Katolická církev prožívá jedno z nejtěžších období své existence. Zvlášť v Evropě, kde vymírá nejen Katolická církev, ale i evropská civilizace bílého člověka. Ale na druhé straně právě v Evropě registrujeme i mnohé pozitivní zprávy, které zmírňují obavy o budoucnost existence Katolické církve v Evropě. Přibývají blahoslavení a svatí jednotlivých evropských národů.
Mnozí katolíci s nadšením zaregistrovali zprávy o připravované kanonizaci známého italského katolického mladíka Carla Acutise v roce 2025. Jenže i na Slovensku registrujeme pozitivní novinky. V sobotu 31. srpna 2024 v Šaštíně prohlásí za blahoslaveného Božího služebníka Jana Havlíka.
Dokonce i město Vranov nad Topľou na východě Slovenska, ve kterém bydlím, žije ve znamení očekávání pozitivních zpráv. Nedávno se věřící ve Farnosti sv. Františka z Assisi v jižní části města dozvěděli radostnou zvěst, kterou jim přinesl římskokatolický kněz Zbigniew Król, působící v Rusku. Vranovští věřící se prostřednictvím něj dozvěděli, že v Arcidiecézi Matky Boží v Moskvě začala diecézní fáze procesu blahořečení našeho rodáka, římskokatolického kněze, misionáře a mučedníka Jána Hermanovského.
Tak to bylo alespoň zprvu pochopeno. Radost byla ale předčasná, vyšlo najevo, že proces blahořečení ve skutečnosti nezačal.
Arcibiskup Pezzi z moskevské arcidiecéze, kterého jsem požádal o oficiální vyjádření a informace, mi napsal a upřesnil, že se proces blahořečení opravdu nezačal. Moskevská arcidiecéze ale chtěla sestavit seznam mučedníků, kteří v Rusku zemřeli pro víru a získat o nich co nejvíce informací. Tyto informace mají v budoucnu, v případě zahájení procesu blahořečení velmi dobře posloužit. Ján Hermanovský je v seznamu. A naděje, že jednou bude i mezi kandidáty procesu blahořečení, je. Doufejme a modleme se za to.
Pokud bych měl co nejvýstižněji charakterizovat Jána Hermanovského, jehož život v noci z 18. na 19. ledna 2005 vyhasili dva mladíci v daleké Rusi, použil bych slovní spojení mučedník lásky. S plamenem lásky v srdci obětavě sloužil Bohu i bližním a za tuto službu zaplatil nejvyšší cenu. Nejprve rozdal všechno, co měl, a když už měl prázdné ruce, položil na oltář i svůj vlastní život. Jak úžasný člověk! Jaký jsi vlastně byl, Kristův knězi Jane Hermanovský?
Když jsem v roce 2010 připravoval jeden ze svých předchozích článků o zesnulém vranovském mučedníkovi, několikrát jsem si povídal s jeho mladší sestrou Veronikou Hermanovskou, která mezičasem taky zemřela. Konzultoval jsem i s jinými lidmi, kteří osobně znali našeho mučedníka. Jedním z nich byl RNDr. Peter Plško, Vranovčan, jehož otec se dlouhá léta přátelil s Jánem Hermanovským a i on sám našeho mučedníka velmi dobře znal. A konečně teprve před krátkým časem, při přípravě tohoto článku, jsem dostal z Ruska několik zajímavých dokumentů, týkajících se života i díla Jána Hermanovského, především jeho neautorizovaný životopis. Poslal mi je kněz Zbigniew Król, kterého jsem již zmínil. Díky tomu jsem získal dostatek podkladů pro tento článek.
