Je nedělní ráno. Patrik přijel do nedělního města. Ale kam se poděla neděle?
Nejde mu z mysli jedna věta, kterou se kdysi učil zpaměti: „Šest dní budeš pracovat a dělat svou práci. Ale sedmý den je den klidu, který je zasvěcen Hospodinu, tvému Bohu.“ Kdepak je ten zvláštní den, který patří Bohu?
Všem, kteří se ho ptali, odpovídal Patrik: „Jsem na cestě. Hledám neděli. Stojí napsaná v kalendáři. Ale ona nemá být jen v kalendáři. Ona má být tady. Má ji být vidět!“
Ulice oživly. Lidé si vyšli na procházku. Děti v pestrých šatičkách. Turisté fotografují a filmují. Prodavač ve žluté čepici nabízí nedělní vydání. Patrik si chtěl noviny koupit, ale když viděl titulky, rezignoval. Nemělo to s nedělí nic společného.
Všední den se od toho příliš neliší, pomyslel si. Přidal do kroku.
Kde je neděle? Snad v bytech? V autech? Na fotbalovém hřišti? Zatím se s nedělí nesetkal. Schyluje se k večeru.
Z okna krčmy, kde se hlučně baví mládež, je slyšet televizní zprávy: …překrásné nedělní počasí … dopravní zácpy…
Neděle, dar Boha lidem? Nebo už neděle vůbec není?
Příští den šel Patrik na úřad: oddělení ztrát a nálezů.
„Dobrý den, co si přejete?“
„Něco hledám.“
„A to jste ztratil, nebo vám to ukradli?“
„Asi obojí.“
„Vyplňte tento formulář!“
Jméno a adresa. Pod tím: ztracený předmět. Napsal tam: „Neděle.“ Zvláštní znamení: „Den klidu. V kalendáři červeně.“
Přibližná cena: „K nezaplacení. Boží dar.“ Úředník vzal formulář, bez čtení jej orazítkoval: „Stavte se tak za týden!“
Patrik vyšel z úřadovny. Vpravo uviděl tabuli: Policie. Zkusí to tady.
„Dobrý den. Mohu zde oznámit, že se něco ztratilo?“ Policista vzal zelený formulář z přihrádky a zasunul jej do psacího stroje.
„Co se ztratilo nebo bylo ukradeno?“
„Neděle.“
Písař oněměl. „Neptám se, kdy, ale co se ztratilo.“
„Ztratila se neděle. Přijel jsem do města, abych se podíval, co je to neděle. Nikde jsem ji nenašel. Vy jste ji zažil?“
„Ne. Včera jsem měl službu.“
„Chci ohlásit, že neděle již neexistuje.“
„Nedělejte vtipy. Včera byla neděle.“
„Pro mne ne, a ani pro vás ne.“
„Ale v kalendáři je přece - neděle.“
„Ale když je v kalendáři neděle, tak by musela být neděle“, vysvětluje Patrik, „ale já jsem ji vůbec nezpozoroval. Něco není v pořádku.“
Policejní úředník se zatvářil vážně. Pak se usmál a řekl: „Sepíšeme protokol. Konečně jednou něco jiného než ukradená kola, auta a kabelky.“
Večer bylo překvapení; po zprávách se ozvalo: „Mimořádné policejní pátrání. Ztratila se neděle, dříve den všeobecného klidu a sváteční den křesťanů. Ztratila se od jisté doby v hluku, provozu a v nudě lidí. Zvláštní znamení: ztracená byla původně míněna jako dar milého Pána Boha. Mohla dát lidem více štěstí, klidu a svobody. Zprávy o pobytu ztracené neděle podávejte na nejbližší policejní stanici!“
Pan farář byl toho názoru, že policie to přehání. U něho se sešlo v kostele celkem na 300 věřících a ti měli neděli.
Jeden mladík zavolal: „Já mám v neděli dlouhou chvíli. Rodiče moc dlouho spí. Mohu si jen potichu pustit rádio.“ Jeden chlapec vyprávěl, že pro něho je neděle krásný den. V jejich rodině vždy střídavě navrhne jeden člen rodiny, co se bude dělat, a pak to všichni společně udělají. Jedno dítě ohlásilo, že chodí rádo na bohoslužby, že tam slyší pěkné příběhy.
V novinách se objevil tučný titulek: Neděle se ztratila? V úterý chtěl jeden novinář mluvit s Patrikem: „Proč jste vůbec ohlásil tu ztrátu?“
„Protože neděle je hodně vzácná, a když se ztratí něco vzácného, musí se to hledat, dokud se to nenajde. Doufám, že se neděle přece jen nakonec najde.
Převzato z časopisu Světlo 20/1996
