Opravdu hezký rozhovor s pomocným biskupem olomoucké arcidiecéze Mons. Antonínem Baslerem
vyšel na stránkách časopisu RC Monitor. Hovoří v něm o svém vztahu k modlitbě, k růženci, k Panně Marii. O účasti na
žehnání Mariánského sloupu v Praze, které se uskuteční 15. srpna a na které se těší, i o dalších slavnostech, které jsou mu blízké.
Dne 24. června, na slavnost Narození svatého Jana Křtitele, se nám podařilo při
bohoslužbě v kostele Navštívení Panny Marie ve Svitavách zachytit otce biskupa
Antonína Baslera, který v tomto východočeském městečku pobýval na vizitaci.
Byl tak laskavý, že nám odpověděl na pár otázek, které jsme mu položili. Jeho
odpovědi velmi doporučujeme k přečtení i promýšlení.
Otče biskupe Antoníne, co vám v posledních 72 hodinách zaměstnávalo modlitbu?
Modlím se často a rád, s modlitbou vstávám i uléhám. Jsem přesvědčen, že modlitba je realizace vztahu. Do své modlitby pojímám vše, za co je třeba děkovat, chválit i prosit. Pánu Bohu to nevypočítávám, stejně je to obsaženo v eucharistických modlitbách i v mém příslibu modlitby mnoha a mnoha lidem, kterým jsem modlitbu slíbil nebo jsem jim modlitbou
povinován. Spoléhám na Pánovo slovo: „
Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov... Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,7–8)
Jsem přesvědčen, že 3. úvod k modlitbě Otče náš v breviáři to skvěle vystihuje: „
Vyvrcholením naší společné modlitby ať je modlitba Páně, v níž je obsaženo všechno, zač se máme modlit.“
Léto je doba prázdnin, dovolených a tak trochu jiného životního rytmu. Je pro Vás něčím
specifické po duchovní stránce?
Myslím, že ani ne. Boží vůli je třeba hledat a plnit jak v pracovním procesu, tak o dovolené, od dýchání, jídla a pohybu také žádný dispens není, modlitba osobní, breviář, mše svatá, růženec, Ježíš v bližních... to platí vždycky.
Dne 15. srpna je slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Co znamená pro Vás? A jak by ji měl
věřící člověk prožít, připravit se na ni, dá-li se to tak říci.
Pro mne konkrétně letos to znamená vytouženou
účast na slavnosti žehnání mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Dostal jsem tu milost, že jsem se směl, paradoxně kvůli covidu, účastnit už prvního žehnání. To proto, že jsem měl v tu dobu jet do Banátu za našimi krajany, a kvůli covidu ta cesta byla krátce před odjezdem zrušena. Jsem nesmírně šťastný, že bude konečně dokončeno napravení ošklivé potupy, jíž se naší nebeské Matce Panně Marii ze strany našeho národa dostalo při stržení mariánského sloupu v prvních dnech
existence našeho státu, kdy se ulomená hlava její sochy válela po dlažbě u nohou
zfanatizovaných demonstrantů i zdrcených věřících.
A jak by tuto slavnost měl člověk prožívat? Vztah k Panně Marii je třeba rozvíjet denně – modlitbou a láskou k Ní.
A o slavnostech spojených s Ní – ať už je to Neposkvrněné Početí, narození, jména Panny Marie... a konečně Nanebevzetí – se s Ní radujeme tím více a chceme jí dělat radost modlitbou, o kterou nás vytrvale žádá, zvláště svatého růžence, účastí na mši svaté, tak jako když děti v rodině
slaví svátky své maminky.
Vybral byste během léta ještě nějaký další důležitý den blízký Vašemu srdci?
Jsou pro mne důležité samozřejmě
všechny fatimské dny 13. a tedy i během léta, protože pokud mohu, účastním se fatimské pobožnosti s průvodem a modlitbou svatého růžence.
Čím je pro Vás modlitba růžence?
Tak tato otázka by asi byla nadlouho. Ale budu se snažit o stručnou odpověď. Letos jsem 40 let knězem, z toho sedm let biskupem. Opravdový vztah k růženci jsem začal rozvíjet asi až v litoměřickém semináři a od té doby jsem vždycky byl v nějakém společenství živého růžence.
Během 33 let života kněze ve farnosti jsem se modlíval denně alespoň jeden
„povinný desátek“, když jsem nestihl víc.
To se ale zcela změnilo počátkem roku 2020, kdy jsem na vatikánském rádiu zaslechl výzvu, aby se lidé modlívali večer ve 20 hodin růženec za odvrácení pandemie covidu. Řekl jsem si, že se přidám.
A od té doby každý večer ve 20 hodin, o sobotách a nedělích, ještě i v časných
ranních hodinách, chodím rychlou chůzí (6 km/hod) stále stejný pětikilometrový okruh k okraji města a modlím se růženec, někdy stihnu ještě i korunku k Božímu milosrdenství. Asi po dvou letech jsem s překvapením zjistil, že
už to není modlitba, tak jak jsem byl celý život zvyklý, ale velmi intenzivní kontakt s osobami Nejsvětější Trojice i s Pannou Marií. A také růžencová tajemství se mi začala otvírat způsobem, jaký jsem nikdy
předtím nezažil ani o tom neslyšel.
