Myšlenka, že všichni jsme po smrti předurčeni do nebe nebo do pekla, je dost znepokojující. Všichni křesťané se však shodují v tom, že naše duše skončí na jednom z těchto dvou míst.
Víme, že předurčení je skutečná věc, protože nám to říká svatý Pavel:
Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni.
Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy."
Katolický pohled na spásu
Předurčení je téma, které může vyvolat zmatek a dokonce vést k nesprávným závěrům. Někteří lidé si mohou myslet: „
Přijal jsem Ježíše za svého Pána a Spasitele, takže jsem spasen bez ohledu na to, co udělám.“ Jiní se mohou trápit myšlenkou: „
Jsem odsouzený.“ Pravda je však mnohem složitější a vyžaduje hlubší pochopení učení Církve.
Protestantské a katolické učení
Protestantská teologie učí, že po smrti jsme všichni předurčeni buď do nebe, nebo do pekla. Podle této představy si
Bůh vybírá ty, které chce spasit, zatímco ostatní odsuzuje k věčnému zatracení. Takové učení však vede k myšlence, že člověk nemá skutečnou svobodnou vůli, protože Bůh už všechno předem určil.
Katolické učení také uznává předurčení, ale s významnými rozdíly. Bůh je vševědoucí a zná osud každého z nás, ale nikdy nikoho nepředurčuje k tomu, aby byl zatracen. Jak uvádí
Katechismus Katolické církve (1037):
„
Bůh nikoho nepředurčuje, aby šel do pekla; k tomu je třeba dobrovolné odvrácení se od Boha (smrtelný hřích) a setrvání v něm až do konce.“
Zásadním rozdílem mezi protestantským a katolickým chápáním je
pohled na svobodnou vůli. Katolíci věří, že každý člověk má svobodnou vůli a může se rozhodnout pro dobro nebo zlo. Boží milosti jsou dostupné každému a každý má možnost svobodně odpovídat na Boží volání.
Podle protestantské definice svobodné vůle si člověk může svobodně zvolit ctnost nebo hřích, ale (a to je opravdu VELKÉ ale) naše volby určuje Bůh. Bůh některým z nás dává spásnou milost a jiným ji odpírá. Je to tedy Bůh, kdo ve skutečnosti určuje, kdo bude ctnostný nebo hříšný. Proto je to Bůh, kdo určuje, kdo půjde do nebe a kdo do pekla
Aktuální milost
Katolické učení říká, že milost je Boží dar, který posiluje a zdokonaluje naši duši. Konkrétně „
Katechismus katolické církve“ (1996) říká:
„
Naše ospravedlnění pochází z Boží milosti. Milost je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpověděli na jeho nabídku stát se Božími dětmi, adoptivními syny účastnými božské přirozenosti a věčného života.>
Katolíci by navíc měli vědět, že existují dva druhy milosti - milost skutečná a milost posvěcující.
Skutečné milosti jsou dary, které nám všem Bůh dává zdarma. Jak říká tento traktát z Catholic Answers, skutečná (pomáhající - pozn.) milost „
je nadpřirozený impuls nebo povzbuzení. Je pomíjivá. Nežije v duši, ale působí na duši takříkajíc zvenčí. Je to nadpřirozené nakopnutí. Rozhýbe vůli a intelekt, abychom mohli vyhledávat a udržovat posvěcující milost.“
Posvěcující milost
Posvěcující milost je milost, kterou přijímáme při křtu. Posvěcující milost dostáváme také pokaždé, když jdeme ke zpovědi a když přijímáme ostatní svátosti. Je to „stálá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje duši...“. (
KKC 2000 -
Milost posvěcující je stálý dar, trvalá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje samu duši, aby ji učinila schopnou žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Rozlišujeme: milost habituální (stav milosti), která je trvalou dispozicí k tomu, aby člověk žila a jednal podle Božího nabádání, a aktuální (pomáhající) milosti, kterými jsou míněny projevy Boží pomoci jak na počátku obrácení, tak během díla posvěcení.).
Posvěcující milost však můžeme přijímat také prostřednictvím svých činů. Modlitba, vyhýbání se hříšnému chování, skutky lásky, život podle přikázání a blahoslavenství atd. nás otevírají k přijímání posvěcující milosti. Když jsem jako chlapec navštěvoval církevní základní školu, dobré františkánské sestry říkaly, že tyto skutky a další dobré skutky nám přinášejí milosti.
Dva snadné způsoby, jak tyto dva druhy milostí rozlišit:
* skutečná (pomáhající) milost nás předurčuje k milosti posvěcující;
*posvěcující milost nás činí svatými a Bohu milými - očišťuje a zdokonaluje duši.