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
Ján Hermanovský se narodil 6. 6.1935 v obci Nižný Kručov, v sousedství okresního města Vranov nad Topľou, jako třetí z pěti dětí otce Jozefa Hermanovského a matky Zuzany, rozené Vargovičové. V tomto období rodina několikrát změnila své bydliště, takže sourozenci Jána Hermanovského měli rozdílné místo narození. Nakonec se rodina usadila ve Vranově nad Topľou, kde Ján Hermanovský navštěvoval základní lidovou školu. Jeho starší sestra se stala řeholní sestřičkou a on také od dětství nesmírně toužil sloužit Bohu a lidem jako kněz. Jeho hrubý otec však bránil synovi ve studiích. Byl rolník a také svého syna chtěl připoutat k práci na hospodářství. Často i fyzickým násilím. Dovolil synovi skončit jenom šest tříd základní školy. Mladý Ján se musel podřídit, a tak s bolestí v srdci odložil na neurčito své rozhodnutí stát se knězem. Přesto chtěl být co nejblíže k Bohu a tak se stal horlivým ministrantem. V 15 letech se stal zámečnickým učněm, ale kvůli velkým zdravotním problémům jeho učňovský život předčasně skončil v roce 1952.
Když se po dlouhém léčení uzdravil, začal hledat nové místo pod sluncem. Jána to neodolatelně lákalo do farního Kostela (dnes Baziliky) Narození Panny Marie ve Vranově nad Topľou, protože každý kostel je Boží dům a brána do nebe.
Zde chtěl sloužit Bohu a lidem nejlépe jak uměl. Začal vypomáhat s výukou náboženství ve škole, s katechezí ministrantů, později se stal pravou rukou kostelníka, a navíc se naučil hrát na varhany. Od roku 1958 bydlel na faře, kde měl svůj pokojíček.
V následujícím roce 1959 nahradil kostelníka, který odjel na dlouhodobé léčení, a tak se Ján sám stal kostelníkem. Tehdy začala nová významná etapa jeho života. Chtěl být užitečný na každém kroku, proto mu nebylo obtížné uklízet kostel, mýt podlahu, připravovat Boží hrob, jesličky, atd.
Cítil se dobře tady, v blízkosti Panny Marie, jejímž oddaným ctitelem byl po celý svůj život, ale ke štěstí mu něco chybělo. Jeho touha stát se knězem se nezmenšovala, ale naopak rostla. Chtěl si v očích Páně zasloužit tuto poctu, proto se vyzbrojil mimořádnou skromností, pokorou, trpělivostí, zbožností a láskou k bližním.
Tehdejší vranovský děkan vdp. František Raffáč viděl jeho upřímnou touhu stát se knězem, a tak ho jednou oslovil: „
No, Janču, chceš-li se stát knězem, musíš si v první řadě udělat maturitu.“
A tak Ján odešel v roce 1966 do Bratislavy, kde pracoval jako skladník v podniku Pozemné stavby a při zaměstnání nejprve dokončil chybějící tři třídy základní školy, které absolvoval za jeden rok, a poté začal studovat na střední škole pro pracující.
Veronika Hermanovská mi vyprávěla jednu příhodu z tohoto období, která dokumentovala puritánství jejího bratra. Veronika navštívila Jána v Bratislavě během pracovní neděle, a aby nešla s prázdnou rukou, koupila v jedné prodejně dárek pro bratra. Jenže když se Ján dozvěděl, že jeho sestra v neděli koupila dárek, nechtěl jej přijmout. Byl totiž přesvědčen, že neděle má být dnem pracovního klidu a zasvěcení Bohu. Překvapené sestře řekl: „
Ta prodavačka musela pracovat, protože je to její povolání. Jenže ty jsi nemusela ten dárek koupit.“
Ján byl neoblomný a nechtěl dárek přijmout, a tak si ho zahanbená sestra nakonec musela vzít domů.
Je třeba poznamenat, že Ján byl velmi přísný nejen k jiným lidem, ale především sám k sobě. Pamětníci říkají, že dokázal klečet v modlitbách celé hodiny. Nejednou se modlil do pozdní noci. Často se postil a v této době vůbec nejedl maso. Ján to pojímal jako projev pokory a pokání, služby Pánu Bohu. Sám si nařizoval skutky pokání, aby se tak co nejvíce přiblížil k Pánu.
