Kult Božského Srdce Ježíšova již 350 let představuje signifikantní formu katolické zbožnosti, která formovala katolickou identitu po Tridentském koncilu a v reakci na protestantskou revoluci.
Kult Božského Srdce Ježíšova, jehož obraz dominoval většině starších vydání Jednotného katolického zpěvníku, byl ozdobou našich katolických domácností a zároveň pohoršením pro generace bludařů, představuje jeden ze zkušebních kamenů katolické pravověrnosti.
Je symbolem toho, že Ježíš Kristus, Boží Syn, přijal lidské tělo, jehož centrem je právě srdce. Symbolem toho, že trpěl v lidském těle a vstal z mrtvých v lidském oslaveném těle. Je symbolem lásky Našeho Pána k nám lidem, je útočištěm křesťanských rodin v boji s jejich nepřáteli.
V rámci celoročního připomínání tohoto kultu, jeho historie, umělecké i literární prezentace, začínáme na portálu Christianitas.sk pravidelnou sérii článků na téma Božského Srdce Ježíšova.
Dnes se třesou a křečovitě stahují bolestí tisíce srdcí. Tisíce úst se žalostivě ptají:
*
Jak se shoduje tato hrozná válka s Boží otcovskou Prozřetelností?
* Jak může dopustit Bůh tak strašné vraždění?
* Je-li Bůh nekonečně laskavý Otec, jak může dát tak strašně trpět mnoha milionům?
* Jak může dát vytéct tolik nevinné krve a tolika hořkým slzám?
* Jak může zůstat chladný vedle nevýslovného utrpení tolika lidí?
Tak mluví naše srdce. Nedokážeme se dívat na hrozné krveprolití. A kdyby to bylo v naší moci, hned bychom udělali konec této bídě.
Není to tak? Udělali bychom jí konec, i kdyby tu šlo jen o cizí lidi, i kdyby nestál v boji náš otec nebo muž, náš syn nebo bratr, náš příbuzný nebo přítel. Slzy se nám hrnou do očí, i když pouze čteme nebo posloucháme o hrozných událostech.
A proto se možná ptáme:
*
Zůstává snad Božské Srdce chladné při pohledu na tolikerou nouzi?
* Nebo necítí nic, to ze všech srdcí nejněžnější Srdce Ježíšovo v tak hrozné bídě, která dolehla na miliony lidí?
* Copak to nejsou Jeho dítky, Jeho tak draze vykoupené dítky, Jeho v nesmírných bolestech vykoupené dítky, které zde trpí?
Pohlédněme do Evangelia, ve kterém se zjevilo světu Nejsvětější Srdce Ježíšovo:
Jednou přišel Pán Ježíš do kruhu jisté rodiny, která měla velký smutek. Dvě sestry naříkaly nad svým bratrem, kterého před čtyřmi dny pohřbili. A Evangelium říká:
„
Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“
Ježíš zaplakal,“ (Jan 11,33–35)
Ó, pohlédněme jen na božského Spasitele! On věděl od malička, co je to bída. Žil tvrdě a pracoval únavně, byl to mocný a odolný muž, ale hle – u Lazarova hrobu pláče. Ne že by mu bylo vyhrklo z očí jen několik slz, ale opanoval ho tak velký žal, že z Něho vytryskl celý pramen slz.
Tak hluboce mu Srdce zasáhla bolest dvou lidských dítek. A proto se ptejme:
*
Copak by mu nezasáhla Srdce nyní bolest tolika milionů lidských dítek?
* Tam plakal ze soucitu se dvěma sestrami, že ztratili bratra. A netruchlilo by Jeho Srdce dnes nad tolika rodinami, které pláčou nad ztrátou svého živitele, své jediné naděje?
* Což by se ho nedotkla bolest tolika vdov a sirotků, kterým už nenahradí nikdo otce a manžela, kterého ztratili?
Tomu nelze uvěřit.
Podívejme se na jiný obraz. Ježíš kráčí vítězoslavně do Svatého města na Květnou neděli. Jeruzalém ho radostně vítá. Jenže když zrovna nejvíce znějí výkřiky:
„
Hosanna!“ – Ježíš začne plakat.
A proč pláče? Ne proto, že On sám má tam trpět, ne proto, že má tam podstoupit tu nejbolestnější a nejpotupnější smrt, ale
proto, že před Jeho vševědoucím okem najednou stojí všechna bída, kterou musí okusit toto město, protože nejenže nechtělo přijmout Jeho učení, ale i proto, že Ho jde ještě umučit a zavraždit.
