V nemocničním pokoji se pomalu šeří. Za pět minut končí návštěvní doba. Poslední návštěvníci se loučí s pacienty. Na lůžku v koutě leží starý pán. Jeho oči po celou dobu visí na klice dveří. Už týden nikdo nepřišel. Do zítřka přes celou tu černou noc i další den je tolik dlouhých hodin! Snad zítra se už objeví…
Ale přece! „Ahoj, tati! Dřív to nešlo, to víš… Ale opravdu nevím, kdy se sem zase dostanu. Tento týden už… pochop to…!“
Jak má ten stařec pochopit, když ta tíže dlouhých hodin na nemocničním lůžku se tím nijak nezmenšuje… Neměl by spíše on zaapelovat na syna – pochop to? Má to smysl vykládat synovi, jaké je to být bezmocně upoután na lůžko a uprostřed obav z dalších dnů marně čekat na stisk ruky a vlídné slovo svých dětí?
Ale tak jako tak už není na to kdy. „To bude dobré, tati, tak ahoj…!“
Ten mladý člověk ví všechno, co potřebuje. Zná svého otce, zná datum narození a rodné číslo, ví všechno o jeho původu, mládí, o jeho životě, zná jeho práci, jeho zájmy a zvyky, zná jeho obvyklá rčení, jeho historky a anekdoty, zná dokonale jeho diagnózu, zjistil si před chvílí velmi podrobně, jak to s otcem vypadá, právě proto se tak zpozdil, protože hledal dlouho ošetřujícího lékaře, všechno je mu jasné. (Ale má také svou práci, elektronický diář je tak přeplněný… ). Ví všechno až na jedno: nezakusil, co je to ležet a ležet na nemocničním lůžku. Poznat to, to není věc rozumu, to se musí prožít, pocítit.
Ale není to jen věc vlastní zkušenosti. Je to také otázka vztahu. Možná, že kdyby řekl s trochou vztahu „tatínku“, nebyl by už schopen vyslovit „Pochop to!“… Kdyby se ten mladý člověk dokázal na chvíli odpoutat od sebe sama a od své práce, mohl by se zeptat: Jak je tomu tátovi, když tam tak sám leží, jakou teď má radost, když nemůže dělat nic z toho, co jej bavilo, když nemá kolem sebe nikoho, kdo by jej měl opravdu rád? Není mu tam smutno? Co jej teď může skutečně potěšit?
Na takové otázky nedává odpověď rozum, ale cit. Rozum, který nespolupracuje se srdcem, si najde tisíc důvodů pro ospravedlnění své bezcitnosti.
Rozum bez srdce je nelidský a bezohledný, protože upírá člověku jednu z podstatných složek jeho bytosti, a tak deformuje člověka i jeho vztahy. Je nebezpečný tím, že je schopen propracovat se až do stavu úplné sebejistoty, ve které se rozum a cit změní v protiklady. Rozum sám o sobě je zaměřen do sebe. Chce mít jistotu, která mu dává zdání nezávislosti. Své postavení upevňuje tak, že pokládá cit za slabost a pohrdá těmi, kdo mu „podléhají“. Tak se snadno stane hrobařem skutečných lidských vztahů.
Srdce, které je otevřeno pro druhé, postupuje opačně. Nehledá jistotu v sobě. Cítí, že může poznat bližního teprve tehdy, až se vžije do jeho vnitřního světa, a proto se snaží především cítit tak, jak cítí bližní. Nebuduje na vlastní jistotě, ale na soucítění. Nehledá logické důvody pro svou sebestřednou bezcitnost, ale cesty, jak vyjít druhému vstříc. Snaží se postřehnout, co bližní potřebuje, a hledá způsob, jak mu pomoci. Tam, kde se rozum prosazuje a požaduje po druhém „Pochop to!“, tam se srdce ptá sebe sama: „Chápu to? Dokážu se vcítit? Mám dost pochopení?“ Jinak by přece nemohlo milovat bližního jako sebe.
Tento způsob chování má svůj původ a vzor v Bohu. Základem vztahu Boha k člověku je soucítění, které v božské dokonalosti znamená lásku. To, co nám Slovo sděluje ve své radostné zvěsti, není řeč rozumu, ale srdce. Chování Boha-Člověka zde na zemi je určováno láskou projevovanou soucitem. Slovo „rozum“ se v Novém zákoně vyskytuje jedenkrát. Slovo „srdce“ 125x.
Bez soucítění není možný vztah ani láska. Je-li náboženství vztahem člověka k Bohu, pak bez účasti srdce není náboženství, natož zbožnosti. I naše cesta k Bohu vede spíše přes srdce než přes rozum. Bohu se můžeme přiblížit nikoliv tak, že víme to, co ví On, ale že cítíme tak, jak cítí Bůh.
To je také vyjádřeno v největším přikázání: milovat Boha z celého svého srdce, ze vší mysli a ze vší síly. Nemám tedy na vybranou, zda chci žít vírou spíše „rozumu“, nebo „citu“. Není jiné víry než v milování celou bytostí.
Víra se přece vztahuje k osobnímu Bohu, předpokládá tedy můj osobní vztah, který stejně jako k lidem se nemůže zakládat pouze na rozumu. Mohu snad Bohu předkládat logické závěry svých úvah, ať se mi zdají jakkoliv jasné, a říct mu „Pochop to!?“ Nebo se spíše sluší, abych se jako milující dítě stále ptal: Jsem dosti vnímavý a cítím se svým Otcem?
Nejsou věřící spíše „rozumoví“ a věřící spíše „citoví“. Jsou věřící, kteří ctí toliko ústy, ale jejich srdce je daleko, a věřící, kteří touží milovat celým srdcem, celou duší a ze vší síly. Dělící čára mezi jedněmi a druhými neleží proto na českomoravském pomezí. Prochází napříč lidskými srdci v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.
Převzato z časopisu Světlo 16/1996