V srpnu 1968 využil Ján Hermanovský oteplení politických poměrů ve své vlasti a rozhodl se udělat si pouť do Lurd. Chtěl Panně Marii poděkovat za uzdravení svého otce a zároveň si vyprosit milost stát se knězem. Jelikož sám žil velmi skromně, peníze na cestu mu dala jeho sestra Veronika.
Když v Praze dostal potřebná víza, chtěl nastoupit do rychlíku, kterým by se odvezl do světoznámého poutního místa. Byl však 21. srpen 1968 a dříve, než Ján mohl nastoupit cestu, obsadili naši domovinu vojska států Varšavské smlouvy. A tak byl Ján nucen odložit svou cestu o týden, protože mu nedovolili vycestovat. Proto strávil týden v kněžském domově v Praze.
Když se po vynucené pauze konečně dostal do Lurd, nemohl si naplno vychutnávat nádherné zážitky ve světoznámém poutním místě. Trápily ho pochybnosti o tom, zda se po návratu domů bude moci stát knězem a uskutečnit tak největší touhu svého života. Stále více si pohrával s myšlenkou nevrátit se do své vlasti, ale zůstat v cizině a tam naplnit svůj životní sen. Nebylo to však lehké rozhodnutí. Ján neovládal důkladně ani jeden světový jazyk. Uměl částečně latinsky a německy, ale jeho znalosti nebyly dostatečné k tomu, aby mohl absolvovat vysokou školu, potřebnou pro kněžský úřad. Jelikož však kněžské povolání bylo nejvyšší prioritou jeho života, vsadil po dlouhém zvažování všechno na jednu kartu a rozhodl se pro těžký úděl emigranta.
Jak mi vyprávěla Veronika Hermanovská, její bratr při zpáteční cestě z Lurd vystoupil z vlaku v Německu a díky vyššímu Božímu řízení potkal kněze, u kterého se informoval, kde by mohl absolvovat studium teologie. Ten kněz mu zaplatil letenku do Říma a dal mu kontakt do římského Nepomucena. Stal se tak jeden z těch malých zázraků, kterými Pán dokáže tak obdivuhodně zasahovat do našeho života.
Ján Hermanovský šťastně přiletěl na římské letiště Fiumicino, ale tady jeho útrapy neskončily. Ján totiž neovládal italštinu, a když ho „vzali do parády“ Italové na letišti, jemný a citlivý muž ze Slovenska se bezradně rozplakal. Vytrvale přitom opakoval jméno českého profesora teologie Mons. Karla Skalického. (Podle neautorizovaného životopisu, který mi byl poslán z Ruska, však Ján neustále dokola opakoval jméno kardinála Berana).
No, ať už je to jakkoli, nakonec úřady umožnily českým teologům, aby se utrápeného Slováka ujali. Šťastný a vděčný Ján udělal pak vše pro naplnění svého snu - stát se pastýřem Božího stáda. Přestože doma, ve své vlasti, nestihl ukončit středoškolské studium, umožnili mu Italové absolvovat vysokoškolské studium.
Jelikož však neovládal italštinu, bylo jeho studium velmi ztíženo. Otec Josef Rajčák, který se v Itálii s Jankem Hermanovským spřátelil, píše dne 23. 6. 2005 v dopise jeho sestře Veronice Hermanovské o jejím bratrovi Jánovi mimo jiné toto: „
Svou ponížeností a vírou mi připomínal arského faráře sv. Jana Marii Vianneye. Měl jazykové problémy a i proto mu učení šlo těžko. Sledoval proto tzv. Cursus minor, který vedl rektor Papežského kolegia Nepomucenum v Římě, Mons. František Planner. V kolegiu Janko žil, modlil se, pracoval a studoval 6 let, dojíždějíc i na Papežskou lateránskou univerzitu, na které ukončil svá studia pastoračním kurzem.“
Později Ján příležitostně zmiňoval i známého českého teologa, Josefa kardinála Berana a Mons. Špidlíka, se kterými přicházel do styku. Právě čeští teologové měli velké zásluhy na duchovním formování našeho rodáka. Jána však podporovali i slovenští teologové v Římě. Josef kardinál Tomko mu dokonce přispěl i jistou finanční částkou.
