Přinášíme tři příběhy, které mají jedno společné.
Ve všech jsme totiž byli pod pláštěm Panny Marie.
1. Před každou naší výpravou do světa máme s manželem jednu věc, bez které bychom neodletěli. Boží požehnání od kněze, s ochranou od Panny Marie. Při naší nedávné cestě do Ria de Janeira jsme se v jednom dni rozhodli navštívit pláž na druhém konci města. Doprava zpátky autobusem však byla přes večerní hustý provoz zdlouhavá. Seděla jsem u okna, promítala si celý den, všechny zážitky a hlavou mi běhalo tisíce myšlenek. Tak nějak mi ale začalo být smutno. Smutno po Panně Marii. Vím, že ona je s námi všude, ale naše hlava je občas zaměstnaná natolik, že se my nevědomky vzdalujeme. Navíc jsme kvůli rozličným přesunům i do jiných měst ne vždy stihli mši v daný čas na daném místě. Chyběla mi zkrátka chvíle s Pannou Marií. A tak jsem se začala modlit. Desátek růžence, který nosím stále na ruce jako náramek, jako záchranné lano Panny Marie a taky Pod ochranu tvou. Po dlouhých dvou hodinách cesty už na Rio padla tma a my byli po celém dni hladoví, proto jsme se ještě navíc zdrželi v obchodním centru na jídle. Než jsme vyšli ven, řekla jsem manželovi: „Počkej, skočím si ještě na záchod.“
Pro objasnění: Celý měsíc jsem po Riu chodila s telefonem v ruce a natáčela záběry i když začal večer a byla už také tma. A celu dobu jsem měla viditelně ledvinku s doklady i penězi kolem pasu. Ani nevím proč, na té toaletě jsem si řekla, že už dnes fotit a točit nebudu a vložila telefon do ledvinky, tu si dala na rameno a překryla větším šátkem celé ramena, aby mi teď navečer nebylo chladno. Když jsme vyšli ven a procházeli úzkým chodníkem pod mostem, manžel šel přede mnou, já za ním a najednou za námi kdosi utíkal. V sekundě jsem měla kolem hrudníku číši ruku, která mě pevně svírala a další čtyři se vrhli na manžela. Ten jim dal postupně všem rány pěstí a oni utekli. Přepadlo nás pět kreolů. Byli to kluci z favely ve věku kolem 20 let. Jeden po nás ještě z dálky hodil kamenem, ale netrefil. V tom do průchodu vběhl sportovec a pokynul nám, ať běžíme s ním. Na bezpečnějším místě, už mezi lidmi, mi teprve začalo docházet, co se to vlastně událo! Vůbec nic se nám nestalo a o nic jsme nepřišli!
A mně byla okamžitě jasná jedna věc! Byli jsme pod pláštěm Panny Marie! Pod její mocnou ochranou! Teď zpětně vím, že schovat si telefon a zahalit si ramena šátkem bylo vedení duchem svatým! Hned jsem za to děkovala tam nahoru naší Panně Marii a všem, co při nás stáli! A s odstupem času jsem si uvědomila ještě jednu zásadní věc: Boží ochrana neznamená, že se nic nepřihodí. Boží ochrana znamená, že ať se stane cokoliv, člověka to nijak zle nepoznamená.
2. Na konci naší výpravy jsme navštívili město Fortaleza na severu Brazílie. Jakmile jsme došli k pláži a k molu, cítili jsme oba, že sem „nepatříme“. Všude kolem nás byli lidé z favel. Byli drzí, pořvávali cosi mezi sebou a bylo jasné, že to nejsou žádní andělíčci. Stačilo, aby jeden pískl a vrhla by se nás celá „smečka“… Byli jsme dva jediní turisti mezi zdivočelými zdejšími a cítili jsme, že jsme zkrátka na cizím území. Z nějakého důvodu ale, jakoby měli všichni ti lidé kolem nás jakýsi příkaz, nás přijmout a nechat v klidu projít. Podívali se nás, sklouzl jim zrak od hlavy až k patě a pak otočili hlavu tam, kde ji měli původně. Dobře jsem si uvědomovala, že za to vděčíme naší Panně Marii. Vnímala jsem Boží přítomnost i uprostřed toho ghetta. Když jsme si pak zpětně četli o tomto místě, tajil se mi dech. Výstražně se nedoporučuje turistům sem chodit ani za bílého dne! Maximálně s průvodcem a i to není zárukou bezpečí. Napadení je zde na denním pořádku.
Matka Boží je však všude. A obzvlášť, když ji voláme, jako její děti.
3. V Albánii jsme si na skútru dali za cíl jedno krásné letovisko. Byl nádherný a slunný den, hodně teplo a my brázdili silnici mezi horami i vesničkami. Po zhruba dvou a půl hodinách jízdy se ale počasí začalo výrazně měnit a do cíle bylo ještě daleko. V pásmu hor klesla teplota a začalo silně foukat. Jakmile jsme slezli ze skútru, drkotali jsme, jak na severním pólu. Měli jsme na sobě jen tričko a kraťasy a jediné, na co jsem myslela, bylo teplé oblečení, které jsme s sebou v tu chvíli ale neměli. Takhle pokračovat dál, bylo by jisté, že skončíme nemocní a proležet zbytek výpravy na hotelu, to nechce přece nikdo. Dojeli jsme tedy do dalšího místa na trase s tím, že si dáme něco na zahřátí, k snědku a koupíme i něco na sebe. Tam se nám však z vysokých cen protočili akorát panenky. V batůžku jsem měla jen velké bílé přízové pareo. Slunce zapadalo za obzor a my věděli, že teď bude ještě větší zima, než za dne. Čekala nás stejně dlouhá, avšak sychravější cesta nazpátek.
Vytáhla jsem tedy z batůžku pareo. Řekla jsem manželovi: „Sedni si a drž.“ Posadil se, nasadil přilbu, chytil řídítka. Omotala jsem jej celého do parea ze předu, pak si sedla za něj s přilbou a to pareo zavázala za svými zády. Lidi, co nás viděli, se museli nejspíš smát, jak to vypadalo atypicky. Nalepila jsem se na manžela a to nejdůležitější: Modlila jsem se! Modlila jsem se k Panně Marii, ať se stane zázrak! Ať to pareo se stane jejím pláštěm! Ať nás zahřeje, ať je nám teplo a dorazíme v pořádku na hotel… Lidským rozumem by člověk nechápal, jak je tohle možné! Po celou tu jízdu zpátky nám oběma bylo příjemné teplo. Koukala jsem na nebe plné hvězd a věděla, že se děje zázrak! Když jsme dorazili, měli jsme jen ztuhlé a trošku zmrzlé ruce a nohy, které však během pěti minut zaplavilo teplo z toho, jak jsme byli rozehřátí. Ve zdraví jsme se vrátili zpátky. S vděčností děkujíc Panně Marii, naší Mámě z Guadalupe. Celou dobu nás hřála svým pláštěm. U Boha není nic nemožné.
Tohle jsou tři příběhy. Panna Maria je však s námi stále. Když je člověk vnímavý, vidí Boží zázraky ve svém životě každý den.
Nela Tyn
