Pro kněze je nesmírně velkou milostí vysluhovat svátost smíření,
poskytovat útěchu a udělovat
rozhřešení, ale to, co slyší, ho v každém
případě zavazuje k přísné mlčenlivosti –
a to i tehdy, kdyby šlo o nejtěžší zločiny...
Výjimky zde neexistují! Důvod je velmi
prostý: Kněz při svaté zpovědi zastupuje
Boha a hned v tom okamžiku, kdy penitentovi udělí v Ježíšově jménu rozhřešení, je litovaná vina v Božích očích vymazána. Již neexistuje! Zpovědní tajemství,
které se nazývá také „svátostnou pečetí“,
navíc poskytuje člověku, který se zpovídá, ochranný „prostor“, a tím i vnitřní
svobodu, aby bez přikrašlování uznal vinu a odevzdal ji Bohu.
Věrnost zpovědnímu tajemství může
být pro kněze velmi náročná, zvláště tehdy, když je vystaven tlaku ze strany státu
či vrchnosti. Mnohé zpovědníky přišlo zachování zpovědního tajemství draho – za
bezbožných systémů, jakými byl národní
socialismus či komunismus. Tento zápas
však přetrvává již staletí.
sv. Jan Nepomucký (okolo 1340 - 1393)
Určitě je každému dobře znám světec,
jehož socha stojí na mnoha mostech a jenž
je patronem zpovědního tajemství – Jan
Nepomucký. Po svém kněžském svěcení
v roce 1380 studoval církevní právo a svá
studia zakončil doktorátem. V roce 1389
pražský arcibiskup Jan z Jenštejna jmenoval uznávaného teologa a právníka za
svého generálního vikáře. Arcibiskup se
nacházel v těžké pozici, protože král Václav IV., známý svojí loveckou vášní a pijáctvím, měl velkou touhu po moci a do
vlastní pravomoci chtěl převzít i předávání církevních úřadů a jmenování biskupů.
Docházelo tedy opakovaně k bouřlivým
výměnám názorů mezi ním jako světským
představitelem moci a arcibiskupem zastupujícím církevní vrchnost.
Navíc bylo pro krále Václava trnem
v oku, že si královna za svého duchovního vůdce vybrala P. Jana Nepomuckého.
Jaká tajemství mu jen ve zpovědi vyjevuje? A tak králi, toužícímu po moci, přišel
církevně-politický spor právě vhod. Žádal Jana Nepomuckého, aby mu sdělil,
k čemu se jeho manželka ve zpovědi přiznala. Kněz se však nepodvolil. Ve svém
hněvu dal král Václav Jana Nepomuckého uvěznit a mučit. Nato dal král znetvořené tělo kněze shodit z Karlova mostu
do Vltavy a utopit ho. Ve středověku to
byl běžný způsob trestu smrti pro duchovenstvo. Zázračným způsobem však voda vyplavila mrtvé tělo na břeh a lid začal tohoto odvážného kněze uctívat jako světce. světce. Vyprávělo se, jak z nebe tento světec velmi pomáhá a jeho úcta se rychle
rozšířila i za hranice Čech.
Jelikož se daná skutečnost, že král Václav nutil Jana Nepomuckého prozradit
zpovědní tajemství, nedá historicky nesporně dokázat, někteří historici pochybují o její autentičnosti. Avšak zázrak neporušeného jazyka sv. Jana Nepomuckého
hovoří ve prospěch této skutečnosti.
V dubnu roku 1719, tedy 326 (!) let po
světcově smrti byl v přítomnosti pěti lékařů otevřen jeho hrob. Tehdy 54letý lékař Joannes Carolus Puchman vydal následující svědectví:
„Hlava byla zdánlivě navenek zcela neporušená; čelisti – horní a spodní – byly
zuby z obou stran tak silně semknuty, že
by se přes ně nedala provléct ani nejtenčí nitka. Když se vyjmula spodní čelist,
viděl jsem, že vevnitř byla zemina, která vypadla z lebky, a viděl jsem, jak spolu se zeminou vypadla substance zvláštního druhu, která byla měkká, ochablá,
kyprá a houbovitá, takže jsem jen mohl
usoudit, že je to skutečně jazyk; a to především také proto, neboť jsem u kořene
této substance zpozoroval čtyři výběžky,
které – jak jsem zjistil – nemohly být ničím jiným než čtyřmi úponovými svaly.
Vpředu byla daná substance odpovídajícím způsobem zašpičatělá, jak bývá jazyk, ve středu širší; její barva byla načervenalá, jak to bývá u jazyka.“
Neporušenost jazyka shodně potvrzují další čtyři lékaři a tři svědkové.
Tímto zázrakem Bůh potvrdil velký význam zpovědního tajemství. Mučednictví
sv. Jana Nepomuckého má jako pomník
navždy připomínat, že nesmí existovat
žádný důvod, který by mohl ospravedlnit porušení svátostné pečetě zpovědního tajemství.