Jánovi velmi pomohlo, že v prvním ročníku mohl u slovenských přednášejících, například u O. Andreje Paulíniho, absolvovat zkoušky slovensky. Zkoušky u italských přednášejících dělal v italském jazyce. Později už dělal všechny zkoušky pouze v italštině.
Jánova emigrace do ciziny nezůstala bez následků pro rodinu, kterou poté navštěvovalo několik příslušníků StB. Když však estébáci pochopili, že šlo o individuální čin jednoho muže, návštěvy ze strany StB přestaly a už nikdy více se neopakovaly.
Přešlo 6 let a Ján díky své houževnatosti zdolal všechny překážky na cestě k naplnění svého životního poslání. 17. 3. 1974 ho v Nepomucenu vysvětil na kněze římský vikář kardinál Ugo Poletti. Spolu s ním byli vysvěceni další dva Slováci, o. Martin Lacek a o. Josef Rajčák, jakož i Čech o. Václav Steiner.
Jako kaplan začal Ján působit v Římě, v chudé farnosti sv. Lina. Po několika letech byl přeložen do diecéze Florencie, kde postupně vystřídal několik působišť a půl roku byl dokonce i v Monte Casino u benediktinů. Jako kněz prošel Ján postupně tyto štace: Grassina, Campi Bisenzio a Cornacchia, kde byl jistou dobu farářem. Tato etapa jeho života stojí za zvláštní zmínku. Cornacchia je italské pojmenování vrány. Ján občas žertem říkal: „
Na Slovensku jsem žil ve Vranově a teď tady, v Itálii, také.“
Ján se zde zasloužil o opravu místního kostela a získal si úctu nejen věřících, ale také svého biskupa. Jeho působení na této štaci však nebylo posledním. Jeho dalšími působišti byly San Pancrazio Val di Pesa a Castelfiorentino. Ján vedl v Itálii velmi nenáročný způsob života. Naši krajané, kteří ho tam navštívili, říkali, že skromný kněz byl jejich návštěvou příjemně zaskočen a neměl je ani čím pohostit.
Ján však nemínil zůstat v Itálii natrvalo. Tato země byla sice jeho druhá vlast, ale on si nosil v srdci lásku ke své původní domovině - ke Slovensku.
Po vzniku samostatné Slovenské republiky v 90. letech minulého století se vrátil do své vlasti. Vystřídal zde několik působišť - Horní Ves, Vrícko a Velké Leváre. V té době často přispíval na výstavbu kostelů a církevní potřeby. Takto přispěl i na výstavbu nového kostela sv. Františka z Assisi ve Vranově nad Topľou.
Pro bohulibý záměr byl ochoten dát i to poslední a on sám žil o chlebu s marmeládou, ba nejednou i o hladu.
Někteří jeho známí se o něm sice vyjadřovali jako o „hloupém Jankovi“, ale ve skutečnosti byl Ján Hermanovský inteligentním, učenlivým člověkem, který využíval každou možnost rozšiřovat své vzdělání. Na Slovensku vydal v roce 1993 knihu „
Pápeži kňazom“ s překlady dokumentů posledních papežů, které se týkaly kněžství.
Ani v rodné vlasti však Ján Hermanovský nenašel trvalý klid. Když se dozvěděl, že Papežská misijní díla hledají dobrovolníky – kněze slovanského původu – na misie do Ruska, vnímal to jako volání Boží. Toto jeho rozhodnutí nebylo vůbec náhodné.
