Letošní pouť do Medžugorje, kam jsme jeli na 43. výročí zjevení, byla opět jiná. Ona je vždycky jiná a vždycky krásná, výjimečná, plná milostí. Tato byla zvláštní i tím, že se jí účastnilo 10 dětí. Nejmladšímu z nich byly čtyři měsíce. Svědectví, o které jsem požádal tátu od rodiny, ve které byly tři poutníčci, sedmiletá dvojčata a malý, neposedný Tim, si můžete nyní přečíst ...
Svědectví:
Medžugorie s dětmi
Milí přátelé, chtěl bych se s Vámi podělit o to, jak jsme jako rodina prožívali pouť do Medžugorie.
Jednoho dne jsme se zastavili u vývěsky v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Brně na Křenové ulici a padl nám do oka plakátek se známou fotkou kostela v Medžugorje s okrajem plným růží. Pro manželku, která tam byla již třikrát, dvakrát z toho na Mladifestu, to bylo známé místo. Já jsem tam také byl jednou před dvaceti lety.
Manželku napadlo, že bychom se tam společně vypravili, v pozvánce, kterou viděla též na internetu bylo napsané, že je tam možné jet i s dětmi.
V první chvíli mi to připadlo jako dobře vydařený vtip. Ještě před pár minutami nás naše ratolesti a hlavně ten nejmladší, tříletý, plně zaměstnávali při nedělní mši svaté tak, že jsme byli stěží schopni říci Amen, pohybovali se s tím nejmladším synkem většinu času mezi kostelem a toaletou a usilovně se modlili, aby už byl konec kázání… a ti starší, sedmiletí, se velice často dohadovali.
Tyto naše dítky bychom měli vzít s sebou na poutní zájezd do Medžugorje, při kterém se většinu času modlí růženec, nejméně jednou ne-li dvakrát za den je mše svatá a další čas se odvíjí od poslouchání svědectví a jiného duchovního programu? A to ještě nemluvě o 15 hodinové cestě v autobusu, nekonečném balení tisíce věcí a dalších dvou tisíc hraček a zábavních drobností. To tedy asi vůbec nepřichází v úvahu, leda ve snu.
Jenže sen se vyplnil. Vnuknutá myšlenka vydat se na pouť nezapadla, ale zůstala nám v hlavě a v srdci. Mnoho známých nám říkalo, že je to čiré bláznovství, že z toho nebudeme mít nic my ani děti a tak nám to říkali i někteří kněží. Nicméně v srdci dále doutnala touha se tam vydat a ta touha nakonec probleskla v plamínek naděje.
Modlili jsme se za to společně, jestli máme jet a svítalo nám, že ano.
Začali jsme vyřizovat doklady pro celou rodinu, shánět potřebné věci a nakonec se přihlásili i přes značnou nejistotu. Co když děcka začnou v autobuse divočit, hádat se, pokřikovat, co když tříletý Tim začne plakat svým velice hlasitým způsobem, což dokáže opravdu výjimečně…. Co když?
Když jsme se ale přesto dál modlili a ptali v duchu Ježíše a Marie, dostávali jsme jako odpověď spočinutí, pokoj v tom, abychom tam přece jeli, i když je to riskantní.
Cesta do Medžugorje v autobuse proběhla více méně bez obávaných incidentů, což samotné se nám jevilo jako malý zázrak.
V Medžugorji děti zvládaly program velice dobře.
Jistě, bylo třeba brát na ně ohled a dát jim dostatek času a prostoru také ke hrám, pohybu, vyblbnutí se… například na louce za venkovním prostranstvím ke mši svaté za kostelem. Tak jak to dělal také Don Bosco. Ale když měly naplněnou potřebu hry a pohybu po venku, byly k našemu podivu schopné též podivuhodného zklidnění a otevřenosti k Božím věcem.
Nejvíce se to snad projevilo při večerní adoraci před svátostným Ježíšem na prostranství za kostelem. Na začátku se ptaly: "
Co to je? Proč je ticho? Proč všichni mlčí?"
Dostaly od nás odpověď, že lidé mlčí, protože chtějí, aby k nim v srdci mluvil Ježíš, který je nyní před námi v tom kousku chleba a dívá se na nás. On se dívá na nás s láskou, vnímá vše, co prožíváme, vše co je v našem srdci je pro něj viditelné. Přijímá nás s láskou, objímá jak máma nebo táta své dítě, hladí nás svým pohledem. Naslouchá tomu, co mu v tichu srdce říkáme…
A děti se ztišily, zklidnily a zřejmě se začaly nalaďovat na duchovní rovinu. Kupodivu je opustilo ono dříve na církevních akcích a mších svatých opakované: "
Já už chci domů, je to dlouhé, už pojďme…"
A od Tima jsme neslyšeli jeho obvyklé: "
Já už tady nechci být!"
Naopak bylo jasné, že jim je tu dobře a na otázku, kdy půjdeme domů, dokonce řekly, že tu chtějí zůstat. Takový div se snad může stát jen v Medžugorji.
Tím nechci popřít všechny náročné situace, napětí a velkou náročnost, kterou si pouť do Medžugorje vyžádala. Dopředu jsme věděli, že to nebude procházka růžovým sadem a pokud, tak docela trnitým. Věděli jsme, že tato dovolená určitě nebude dovolenou v tom smyslu, jak bývá míněna a nebyla. Počínaje probdělou nocí při balení věcí, úprkem na autobus, rozlámaným tělem v autobuse, o to rozlámanějším, že jsme ze svého těla udělali postele pro naše děti. Dál neúprosný program s pevnými časy odjezdu, ranního vstávání, krátké doby během které jsme se museli nasnídat, život neustále v poklusu a to i v letním Bosenském horku kolem 35 stupňů… ale také bylo několik chvil odpočinku, siesty….
Ale přesto mezi trním se objevily krásné růže. Tak jak byly na obrázku pana Němce s pozvánkou do Medžugorje.
Za ty Mariiny růže to stálo. Není to vůně, která dráždí nosní buňky, ale duchovní vůně přítomnosti nebeské Matky a Ježíše, kterou srdcem mohly snad pocítit i naše děti.
Patrik Galle