![](storage/n201910091548_img8475.jpg)
Přinášíme tři příběhy, které mají jedno společné.
Ve všech jsme totiž byli pod pláštěm Panny Marie.
1. Před každou naší výpravou do světa máme s manželem jednu věc, bez které bychom neodletěli. Boží požehnání od kněze, s ochranou od Panny Marie. Při naší nedávné cestě do Ria de Janeira jsme se v jednom dni rozhodli navštívit pláž na druhém konci města. Doprava zpátky autobusem však byla přes večerní hustý provoz zdlouhavá. Seděla jsem u okna, promítala si celý den, všechny zážitky a hlavou mi běhalo tisíce myšlenek. Tak nějak mi ale začalo být smutno. Smutno po Panně Marii. Vím, že ona je s námi všude, ale naše hlava je občas zaměstnaná natolik, že se my nevědomky vzdalujeme. Navíc jsme kvůli rozličným přesunům i do jiných měst ne vždy stihli mši v daný čas na daném místě. Chyběla mi zkrátka chvíle s Pannou Marií. A tak jsem se začala modlit. Desátek růžence, který nosím stále na ruce jako náramek, jako záchranné lano Panny Marie a taky Pod ochranu tvou. Po dlouhých dvou hodinách cesty už na Rio padla tma a my byli po celém dni hladoví, proto jsme se ještě navíc zdrželi v obchodním centru na jídle. Než jsme vyšli ven, řekla jsem manželovi: „Počkej, skočím si ještě na záchod.“
Pro objasnění: Celý měsíc jsem po Riu chodila s telefonem v ruce a natáčela záběry i když začal večer a byla už také tma. A celu dobu jsem měla viditelně ledvinku s doklady i penězi kolem pasu. Ani nevím proč, na té toaletě jsem si řekla, že už dnes fotit a točit nebudu a vložila telefon do ledvinky, tu si dala na rameno a překryla větším šátkem celé ramena, aby mi teď navečer nebylo chladno. Když jsme vyšli ven a procházeli úzkým chodníkem pod mostem, manžel šel přede mnou, já za ním a najednou za námi kdosi utíkal. V sekundě jsem měla kolem hrudníku číši ruku, která mě pevně svírala a další čtyři se vrhli na manžela. Ten jim dal postupně všem rány pěstí a oni utekli. Přepadlo nás pět kreolů. Byli to kluci z favely ve věku kolem 20 let. Jeden po nás ještě z dálky hodil kamenem, ale netrefil. V tom do průchodu vběhl sportovec a pokynul nám, ať běžíme s ním. Na bezpečnějším místě, už mezi lidmi, mi teprve začalo docházet, co se to vlastně událo! Vůbec nic se nám nestalo a o nic jsme nepřišli!
A mně byla okamžitě jasná jedna věc! Byli jsme pod pláštěm Panny Marie! Pod její mocnou ochranou! Teď zpětně vím, že schovat si telefon a zahalit si ramena šátkem bylo vedení duchem svatým! Hned jsem za to děkovala tam nahoru naší Panně Marii a všem, co při nás stáli! A s odstupem času jsem si uvědomila ještě jednu zásadní věc: Boží ochrana neznamená, že se nic nepřihodí. Boží ochrana znamená, že ať se stane cokoliv, člověka to nijak zle nepoznamená.
![](storage/201507011615_2015-06-28-4844.jpg)
2. Na konci naší výpravy jsme navštívili město Fortaleza na severu Brazílie. Jakmile jsme došli k pláži a k molu, cítili jsme oba, že sem „nepatříme“. Všude kolem nás byli lidé z favel. Byli drzí, pořvávali cosi mezi sebou a bylo jasné, že to nejsou žádní andělíčci. Stačilo, aby jeden pískl a vrhla by se nás celá „smečka“… Byli jsme dva jediní turisti mezi zdivočelými zdejšími a cítili jsme, že jsme zkrátka na cizím území. Z nějakého důvodu ale, jakoby měli všichni ti lidé kolem nás jakýsi příkaz, nás přijmout a nechat v klidu projít. Podívali se nás, sklouzl jim zrak od hlavy až k patě a pak otočili hlavu tam, kde ji měli původně. Dobře jsem si uvědomovala, že za to vděčíme naší Panně Marii. Vnímala jsem Boží přítomnost i uprostřed toho ghetta. Když jsme si pak zpětně četli o tomto místě, tajil se mi dech. Výstražně se nedoporučuje turistům sem chodit ani za bílého dne! Maximálně s průvodcem a i to není zárukou bezpečí. Napadení je zde na denním pořádku.
Matka Boží je však všude. A obzvlášť, když ji voláme, jako její děti.
![](storage/201507011616_2015-06-28-4857.jpg)
3. V Albánii jsme si na skútru dali za cíl jedno krásné letovisko. Byl nádherný a slunný den, hodně teplo a my brázdili silnici mezi horami i vesničkami. Po zhruba dvou a půl hodinách jízdy se ale počasí začalo výrazně měnit a do cíle bylo ještě daleko. V pásmu hor klesla teplota a začalo silně foukat. Jakmile jsme slezli ze skútru, drkotali jsme, jak na severním pólu. Měli jsme na sobě jen tričko a kraťasy a jediné, na co jsem myslela, bylo teplé oblečení, které jsme s sebou v tu chvíli ale neměli. Takhle pokračovat dál, bylo by jisté, že skončíme nemocní a proležet zbytek výpravy na hotelu, to nechce přece nikdo. Dojeli jsme tedy do dalšího místa na trase s tím, že si dáme něco na zahřátí, k snědku a koupíme i něco na sebe. Tam se nám však z vysokých cen protočili akorát panenky. V batůžku jsem měla jen velké bílé přízové pareo. Slunce zapadalo za obzor a my věděli, že teď bude ještě větší zima, než za dne. Čekala nás stejně dlouhá, avšak sychravější cesta nazpátek.
Vytáhla jsem tedy z batůžku pareo. Řekla jsem manželovi: „Sedni si a drž.“ Posadil se, nasadil přilbu, chytil řídítka. Omotala jsem jej celého do parea ze předu, pak si sedla za něj s přilbou a to pareo zavázala za svými zády. Lidi, co nás viděli, se museli nejspíš smát, jak to vypadalo atypicky. Nalepila jsem se na manžela a to nejdůležitější: Modlila jsem se! Modlila jsem se k Panně Marii, ať se stane zázrak! Ať to pareo se stane jejím pláštěm! Ať nás zahřeje, ať je nám teplo a dorazíme v pořádku na hotel… Lidským rozumem by člověk nechápal, jak je tohle možné! Po celou tu jízdu zpátky nám oběma bylo příjemné teplo. Koukala jsem na nebe plné hvězd a věděla, že se děje zázrak! Když jsme dorazili, měli jsme jen ztuhlé a trošku zmrzlé ruce a nohy, které však během pěti minut zaplavilo teplo z toho, jak jsme byli rozehřátí. Ve zdraví jsme se vrátili zpátky. S vděčností děkujíc Panně Marii, naší Mámě z Guadalupe. Celou dobu nás hřála svým pláštěm. U Boha není nic nemožné.
Tohle jsou tři příběhy. Panna Maria je však s námi stále. Když je člověk vnímavý, vidí Boží zázraky ve svém životě každý den.
Nela Tyn