Zamyšlení nad evangeliem 21. neděle v mezidobí - cyklus B
Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." (Jan 6,60-69)
EUCHARISTIE – ZNAMENÍ JEDNOTY I ROZDĚLENÍ
Dnešním evangeliem končí celá řada čtení, která byla vzata z 6. kapitoly svatého Jana, kde Ježíš mluví o synagoze v Kafarnau o příslibu svého těla a krve jako pokrmu pro naši duši. Tato řeč byla vyslovena asi rok před Ježíšovou smrtí, a přesto už tehdy zaznívá první zmínka o nevěře učedníků, a dokonce i o Jidášově zradě. Zdá se tedy, že důvodem Jidášovi zrady nebyly jen peníze, ale kamenem úrazu se stala i Eucharistie.
Zkusme si shrnout celou situaci, jak se vyvinula, a podívejme se na í očima Jidášovýma a také těch, kteří „odešli“. Když Ježíš rozmnožil chleby a nasytil jimi několikatisícový zástup, lidé byli nadšeni Ježíšovou mocí a chtěli ho provolat za svého krále. Když ale všechny poslal domů a sám se odebral do samoty, považovali to možná ještě jen za nějaký „vrtoch“ Mistra. Pak ale v tomto jednání pokračuje, začne mluvit „tvrdá slova“ o tom, že mají „jíst jeho tělo a pít jeho krev“. Jidáš a někteří „rozumní“ s ním si řekli: „To přece není důležité.“ Důležité je nyní využít vlivu, který u lidu získal, a začít jednat. Místo toho Ježíš dále opakuje nepochopitelná slova o jezení jeho těla a pití jeho krve a nesnaží se je vysvětlit dokonce ani svým nejbližším apoštolům.
I dnes se může stát Eucharistie kamenem úrazu a prubířským kamenem kvality víry křesťanů. Přicházejí např. mladí rodiče žádat o křest a kněz zjistí, že neměli svatbu v kostele. Žádná překážka jim ve zplatnění manželství přitom třeba nebrání, a přesto nemají zájem dát vše do pořádku. Když jim kněz řekne, že ale nemohou chodit ke stolu Páně, dívají se nechápavě, jakoby jim na tom nezáleželo, jakoby si vůbec necenili možnosti setkání s Pánem v této svátosti. Něco podobného je i u starých lidí, kteří nestojí o setkání s Pánem ve své nemoci či stáří. Zdá se, že i v těchto situacích se začíná projevovat zvlažnění a odpad od víry.
Známý filosof I. Kant prohlásil: Četl jsem mnoho moudrých a dobrých knih, nenašel jsem však nic, co by činilo mé srdce spokojenějším a radostnějším, než to činí 4 slova 22. žalmu „neboť ty jsi se mnou“. V Eucharistii vymyslila Boží láska lidské přirozenosti všem přístupný způsob, jak se přiblížit člověku. Bůh se chce sjednotit s člověkem natolik, že se mu dává za pokrm. Dává pak jistotu své přítomnosti najevo slovy, ale i viditelným znamením.
Ptejme se ještě, proč Ježíš nechává apoštolům takovou svobodu a jen se ptá: „I vy chcete odejít?“ Nepřemlouvá je, nevysvětluje vše hned. Protože ví, že se nejedná jen o jakousi příslušnost ke spolku, který chce založit, ale o rozhodnutí pro život s ním. Výrazem tohoto úzkého společenství je Eucharistie. Ježíš volá: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ A k takové jednotě, k takovému společenství nelze nutit, k tomu se musí rozhodnout každý sám zcela svobodně. Asi pro každého Ježíšova učedníka přichází v životě občas podobná situace, kdy se Ježíš ptá i nás: I vy chcete odejít?
I nám není leccos vždy jasné a stojíme před rozhodnutím, zda zůstat s Ježíšem, anebo si žít dále podle svého. Uvažme vždy v takové situaci, že apoštol Petr odpověděl správně i za nás, a snažme se jeho odpověď pochopit a přijmout. „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.“