V listopadu 1916 se Karel Habsbursko-Lotrinský stal posledním panovníkem Rakouska-Uherska, a tím i posledním českým králem...
Nečekané proroctví Svatého otce
Před svatbou s Karlem Habsbursko-Lotrinským v roce 1911 jela jeho snoubenka Zita do Říma. Chtěla si vyprosit na soukromé audienci u papeže Pia X. požehnání pro nastávající manželství. Při audienci Svatý otec nečekaně prohlásil- i když se ho Zita snažila opravit- že uzavře sňatek s příštím rakouským císařem, který bude Boží odměnou za to, co Rakousko vykonalo pro církev, a stane se pro zemi zdrojem požehnání- toto požehnání se však úplně projeví až po jeho smrti. Ve chvíli, kdy tato prorocká slova Pius X. pronesl, však nic nenasvědčovalo tomu, že by se Karel mohl stát císařem! Nebyl totiž přímým následníkem trůnu.
Boží plány byly jiné než lidské odhady
Ano, podle všech lidských předpokladů se nepočítalo s tím, že by Karel Habsbursko-Lotrinský někdy nastoupil na panovnický trůn. Jenomže 28. června 1914 po atentátu v Sarajevu přišla nečekaná smrt následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. Když pak 21. listopadu 1916 umírá císař František Josef I., stává se Karel posledním panovníkem Rakousko-Uherska, a tím i českým králem.
Panovník, který měl rád českou zemi
Právem můžeme být hrdi na to, že naše země měla takového vládce. Nejenže mluvil dobře česky, ale českou zemi znal, měl ji rád a strávil zde několik let svého poměrně krátkého života. Rád pobýval v Praze, v Brandýse nad Labem, ve Staré Boleslavi...Dokonce jeden čas uvažoval o možnosti azylu v Brandýse nad Labem poté, co bude muset ustoupit z císařské pozice, a v roce 1917 ze svých soukromých prostředků koupil místní zámek.
Jan Pavel II. a jeho vztah k blahoslavenému Karlovi
Když se o řadu let později jiný papež, tentokrát Jan Pavel II., setkal s bývalou císařovnou Zitou, vdovou po císaři Karlovi, řekl jí: "Jsem šťasten, že mohu pozdravit panovnici svého otce." (1) Právě tento papež s radostí blahořečil Karla Rakouského na konci svého pontifikátu, 3. října 2004. Měl k němu dokonce i určitý osobní vztah- dostal po něm své křesní jméno. Otec budoucího papeže dal prý svému synu Karlu Wojtylovi jméno i na památku tohoto císaře, od kterého jako důstojník 56. pěšího pluku c. a k. armády získal za statečnost medaili s panovníkovým portrétem.
Těžký porod
Kdo tedy byl Karel- náš poslední český král-a jaký byl jeho osud? Narodil se 17. srpna 1887 na dolnorakouském zámku Persenbeug (na Dunaji, mezi Lincem a Vídní) rodičům arcivévodovi Ottovi Habsburskému, synovci císaře Františka Josefa I., a Marii Josefě Saské, dceři pozdějšího saského krále. Porod byl velmi těžký. Bylo třeba hledat i nadpřirozenou posilu, a tak byla do místnosti rodičky přinesena Nejsvětější svátost. Dítě bylo pokřtěno 19. srpna biskupem ze St. Pölten a dostalo sedm jmen: Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Maria.
Dělali vše pro záchranu obou životů
Zdravotní stav maminky Marie však byl velmi vážný, a tak tři dny po porodu přijala svátost nemocných. Její manžel Otto se vydal na prosebnou pouť do nedalekého poutního místa Maria-Taferl a její otec přicestoval z Drážďan v domnění, že jeho dcera umírá. Díky všestranné péči a mnoha modlitbám vše nakonec dopadlo dobře a matka i novorozený syn se uzdravili. Rodina pobývala tam, kde otec Otto sloužil u různých posádek- v Brně, Praze, Šoproni. Pokud ho rodina nedoprovázela, žila matka střídavě na zámku Persenbeug či ve vile Wartholz v Reicheinau.
Výchova v katolickém duchu
Výchova malého Karla vedla zejména maminka Marie Josefa. Byla zbožná, hodná, pokorná a trpělivá. Chlapce vychovávala vědomě v katolické víře. Každý den jej brala s sebou na mši svatou. Do pěti let jí pomáhala chůva. Náboženskou výchovu později převzal P. Geggerle a biskup Marschall. Ten byl velkým zastáncem sociálního učení církve a vštěpoval ho Karlovi. Byl veden k lásce k bližním a k dobročinnosti. Staral se například o malou zeleninovou zahrádku a její výtěžek pak mohl věnovat chudým ve svém okolí. Rád často obdarovával potřebné vlastními věcmi. A tak se v tomto ovzduší víry a přejícnosti, aniž by to kdo tušil, vhodně utvářelo srdce budoucího panovníka.
České období
V září 1905 započal jeho vojenský výcvik u 7.dragounského pluku v Chudeřicích (dnes součást Bíliny) v severních Čechách. Dne 12. listopadu 1906 přerušil vojenskou službu, aby nastoupil dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. (2) Karel nedocházel na přednášky, ale profesoři ho navštěvovali na Pražském hradě, kde tehdy pobýval. Studium ukončil právnickými zkouškami dne 14. března 1908. Od toho roku pokračoval ve vojenské službě v Brandýse nad Labem.
