně že ulovili mnoho ryb, potom že se nepřetrhly sítě a potom, sotva že vystoupili, našli žhavé uhlí, rybu a chléb. (Kristus) ke svému zázraku nepoužívá hmotu, jak to dělal před ukřižováním. Jakmile ho tedy Petr poznal, nechal všeho, ryb i sítě, přehodil přes sebe svrchní šaty a skočil do vody. Vidíš, jak se uctivě chová a jakou lásku projevuje? Přestože byl vzdálen od země 200 loktů, nepoužil loďku, ale plaval k němu. Co tedy Ježíš?

Jan 21,12: „Pojďte snídat.“ „Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: ‚Kdo jsi?‘“
Neměli již tu obvyklou odvahu, s jakou s ním dříve hovořili, ale velmi uctivě a ostýchavě si sedli a poslouchali.
„Věděli, že je to Pán.“
Proto se ho také neptali, kdo je. Chtěli se ptát, poněvadž je zarazila ta jiná, úžas budící podoba, ale strach a vědomí, že to není nikdo jiný než on, je zadržely. Pouze jedli, co jim v takovém množství zázračnou mocí přichystal. (Kristus) už zde nehledí k nebi ani nejedná jako člověk. Chtěl tak ukázat, že dříve si tak počínal z pokory.
Protože (Kristus) s nimi nepobýval stále ani týmž způsobem, proto evangelista poznamenává:

Jan 21,14: „To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil svým učedníkům po svém zmrtvýchvstání“
Aby je přesvědčil, že to, co vidí, není přelud, káže přinést rybu. Nemluvil přitom, ale jedl s nimi. Také Lukáš říká na jiném místě, že s nimi jedl (Sk 1,4). Jak, to nemůžeme říci. Dělo se to nějakým prazvláštním způsobem, ne že by jeho přirozenost potřebovala pokrm, ale aby jim dokázal, že skutečně vstal z mrtvých.
3. Snad vám bylo při poslechu horko, snad jste blahořečili těm, kdo se s ním tehdy stýkali, a těm, kdo s ním budou v den vzkříšení. Dělejme tedy všechno, abychom uviděli onu obdivuhodnou tvář. Jestliže si tedy nyní, když o tom slyšíme, vroucně přejeme žít v oněch dnech, kdy pobýval na zemi, slyšet jeho hlas, vidět jeho tvář, přijít a dotknout se ho a posluhovat mu, uvaž, že sice už není možné vidět ho ve smrtelném těle ani není možné vidět jeho jednání jako člověka, ale uvidíme ho v doprovodu andělů, až i my budeme mít nesmrtelné tělo a až budeme požívat takového štěstí, jaké nelze ani vypovědět. Proto, prosím, dělejme všechno, abychom se nezbavili takové slávy. Nic není nesnadné, budeme-li chtít nic obtížné, budeme-li o to usilovat. „Když vytrváme, budeme s ním i kralovat“ (2 Tim 2,12). Co znamená „když vytrváme“? Jestliže se statečně chováme v soužení, pronásledování, jestliže jdeme úzkou cestou. Úzká cesta je sice svou povahou velmi obtížná, ale rozhodneme-li se svobodně, stane se lehkou, lehkou doufáním v budoucí dobra. „Neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné“ (2 Kor 4,17-18).
Přenesme tedy pohled k nebi, mysleme stále na ně a stále k němu hleďme. Budeme-li neustále myslí dlít v nebi, nezlákají nás pozemské radosti, nebudeme se trápit, když nás postihne pozemské neštěstí. Ani si na to později nevzpomeneme. Takovou moc má láska. Mysleme denně ne na ty, kteří s námi žijí, ale na ty, kteří odešli, které milujeme. Láska má velkou moc. Všechno překonává a duši připoutává k milovanému předmětu. Budeme-li takto milovat Krista, bude všechno pozemské jen stín, všechno bude jen matný obraz, sen. I my řekneme: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk?“ (Řím 8,35) Pavel nemluvil o penězích, bohatství, kráse - to je nadmíru směšné - ale o tom, co je zdánlivě snad těžké, o hladu, pronásledování, smrti. Kristus těmito bezcennostmi pohrdl, my si však kvůli penězům bereme i život a zříkáme se světla. Ani Pavel nedával přednost před touto láskou Kristovou ani smrti ani životu ani čemukoli stvořenému my však, vidíme-li trochu zlata, už po něm zahoříme a jsme schopni pro ně pošlapat i Boží zákony. Jsou to tvrdá slova, tvrdší je však skutečnost. Hrozné je, že se chvějeme hrůzou, když to slyšíme, ale nechvějeme se, když to děláme. Lehkomyslně přísaháme, křivě přisaháme, vydíráme úroky, aniž se přitom ohlížíme na počestnost, většinu přikázání přestupujeme, pro peníze neznáme člověka. Kdo má totiž rád peníze, způsobí bližnímu hodně zlého, a tím také i sobě. Kdo se snadno rozzlobí, uráží, nadává do bláznů, křivě přísahá a nezachovává ani míru Starého zákona. Kdo miluje zlato, nemůže milovat bližního. A my máme přikázáno milovat kvůli království (nebeskému) i nepřítele. Jestliže nebudeme moci vstoupit do království nebeského ani zachováváním starého přikázání, jestliže nebude naše spravedlnost hojnější než farizeů a učitelů Zákona, jakou budeme mít obhajobu, když přestupujeme i ona starozákonní přikázání? Kdo miluje peníze, nejen nebude milovat nepřítele, ale i přátele bude považovat za nepřátele.
4. A co mluvím o přátelích. Kdo miluje peníze, nezná často ani příbuzné. Nemyslí na své nejbližší, nemá úctu ke stáří, nemá přátele, na všechny hledí nevraživě a především sám sobě je nepřítelem: žene svou duši do záhuby, trápí se starostmi, souží se. Aby zdroj zla měl u sebe a napočítal hodně zlata, je ochoten pro to podstoupit dlouhé cesty, nebezpečí, nepřátelství. Může být horší nemoc než tato? Zříká se i jídla i každé rozkoše, proti které se lidé nejvíce prohřešují, zříká se slávy i cti. Kdo miluje peníze, nesmírně podezřívá, má mnoho žalobců, závistníků. Mnoho je těch, kteří jej zahubí a kují proti němu všelijaké pikle. Ti, kterým bylo ublíženo, nenávidí, poněvadž byla na nich spáchána křivda kterým se dosud nic nestalo, ti se zase bojí, aby se jim to nestalo, sdílejí soucit s těmi, kterým bylo ublíženo, a vypovídají mu boj. Mocní se zlobí na slabé, ti jim závidí, jsou si nepřáteli, nenávidí se. A co mluvím o lidech. Jestliže někdo vypoví boj i Bohu, jakou bude mít naději, jakou útěchu, jaký klid? Kdo miluje peníze, ani jich neužije bude jejich otrokem a hlídačem, nikoli pánem. Chce stále více, nic nechce dát, ano i sobě odtrhuje od úst. Je nejchudším z nejchudších, nikdy nemá dost. Peníze nejsou proto, abychom je hlídali, ale aby pomáhaly. Máme-li je před druhými zakopávat, může být potom ubožejšího tvora nad nás? Všechno jsme vynaložili na jejich získání a pak je zakopáváme, aby nebyly na prospěch celku. Je však ještě jiná nemoc, mnohem horší. Jedni je totiž zakopávají do země, druzí je promarní v hodování, rozkoši a opilství, a tím si vedle nespravedlnosti a bezbožnosti chystají i trest. Jedni je dávají příživníkům a pochlebníkům, druzí je vynakládají na hry a nevěstky, jiní zase na špatnosti. Stavíme mnoho cest do pekla, když opouštíme pravou a nám určenou cestu vedoucí do nebes. Kdo jdou tou pravou cestou, budou mít vedle užitku i větší radost než oni. Kdo totiž dává nevěstkám, je směšný, má ostudu, četné spory a krátkou radost. Co dá nevěstkám, za to mu nebudou vděčné. „Vždyť nevěstka je hluboká jáma, těsná studna je cizinka“ (Př 23,27). Toto ženské pokolení je drzé (lásku k němu přirovnává Šalomoun k peklu) - a přestane až tehdy, když milovníka do naha obere. Ano, ani tehdy neustane. Ještě více se zdobí, zesměšňuje ho a způsobí mu tolik nepříjemností, že to ani nejde vyslovit. Jiná je radost těch, kteří myslí na svou spásu.
Takový člověk nemá soka, všichni se radují a jásají, jak ti, kterým pomohl, tak ti, kteří to vidí. Žádný hněv, žádný smutek, žádná hanba a potupa nesvírá jeho duši, ale radost ve svědomí, velká naděje do budoucna, velkolepá sláva, nádhera a ze všeho nejvíce bezpečnost a odměna u Boha žádné nebezpečí pádu, žádné podezřívání, ale tichý přístav pohody. Máme-li tedy toto všechno na paměti a srovnáváme radost s radostí, volme tu lepší, abychom dosáhli budoucích dober milosti a dobrotivosti našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva a moc na věky věků. Amen.

