Zamyšlení nad evangeliem 13. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl muk nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic ji to nepomohlo, spíše ji bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned ji přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla předním na zem a pověděla mu celou pravdu. On ji na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“
Zatím co ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku, a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče ihned vstalo a chodilo, bylo ji totiž dvanáct let. Lidé byli úžasem bez sebe.
Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst. (Mk 5,21-43)
Mnoha způsoby se snaží knihy Nového zákona upevnit naši víru v život za smrtí. Tento účel má i vyprávění dnešního evangelia o vzkříšení dcerušky Jairovy. Proč je to tak potřebné?
My se s lidskou smrtí setkáváme stále, ale se stvořitelskou silou Boží, která za tělesnou smrtí dává nový život, s tou se v tomto životě nesetkáváme. O tom slyšíme jen na stránkách Písma svatého. Proto nám není snadné uvěřit ve věčný život, spolehnout se na něj.
Pojďme se tedy dnes pozorně podívat na to, co se tu říká o životě a smrti dcerky Jairovy. Co tu Pán říká o každém z nás.
„Neboj se a věř!“ - říká Pán nejprve.
Nenech se vyděsit bolavými událostmi lidské smrti.
Nenech si vzít víru, že spojení s věčným Bohem, které vzniklo za našeho života, přetrvá i smrt.
To je tedy to první, co se po nás žádá vzhledem ke smrti:
důvěra v Boha. Víra je předpoklad divu zmrtvýchvstání. Víra je podmínka přechodu do nového, věčného života. Věřit, to znamená počítat s věčným Bohem i na prahu smrti. Uvěřit, že naši zemřelí jsou - a i my jednou budeme - ve světle Božím, když jsme v Boha za svého života uvěřili.
Co říká Pán Ježíš dál?
„Dítě nezemřelo, ale spí.“
Pán vidí zemřelého tak, jak ho vidí Bůh. „Spánek“ - to je obrazné pojmenování tajuplného přechodu mezi životem a smrtí. Léčivý spánek.
Proto volá Pán Ježíš neuvěřitelná slova:
„Dívenko, říkám ti, vstaň!“
Vstaň! Probuď se ze smrti! Později Pán Ježíš právě toto prožije sám na sobě - o velikonočním úsvitu. A teď už ve víře v oživující sílu Boží volá k životu dceru Jairovu.
Toto oživující slovo zní i našim zemřelým! Zazní jednou i nám a všem, kdo v Ježíše uvěří tak, že se snaží žít podle jeho evangelia.
„Dejte dívence jíst!“
Tímto příkazem vyprávění evangelia vrcholí a končí. Dívka se k všeobecnému úžasu probrala, ožila. Po takovém výkonu bychom čekali nějaké Ježíšovo vyhlášení, vznešené prohlášení: „Tak vidíte, kdo jsem já!“ Ale Pán Ježíš neoslavuje sebe. Střízlivě a klidně se stará o dívku: „Dejte jí najíst!“
Jídlo, najíst se, to je základní potřeba našeho života vezdejšího. A radostná hostina, to je biblický obraz bytí v Božím království. Dejte dívence jíst, stará se o ni Pán. I o nás se stará. Dává nám jíst pokrm eucharistický, abychom v jeho síle i my žili. Žili na věky. Tak to chce náš Pán.
A toto je jádro, poselství víry dnešního evangelia:
Bůh je přítel života, ne smrti.
To poslední, co je před námi není smrt, ale život.
Sestry a bratří, věříte tomu? Věříte tomu Ježíši, který o sobě prohlásil: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mne uvěří, neumře, bude žít na věky.“?
Pojďme teď společně prosit se svatým Markem:
„Pane, já věřím! - Pomoz mé nedůvěře!“
