Zamyšlení nad evangeliem 7. neděle velikonoční.
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě." (Jan 17,11b-19)
„Má radost,“ říká ve své modlitbě k Otci Pán Ježíš.
Jeho radost je výrazem plnosti života, bez ní není víry ani lásky.
Je znamením společenství. Kristus se za ně modlí a své ruce zdvihá i za dnešní svět, aby znovu zažil sílu jednoty lásky a víry i radosti.
Svět slábne, je v něm málo radosti. Mnozí ji zaměňují za veselí. A to je chabé a prázdné.
Radost však je. Je v nás, ale jaksi spí. Probuďme ji! Hledejme ji. Hledali ji mnozí před námi a našli.
O ní píši knihy Písma svatého. O ní svědčí i naší předkové. O ní mluví i svědek pravé radosti, muž z Assisi, sv. František. Kéž by nám příběh hledání otevřel zrak.
V čem je pravá radost….
Když jednou v zimě přicházel bratr František s bratrem Lvem z Perugie k Panně Marii Andělské, náramně je trápila převeliká zima. Tu zavolal na bratra Lva, který šel maličko napřed a řekl:
„Ó bratře Lve, i kdyby menší bratři dávali na každém místě veliký příklad svatosti a dobré výchovy, nicméně – piš a pilně zaznamenej, že – v tom není pravá radost.“
Když ušli kus cesty, zavolal na něj František podruhé: „ Ó bratře Lve. I kdyby menší bratr osvěcoval slepé, narovnával zkřivené údy, vyháněl ďábla, vracel sluch hluchým, chůzi chromým, řeč němým, ba dokonce by vzkřísil člověka čtyři dny mrtvého – piš, že v tom není opravdová radost.“
Šli dál a dál. Tu František mocně volá: „Ó bratře Lve. Kdyby menší bratr znal všechny jazyky, všechny vědy a všechna písma, takže by uměl prorokovat a různá tajemství odhalovat – piš, že v tom není opravdová radost.“
A když opět ušli kousek cesty, znovu František volal: „Bratře Lve, ovečko Boží! I kdyby menší bratr mluvil andělským jazykem a znal běh hvězd, sílu bylin, věděl by o každém pokladu země, znal by přirozenost ptáků a ryb, lidí, stromů, kamenů, kořínků i vody, věz, že v tom není opravdová radost.“
A stále šli. Po chvíli mlčení František volá na bratra Lva: „Ó bratře. I kdyby menší bratr uměl kázat tak dobře, že by obrátil všechny nevěřící na víru Kristovu, pamatuj si, v tom není opravdová radost.“
Když tento způsob mluvy trval dobré dvě míle, prosil bratr Lev Františka:
„Otče, jménem Božím tě prosím, abys mi pověděl, v čem je opravdová radost.“
Svatý František odvětil: „Když přijdeme k Panně Marii Andělské takto promočeni deštěm a zimou, celí zablácení a trápeni hladem a zaklepeme v klášteře na fortnu, vrátný přijde a zeptá se: „Kdo jste?“ a my řekneme: „Jsme dva z vašich bratří,“ a on odpoví, že nemluvíme pravdu a že jsme dva taškáři, chodící po světě, klameme lidi a okrádáme chudé o almužnu… a neotevře nám, nechá nás stát venku ve sněhu a dešti, zkřehlé a hladové až do noci; když tehdy trpělivě sneseme bez reptání takové příkoří a takovou hrubost i odehnání a budeme si pokorně myslet, že ten vrátný nás nezná, v tom je opravdová radost.
A jestliže my nepřestaneme klepat a on vyjde ven rozzlobený a bude nás vyhánět jako dotěrné tuláky a vynadá nám do ničemných šibalů – jestliže toto sneseme trpělivě, piš bratře Lve, v tom je opravdová radost.
A my nuceni hladem a zimou, přece jen budeme klepat, volat a prosit, aby nám pro lásku Boží otevřel a pustil nás dovnitř, a on přesto řekne: „Vy dotěrní tuláci, já vás vyplatím podle zásluhy,“ a vyjde ven se sukovicí, popadne nás za kapuci, porazí na zem, vyválí nás ve sněhu a důkladně nám tou holí natluče.
Jestliže my všechny tyto věci sneseme trpělivě, a přitom budeme myslet na bolesti Pána Ježíše Krista – piš, bratře Lve, v tom je opravdová radost!“
Když my, milé sestry a milí bratři, budeme brát těžkosti všedního života a překleneme je ve víře a lásce Boží – slyšme dobře – dopracovali jsme se ke kořenu pravé radosti. A ta zůstane rodu Božího.
