Sylvie uslyšela z úst kněze: "Pamatuj si, růženec nepouštěj z ruky, jinak Zlý bude bojovat do samého konce." A skutečně: žena se od svého obrácení po tři roky neustále modlila Pompejskou novénu. Díky Boží milosti překonala démonické útoky a krize finanční i zdravotní...
Sylviina doba dětství a mládí byla poznamenána alkoholismem
i násilím ze strany otce a představou Boha surového a vzdáleného. Mladá žena co nejdříve, jak jen to šlo, opustila rodný dům, odjela do velkého města a po několika letech začala žít s mužem, kterého poznala v baru.
Relativní stabilizace
Dobré vztahy, finanční podpora od
partnera a vlastní hospodaření dávaly
Sylvii pocit bezpečí. Na budoucnost se
ale ptala věštkyň. Jak se bude rozvíjet její
podnik? Pozná snad lepšího muže? Miluje
opravdu současného partnera? Sylvie byla už od nejmladších let zaujatá věštěním
a velmi často používala těchto služeb. Přiváděla k takovým praktikám také všechny
své známé. Mladá žena šla životem vlastní cestou. Moc se proto divila své matce,
že začala jezdit do Čenstochové a modlit se za obrácení svých dětí. Narůstání finanční krize obnažilo prázdnotu Sylviina
života. Podivnou shodou okolností právě
v té době začala nacházet na různých místech obrázek svaté Rity. Světice jako by jí
nedávala pokoj. Když se Sylvie dozvěděla, že je to patronka dění v beznadějných
záležitostech, obrátila se k ní v modlitbě:
„Prosím tě, svatá Rito, pomoz mi! Cítím,
že můj život je prázdný jak buben. Chtěla
bych chodit se svým mužem do kostela,
a aby náš život byl jiný, protože cítím, že
něco není v pořádku, že tak nemám žít.“
Obsah modlitby, která vyplynula z ženina srdce, byl pro ni samu překvapením.
Potom se ještě během následujících dnů
pomodlila novénu ke sv. Ritě, načež na
celou záležitost zapomněla.
Na dně beznaděje
Za měsíc od modlitby ke sv. Ritě na
Sylvii a jejího partnera „spadla bomba“ –
náhle přišli o všechny peníze. Navíc měli ještě splácet čtyři půjčky. Zoufalá a slzami zalitá žena chytila růženec a začala
se modlit. To jí přineslo uklidnění. Během dalších dní se to opakovalo. Tehdy padla na kolena a začala k Bohu křičet,
aby ji neopouštěl a zachránil ji. Během
dalších týdnů se Sylvie vytrvale modlila
růženec nebo korunku k Božímu milosrdenství. V jisté chvíli začala mít pochybnosti: někdo k ní přicházel a namlouval
jí, že je nula. Ironicky se jí ptal: „Proč se
modlíš?“ – „Copak jsi zapomněla, cos
dřív dělala?“ – apod. Potom také během
modlitby slyšela v hlavě hrozná rouhání proti Matce Boží i Pánu Bohu. Sylvie
se od té doby začala bát spánku ve vlastní posteli, protože cítila v domě přítomnost jakéhosi zla. Jen co zavřela oči, měla dojem, že někdo nad ní stojí. Strach ji
natolik ochromoval, že se bála jít spát.
V bytě cítila, že za ní někdo stojí, že se
na ni stále kdosi dívá, ale když se obrátila, nikdo tam nebyl. V noci cítila, že ji
někdo škrtí, a jednou, když otevřela oči,
na zlomek vteřiny spatřila strašnou postavu… Bála se každého dne. Myslela,
že začíná bláznit… V té době Sylvie nevěděla, co to je trápení démony, nevěřila
ani v existenci pekla. Rozmýšlela, komu
má říci o svých problémech. Byla přesvědčená, že v nemocnici, kde pracovala jako ošetřovatelka, by ji považovali za
šílenou a nenechali by ji tam pracovat.
Jednoho dne však na oddělení přijali řeholní sestru..
Setkání s exorcistou
Sylvie s důvěrou řekla o svých problémech nově poznané řeholnici a poprosila ji o pomoc. Tehdy ji sestra seznámila
s exorcistou. Při prvním setkání položil
kněz Sylvii čtyři otázky: Zda má církevní
sňatek, zda chodila každý měsíc ke zpovědi, zda se každý den modlila růženec
a četla Písmo svaté? Na všechny otázky
dostal zápornou odpověď. To znamenalo, že ona se celý život neposilovala Boží milostí a zůstávala vůči působení zlého ducha bezbranná. Kněz jí objasnil,
že v první řadě musí uzavřením svátostného manželského sňatku pozvat Krista do svého svazku a skončit s životem
v těžkém hříchu. Nakonec se kněz nad ní pomodlil a prosil Boha, aby ji obmyl
Krví Kristovou a chránil od zla. Po skončení setkání s exorcistou Sylvie a její známá řeholní sestra čekaly na zastávce na
autobus. Náhle k nim přistoupil neznámý pohublý a zamračeně vyhlížející muž.