88. homilie

Jan 21,15: „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: ‚Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?‘ Odpověděl mu: ‚Ano, Pane, Ty víš, že Tě miluji.‘“
1. Existuje skutečně mnoho věcí, které nám dodávají odvahu před Bohem, ukazují nám světlo a ujišťují nás, ale to, co nejvíce přináší přízeň shůry, je láskyplná péče o bližního. To zde Kristus požaduje od Petra. Proto, když dojedli, říká Ježíš Šimonu Petrovi: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ A on mu odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“
Na to Ježíš odpověděl: „Pas mé beránky.“
A proč opomíjí ostatní a mluví s Petrem o této záležitosti? On byl vyvolený mezi apoštoly, ten, který mluví za učedníky Kristovy, jako by byl jejich ústy a jejich vůdcem. Z tohoto důvodu za Petrem také později přišel Pavel, aby se dotazoval spíše jeho než ostatních. A ve stejném okamžiku mu ukázal, že nyní má být dobré mysli, neboť jeho zapření už je odpuštěno. Ježíš vkládá do jeho rukou vedení ostatních bratří. Nepředhazuje mu jeho zapření, ani nevyčítá to, co se událo, ale říká: „Jestli mě miluješ, veď své bratry a tu vřelou lásku, kterou jsi vždy projevoval a ze které ses radoval, nyní ukaž; a život, o kterém jsi říkal, že bys ho za mě položil, nyní obětuj pro mé ovečky.“
Když byl tedy Petr dotazován znova a znova, sám nazval Ježíše svědkem, který zná tajemství srdce. Když byl takto tázán třikrát, byl znepokojený, protože se obával opakování toho, co se stalo již předtím (protože předtím také trval důrazně na svém, že nikdy nezradí, a poté byl usvědčen ze svého omylu), a tudíž se znovu obrací na Ježíše a říká:

Jan 21,17: „Pane, ty víš všechno“
„Pane, ty víš všechno“, znamená „ty znáš věci přítomné i ty, které přijdou“. Vidíš, jak se stal lepším a rozvážnějším a nebyl už tak tvrdohlavý a odporující? Z tohoto důvodu byl znepokojený a říkal si: „snad si myslím, že miluji, a ve skutečnosti nemiluji, tak jako jsem si dříve myslel, že nezradím, a přesto jsem byl nakonec usvědčen z omylu.“ Ale Ježíš se ho potřetí tázal a také potřetí mu dal ten stejný příkaz, aby ukázal, jakou cenu pro něj má péče o jeho ovečky. Ta bude důkazem Petrovy lásky k Ježíši. A když k němu o tom promluvil, předpověděl mu mučednickou smrt, kterou má podstoupit, aby mu ukázal, že k Petrovi nemá nedůvěru, ale naopak velkou důvěru. Přeje si kromě toho podat důkaz lásky k Němu a poučit i nás, jakým způsobem především bychom ho my měli milovat. Proto říká:

Jan 21,18: „Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš“
A přesto to chtěl a toužil po tom; z tohoto důvodu mu to také odhalil. Od té doby Petr stále říká: „Svůj život za tebe položím“ (Jan 13,37) a „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě“ (Mt 26,35): On mu jeho touhu vrátil. Co tedy potom znamená: „Tam, kam nechceš?“ Mluví o přirozených pocitech a potřebách člověka z masa a kostí, jehož duše je proti své vůli odtrhována z těla. Takže dokonce i kdyby vůle byla pevná, přesto stále ještě by bylo přirozené její selhání. Nikdo přece nemá tělo bez pocitů, jak jsem již řekl předtím a náležitě vysvětlil, násilných smrtí nemůže být mnoho. Proto, když věci takto jsou, jen ďábel je schopen takto působit a vést desetitisíce k propastem a jámám, aniž by duše cítila touhu po těle, mnohých by se zmocnil a vrhl je bez jakéhokoli zastrašení. Výrok: „Kam nechceš,“ je pak vlastně vyjádřením jednoho z přirozených pocitů.
Avšak proč poté, co řekl „Když jsi byl mladší“, znovu říká „až zestárneš“? Tímto tvrzením prohlašuje, že nebyl mladý (nebyl ani mladý ani starý, ale muž středního věku). Proč potom vyvolává vzpomínky na jeho dřívější život? Naznačuje, že je to přirozenost, která k němu patří. Ve věcech tohoto života je mladý muž užitečný, starý ale zbytečný a nepoužitelný. „Ale ve mně,“ Ježíš říká, „to není tak, ale když nastane stáří, pak je dokonalost jasnější, pak je mužnost zralejší, nemá žádné překážky podle doby života“. Toto mu neříkal, aby ho vyděsil, ale aby ho povzbudil, protože Ježíš věděl o Petrově lásce a že dlouho toužil po tomto požehnání. Ve stejném okamžiku mu Ježíš oznamuje druh smrti. Od té doby Petr vždy toužil po nebezpečí, které je v Jeho zájmu. „Buď dobré mysli,“ říká, „Já uspokojím tvoji touhu tak, že co jsi nevytrpěl jako mladý, budeš muset vytrpět, až budeš starý.“ Potom evangelista, aby povzbudil posluchače, dodal:

Jan 21,19: „To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha“
Neřekl „Zemře“, ale „Oslaví Boha“, z čehož se můžete poučit, že utrpení pro Krista je slávou a poctou pro trpícího.
„A po těch slovech dodal:
‚Následuj mne!‘“
Zde znovu naráží na jeho něžnou péči a poukazuje na to, že je Petr s Ježíšem velmi úzce propojen. A kdyby někdo řekl: „Jak potom Jakub získal významnou vedoucí pozici v Jeruzalémě?“ Znovu bych opakoval, že Ježíš jmenoval Petra učitelem, a to nejenom Jeruzaléma, ale celého světa.

