Zamyšlení nad evangeliem 14. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze.
Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním.
Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře.Obcházel pak okolní vesnice a učil. (Mk 6,1-6 )
Kolikrát jsem jako malé dítě nechápal rozhodnutí rodičů či jejich napomenutí. Až po určité době člověk dává za pravdu tomu, co řekli, nařídili nebo připomněli. Představte si takový malý letní výlet. Krásné počasí, nikde ani mráčku. Jen rodičovská starostlivost nás nabádá, abychom si vzali sebou pláštěnky. Na co, vždyť stejně nebude pršet?! Uprostřed cesty nás překvapí průtřž mračen. A hlava rodiny jen dodá: „Tady to máte. Neříkal jsem vám to?“ Byla to náhoda, jasnozřivost, tušení budoucích věcí…. ?
V dnešním Božím slově se vše točí kolem proroků a jejich předpovědi. Zde nejde o šťastnou náhodu nebo intuici v dané životní situaci. Kdyby tomu tak nebylo, pak každé proroctví ( a kolik jich známe z pohanského prostředí) by mělo stejnou vážnost a vnitřní pravdivost. Všechny mýty, které lidé na tomto světě vytvořili, by byly stejně pravdivé. Co však s těmi, které jakoby „náhodou“ ukazují na zjevení. Vždyť jejich autoři, ať to byl Vergilius nebo Platón, nemohli tušit, že se jednou skutečně narodí Vykupitel, že bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých. Snad nevědomky posloužili pravdě, kterou ještě neznali.
Oproti tomu prorok, který je povolán samotným Hospodinem, nemůže jen něco tušit. Je poslán, aby zvěstoval poselství samotného Boha. Tady je však kámen úrazu. „Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě,“ říká Mojžíš Hospodinu při památném setkání u Chorebu. Vymlouvá se, ale Bůh ho poslání nezbaví. Ezechielovi pak v dnešním čtení Hospodin prohlašuje: „Ani on – ať už poslechnou , nebo ne – je to vskutku vzpurné plemeno – musí poznat, že byl mezi lidmi prorok.“
Lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce musí poznat, že promluvil prorok! Neděje se to milými a zaobalenými řečmi, abychom někoho neurazili, ale jasným a pravdivým Božím slovem.
Ruku na srdce, častokrát to děláme a přistihneme se při tom, kdy používáme výrazy: mělo by se; abychom byli; je zapotřebí…
Prorok, který byl poslán ke službě, nesmí planě moralizovat, používat zaobalenou řeč k uspání svých posluchačů! Prorok či apoštol uvádí Boží zvěst imperativní formou: „Tak praví Pán, Hospodin!“
Jak musela zapůsobit Ježíšova slova na posluchače v jeho domově. „Co ze sebe děláš, vždyť tě známe od malinka. Jsi synem tesaře a obyčejné hebrejské dívky.“ Náš Pán pocítil to, co všichni Boží proroci před ním.
Vystavil se posměchu, posuzování a pohoršení. I tenhle „velký prorok“, jak jej nazývají současníci, je zneuctěn mezi nejbližšími, nebo snad právě tady. Je to o to více kontrastní, protože Ježíš neprorokuje o někom, ale stává se vlastním prorokem.
„Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině. „Nesmí se dát odradit, vždyť zvěstujeme Slovo, které je Pravda sama! Pravda, která je jiného řádu než naše lidské prorokování. To opravdu není jen „šťastná náhoda.“