35 let jsem nevstoupil do kostela… můj život byl závdavkem pekla! Jednoho dne mě potkala duchovní dcera otce Pia. „Běžte do San Giovanni Rotondo a nebudete věřit svým očím!“ Vysmál jsem se jí, ale pak se její nápad usadil v mé mysli… Ale proč bych tam měl chodit? V noci mě pronásledovala představa mých hříchů. Bylo to jako přehlídka, při níž před mým zrakem pochodovaly všechny mé viny. Na čele se mi vyronily těžké krůpěje potu…
Vstal jsem ve 2 hodiny v noci a šel jsem do kostela na mši otce Pia. Jaká to byla mše! Zdálo se mi, že se mi ztrácí pod nohama podlaha. Po mši jsem šel spolu s jinými muži do sakristie. Chtěl jsem vidět zblízka otce Pia a jeho rány.
Obrátil se přímo na mne a řekl: „Necítíš Boží ruku na své hlavě?“ Zakoktal jsem: „Chtěl bych se vyzpovídat.“
„Pojď!“ Sotva jsem si klekl, měl jsem v hlavě úplně prázdno. Nebyl jsem schopen vzpomenout si na jediný hřích. Viděl jsem je všechny na jedné hromadě jako lepkavé odporné bahno…
Otec Pio řekl docela něžně: „Odvahu, dítě. Copak jsi mi to všechno nepověděl během mše? Tak tedy…“ A vyjmenoval všechny mé hříchy. I ty, na které jsem už zapomněl. Ty, o kterých nikdo neměl potuchy. Stačilo jen odpovídat: „Ano.“
A pak mi dal rozhřešení. Cítím se teď jako dítě! A moje duše zpívá! „Poděkujte Panně Marii!“ řekl mi otec Pio.
Převzato z časopisu Světlo 17/1996
