Tato otázka mě často přepadala, když jsem ležel připoután na lůžko. Zrak se mi upíral do bílého stropu nemocničního pokoje, hledajíce na něm záchytný bod.
Nemusíš se mnou souhlasit, jen si, prosím tě, uvědom, že další úvahy nejsou žádné filosofické spekulace, ale skutečnost, kterou jsem prožil na vlastním těle.
Přes 34 let jsem nepocítil, co je nemoc. Neměl jsem vystavenou ani zdravotní kartu. Za toto období jsem nevynechal ani hodinu v zaměstnání. Často jsem se sám sebe ptal, dokdy to takhle vydržím?
Pomalu jsem se chystal na důchod. Domlouval jsem se s Pánem Bohem: Pane Bože, pokud mi v důchodu dovolíš, abych alespoň jeden rok žil na naší chalupě s mým věrným přítelem, se psem, pak si mě můžeš povolat k sobě. Všechno se mi splnilo. Měl jsem se dobře. Zdravotně jsem se cítil výborně. Jedním slovem, vycházelo mi všechno. Kondičně jsem prospíval. A jak se lidově říká: "
Když se teleti dobře vede, jde na led a zlomí si nohu.", i já jsem dobrotou nevěděl, co dělat se sebou.
Zlhostejněl jsem v náboženství.
Chodit do kostela jsem považoval za přežitek. Smířit se s Pánem Bohem bylo pro mě nepodstatné, protože jsem byl od něho příliš daleko. Blížní mě nezajímali.
Když jsem se však jednoho dne probudil, levá strana mého těla byla nepohyblivá – ochrnutá. Nemohl jsem se hýbat. Byl jsem odkázán na pomoc druhého a na dlouhou dobu připoután na lůžko. Ležíc na zádech s očima upřenýma na plafon, začal jsem si pomalu uvědomovat, jak jsem dosud vlastně žil. Každým dnem se mi měnily hodnoty v mém osobním životě. Oči se mi víc a víc otevíraly. No, velký zlom nastal, když nám nemocniční páter přinesl svaté přijímání a hlasitě se modlil. Po zádech mi prošel mráz při slovech: "
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, bude mít život věčný." Od tohoto momentu jsem se přestal bát smrti, neboť jsem dostával od samotného Boha silnou jistotu. "
Bože, jaká krása!"
Nemoc neustupovala, ale zato se uzdravovala duše. Duchovní zisk byl stále větší. Oči se mi otevřely a život se mi zdál krásnější. Uvědomil jsem si, že za jeho prožití musím každý den poděkovat Pánu Bohu, že mi dovolil otevřít oči a vidět tohle všechno. Pomalu se mi začal měnit i vztah k bližnímu. Začal jsem chápat jeho problémy i poklesky. Spíš jsem je omlouval než odsuzoval. Jedním slovem, začal se měnit můj pohled na život. Každým dnem můj život dostával nový smysl. Uvědomoval jsem si, že nemoc a utrpení nemusí být břemenem, ale může se stát pro nás samotné i pro mnohé jiné silou.
Také jsem si uvědomoval, že do truhly se toho moc nevejde, na onen svět si nevezmeme ani majetky, ani peníze, ale vejde se tam mnoho dobrých skutků, které jdou s námi před tvář Nejvyššího Soudce.
Teď, když mě přicházejí navštívit kolegové, přátelé, určitě mě v duchu litují, jaký jsem jen chudák, přičemž já jsem nejšťastnější člověk, který by nejraději zvolal do celého světa: "
Děkuji Ti, Bože, za všechno!" Teprve nyní mi přichází na mysl přísloví: "
Koho Pán Bůh miluje, toto křížem navštěvuje!"
Na závěr jen tolik. Život je krásný, i když někdy poněkud podivný. Byli jsme sem vpuštěni, zdravíme se, pomáháme si, po určitou dobu spolu putujeme a pak se jeden druhému začínáme ztrácet až nakonec mizíme.
Během nemoci jsem měl spoustu času a dobře odpočatý mozek, což jsem zúročil tím, že jsem se naučil další cizí jazyk, který nyní dobře ovládám.
Tak řekněte, je nemoc Boží trest? Odpověď si dej každý podle své zkušenosti.
Doc. PhDr. Josef Šulhan CSc.
Převzato z
facebook - Dobrý PASTIER,
článek z 10. 8. 2024 naleznete
zde.
