V předchozím článku jsme uvedli, že náboženství je faktem života a nelze se mu vyhnout pod záminkou "být duchovní, ne náboženský," ani ve smyslu "následovat Krista, ne náboženství." Naopak.
Náboženství je souhrn pravd, kterým je třeba věřit o Bohu, a souhrn povinností, které mu jako rozumná stvořené bytosti dlužíme. Jako stvoření s intelektem a vůlí je náboženství to, co přiklání náš rozum k Bohu jako k dokonalé pravdě a naši vůli k němu jako k dokonalému dobru.
Jako subjektivní ctnost je náboženství zvyk, který uspořádává naše vztahy s Bohem, včetně víry v tyto pravdy a plnění těchto povinností.
Někteří věří, jak bylo naznačeno výše, že rozsah našich povinností vůči Bohu spočívá v důvěře v něho a v jeho následování. I kdyby to byla pravda, stále by to spadalo pod tento pojem „náboženství“, jak je klasicky definován.
V tomto díle uvidíme, že náboženství je nejen faktem života, ale povinné a potřebné pro člověka, protože je zakořeněno v jeho přirozenosti a ve spravedlnosti.
Nutnost náboženství spravedlnosti
Jako rozumné bytosti máme povinnost vyznávat a praktikovat nějakou formu náboženství.
„Spravedlnost“ se vztahuje na směřování všech našich vztahů s ostatními.[1] Konkrétně jde o ctnost, která nás nutí dávat druhým to, co jim patří – co jim přísluší.[2]
Některé vlastnosti nebo atributy nám dluží odpověď – a je věcí spravedlnosti, abychom takovou odpověď poskytli. Například dlužíme úctu tomu, co je čestné nebo vynikající. Dlužíme lásku tomu, co je dobré a milé. Dlužíme poslušnost legitimním autoritám stanoveným nad námi. Dlužíme vděčnost těm, kteří jsou našimi dobrodinci. Dlužíme úctu tomu, co je pravdivé. A tak dále.
Díky lidskému rozumu víme, že Bůh existuje, a známe některé jeho klíčové vlastnosti - mimo jiné to, že je svrchovaně dokonalý, pravdivý a mocný, že stvořil, udržuje a řídí všechny věci a že je svrchovaně dobrý a milující.
Ve světle toho, co jsme právě viděli, je tedy třeba vzdát čest Boží dokonalosti a výjimečnosti. Jeho autoritě jakožto stvořitele a nejvyšší autoritě stvoření náleží poslušnost. Láska mu náleží, protože je nejvyšším dobrem (dobro samo) a je svrchovaně milý. Vděčnost mu náleží, protože nás stvořil a žehná nám vším, co máme a čím jsme.
Opět si ujasněme, že všechny tyto vlastnosti a povinnosti můžeme poznat pouze přirozeným světlem rozumu. Dlužné odpovědi jsou akty spravedlnosti a jejich poskytnutí je povinností zakořeněnou v naší přirozenosti. Je spravedlivé tyto povinnosti vůči Bohu plnit; je nespravedlivé je odmítat.
Dále je Bůh v každém z těchto atributů nejvyšší a nejvyšším dokonalým, vládcem, dobrem nebo dobrodincem. Jako takovému mu náleží nejvyšší pocta, poslušnost, láska a vděčnost, kterou mu člověk může vzdát. Jedině Bohu náleží tyto nejvyšší stupně úcty atd., protože (jak nám říká rozum) Bůh je jen jeden a jedině on může mít tyto atributy tímto způsobem - a proto jen jemu mohou náležet tyto nejvyšší stupně úcty atd. Tento nejvyšší stupeň mu náleží nad vším a všemi ostatními existujícími.
To všechno lze shrnout do velmi jednoduché věty: Musíme uctívat (nebo se klanět) Bohu. To je to, co tvoří náboženství.
Všimněte si, že zde není nic sentimentálního, ani ve smyslu "zbožných přání" - a dokonce vlastně ani nic o "víře", která se objevuje ve filmech jako Petr Pan nebo o Santa Clausovi. Dokonce se vůbec nepohybujeme v oblasti víry, ale spíše v oblasti poznání a naší objektivní přirozené povinnosti poznat a uctívat Nejvyšší bytost.
