* Papež je základem Církve a má moc svazovat a rozvazovat. *
Církev je nástrojem Kristovy spásy a má božský původ. * Nikdy nepadne, i když ... * Je jediným nástrojem Kristovy spásy * Je důležité zůstat věrným víře a bránit pravdy Církve před změnami a zkorumpováním.
Následující text napsal emeritní biskup z Tyleru v Texasu Joseph Strickland, poprvé byl zveřejněn
zde.
Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova,
obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu.
Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře.
Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo.
Na něm bude viset všechna sláva domu jeho otce, děti i vnuci, všechno malé nářadí od umyvadel až do hrnců.
v ten den – praví Hospodin zástupů – se uvolní hřebík, který byl zaražen na pevném místě; praskne a spadne, takže bude veta po všem, co na něm viselo – protože to Hospodin řekl.“ (Iz 22,20-25)
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“
Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.
A já ti říkám: Ty jsi Petr ‒ Skála ‒ a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.
Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
(Mt 16:16-20)
Toto praví Svatý, Věrný, který má Davidův klíč; když on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít.” (Zjv 3,7)
Pán nevměšuje do světa věci, které jsou nezbytné pro naši spásu, náhle a bez varování.
Postaví jim rámec, o který se mohou opřít, a pak nás začne krok za krokem učit, jak do této spásonosné skutečnosti vstoupit a mít na ní účast. A to, co je potřebné k přijetí této skutečnosti, je něco, o čem jsem psal v předchozím dopise –
nadpřirozená víra. Nadpřirozená víra je nesmírně důležitá, protože spásonosné skutečnosti jsou daleko za hranicí lidského chápání, a proto je k jejich přijetí potřebná nadpřirozená víra. „tajemství“ Církve je jednou z těchto spásonosných skutečností, k jejímuž pochopení a přijetí je potřebná nadpřirozená víra, protože Církev pochází ze spásonosného plánu Páně a je „všeobecnou svátostí spásy“.
To, že Církev nazýváme „všeobecnou svátostí spásy“, neznamená, že jde o osmou svátost. Naopak, je
základem všech svátostí, protože prostřednictvím Církve se přijímá ostatních sedm svátostí. Proto je to Církev, která přináší Kristovo spasitelné poslání ve světě. Církev je znamením a zároveň nástrojem, který přináší Boží milost. Tak jako se Kristus stal tělem jako viditelný obraz Boha na Zemi, tak i Církev byla zrozena jako viditelný obraz Boha na Zemi, neboť ve své Církvi, své nevěstě, je skutečně přítomen mezi námi.
Protože to JE velké tajemství, a protože to není vždy v souladu s tím, co si ostatní myslí, že by měla být struktura a funkce Kristovy Církve, znamená to, že bychom se pak měli pokusit odstranit „tajemství“ z božské struktury Církve. aby ji lidé lépe rozuměli? Měli bychom se ji pokusit zredukovat na to, co je v souladu s tím, čemu věří lidé mimo pravou víru? A měli bychom se snažit učinit Církev více „synodální“ bratrskou spoluprací – jinými slovy nasloucháním lidem a snahou upravit neměnné definice Církve, svátostí a papežského úřadu podle různých definic lidí?
Jestli se pokusíme udělat kteroukoli z těchto věcí ve snaze odstranit „tajemství“ Církve, pak existuje nebezpečí, že se ocitneme v církvi, která již není katolická – ale je „opicí“ Kristovy Církve.
Nezávisle na zjevných pokusech některých lidí ve Vatikánu přetvořit Církev tak, aby byla přitažlivější pro moderní uši,
Katolická církev je stále jediným nástrojem Kristovy spásy, protože není jen charitativní nebo bratrskou organizací; Církev má svůj původ v božském počátku, ve kterém ji božský Zakladatel, náš Pán Ježíš Kristus, přivedl k životu pro spásu duší a vede ji dodnes. Proto jakékoli snahy nahradit božskou podstatu Církve nebo ji změnit do podoby přijatelnější pro svět – i kdyby tyto pokusy vznikly rukama samotného Svatého Otce – nebudou úspěšné, protože
Církev je božská ve své podstatě, a proto její podstatu a smysl nemůže změnit člověk. V případě, že se lidé přece jen pokusí Církev přetvořit, potom, jak nám říká prorok Izaiáš: „
Říká Hospodin zástupů, bude odstraněn kolík, který byl upevněn na bezpečném místě, a rozbije se a spadne: a to, co na něm viselo, zahyne, protože to promluvil Hospodin.”