Stoupl si před Sylvii, pohlédl na ni a do
tváře jí zasyčel prokletí se slovy: „Sylvie,
já ti ukážu, ty si mě budeš pamatovat!“
Ta slova zřetelně slyšely obě vyděšené ženy. Vzpomínka na tuto scénu ještě dlouho Sylvii mučila. Proto tím horlivěji setrvávala v modlitbě.
Duchovní milníky
Řeholní sestra dala Sylvii na čtení časopis „Miłujcie się!“, kde byl článek o Pompejské novéně. Po přečtení žena pocítila
silné nutkání, aby se pustila do této modlitby. První byla na úmysl muže, s nímž
žila, a na úmysl vyřešení jejich problémů,
další za duše v očistci, následující za ztraceného bratra a pozdější na úmysly různých potřebných osob. Pompejská novéna se stala každodenní záležitostí Sylvie
na celé tři roky. Když se modlila, po celou dobu v myšlenkách slyšela rouhání,
ale ta se časem stávala stále slabší. Tento duchovní boj vyčerpával Sylvii stejně
jako těžká fyzická práce.
V průběhu prvního roku modliteb
novény vykonala Sylvie generální zpověď, uzavřela také svátost manželství.
Její požehnané plody se brzy ukázaly.
Po jisté době se milost obrácení dotkla
Sylviina muže. Manželé se od té doby
začali společně modlit. Žena věděla, že
této praxi předcházela opravdová vnitřní proměna, protože jinak by nikdo jejího muže do ničeho nepřinutil, zvláště
ne do náboženských praktik. Manželé
se od té doby společně účastnili Eucharistie, přijímali Tělo Kristovo, pravidelně chodili ke zpovědi. Podnikli rovněž
pouť k Matce Boží Lícheňské na poděkování za milost obrácení. Po návratu
domů se Sylvii zdálo, že z úst vyplivovala dlouhé jehly. Ráno se od manžela
dozvěděla, že se mu zdálo, jak z něj vylétá hnůj. Tehdy kněz Sylvii varoval, aby
pro taková znamení s mužem neztráceli
bdělost, aby neustávali v modlitbě, zvláště v modlitbě růžence, protože zlý duch
ještě bude zkoušet je svést.
Sylvie v Čenstochové slíbila Matce Boží, že vykoná pobožnost devíti prvních sobot za obrácení hříšníků. Toto další otevření se milosti Boží vyvolalo nový útok
zlého ducha vůči ní. Žena pochopila, že
její záchrana je pouze v pevné důvěře
Bohu. Obrátila se ke Stvořiteli se slovy:
„Pane Bože, padá mi to všechno na hlavu. Udělejme to tak, že já se budu celý
rok modlit za obrácení lidí, a ty mi dáš
to, co chceš ty, a ne to, co já chci. Bože,
jen mě drž za ruku.“
Další zkoušky víry
Sylvie podle svého slibu setrvávala v modlitbě. Náhle na ni přišla další
zkouška – dozvěděla se, že má cystu na
vaječníku. Rozmýšlela, zda nemá změnit
úmysl a prosit za svoje zdraví, rozhodla
se však nadále prosit za druhé. Za rok,
v poslední den novény na úmysl za obrácení hříšníků, když měla Sylvie službu
v nemocnici, zaťukal na dveře pacient
a daroval jí Písmo svaté. Jedna z žen, co
pracovaly v kuchyni, Sylvii poradila, aby
otevřela Bibli a podívala se, které slovo
jí posílá Bůh. Sylvie se pomodlila: „Bože, co bys mi chtěl říci?“ Potom otevřela knihu a její zrak padl na úryvek: „Vytrvalost v modlitbě“, a na slova „Což je
mezi vámi otec, který by dal svému synu
hada, když ho prosí o rybu?“ (Lk 11,11)
Vytrvalá modlitba, zpověď a Eucharistie
přinášely v Sylviině životě viditelné plody, otevíraly jí oči pro duchovní záležitosti, posilovaly ji duchovně a dávaly jí
sílu k překonávání dalších těžkostí. Zlý
duch ale neprohrával. Sylvie měla rok problém přistupovat ke svatému přijímání,
protože se jí dělalo mdlo. V jistou chvíli satan začal ženě podsouvat myšlenky
na sebevraždu. To byl jeho poslední tak
silný útok. Rovněž tehdy nezůstal Bůh
lhostejný; poslal jí do cesty člověka, která ji duchovně podepřel. Za nějaký čas
navzdory problémům, které musela zvládat, obdržela vnitřní radost a pokoj srdce. Modlila se slovy: „Bože, velebím tě.
Není důležité, co jsem ztratila, důležité
je, že jsem našla tebe. Byla jsem slepá.