Potřebujeme tedy posvěcující milost. Bez ní není naše duše očištěna ani zdokonalena. A Boží posvěcující milost ztrácíme, když se dopustíme smrtelného hříchu. Naštěstí se naše duše znovu očistí, když jdeme ke zpovědi. A bez čisté a dokonalé duše nejsme plně ospravedlněni, takže nemůžeme vstoupit do nebe.
Ospravedlnění
Protože je však Bůh milosrdný, dává těm, kdo umírají v jeho „
milosti a přátelství“ (
KKC 1023), ale s ne zcela dokonalou duší, takříkajíc poslední šanci očistit a zdokonalit svou duši
v očistci.
Protestanti by samozřejmě řekli, že je to nesmysl. Řekli by, že očistec je výmysl, který učí Katolická církev. A dokonce by trvali na tom, že očistec není v Bibli zmíněn.
Protestanti také tvrdí, že očistec není potřeba. Je to proto, že Ježíšova smrt vykoupila všechny naše hříchy (Solus Christus) minulé, současné i budoucí. (To je také důvod, proč neuznávají svátost smíření).
Protestanti zkrátka a dobře věří, že Ježíšovo ukřižování vyneslo těm, které Bůh vyvolil, veškerou milost, kterou potřebují ke vstupu do nebe. Jeho milost „přikrývá“ jejich hříšné duše, což jim umožňuje (ospravedlňuje je) jít do nebe. Jenže ospravedlnění a posvěcení jdou ruku v ruce.
Ospravedlněni jsme pouze tehdy, když jsme posvěceni.
Katolíci věří, že Kristova smrt nám otevřela bránu do nebe. Stále si však musíme zasloužit milosti, které očišťují a zbavují naši duši hříchu, abychom se mohli dostat do nebe. Abychom byli ospravedlněni, musíme se zde na zemi stát svatými (posvěcenými). Potřebujeme vstoupit do správného vztahu s Bohem.
Martin Luther s tím však nesouhlasil. Tvrdil, že kvůli prvotnímu hříchu se celé lidstvo stalo „
zcela zkaženým“ a duchovně mrtvým. A co hůř, po celý život nemůžeme udělat nic pro to, abychom si zasloužili milosti. Bůh však díky svému milosrdenství „
připisuje spravedlnost“ těm, které si vyvolil.
Chybějící spravedlnost
Všimněte si, že „
připočítává spravedlnost“ je způsob, jakým to Luther řekl. Nikdo však nebyl schopen přesně definovat, co „
přičítání spravedlnost“ znamená. A pro ty, kteří věří v
Sola Scriptura, není v Bibli nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo učení o „
přičítání spravedlnosti“.
Podle protestantské teologie jsou tedy Boží vyvolení spaseni pouze vírou (Sola Fide). Jejich spasení se uskutečňuje pouze skrze Krista (Solus Christus). A od Božího hněvu jsou zachráněni pouze jeho milostí (Sola Gratia). Boží vyvolení jdou přímo do nebe, protože jejich duše jsou přikryty „
pláštěm ospravedlňujících Kristových zásluh“, který je zachrání před Otcovým spravedlivým odsouzením. A „
nevyvolení“ jdou rovnou do pekla.
Tato teologie má však několik problémů. Jeden velký problém spočívá v tom, že
Zjevení 21:27 jasně říká, že „nic nečistého“ se nedostane do nebe. Jak tedy mohou být nečisté duše jednoduše zakryty? Naše duše jsou buď ryzí a čisté, nebo jsou poskvrněné a nečisté. A pokud jsou nečisté, nemohou vstoupit do nebe.
Bůh by se jistě mohl rozhodnout, že zakryje nečisté duše, pokud by se tak rozhodl. To by však byl protimluv, a i když Bůh může cokoli, nemůže si odporovat.
Bůh by samozřejmě mohl jednoduše očistit naše duše a učinit je čistými skrze své milosrdenství. Ale jak by to odpovídalo dokonalé spravedlnosti? A proč by Bůh, který je dokonalou láskou, někoho předurčil do pekla nebo někomu vůbec odepíral posvěcující milost?
Katolická nauka dává větší smysl
V konečném důsledku není protestantské myšlení „
jednou spasen navždy spasen“ ve skutečnosti racionální. A přestože Bůh ví, kde skončíme, nikoho nepředurčuje ani do nebe, ani do pekla.
Předurčení je skutečné, ale
pouhé přijetí Ježíše Krista jako Pána a Spasitele a jeho pozvání do svého srdce vás do nebe nedostane. Jak říká svatý Pavel v listu Filipanům 2,12, „pracujte na svém spasení s bázní a chvěním“.
Ježíšova smrt otevřela brány nebe pro všechny, ale to neznamená, že se tam dostane každý. Vyžaduje to práci a úsilí.
Zdroj (celý článek)
https://catholicstand.com/predestination-and-how-sanctifying-grace-justifies-us/
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
zkrácený článek z 2. 9. 2024 naleznete
zde.