Náboženství, spravedlnost a zbožnost
Rozum nás v chápání těchto vztahů mezi člověkem a Bohem vede ještě dál.
Svatý Tomáš Akvinský považuje náboženství konkrétně za "podřízené" kardinální ctnosti spravedlnosti. Josef Pieper poukazuje na to, že jakmile poznáme nekonečnou Boží dokonalost a další atributy, je nám také jasné, že mezi ním a námi existuje nekonečná disparita. Píše:
Existují závazky, které ze své podstaty nemohou být zcela splaceny, i když by si to ten, kdo je takto zadlužen, přál.
A protože spravedlnost znamená dát člověku to, co mu náleží, debitum reddere, znamená to, že existují vztahy zadlužení, které přesahují rámec realizace spravedlnosti.
Na druhou stranu právě vztahy, které se vyznačují touto disparitou, jsou zároveň vztahy základními pro lidskou existenci[3].
Dodává, že "spravedlivý člověk" je ten, "kdo tento nezpochybnitelný nepoměr prožívá se zvláštní palčivostí".
Tato nerovnost ve vztahu mezi člověkem a Bohem jistě existuje a vytváří jakýsi "dluh", který "prostě nelze smazat" nebo splatit žádným přirozeným jednáním nebo vlastním úsilím. [4]
Nemůžeme pro Boha udělat nic, co by nám neumožnil, ani mu nic nabídnout. To ilustruje podobenství, které vypráví náš Pán:
Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.'
Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?
Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'“ (Lk 17, 7-10)
Pieper to poutavě vystihuje:
Člověk nikdy nemůže říci Bohu: Jsme si rovni.[6]
S tímto vědomím ctnost zbožnosti usměrňuje naše vztahy s Bohem.
To ilustruje příbuzná ctnost zbožnosti, která je z podobných důvodů také podřízena spravedlnosti.
Střídmost je ctnost, která nás přiklání k povinnostem vůči rodičům a národu. Když se zamyslíme nad tím, co jsme dostali od svých rodičů (život, péče, vzdělání) a od národa (jazyk, kultura, ochrana, právo, společné dobro), můžeme pochopit analogii s Bohem, jak ji vysvětluje Pieper:
Spravedlnost také závisí na tom, že člověku patří něco, co ze své podstaty nelze zcela splatit.
Podobně i ubohost je tendence duše, která může být plně realizována pouze tehdy, pokud se člověk považuje za partnera v závazku, který nikdy nemůže být skutečně a úplně splacen, bez ohledu na to, jak velká je poskytnutá protislužba.[7]
V dnešní době by se slovo "zbožný" mohlo zdát téměř jako urážka a připomínat všelijakou sentimentalitu - ale ještě jednou, tato diskuse má od sentimentality velmi daleko. Všechno je zde zakořeněno v objektivním řádu spravedlnosti, poznatelném světlem lidského rozumu.
Obětování jako náboženský akt
Existuje však jistá míra, do které se náboženství přiklání k jistému nezbytnému „excesu“, který možná vidíme v aktu obětování.
Svatý Tomáš Akvinský učí, že "přinášení obět,í" definované jako obětování vnějších věcí Bohu, ať jsou jakékoli, "je z přirozeného zákona."
Naši přirozenost jako rozumné živočichy – t. j, fyzické, materiální bytosti – vyžaduje používání fyzických, materiálních a viditelných znaků téměř v každém aspektu života. Z tohoto důvodu svatý Tomáš říká:
[Je to diktát přirozeného rozumu, aby člověk používal určité smysly a obětoval je Bohu na znamení podřízenosti a úcty, která mu náleží, podobně jako ti, kteří přinášejí určitou oběť svému pánovi na znamení uznání jeho autority[8].
Obětování obvykle zahrnuje odložení toho, co se obětuje – někdy ke zničení. Pieper naznačuje, že tento sklon k ničení je druhem „extravagance“ nebo „nadbytku“ Tento „nadbytek“ je třeba chápat ve světle našeho poznání, že máme vůči Bohu dluhy, které nelze splatit. Tento sklon k „nadbytku“ je sám o sobě správný a náležitý (svatý Tomáš se zde zmiňuje zejména o pokání a lítosti). Pieper píše:
[P]rotože není možné udělat to, co by se "správně" udělat mělo, snaží se tento nedostatek kompenzovat snaha, která je takříkajíc za hranicí rozumu.[9]
Ctnost náboženství nás skrze rozumové poznání nesouměřitelnosti a nesplatitelného dluhu vůči Nejvyšší bytosti vede k tomu, abychom se v rámci svých možností (a tedy s jistým nadbytkem) snažili vzdávat Bohu náležitou poctu, lásku a úctu, a zároveň si uvědomovali, že všechny tyto pokusy budou kvůli této nesouměřitelnosti vždy nedostatečné.