Tento verš je především popisem toho, co by byl pád Eliacima, také přeloženého jako Eliakim. Eliakim by padl kvůli své hříšnosti.
Je to však také varování pro ty, kteří se pokoušejí změnit Církev na církev, kterou vytvořil člověk – protože ten umělý kolík bude odstraněn, i když může sedět na svatém místě (Řím).Ale Církev božského původu nikdy nepadne, i když může být v určitém okamžiku na nějakou dobu odsunuta do katakomb. Sám Ježíš nám říká: „
A já ti říkám: Ty jsi Petr; a na této skále postavím svou církev a pekelné brány ji nepřemohou." (Matouš 16:18 DRB). Je důležité pochopit, že
Petr NEBYL sám pověřen úkolem budovat Církev – to je Ježíšova úloha – Petr dostal za úkol řídit Církev, kterou založil Kristus. Vzhledem k tomu, že Ježíš je Davidův král, klíče jsou jeho
a proto je může udělovat jen On sám, jak se rozhodne.
Když se znovu podíváme na verše z Izaiáše, vidíme počátek založení papežského úřadu, když čteme o nejvyšším úřadu pod králem Jeruzaléma – o úřadu královského správce nebo předsedovi vlády. Královský správce nosil na rameni Davidův klíč a byl „jako otec obyvatel Jeruzaléma.“ To bylo předzvěstí toho, co se má stát v Církvi, kterou bude Kristus budovat. Vidíme, jak
Kristus staví na tomto základu v Matoušově 16. kapitole, když jmenuje jednoho ze svých apoštolů, Petra, královským správcem a dává mu klíče od království. Ježíš dal ostatním učedníkům moc svazovat a rozvazovat, ale klíče dal jen Petrovi.
V této době je důležitější než kdykoli předtím, aby se každý věřící katolík na světě zastavil a s hlubokým zamyšlením se modlil nad těmito slovy ze 16. kapitoly Matoušova evangelia. Tato slova se citují již mnoho staletí, když Církev poukazuje na tento základní biblický odkaz týkající se papežství a samotné podstaty Církve. První tisíciletí křesťanství chápalo tato slova univerzálně, tedy skutečně katolickým způsobem, jako základní pro Petrův úřad a pro hierarchickou strukturu Církve, kterou ustanovil Ježíš Kristus. Od schizmatu Východu a Západu na začátku druhého tisíciletí a po vzniku protestantismu v 16. století byla víra, že Matouš 16, 18 - 19 se vztahuje na Petrův stolec, základním kritériem pro chápání sebe jako katolíka.
V těchto prvních letech třetího tisíciletí našeho letopočtu se však stále větší počet věřících katolíků na celém světě ocitá v hlubokém zmatku, znepokojení a místy až zděšení ze zmatečných slov a činů současného držitele Petrova stolce a nedávno vydaný studijní dokument “Rímský biskup” tento zmatek jen umocňuje. I já sdílím tyto vážné obavy. I když píšu výše uvedené věty, jsem si vědom, že mnoho mých spolubratrů katolíků tato slova znepokojí a hluboce urazí. Jako katolík pokřtěný v dětství souhlasím s tím, že už jen vyslovení těchto slov je nepříjemné a znepokojující v hloubce mé duše, ale zjišťuji, že je musím vyslovit. Láska k Ježíši Kristu, který je vtělenou Pravdou, láska k Církvi, kterou založil, láska k Petrovu úřadu, jehož kořeny sahají až k samotnému svatému Petrovi, a láska k papeži Františkovi - to vše mě k tomu nutí.
Musím přiznat, že jako hříšník zdaleka nežiji tuto přesvědčivou lásku tak, jak bych měl, ale musím se o to snažit každý den – a musíme se o to snažit všichni.