Novomanželé putovali k Panně Marii
Po Karlově velkolepé svatbě s princeznou Zitou Bourbon-Parmskou (21. října 1911) se novomanželé vypravili do Mariazell, aby se tam u Matky Boží modlili za své manželství. Prosili také o sílu ke zvládnutí všech svých budoucích úkolů. Po svatební cestě žili několik měsíců v Brandýse nad Labem, po Karlově přeložení pak odešli do obce Kolomyje ve východní Haliči nedaleko ruských hranic. Po těžkém otřesu mozku, který utrpěl po pádu z koně, byl Karel převelen do Vídně a 20. listopadu 1912 se ve vilce Wartholz v Reichenau narodil prvorozený syn Otto. Po něm následovaly postupně další děti, celkem jich Karel a Zita měli osm, včetně nejmladší Alžběty, která se narodila až po otcově smrti.
Hrůza války
Mladá rodina žila celkem poklidně do okamžiku, kdy byl v Sarajevu spáchán smrtelný atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Karel se tak stal bezprostředním následníkem trůnu v době války. V září 1914 na frontě v Haliči z pověření císaře vykonal inspekci všech oddílů. Hovořil s vojáky bez ohledu na hodnost. Císaře Františka Josefa zpozornil na hrozbu, že se válka může změnit na dosud nevídané krveprolití. A právě v době, kdy mohlo Rakousko se svými spojenci dosáhnout významných vítězství, chtěl Karel zahájit mírová jednání. V rozhovoru s rakouským ministrem zahraničí, hrabětem Lopoldem Berchtoldem z Uherčic, dal nepokrytě najevo svou nespokojenost, že dosud nebyl vypracován žádný mírový program. Podle jeho mínění bylo třeba nastoupit tuto cestu v každém případě, ať už půjde o vítězství nebo o porážku. Na bojištích zažil osobně hrůzy války a to jím hluboce otřáslo. Snažil se zbytečně neprolévat krev svých vojáků, proto mnohdy brzdil to či ono rozhodnutí.
Z vůle Boží císařem
Netrvalo dlouho a Karel musel usednout na císařský trůn, který se uvolnil smrtí Františka Josefa dne 21. listopadu 1916. Vlády se ujal jako císař Karel I. Posvátné poslání panovníka přijal s vědomím osobního povolání od Boha jako posvátný úkol, jako následovník Krista, v láskyplném darování svého vlastního života. Byl skutečně pevně přesvědčen, že korunu mu svěřil Bůh. Na základě tohoto přesvědčení měla pro něj královská korunovace v Maďarsku velký význam. Padesát let po této události na ni vzpomínala jeho manželka, císařovna Zita, takto: "Věc, která na nás oba zapůsobila nejvíce z celého obřadu, byl dojemný liturgický aspekt všeho- hlavně přísaha, kterou král vykonal obrácen k oltáři před svým pomazáním, v níž sliboval, že bude zachovávat spravedlnost pro všechny a usilovat o mír. Tento posvátný slib daný v katedrále byl přesně politickým programem, který chtěl z trůnu uskutečňovat. Oba jsme to cítili tak silně, že téměř žádná slova nebyla mezi námi nutná."
Zdědil válku
Bolestné pro něj bylo, že převzal zemi ve válce. S válkou nesouhlasil, její začátek neměl možnost ovlivnit, ale jako panovník ji na konci roku 1916 "zdědil". I když to bylo pro něho nebezpečné, trávil hodně času na frontě v předních liniích. Snažil se zmírnit utrpení vojáků, jak jen mohl. Za jeho panování byly výrazně zmenšeny ztráty na životech v řadách rakousko-uherské armády. Už jako mladý generál dal svým důstojníkům rozkaz: "Je lepší, když útok trvá déle, než aby byl rychlý za cenu velkých ztrát na životech. Každý velitel, který bude mít příliš velké ztráty bez rozumného důvodu, se za ně bude bez milosti zodpovídat. Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost, aby vynaložil veškeré své úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: "Nebrat žádné zajatce." Pro dobrého vojáka je potupné a bude těžce trestáno, jestliže někdo skolí bezbranného nepřítele, který se již vzdal...Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení." V této linii pokračoval i jako císař. Řadu věcí mohl ovlivnit jen velmi málo. Rakousko-Uhersko bylo závislé na vrchním velení německé říše. A němečtí představitelé chtěli válčit a vyhrávat. Naopak císař Karel chtěl válku co nejdříve ukončit a byl ochoten pro záchranu životů vojáků dělat velké ústupky. Je jasné, že tento jednoznačný postoj nového císaře a zároveň velitele vojsk vyvolal jak vlnu nadšení a kladné odezvy, a to zvlášť mezi obyčejnými vojáky a jejich blízkými, tak i velké nepochopení, a to zejména mezi těmi, kteří chtěli dál prosazovat dřívější bezohledné způsoby vedení války. Císař Karel se stal terčem odporu generality pro své "humanistické blouznění", jak byly nazývány jeho rozkazy sloužící k ušetření lidského utrpení. Nechyběly hlasy, že jeho názory o lásce k bližnímu, soucitu a míru, které mají i náboženský podtext, se stávají zločinem proti říši...
Poznámky:
(1) V letech 1795-1918 byl polský Krakov s výjimkou let 1815-1846 pod rakouskou vládou.
(2) Dnes Univerzita Karlova
Zdroj: Světlo, Týdeník Matice Cyrilometodějské, č. 13/XXX. ročník, 3. dubna, 2022, str. 11-13