Tomáš Akvinský to shrnuje ve svém velkém hymnu na Tělo Kristovo:
Všecko, co můžeš, snaž se:
Však chvála tvá nemůže se rovnati nikdy
Takovou, jakou si zaslouží tvůj velký Král.
Můžeme si však vzpomenout na farizejovu zkreslenou představu v podobenství o farizeovi a celníkovi. Představa, že můžeme dosáhnout spravedlnosti nebo rovnosti s Bohem vlastními prostředky, nebo ho dokonce učinit svým dlužníkem, se zdá být základem nepřátelství, které někteří evangelikální protestanti projevují vůči "náboženství", které mohou odlišovat od "následování Krista".
Mají sice pravdu, když kritizují takové pojetí náboženství, ale spíše než o náboženství samotné jde o zkreslení pravého pojetí.
Dále, jak jsme již viděli, pokud je "následování Krista" povinností vůči Bohu, pak spadá pod název náboženství. Tomu se naprosto nelze vyhnout, aniž bychom toto slovo předefinovali a "změnili cíl" diskuse.
Závěr a dotazy
Monsignor Paul Glenn říká:
[Náboženství je povinnost, kterou je třeba splnit Bohu; spočívá na člověku jako závazek jeho přirozenosti. Není to jen něco, co má uspokojit citlivost nebo emoce; není to ani záležitost užitečná pro člověka, protože přispívá k jeho pozemskému míru, prosperitě, bezpečí a pohodlí.
Je to záležitost prosté spravedlnosti, a člověk, který nepřijme, neuzná a nepraktikuje náboženství, je dlužníkem, který neplatí své dluhy[10]
Všechno to nám však ponechává další otázky:
Křesťané by již měli znát odpovědi na tyto otázky.
V náležitém čase je budeme dále zkoumat a ukážeme si, jak se dají dokázat.
Níže jsou první dvě části tohoto seriálu o základních argumentech pro tvrzení Katolické církve:
Křesťané mají přísnou povinnost rozvíjet své porozumění víře
Vyznání je faktem života. Zde je proč
Prohlédněte si i pokračování seriálu o napřirozené teologii jednoduše:
Bůh existuje. Je však jeho existence samozřejmá?"
Dá se existence Boha dokázat?
Boží existenci lze poznat světlem přirozeného rozumu
Bez Boha nic jiného nemůže existovat
Stvořené bytosti nemohou být zdrojem stvoření. Může jím být pouze Bůh
Katolická církev učí, že lidé mohou poznat existenci Boha pouze prostřednictvím rozumu
Falešné filozofie nemohou vyřešit problémy člověka. Pouze pravá filozofie může
Nietzsche a Kant vás nepřivedou k pravdě. Scholastická filozofie ano
Jak nás zázraky stvoření vedou k Bohu
Jak Bůh pomohl začít katolickou filosofii
Odkazy:
↑1 St Thomas, II-II Q57 A.1
↑2 Ibid. Q58 A1.
↑3 Josef Pieper, The Four Cardinal Virtues, 104.
↑4 Pieper 105.
↑5 V tuto chvíli předjímáme skutečnost, že Kristovo vtělení a oběť na kříži (a její zpřítomnění ve mši svaté) je prostředkem, díky němuž je lidský rod skutečně uschopněn odevzdat Bohu to, co mu náleží - a také to, že milost a účast na této oběti nám umožňuje, aby naše skutky byly záslužné.
↑6 Pieper 105.
↑7 Pieper 107.
↑8 St Thomas, Ibid., Q85 A1
↑9 Pieper 106
↑10 Glenn 113
Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/opinion/everyone-must-know-love-serve-and-worship-god-heres-why/, 12. 7. 2024
Převzato z
https://www.lifenews.sk/spravy,
článek naleznete
zde.