Janko už dávno předtím, ještě během svého působení v Itálii, vyjádřil touhu stát se misionářem v Rusku. O. Josef Rajčák v dopise Veronice Hermanovské ze dne 23. 6. 2005 mimo jiné píše: „
Občas jsme se vídali a říkali si, že by bylo velmi krásné podle Fatimského poselství jít na misie do Ruska.“
Tato touha se mohla naplnit po změně politických poměrů v Rusku koncem minulého století, a tak Ján nakonec odešel jako misionář do Ruska v červnu 1999. V Rusku vystřídal několik působišť. Naposledy působil v Brjansku (380 km jihozápadně od Moskvy), kam jej 10. 1. 2002 vyslal arcibiskup Kondrusiewicz založit novou buňku Katolické církve.
Začátky v Brjansku byly velmi obtížné. Ján bydlel u jednoho z věřících a odsud se nejprve snažil dát dohromady maličkou diasporu katolíků. Nepodařilo se mu však hned od začátku zajistit místo, kde by se mohly důstojně konat bohoslužby. Když mu po půl roce skončila platnost víza, vrátil se do Itálie a Italové mu dali peníze na zakoupení nemovitosti, která by mohla sloužit jako provizorní dům Boží.
Díky penězům z Itálie se eparchii podařilo koupit na okraji města Brjansk opuštěný dům (bývalou družstevní pekárnu), který nový kněz s pomocí asi 40 věřících katolíků proměnil v kapli ve velkém předním pokoji a faru v malém zadním pokoji. Z Itálie přinesl slovenský kněz také sochu Fatimské Panny Marie.
RNDr. Peter Plško, který už dlouhá léta žije a působí v Bratislavě, si na toto období v životě Jána Hermanovského vzpomíná takto:
„
Aby byl při svém působení v Brjansku mobilní a nemusel stále prosit o odvoz jednoho ze svých věřících, rozhodl se své skromné úspory investovat do koupě auta. Vrátil se nakrátko do Itálie, aby si koupil 11letý Fiat Uno. Když jsi pro něj šel, zastavil se u mě a řekl mi, že to auto má sice už dost pokrkvané plechy, ale je tak levné, že si ho může dovolit koupit. Navíc - ještě je pojízdné, a to mu pro jeho potřeby stačí. S tímto autem kromě pravidelných výjezdů za svými věřícími do okolí Brjanska jezdil i na Slovensko (přes Polsko a Bělorusko), protože si musel na Velvyslanectví Ruské federace v Bratislavě pravidelně vyřizovat pracovní víza. Alespoň v tom mu bylo velkou výhodou jeho dvojí občanství (italské i slovenské), protože nemusel pokaždé cestovat z Brjanska až do Říma. Právě během těchto jeho pobytů v Bratislavě jsme se v posledních letech setkávali a navštěvovali různá místa, připomínající mu jeho mládí... Naposledy jsme se setkali v létě roku 2004. Tentokrát ne v Bratislavě, ale ve Vranově nad Topľou. Na ulici rozdával zákusky hejnu romských dětí. Právě se totiž vracel z primice jednoho novokněze, po které ho pozvali na slavnostní oběd a obdarovali ho i krabicí se zákusky. Když mě spatřil, rychle všechno porozdával a řekl mi, že by chtěl navštívit mého těžce nemocného otce, se kterým ho spojovalo dlouholeté přátelství. Inu takový byl Ján Hermanovský - nesmírně skromný, trpělivý a obětavý.“
Podobná svědectví o neobyčejné obětavosti Jána Hermanovského jsem měl i od jeho zesnulé sestry Veroniky, která mi při jedné příležitosti řekla:
„
Když můj bratr působil v Rusku, přišel jednou v zimě na návštěvu a na nohou měl tenké letní boty. Bylo mi ho líto, a tak jsem mu koupila teplé boty na zimu. Při nejbližší návštěvě doma však měl zase na nohou letní boty. Říkám mu: ,Vždyť jsem ti koupila boty na zimu. Kde je máš? Pokrčil rameny a odvětil: Nevím. Já jsem však věděla, jaká je pravda. Nechtěl se přiznat, že je daroval nějakému chudákovi tam, v Rusku.¨“
Roky ubíhaly a Ján Hermanovský si poctivě plnil své povinnosti duchovního pastýře v Brjansku. Byl neuvěřitelně pozorný ke svým věřícím. Zajímal se o jejich problémy, pro každého měl milé a povzbudivé slovo a ujímal se i lidí na okraji společnosti. Když ho varovali před kontakty s těmito pochybnými lidmi, odpověděl, že i toto jsou Boží děti, které si zasluhují jeho lásku a pozornost. To ještě netušil, že právě takoví lidé mu sáhnou na život. V noci z 18. na 19. ledna 2005 ho v jeho působišti přepadli dva mladíci, aby mu uloupili jeho skromný majetek. Třemi bodnými ranami vyhasili život obětavého kněze a se skromným lupem uprchli. Ukradli mu mobilní telefon a tisíc ruských rublů.