Největším způsobem, jak milovat druhého, je podělit se o úžasnou pravdu naší katolické víry, a když je to nutné, vyzvat k této pravdě i papeže. Jako odvolaný biskup se nacházím v jedinečném postavení, které mě volá a umožňuje mi „hovořit za stádo“ jako nikdy předtím. Mnozí členové stáda mi vyjadřují své obavy a znepokojení a já jsem nucen mluvit za ně. Je pravda, že mnozí jiní biskupové se zdržují mluvení, protože se obávají, že i oni by mohli být odvoláni. Je také pravda, že někteří biskupové se nevyjadřují, protože souhlasí s těmi, kteří usilují o zásadní změny v Církvi, včetně reinterpretace Matoušova evangelia 16, 18 - 19, a nabádají papeže Františka, aby pokračoval ve změně toho, co změnit nelze.
Ve stejné době vidíme i snahu Vatikánu oddělit Církev od její tradiční minulosti. Mše, při které se používá Římský misál z roku 1962, je známá jako mimořádná forma římského obřadu nebo tridentská či tradiční latinská mše. Je to mše, která se používala po staletí a právě tato mše byla kodifikována po Tridentském koncilu v 16. století. Po Druhém vatikánském koncilu však byla vytvořena a vydána jiná forma mše, která povolila používání lidového (nebo místního) jazyka namísto latiny, a mnohé modlitby byly změněny nebo odstraněny. Kromě toho se uskutečnilo mnoho dalších změn, které Církev vzdálily od této mše věků. Přestože to koncil výslovně nenařídil, po Druhém vatikánském koncilu se stalo běžným přijímání do ruky a kněží začali stát tváří k lidu, a ne tváří k oltáři, jak to bylo v Církvi zvykem více než tisíc let. Navzdory těmto četným změnám však byla tradiční latinská mše alespoň stále povolena.
Různí papežové se snažili chránit tuto starobylou formu mše. 19. července 1570 papež sv. Pius V. vydal tento dekret: „
Tímto naším dekretem, aby byl platný V CELÉM OBDOBÍ, určujeme a nařizujeme, aby se NIKDY nic nepřidávalo, nevynechávalo ani neměnilo v tomto misálu… Nikdy v budoucnu nemůže být kněz, ať už světský nebo řádový, nucen používat jiný způsob sloužení mše.” Po roce 1970 se však předkoncilní misál z roku 1962 nedoporučoval a na mnoha místech byl vlastně zakázán. V té době panovaly určité nejasnosti, zda se tím úplně potlačí „tridentský“ misál. Papež Benedikt XVI. však ve svém motu proprio "
Summorum Pontificum" uvedl: "
tento misál {1962} nebyl nikdy právně zrušen, a proto byl v zásadě vždy povolen." Nyní se však papež František "motu proprio, "
Traditionis custodes," vydal na cestu potlačení toho, co se jiní papežové snažili chránit a co podle papeže svatého Pia V. má platit navěky. Je to hluboce znepokojující.
Uvědomění si těchto hlubokých trhlin mě přivádí zpět k tomuto textu z Matoušova evangelia a vyžaduje bližší prozkoumání. Ježíš Kristus, vtělená Pravda, říká: „
Ty jsi Petr a na této skále postavím svou církev“
Je jasné, že Petr je skála, „základ“ Církve, kterou chce Kristus postavit, ale je také jasné, že je to Kristova Církev. Petr slouží Církvi, zatímco Kristus si ponechává její plné vlastnictví. Kristus pak zdůrazňuje své vlastnictví Církve tím, že zdůrazňuje, že brány pekla ji nepřemohou. Kristus potvrzuje, že on je tou mocí, která přemůže moc pekla, a že později pošle svého Ducha Svatého jako posilu svému lidu a své Církvi. Nic se neříká o spolupráci lidí, kteří by pro jeho Církev nově vytvořili synodální strukturu.
V Matoušovi 16:19 Kristus uděluje klíče a moc svazovat a rozvazovat. Obraz klíčů evokuje myšlenku zamknout se a uzamknout. Obě jsou pro Petrův úřad důležité –
Pravda, kterou Kristus zjevil, musí být bezpečně uzamčena v depozitu víry. Kromě toho musí být jakékoli falešné učení vyloučeno z depozitu víry. Klíče slouží jak k zajištění, tak k ochraně vzácné pravdy evangelia. A konečně, jen ty nejvzácnější cennosti byly v kristově době pod zámkem; to ještě více zdůrazňuje hlubokou moc a slavnostní důležitost papežského úřadu.