Jan 21,20-21: „Petr se obrátil a spatřil, že za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval, ten, který byl při večeři po jeho boku; a říká: ‚Pane, co bude s ním?‘“
2. Proč nám připomíná situaci při poslední večeři? Ne bez příčiny, ani ne náhodou, ale aby nám ukázal neohroženost a odvahu Petra po jeho zapření. Ten, který se neodvážil Ježíše zeptat, ale svěřil svůj úřad jinému, byl nakonec pověřen nejvyšší autoritou nad učedníky. Nejen že nesvěřuje druhým, co se týká jeho, ale sám nyní pokládá otázku svému Pánu týkající se ostatních. Jan je potichu, ale Petr mluví. Ukazuje i zde lásku, kterou k němu cítil. Neboť Petr velmi miloval Jana, což je jasné z toho, co následovalo, a jejich úzké spojení je ukázáno v celém evangeliu a ve Skutcích apoštolů. Když mu tedy Kristus předpověděl skvělé věci a svěřil mu celý svět, předpověděl dopředu jeho mučednickou smrt a dosvědčil, že jeho láska je větší než láska ostatních, toužil, aby i Jan s ním toto sdílel. Proto řekl: „Pane, co bude s ním? Neměl by jít stejnou cestou s námi?“ Protože ale tentokrát není schopen se sám zeptat, obrací pozornost k Janovi, , aby se sám ujal slova a zeptal se na záležitosti týkající se jeho samotného. Ale protože ten k tomu neměl dost odvahy, Petr sám se vyptávání ujal. Co na to říká Kristus?

Jan 21,22: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc“
Jelikož mluvil s velkou láskou a přál si, aby od něj nebyl odloučen, mu Kristus, aby ukázal, že může sebevíc milovat, ale nemůže jít za hranice Jeho lásky, říká: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc“. Těmito slovy nás učí nebýt netrpěliví, ani zvědaví nad rámec toho, co se pro Něho zdá dobré. Protože byl Petr vždy horkokrevný a měl blízko k takovým dotazům, Ježíš ho uklidňuje a učí ho dále se takto neptat, a proto toto řekl.

Jan 21,23: „Mezi bratřími se to slovo rozšířilo a říkalo se, že onen učedník nezemře. Ježíš však neřekl, že nezemře, nýbrž: ‚Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc‘“
„V žádném případě se nedomnívej“, říká, „že řídím vaše záležitosti podle jednoho pravidla.“ To udělal, aby je vyvedl z jejich nevhodného vzájemného soucitu. Protože totiž měli dostat poslání pro svět, bylo nezbytné, aby už nebyli tak úzce spojeni, neboť by to jistě byla pro svět velká ztráta. Proto mu říká: „Svěřil jsem ti důležitý úkol, pracuj na něm, bojuj a dovrš jej. Jestliže tedy já chci, aby zde zůstal, ty spoléhej na sebe a starej se o své záležitosti.“ A všimni si zde také prosím absence pýchy u evangelisty, protože poté, co zmínil názor učedníků, opravuje jej, jako by neporozuměli tomu, co Ježíš mínil. Říká: „Ježíš neřekl, že nezemře, ale jestliže chci, aby tu zůstal.“

Jan 21,24: „To je ten učedník, který o tom všem vydává svědectví a který je zapsal, a my víme, že jeho svědectví je pravdivé“
Proč, když to nikdo jiný nedělá, sám používá tato slova a už podruhé svědčí sám o sobě? Zdá se to být vůči posluchačům urážlivé. Co je toho příčinou? Říká se, že je poslední pisatel evangelia. Kristus ho podnítil a povzbudil k práci a z tohoto důvodu on neustále vyjadřuje svoji lásku a nepřímo poukazuje na důvod, kvůli kterému píše. Proto ho také neustále zmiňuje, aby učinil svůj záznam důvěryhodným a aby ukázal, jak přišel k této práci. „A já vím,“ říká, že „to, co říká, je pravdivé, a i když mnozí neuvěří, budou moci uvěřit z toho svědectví.“ Z čeho? Z toho, co bude řečeno dále.