Ježíš vidí město v plamenech, vidí jeho obyvatele pozabíjené, vidí jeho domy rozbourané, vidí i jeho skvostný Chrám ohavně zpustošený. Pláče, protože vidí, že Římané rozvrátí Jeruzalém ve válce.
Pohleď, Ježíš pláče nad budoucím utrpením nevděčného města, nad zkázou, kterou přinese válka národu, tomu národu, který Ho pronásleduje a na kříž přibíjí jako zločince. Bolí ho, že zkáza války zasáhne Jeho nepřátele. A myslíme si, že by ho nebolela mnohem větší zkáza války, která zastihla tolik Jeho věrných, milovaných dětí?
On však tehdy plakal už i nad tímto naším dnešním neštěstím. Plakal až krvavými slzami. Jen pohlédněme na Olivovou horu. Tam nejenže mu tečou ze svatých očí potoky slz, ale tvář mu zalévá i potok krve a stéká mu po těle na zem.
Proč tak plakal? Nezapříčinila to skutečnost, že měl trpět, neboť On šel trpět rád.
Ty krvavé slzy mu sice způsobily v první řadě naše hříchy, neboť hříchy jsou pro Boha větší zlo než válka, ale způsobily mu je i naše dočasná, pozemská utrpení.
A On tam tehdy na Olivové hoře předvídal i dnešní hrozný rozvrat. Zněly mu v uších nářky tisíců matek a nešťastných dětí, slyšel i sténání raněných na bojištích, viděl i zpustošená města a obce tolika zemí, viděl i roztržené rodinné svazky tolika národů, viděl i mrtvolami posetá bojiště. Nad tímto zaplakal tak hořce; nad tímto zatřáslo se Jeho Nejsvětější Srdce tak, že proráželo krví Jeho kůži. Proto
bychom Spasiteli křivdili, velmi křivdili, kdybychom pochybovali o Jeho lásce k nám kvůli strašlivé válce.
Porovnejme to s takovým příkladem: Nějaký otec by se trápil po desetiletí, jen aby zajistil svým dětem bezstarostnou budoucnost. Jenže najednou vypukne neštěstí, které otec nezavinil a rodina přijde o majetek. Ale děti přesto obviňují otce a říkají, že nemá k nim dost lásky.
Spasitel udělal pro nás mnohem víc. On, Bůh, nekonečný Boží Syn – pro nás bídná stvoření! Kdyby se nás zeptal, jak nám má dokázat svou lásku, sotva bychom byli přišli na ten velkolepý projev lásky, který si On sám zvolil. Nebylo by nás napadlo říct mu:
Bože, pokud nás máš rád, zemři za nás! Pokud nás máš rád, dej nám své Tělo a svou Krev!
A laskavý Boží Syn se rozhodl právě takto projevit svou lásku. Dal za nás život na kříži a dal se nám za pokrm ve Svátosti oltářní.
Dnešní neštěstí nezapříčinil On, ani nám neodnímá kvůli němu svou lásku. O lásce jeho Nejsvětějšího Srdce nesmíme pochybovat ani na chvíli.
Ubezpečujme proto Našeho Pána co nejčastěji:
Božské Srdce Ježíšovo,
věříme pevně, že nás miluješ!
Radujeme se, že přebýváš mezi námi
i v těchto těžkých časech.
I když jsme doma, jakmile nám vyvstane před očima
památka na ty, co jsou od nás vzdáleni.
I když jsme mezi lidmi, jakmile nám začnou vyprávět
o válce a o nepřátelích z každé strany.
Jen u Tebe vládne pokoj.
U Tobě z nás každý neklid padá.
Proto skláníme hlavu na Tvé Nejsvětější Srdce.
Bez Tebe nemůžeme žít. Ty jsi pramen dokonalé útěchy,
proto v Tebe doufáme.
Nejsvětější Srdce Ježíšovo, pomoci pro všechny, kteří v Tebe doufají,
smiluj se nad námi!
Článek vyšel původně v časopise
Posol Božského Srdca č. 9/1915
Převzato z
https://christianitas.sk/,
článek z 8. 5. 2024 naleznete
zde.
Je to jeden ze série článků věnovaných Nejsvětějšímu Srdci, které letos redakce Christianitas zveřejňuje u příležitosti 350. výročí zjevení Božského Srdce Ježíšova svaté Markéte Márii Alacoque. Ke zjevení došlo 27. prosince 1673.
