Nabízíme pokračování textu o posledním českém králi...
Po mírovém návrhu z 12. prosince 1916, který ztroskotal na odmítavém postoji ze strany německé říše, se na jaře roku 1917 Karel opakovaně neúspěšně pokusil vyjádřit konkrétní mírové cíle- zkoušel to například přes svého švagra Sixta Ferdinanda Boubon-Parmského. Po bitvě u Soči, které se císař Karel v roce 1917 zúčastnil, ho viděli, jak stojí se slzami v očích nad mrtvými a říká: "Z toho se před Bohem nemůže nikdo zodpovědět. Udělám s tím konec, a to co nejdřív." Spolu s náčelníkem generálního štábu von Arzem zaujal při bitvě post na dělostřelecké pozorovatelně. Něco podobného by žádný z tehdejších monarchů neudělal. Za necelé dva roky svého panování se Karel zúčastnil většiny bitev na frontě. Cítil se jako voják a nebál se. Nejvyšší hofmistr Zdeno Lobkowicz o něm řekl: Jeho Veličenstvo nikdy nejevilo sebemenší obavy o svůj život." Jeho manželka Zita také navštívila sočskou frontu. Vzpomíná: "Pamatuji na návštěvu fronty v Krasu těsně po bitvě. Mrtví a krysy- a strašlivý, nepopsatelný zápach. Kam jsem se podívala, byla znetvořená těla mrtvých padlých vojáků. (...) Prostě jsme museli uzavřít mír. Bylo to tak těžké pochopit?" V souladu se svou politikou si Karel vybíral za své ministry muže, kteří se nikdy nevyslovili pro válku. Francouzský humanista Anatole France napsal: "Císař Karel byl jediný muž v čelné pozici, který vyšel z války čestně. Ovšem byl to světec a nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a proto jím svět pohrdl. Nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna."
Katolík s úctou k ostatním
Byl oddaným katolíkem s velkou úctou ke kněžím, ale také projevoval toleranci k jiným náboženstvím. Jednou se někdo zmínil pohrdlivě o Židech v armádě. Karel se rozhněval a ostře se Židů, zvláště jejich spolehlivosti v armádě, zastal. Dokázal spolupracovat a nebál se ke spolupráci přizvat i jinověrce. V nejvyšších kruzích byli zastoupeni příslušníci různých náboženství: István Tisza, uherský ministerský předseda, byl kalvínista, generál Arz von Straussenberg luterán a uherský ministr Vilmós Vázsonyi byl Žid.
Trpěl s trpícími
Karel si byl vědom bídy a hladu za války a neváhal svůj životní styl přizpůsobit těmto okolnostem. On a jeho rodina se živili jen z válečných přídělů. Bílý chléb, určený pro vrchní velení v Badenu, dal poslat nemocným do špitálu a sám jedl před očima udivených vojáků černý chléb. Dal zřizovat polní kuchyně, poskytl dvorní spřežení k dispozici pro transport uhlí do Vídně. Mnohým pomohl. Mnozí lidé nezapomněli na setkání s ním po celý život. Často byl velkodušnější, než si vůbec mohl dovolit. Za svůj laskavý postoj k prostým lidem byl často kritizován.
Byl si vědom, že musí dávat dobrý příklad
V roce 1917 prohlásil: "Záleží přece na tom, abychom pomáhali, pokud můžeme pomáhat. Jako císař musím jít dobrým příkladem. Kdyby jen každý plnil své křesťanské povinnosti, nebylo by ve světě tolik nenávisti a bídy..."
Jednou se setkal při návštěvě fronty s vojákem, který nemohl chodit, ale byl lékařem uznán schopným. Nechal si ukázat jeho nohy, a když viděl četné puchýře, prohlásil, že nikdo by s takovýma nohama nedokázal chodit, a rozkázal vojáka uvolnit z vojenských povinností.