Jan 21,25: „Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané“
„Odtud je jasné, že jsem nemohl psát, abych usiloval o přízeň, když zázraků bylo tolik a ani mi jich nepřísluší tolik jako ostatním, ale mnoho z nich bylo opomenuto. Vynesl jsem na povrch spiknutí židů, kamenování, nenávist, urážky, nadávky a ukazuji, jak Ho nazývali ďáblem a podvodníkem. Rozhodně jsem nemohl jednat tak, aby si získal přízeň. Neboť ten, kdo usiloval o přízeň, učinil opak, odmítl vyčítavé, aby vydal slávu.“ Od té doby psal, co konal, s plnou jistotou, neodmítá vydávat své vlastní svědectví, ani nebrání pochybovačným mužům, aby pátrali a pečlivě prozkoumávali okolnosti. Je totiž naším zvykem, že když si myslíme, že říkáme úplnou pravdu, nikdy neodmítáme své svědectví. Tím spíše pak on, který píše pod vedením Ducha Svatého. On také říká, co prohlašovali ostatní apoštolové, kteří také kázali: „My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ (Sk 5,32) A kromě toho, Jan byl všemu stále přítomen a neopustil Krista ani při ukřižování a byla mu svěřena Jeho matka; to vše je znamením Janovy lásky k Ježíši a toho, že všechno přesně věděl. A pokud řekl, že se stalo tolik zázraků, nedivte se, ale zvažujte nevýslovnou moc Stvořitele a s vírou přijměte, co je řečeno. Protože pro Krista bylo tak jednoduché učinit cokoliv z toho, co učinil, asi tak, jako je pro nás jednoduché mluvit, nebo spíše ještě jednodušší. Proto stačilo, aby pouze chtěl, a všechno následovalo.

3. Pojďme tedy věnovat náležitou pozornost těmto slovům, nepřestávejme je rozkrývat, pátrejme v nich pro jejich trvalou hodnotu a využití, neboť z nich stále můžeme mít prospěch. Touto cestou budeme moci očistit svůj život, ořezat jeho trny a ostny; pro takovou věc, jako je hřích a pozemské starosti, je tato cesta marná a bolestivá. A jako když trn, i když je držen jakkoli, majitele píchá, tak pozemské starosti, ať je pojmeme z kterékoliv strany, působí bolest tomu, kdo je objímá a miluje. Duchovní věci takové nejsou; připomínají perlu, kterou když jakkoli otočíš, potěší tvé oči. Je to tak. Člověk, který učinil skutek milosrdenství, je nejenom naplněn budoucí nadějí, ale je také potěšen z věcí stávajících, je plný důvěry a koná vše s velkou odvahou. On má to lepší dokonce ještě dříve, než získá království. Již totiž okusil ovoce zde, byl přitom veleben a chválen před všemi ostatními svým vlastním svědomím. A každá dobrá práce je této povahy, stejně jako svědomí už zde na zemi trestá zlé hříšné skutky, dokonce ještě před propastí. A proto když zhřešíš, uvažuješ nad budoucností, dostaneš strach a třeseš se, třebaže tě nikdo nepotrestá; v současnosti máš hodně nepřátel a žiješ v podezírání a dokonce se nemůžeš podívat do tváří těch, kteří ti ublížili, nebo spíš těch, kteří ti neublížili. Zasloužíme si trest. Neboť v případě zlých skutků nesklízíme ani tolik potěšení, jako spíše sklíčenost, když svědomí nad námi hlasitě pláče, aniž by nás odsuzovalo. Bůh se hněvá, peklo nás pohlcuje a naše myšlenky nenechá v klidu odpočinout. Těžké, přetěžké břímě je hřích, je těžší ho unést než olovo. Kdo má o tom alespoň nějaké tušení, nebude schopen ani trochu pohlédnout vzhůru, ačkoli bude velmi otupělý. Jako například Achab, ačkoliv bezbožný, když toto pocítil, chodil zkroušeně, zdrcen a usoužen. Z tohoto důvodu se oděl do žíněného roucha a ronil potoky slz (1 Kr 21,27). Když učiníme totéž a budeme truchlit jako on, máme odložit své viny, jako to dělal Zacheus, a také dosáhneme odpuštění (Lk 19,9). Protože jako v případě nádorů a píštělových vředů, když nejsou včas odstraněny, šíří se okolo a zaněcují ránu, a ačkoliv se snažíme aplikovat mnohé uzdravující prostředky, když zdroj zla není zastaven, děláme to marně. A tak když se nebudeme držet dál od chamtivosti a nezastavíme zlý příliv bohatství, ačkoliv dáváme almužnu, konáme všechno marně. Protože co tím bylo takto uzdraveno, bude přemoženo a zkaženo další žádostivostí, jejíž uzdravení bude ještě těžší než dřív. Skoncujme tedy s hromaděním a dávejme almužnu. Pokud se však dostaneme až k propasti, jak se budeme schopni vrátit zpět? Protože když věnování almužny bylo podníceno shůry, zatímco to druhé bylo násilně vynuceno zdola, jediným výsledkem takového zápasu by bylo, že člověk bude rozervaný na kusy. Kéž tímto netrpíme, kéž nás chtivost netíží a dávání almužny nás neopouští. Osviť nás a roztáhni naše křídla, kéž zdokonaleni zbavením se zlých věcí a konáním dobra můžeme získat věčné dobro, skrze milost a milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista, kterému s Otcem i Duchem Svatým buď sláva, vláda a čest nyní i na věky věků. Amen.