Vzhledem ke stálé a neměnné pravdě, kterou Církev zastává v těchto verších Písma svatého, je opodstatněné vyjádřit hluboké znepokojení nad slovy a činy papeže Františka během jeho pontifikátu. Domnívám se, že je medvědí službou petrovskému úřadu a samotnému papeži Františkovi, pokud se jednoduše řekne: "
On je papež, my ho musíme poslouchat" (srov. Gal 2, 11 - 14). To se stává ještě důležitějším, když si uvědomíme, že slova a činy papeže Františka nás často nechávají zmatené a hluboce znepokojené. Za obzvláště znepokojující považuji to, že tento pontifikát zjevně usiluje o oslabení papežské autority a centralizované struktury ve prospěch synodálnějšího způsobu, přičemž zároveň jedná autokraticky a papežskou moc uplatňuje velkou silou, o čemž svědčí potlačování tradičních společenství věřících.
Jistě mě někteří obviní z útoku na papeže, ale můžu vás ujistit, že to ani v nejmenším není mým záměrem. Jako nástupce apoštolů mám maximální úctu k Církvi a ke každé její Bohem ustanovené složce, k níž patří i papežský úřad. Nyní však více než kdy předtím potřebujeme nejvyššího papeže, který je velkým stavitelem mostů. Co může být lepším způsobem, jak vyjádřit naši naději v těchto zoufalých časech, než upřímně promluvit ke Svatému Otci a požádat ho, aby chránil Kristovu Církev.
V roce 1947 arcibiskup Fulton Sheen viděl,
že se Církev v budoucnu rozděluje na dvě skupiny
– „
Boha, který se stal člověkem, a člověka, který ze sebe dělá Boha; bratry v Kristu a společníky v antikristovi.”
Biskup Sheen viděl antikrista, který zřídí církev „která bude opicí Církve, protože on, ďábel, je opicí Boha. Bude mít všechny znaky a charakteristiky Církve, ale v obráceném gardu a vyprázdněna od jejího božského obsahu. Bude to mystické tělo antikrista, které se bude ve všech vnějších znacích podobat mystickému tělu Kristovu.”
Sheen řekl, že „
uprostřed vší své zdánlivé lásky k lidstvu a svých přesvědčivých řečí o svobodě a rovnosti,“ bude mít antikrist „
jedno velké tajemství, které nikomu neřekne; nebude věřit v Boha. Protože jeho náboženstvím bude bratrství bez Božího otcovství…“ S tímto varováním na paměti musíme zůstat stále ostražití při obraně Církve před každým, kdo by se snažil změnit nebo zkorumpovat božsky stanovené prvky Kristovy Církve.
Buďte odvážní, moji bratři a sestry – Christus Vincit!“
Církev však nyní čeká mimořádně obtížné období. Snažte se stále modlit, zůstat ve stavu milosti, růst ve své nadpřirozené víře a nezapomínejte, že „odteď se bude bojovat… za duše lidí.“
Arcibiskup Sheen předpověděl, že
lidé přijmou tuto opici Církve a její příslib sjednotit lidi ve světovém bratrství. A řekl: „
Jen ti, kteří žijí z víry, skutečně vědí, co se děje ve světě. Velké masy lidí bez víry si neuvědomují destruktivní procesy, které se dějí.”
Důležité je, abychom se všichni probudili a ohlédli se kolem sebe – protože tento čas je už i na nás. Je přede dveřmi.
Ať vás všemohoucí Bůh požehná a ať se za vás přimlouvá Panna Maria a ať vás vždy zaměřuje na Nejsvětější Srdce svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.
Biskup Joseph E. Strickland
Emeritní biskup
Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/opinion/bishop-strickland-remember-that-the-gates-of-hell-shall-not-prevail-against-christs-church/ , 1. 7. 2024
Převzato z
https://www.lifenews.sk/,
článek ze 3. 7. 2024 naleznete
zde.