Kráva zůstane doma
Všichni, kdo s ním přisli do kontaktu, byli uchváceni jeho srdečností a opravdovým zájmem. Jednal stejně s prostými lidmi i s těmi z nejvyšších společenských vrstev. Při návštěvě Tyrolska Karel viděl, jak se k němu blíží jakýsi venkovan. Na kabátě měl dvě vyznamenání dokazující, že bojoval v roce 1878 v Bosně. Stěžoval si, že dostal příkaz odvést armádě jednu krávu, ale že vlastní jen dvě a nutně je potřebuje k uživení své početné rodiny. Karel mu poklepal na rameno: "Otče, vy už jste svou povinnost splnil. Klidně se vraťte domů, kráva zůstane ve chlévě." Jindy se v Tyrolsku v čase oběda zastavil Karlův konvoj na polní cestě. V tu chvíli se objevil bosenský rotmistr v plné polní, šel po cestě pěšky. Pozdravil a chtěl pokračovat v cestě. Karel na něho zavolal a vyptával se ho, odkud jde a kam. Císař si všiml, že má vyznamenání, a blahopřál mu. Pak se ho zeptal, jestli už jedl, a nabídl mu svou vlastní porci. "Děkuji, pane, generále," odpověděl poddůstojník, zasalutoval a odcházel. Karel ale požádal šoféra, aby mu donesl láhev vína. Bosňan poděkoval, ale zdvořile odmítl s tím, že je muslim. Řidič naléhal a žádal ho, aby si láhev vzal, aspoň na památku . "Tak dobrá, ale řek mi, kamaráde, kdo je ten generál?" Řidič odpověděl: "To je náš císař." Voják byl překvapen: "Náš císař!" Dvěma skoky se chlapík ocitl znovu před Karlem, zkřížil ruce na psou a ve své mateřštině pronesl dlouho větu, kterou doprovázející Conrad von Hötzendorf přeložil. Byla to modlitba, ve které rotmistr prosil Alláha, aby císaři dopřál dlouhý život.
Lidský přístup
Karel se velmi rád smála měl mimořádný smysl pro humor, na každé věci viděl i její komický aspekt. Rád a hodně povyšoval a vyznamenával, protože měl takovou povahu, že s radostí dával a odměňoval, a nerad vytýkal a trestal. Strnulost dvorní etikety nahradila až neformálnost, alespoň tam, kde to bylo možné. Při audienci nemuseli hosté chodit ve fraku, podával jim ruku, nechal je posadit se a mohli v rozhovoru používat svou mateřštinu. Za jeho vlády bylo zřízeno ministerstvo pro národní zdraví a sociální zabezpečení, vznikly první zákony na ochranu nájemníků a v mnohém dalším se snažil vládnout ve prospěch lidí.
Měl řešení, ale nechtěli je slyšet
Měl promyšleno, jak dále vést Rakousko-Uhersko. Jeho řešení by bylo velmi praktické pro budoucnost a možná by předešlo mnoha budoucím problémům. Monarchii chtěl dát spolkový charakter. Chtěl přeměnit svou říši ve volná svazek středoevropských národů. Navrhoval, aby se vyšlo vstříc českým autonomistům. Například jako projev dobré vůle vyhlásil 2. července 1917 rozsáhlou amnestii, při které propustil i české politiky, mnohé odsouzené k smrti. Se svými snahami však přicházel v době, která už šla za jiným řešením, a tak stále narážel na neporozumění vojenských i politických kruhů. Pro své návrhy zakusil společně se svou manželkou Zitou mnoho pomluv.
Nešlo u o vlastní moc
Nikdy mu nešlo o udržení vlastního postavení a moci, ale jen o dobro národů, které mu Bůh svěřil. Když se v říjnu 1918 dozvěděl, že Vídni má cestou do Švýcarska projíždět jene z předáků českého nacionalistického hnutí Václav Klofáč, vyslovil přání s ním mluvit. Při setkání mu kondoloval k úmrtí syna a hlavně mu klad na srdce, aby usiloval o to, aby se zabránilo krveprolití. Se zástupcem národa, který se chystal odtrhnout, mluvil jen o tom, jak by se to mohlo stát bez bolesti pro národ...
Je to těžké, ale je za co Pánu děkovat...
Karel se pod vlivem událostí koncem roku 1918 nejdříve vzdal účasti na řízení vládních záležitostí. Poté se musel odstěhovat z Vídně do Eckartsau, kde jeho rodina zpočátku hodně strádala. Přesto 31. prosince 1918 dal zpívat Te Deum jako poděkování jako poděkování za všechno, co rok 1918 přinesl. Na návrh, aby od toho upustil, odpověděl, že v tomto roce obdržel mnoho milostí, za které musí poděkovat. A všem, kteří se udiveně ptali, o jaké milosti se jedná, Karel odpověděl: " Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděčni za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena."