Tuto knihu pro vás připravil
tiskový apoštolát A.M.I.M.S.

Smyslem A.M.I.M.S. (Apostolatus Mariae Immaculatae Matris Spei – česky: Apoštolát P. Marie Neposkvrněné – Matky Naděje) je tisk kvalitních, srozumitelných a velmi levných brožurek či knih nejen pro ty, kteří si je sami přečtou, ale především pro ty, kteří je budou dále šířit – rozdávat, půjčovat, nabízet za dobrovolný příspěvek ve farnostech…

Otec Marek Dunda dává takovýto návod k jejich používání:
„Knih si objednat alespoň deset od každého titulu. Sám si nejdříve knihu přečíst (to je možné i bez toho, že byste si knihu objednali – kompletní texty většiny brožurek a knih z A.M.I.M.S. najdete na internetu na www.fatym.com a www.amims.net). Potom byste měli uvážit, koho z vašich známých, přátel, sousedů, příbuzných (zejména těch, kteří jsou nevěřící či víře odcizení, kteří již dlouho neudělali nic pro své náboženské vzdělání, kteří jsou nemocní, osamělí) by kniha mohla oslovit, zaujmout, komu by byla prospěšná. Knihy pak rozdávat, půjčovat, nabízet za příspěvek na tisk…“

Značná část produkce A.M.I.M.S. jsou publikace srozumitelné i nevěřícím lidem (zvláště poublikace z ediční řady A.M.I.M.S. M).
Rádi také pošleme krabici brožurek a knih těm, kteří je budou (po dohodě se svým panem farářem) dále šířit ve farnostech.

Tituly je možno objednat pouze za příspěvek na tisk a poštovné na adrese:
A.M.I.M.S.
Řk. farní úřad
671 03 Vranov nad Dyjí 20
tel: 515 296 384
e-mail: apostolat@fatym.com
Objednávky na internetu: www.fatym.com a www.amims.net


Z naší nabídky doporučujeme

Kromě tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. se věnujeme mnoha dalším duchovním, misijním, evangelizačním a preevangelizačním aktivitám. Z nich napřílad doporučujeme:

Časopis pro novou evangelizaci Milujte se! - www.milujte.se. Jde o časopis nejen pro mladé.

Internetová televize TV-MIS.cz se čtyřmi programy - sekcemi a s rozsáhlou audiosekci - www.tv-mis.cz.

Témabox - internetový přehrávač duchovních přednášek, kázání, seminářů, audioknih a mnoha dalších duchvoně vzdělávacích audionahrávek, který najdete na http://temabox.tv-mis.cz. Nabízí i možnost stažení pro of-line poslech.

Jukebox s křesťanskou hudbou, písničkami, nahrávkami koncertů i live záznamů - http://jukebox.tv-mis.cz. Také nabízí i možnost stažení pro of-line poslech.

Společenství čistých srdcí - www.spolcs.cz.

Internetový portál www.fatym.com, kde najdete i mnoho dalších aktivit, kterým se věnujeme a také náměty, jak je možné s nimi pomoci nebo je podpořit.