Don Mateo Correa Magallanes (1866 - 1927)
Papež Jan Pavel II. blahořečil 22. listopadu 1992 dona Matea Correu Magallanese jako mučedníka zpovědního tajemství a 21. května 2000 ho prohlásil za
svatého. Don Mateo byl v roce 1927 během přetrvávajícího pronásledování církve v Mexiku uvězněn proticírkevní vládou za to, že jedné nemocné ženě udělil
svátost pomazání nemocných. Byl obviněn z toho, že patří k tzv. cristeros, katolickým mužům a ženám, kteří se bránili
proti pronásledování církve za vlády mexického prezidenta Plutarca Elíase Callese. Generál Eulogio Ortiz žádal 2. února
1927 kněze Correa, aby vyzpovídal několik uvězněných členů cristeros. Co bylo důvodem tohoto zdánlivě humánního
gesta ze strany mocnářů nepřátelsky naladěných vůči křesťanům, se mělo ukázat
již brzy. Generál Ortiz totiž požadoval od
dona Matea, aby mu prozradil, z čeho se
odsouzení zajatci zpovídali. Zpovědník
však v žádném případě nebyl ochoten
podat jakékoliv informace. Nato přiložil
generál knězi k hlavě zbraň, aby ho donutil k výpovědi, ale ani to nepomohlo.
Don Mateo zůstal věrný a nadále odmítal porušit zpovědní tajemství. Nezlomného kněze tedy 6. února 1927 za svítání přivedli do blízkosti hřbitova na okraji
města Durango, kde ho generál Ortiz výstřelem do hlavy vlastnoručně popravil.
P. Pedro Marieluz Garcés (1780 - 1825)
Peruánský řeholník P. Pedro Marieluz
Garcés byl synem majetných rodičů. Jako 16letý se rozhodl vstoupit ke kamiliánům a jako 18letý složil řeholní sliby. Až
do svého kněžského svěcení žil v klášteře v Limě, pak mu svěřili farnost Když roku 1825 vtáhli do Limy chilsko-
-argentinské jednotky s cílem osvobodit
Peru od okolní nadvlády Španělů, 41letý
P. Pedro se postavil na stranu španělského vicekrále a byl jmenován vojenským
kaplanem královské gardy. Se španělskými vojáky zažil vítězství i porážky, až po
konečnou porážku 9. prosince 1824 v bitvě u Ayacucho. Španělský vicekrál kapituloval, avšak skupina španělských vojáků pod vedením Rodila y Campilly, která
se nechtěla vzdát, se stáhla do pevnosti
Fortaleza del Real Felipe v zátoce u města Callao.
V naději na pomoc ze strany Španělska bránil generálporučík Rodil dlouhé
měsíce španělskou baštu v Jižní Americe.
Způsob jeho velení byl velice krutý, a tím
si vysloužil pověst nemilosrdného tyrana.
P. Marieluz se (jako duchovní pevnosti)
nacházel mezi obklíčenými. Jelikož vojáci velmi trpěli, šířily se nálady nepokojů
a vzpoury. Po roce okupace došlo v září
1825 v pevnosti ke spiknutí důstojníků.
Generálporučík Rodil spiknutí odhalil
a hned nato dal 13 podezřívaných důstojníků uvěznit. Ačkoliv popírali jakékoliv
spiknutí, generál nařídil jejich popravu.
Pouze P. Marieluz mohl vejít k vězňům,
aby je vyzpovídal a připravil na smrt. Potom byli zastřeleni. Protože měl generál
pochybnosti, zda odhalil všechny vzbouřence, žádal od P. Marieluze „ve jménu
krále“, aby prozradil, s čím se mu popravení ve zpovědi svěřili. Vojenský kaplan
žádost kategoricky odmítl a odvolal se přitom na zpovědní tajemství. Generál Rodil kněze obvinil, že jeho mlčení je zradou
vůči králi, vlasti a i vůči němu jako představenému, a knězi vyhrožoval. Avšak ten
rozhodně odpověděl: „Já jsem věrný králi, vlajce a svým představeným, ale nikdo
nemá právo ode mne žádat, abych zradil
Boha. V této věci nemohu poslechnout.“
Nato generál rozkázal čtyřem ozbrojeným vojákům, aby namířili své nabité
zbraně na kněze, jemu přikázal kleknout
si a řval na něho: „Ve jménu krále tě naposledy žádám: Mluv!“ Řeholník vyrovnaný a klidný odpověděl: „Ve jménu Božím – nemohu mluvit.“ Pár vteřin nato
zemřel jako mučedník zpovědního tajemství, usmrcen kulkami vojáků.
Zdroj: Světlo- Týdeník Matice Cyrilometodějské, č. 19/XXX., 15. května 2022, str. 7-8