Vypovězení z vlastní země
Karel musel opustit i svou vlast, kde byl jeho život i život jeho rodiny v nebezpečí- 23. března 1919 odjela císařská rodina do Švýcarska a 3. dubna byl zveřejněn rakouskou vládou Zákon o vypovězení ze země a převzetí majetku domu Habsbursko-Lotrinského.
Na svou zem však nezanevřel. V roce 1920 se Karel s manželkou Zitou obrátili na španělského krále Alfonse III a papeže Benedikta XV., aby zakročili ve prospěch rakouských vojáků, kteří zůstali v zajetí na Sibiři, a Vídeň neměla prostředky na zaplacení jejich návratu. Papež si po jejich žádosti vzal na starost náklady na repatriaci zajatců až po Vladivostok. Požádal o pomoc i švýcarský a americký Červený kříž. Takto, rok po zhroucení monarchie, několik stovek nešťastníků vděčilo za svou záchranu císařskému páru.
Ze Švýcarska se Karel, povzbuzován mnoha politiky, vojáky, prostými občany a také papežem Benediktem XV., pokusil vrátit do Maďarska, aby zde obnovil monarchii. Když však viděl nebezpečí krveprolití, raději ustoupil a nešel do střetu. Odešel do exilu na ostrov Madeira, kam s manželkou připlul 19. listopadu 1921
Důvěra a vděčnost v nepříznivých situacích
Těm, kteří v těžkých hodinách stáli na jeho straně, řekl: "I když to ztroskotalo, musíme děkovat Bohu, protože jeho cesty nejsou naše cesty." Ačkoliv byl císař Karel přinucen odejít do exilu a na Madeiře pak musel kvůli finanční tísni přestěhovat svou rodinu do přelidněné vily na kopci nedaleko města Funchalu, udržel si pozitivní postoj k životu a veselou povahu. Říkal: "Daří se nám enzaslouženě dobře." Ani v těchto stísněných podmínkách neztrácel odhodlání: "jsem Bohu vděčný za všechno, co na mě sesílá." Podle Kristova příkladu ochotně přijal vlastní kříž za své národy. Obětoval své utrpení Ježíši ukřižovanému: své vyhnanství, obavy o blaho své vlasti a národů, starost o svou rodinu, které chyběly potraviny, lékařské potřeby, a která žila ve vlhkém, studeném nedostatečně zařízeném domě.
Závěr korunuje celý život
Při pobytu na Madeiře začal vnímat, že Bůh chce po něm oběť nejvyšší- oběť života za své národy. Jednou se o tom zmínil své manželce Zitě a prohlásil: "A já to udělám!" Zanedlouho se nachladil, když se vypravil do Funchalu pro dárky k synovým narozeninám. Musel ulehnout se zápalem plic. Několik dní před smrtí se Zitě svěřil. "Chci ti teď jasně říci, jak to se mnou je: vždy jsem se snažil rozpoznat Boží vůli a jednat v plném souladu s ní."
Pod polštářem měl od počátku nemoci obrázek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, v ruce držel kříž. Zemřel 1. dubna 1922, posílen Tělem Kristovým, před vystavenou Nejsvětější svátostí, se slovem: Ježíši!" na rtech. nebylo mu ještě ani 35 let. Na jeho pohřeb přišlo 30 000 lidí. Je pohřben v poutním kostele Nossa Senhora do Monte na Madeiře. Jeho srdce bylo podle staré habsburské tradice vyňato a je uloženo v urně Loretánské kapli v klášteře Muri ve švýcarském kantonu Aargau.
Anglický spisovatel Herbert Vivian napsal: "Karel byl velký vůdce, posel míru, jenž chtěl zachránit svět od roků války. Státník, jenž dával naději na záchranu svého lidu navzdory komplikovaným problémům v říši. Král, jenž svůj lid miloval nade vše, statečný muž, ušlechtilá duše, vznešený člověk, svatý, z jehož hrobu vychází požehnání."
Kaple bl. Karla I. Rakouského s jeho relikvií se nachází také v poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie v blízkosti Palladia země české ve Staré Boleslavi.
Zdroj: Světlo, Týdeník Matice Cyrilometodějské, 147. číslo/XXX. ročník, 10. dubna 2022, strl 10-12