Slovenský misionář zemřel v den modliteb za sjednocení křesťanů.
Zádušní mši za zesnulého odsloužil 24. 1. 2005 v brjanské kapli generální vikář Arcidiecéze Matky Boží v Moskvě, Mons. Andrzej Steckiewicz.
25. 1. 2005 se v moskevském katedrálním Chrámu Neposkvrněného početí Panny Marie rozloučili se zesnulým moskevští katolíci. Zádušní mši celebroval Mons. Tadeusz Kondrusiewicz, arcibiskup moskevské Arcidiecéze Matky Boží, koncelebroval apoštolský nuncius arcibiskup Antonio Mennini a 35 dalších kněží.
Ve středu 26. ledna přepravili rakev se zesnulým letecky z Moskvy do Bratislavy a odtud pak rakev převezli do Vranova nad Topľou.
Rozloučení ve vlasti se konalo 27. 1. 2005 v 10 hodin v jeho milovaném farním Kostele Narození Panny Marie ve Vranově nad Topľou. V tom, ve kterém byl kdysi kostelníkem. Zádušní mši svatou, spojenou s pohřebními obřady, celebroval košický pomocný biskup, Mons. Bernard Bober.
Koncelebrovali Mons. Tadeusz Kondrusiewicz a Mons. Andrzej Steckiewicz, kteří přijeli z Moskvy. Na mši svaté se zúčastnil i oriolský farář Zbigniew Król, mnozí naši římskokatoličtí kněží, ale i duchovní jiných církví. Přítomni byli i příbuzní zemřelého, primátor města PhDr. Tomáš Lešo a jiní hosté, jakož i četné zástupy věřících. K důstojnému průběhu obřadu přispěl svým účinkováním chrámový pěvecký sbor LUMEN.
Když jsem si povídal s Mons. Bernardem Boberem a s Mons. Steckiewiczem z Moskvy, oba vysoce vyzdvihovali skromnost, obětavost a úslužnost Jána Hermanovského. Pro každého měl milé slovo, každého uměl potěšit, povzbudit. Byl obdivuhodně štědrý. Rozdával hladovějícím chléb a o vše, co měl, se dělil se svými věřícími. A ještě jeden rozměr osobnosti Jána Hermanovského je třeba vyzvednout. Jeho sestra Veronika o něm mimo jiné řekla: „
Nerad mluvil o sobě. Zatímco jiní rádi řečnili, on raději jednal.“
Tedy i takový byl kněz Ján Hermanovský. Nevelký postavou, velikán duchem. Apoštol lásky, tichý a pokorný srdcem. Tak se chtěl připodobnit našemu Pánu, věčnému Veleknězi Nové smlouvy.
Papež Benedikt XVI. se při jedné příležitosti vyjádřil, že navzdory přetrvávajícím skandálům s odhalováním případů pedofilie kněží věří v očistu Katolické církve prostřednictvím svatých kněží. Nepochybuji o tom, že měl přitom na mysli takový typ kněze, jakým byl Ján Hermanovský. Typ, který se přibližuje k ideálu svatého faráře z Arsu.
Karol Dučák
(Na Fatym.com vydáno 26. 7. 2024; (doplnění a upřesnění 29. 7. 2024 - 114 přečtení)