Bože, jak ti děkuji, že jsi na mě počkal!“
Boží požehnání
Po této modlitbě chvály se mnoho těžkostí v jejím životě vyřešilo. Zázračným
plodem vytrvalé modlitby byla rovněž
skutečnost, že Sylvie odpustila svému
otci a začala se za něho modlit společně
s matkou a manželem. Zpočátku se otec
začal chovat ještě hůř než dříve. Sylviina matka tedy jela do Łagiewnik a modlila se na úmysl obrácení svého muže na
přímluvu sv. Faustyny. Dva týdny po pouti se muž vydal do kostela a od té doby
začal přistupovat ke svátostem. Tehdy se
úplně změnil: přestal pít alkohol a kouřit, začal se k manželce chovat pěkně
a s úctou. Teprve tehdy, když už měla po
čtyřicítce, Sylvie poprvé v životě uslyšela od svého otce, že ji má rád, že na ni
myslí, že se za ni modlí.
Dalším obráceným členem Sylviiny
rodiny byla její sestra. Žila bez sňatku
s velmi bohatým rozvedeným mužem
a sama vydělávala nemalé peníze. Napomínání její sestry se dosud míjelo účinkem. Matka se tedy začala za tuto svou
dceru modlit Pompejskou novénu. Jedné noci dostala Sylviina sestra vnuknutí, že má ukončit svazek, ve kterém žije. Tehdy se začala modlit Pompejskou
novénu. V průběhu modlitby pochopila, že nežije tak, jak má. Šla ke zpovědi.
Kněz jí řekl, že žije ve smrtelném hříchu, jehož důsledkem je ve věčném životě peklo. Tehdy Sylviina sestra došla
k rozhodnutí pro ni velice bolestnému
a ukončila svazek, ve kterém žila tři roky. Když opouštěla svého druha, řekla
mu: „Poslyš, já tě miluji, ale někoho miluji víc – Boha. Pochop, že my jdeme ruku v ruce ke zkáze.“
Po obrácení se obě sestry začaly navzájem povzbuzovat a podporovat v modlitbě. Konaly další pobožnosti prvních
sobot a prvních pátků v měsíci na úmysl
obrácení hříšníků a za duše trpící v očistci. Toužily dát zadostiučinění Pánu Bohu a Matce Boží za své dosavadní hříchy.
Že má Sylvie v sestře oporu, se ukázalo
také ve chvíli, kdy se octla ve zdravotní
i duchovní krizi. Její sestře přišlo tehdy
na mysl: „Tak jí ukaž můj kříž.“ Obě věděly, odkud pochází to vnuknutí. A skutečně, potom přišly ještě dvě další závažné zdravotní krize, které byly pro Sylvii
opravdovým křížem. Jen co byla jedna nemoc vyléčena, objevila se další. Sylvie po celou tu dobu nerezignovala na
modlitbu, od Boha se neodvracela. Při
posledních zdravotních potížích – zánět
žaludeční sliznice – žena obdržela slovo z Písma svatého: „Nevyléčitelné je tvé
poranění, bolestná je tvá rána. Nikdo nevede tvou při, tvá otevřená rána se nehojí, nezaceluje. (…) Proč křičíš pro svou
těžkou ránu, že je tvá bolest nevyléčitelná? Způsobil jsem ti to pro množství
tvých nepravostí, pro tvé nesčíslné hříchy. (…) Zahojím a vyléčím tvé rány, je
výrok Hospodinův.“ (Jer 30,12–13.15.17)
Po nějakém čase nemoc náhle ustoupila.
Sylvie děkovala Bohu nejenom za získané zdraví, ale i za milost nemoci. Začala si totiž vážit každé drobné věci v životě. Pochopila, že každé, i to sebemenší
dobro je Božím darem. Porozuměla, že
nezávisle na všem je zapotřebí neomezeně důvěřovat Bohu a do něho vkládat
veškerou naději.
Odvážný svědek
Zažití Boží lásky dalo Sylvii schopnost odvážně s jinými lidmi mluvit o Bohu. Dnes už nemůže skrývat radosti víry.
Vydává svědectví mezi lékaři, zdravotními sestrami, uklízečkami. Nemyslí na to,
co si kdo o ní může myslet. Evangelizuje
také mezi pacienty. V rezignujících vzbuzuje naději. Přesvědčuje, že kromě lékařské léčby je nezbytná modlitba. Tělesné
zdraví není všechno – potřebné je uzdravení ducha, navázání vztahu s Pánem
Bohem. Nevěřící pacienty Sylvie ujišťuje: „Já v Boha věřím víc než v to, že tady stojím.“ Ona totiž ve svém životě neustále vnímá důkazy a znamení Božího
působení. Bůh k ní hovoří skrze události nebo prostřednictvím jiných lidí. Jako
třeba tehdy, když se Sylvie rozhodla darovat se Ježíšovi skrze Neposkvrněné Srdce
Mariino podle sv. Ludvíka Marie Grigniona de Montfort. Poslední den rekolekcí trvajících 33 dní žena obdržela e-mail,
který jí kamarádka právě v tu chvíli nevědomky odeslala. Ve zprávě stálo: „Odevzdávám tě do rukou své Matky. Ona tě
velice miluje a chrání tě. Neboj se dělat
pokroky ve víře, ještě je toho před tebou
hodně k odhalení.“
Zdroj: Světlo- Týdeník Matice Cyrilometodějské, č. 18/XXX. ročník, 8. května 2022, str. 6-7