Přece jde o dosti dlouhou, meditativní modlitbu. Asi není v lidských silách celou dobu udržet
pozornost: je nutné se o to za každou cenu pokoušet, nebo lze nechat myšlenky jen tak plynout?
Roztržitost vyplývající z naší lidské slabosti není nic, co by kazilo naši modlitbu. Je to i škola pokory. Podstatné je, že tento čas chci věnovat modlitbě, kontaktu s Bohem a Pannou Marií – a samozřejmě je dobré mít před očima srdce tu událost, jíž se daný desátek týká.
Řada lidí třeba denně běhá, chodí do „fitka“ apod., prostě pečuje o tělo, což je jistě dobře. Ale jak je to s duší? Stačí zajít jednou týdně v neděli na mši, aby se rozvíjel duchovní život? Abychom
skutečně „pečovali“ o duši?
Nedělní bohoslužba je jen jedno z deseti přikázání. Konečně všech deset je pouhé rozvedení, podrobnější vyjádření toho jediného, dvojitého přikázání: „
Milovat budeš Pána, svého Boha celým svým srdcem... a svého bližního jako sebe.“ Abychom milovali Boha a bližní, musíme zachovávat všech deset.
A na opravdovou péči o duši mám skvělý, osvědčený recept: hodina intenzivního pohybu (rychlé chůze) a současně hodina intenzivní modlitby denně. Prospívá to velmi tělu i duši.
Zdá se, že se v současnosti někteří křesťané stydí za určité projevy „lidové“ zbožnosti, nebo jako by chtěli chránit nevěřící před příliš okatým, „středověkým“ projevem zbožnosti – kupř. když jde průvod Božího Těla po náměstí, za kostelní zdi, „do světa“. Přitom podstata
této úcty je někde jinde a nejde o žádný třeba triumfalismus apod. Jak bychom se k tomu měli stavět?
Dnes se někteří nestydí za tak nestandardní tetování, za tak nestandardní oblékání, úpravu vlasů a mají svobodu, nikdo jim to nevyčítá.
Proč bychom se měli stydět za projevy zbožnosti. Je to svědectví víry. A navíc: „
Kdo by se však styděl za mě a za má slova před tímto nevěrným a hříšným pokolením, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mk 8,38) Pokud má platit, že miluji Boha celým srdcem a bližní jako sebe, nemohu se bát veřejného svědectví o své víře.
Podporujete Hnutí Pro život a účastníte se i pochodů pro život. Jak jste se k účasti dostal?
Proč to děláte? Jsou vám tyto myšlenky blízké a proč?
Už ani nevím, co bylo tím spouštěcím momentem, když jsem poprvé jel, a to už jako biskup, na svůj první pochod pro život. Ale když už jsem na něm byl a prožil jsem jej, tak jsem si řekl, že budu chodit vždycky, a je mi líto, že nás, biskupů, nechodí víc. Už jsem to myslím i někdy psal
– je třeba nejen mít správný názor na věc, ale také se za svůj názor dokázat postavit, vydat svědectví. Tím spíše, když se toho nebojí rodiny s malými dětmi, přesto, že je to vzhledem k odpůrcům čím dál náročnější.
Vzkázal byste našim čtenářům něco do nadcházejících letních měsíců? (klidně i nějakou radu
do jejich duchovního života).
Ovocem rozjímání prvního desátku radostného růžence pro mne bylo uvědomění si, že analogií ke scéně Zvěstování, kdy Maria uvěří, že se jí stane to, co jí bylo řečeno od Pána (srov. Lk 1,45)
a začne
žít s vědomím Boží přítomnosti v sobě – je náš křest. Od chvíle křtu žije Ježíš i v nás. Vypráví o tom v podobenství o vinném kmeni na začátku 15. kapitoly Janova evangelia, ale i na řadě dalších míst. Já jsem tomu uvěřil díky modlitbě sv. růžence, díky Panně Marii.
.
..kdo zůstává ve mně a já v něm... (Jan 15,5) Bez této víry je to sice Boží slovo,
ale nezmění vám to život. A tak bych všem přál, aby skrze modlitbu využili toho letního času i k dynamickému růstu ve víře, která může učinit život stále krásnějším. Není nic krásnějšího, než vědomě žít s milujícím Bohem přítomným v hloubi mého vlastního srdce.
Mons. Mgr. Antonín Basler
pomocný biskup, generální vikář, kancléř, děkan Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci
Otci biskupovi děkujeme za rozhovor a srdečně blahopřejeme k letošnímu čtyřicetiletému výročí kněžského svěcení!
Převzato z časopisu RC MONITOR 14/2024, str. 10 - 11 (14. 7. 2024)
https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2024-14-2024.pdf
