V pátek 3. května byla pravidelná mše svatá nejen pro mládež, kde byla probíraná další zkratka pro duchovní život - PNRÚ = pozor na rychlý úsudek.
Slyšíme to kolem sebe často, někdo něco řekne a druhý hned si to pomyslí, nebo dokonce to řekne nahlas: „To je…“ Někdy to může být tak, že vidíme někoho, kdo má třeba nějakou zvláštní barvu ponožek a řekneme si: „Teda, ten je vedle…“ Rychle jsme schopni udělat závěry a říct si třeba o politicích, nebo o někom dalším něco, co by jim nebylo sympatické a co jim na dobrém jménu nepřidá. Přitom jsme v nebezpečí, že nikdy nevíme všechno. Víme, co prožil těsně předtím, než si vzal ty růžové ponožky? Třeba se mu obarvily, když je měl v pračce s jiným prádlem a žádné jiné už čisté neměl, měl možnost vzít si špinavé, nebo aspoň takové růžové.
Nebo nevíme, proč zrovna toto říká, protože ho třeba něco bolí, nebo možná že si myslí, že by to mohlo být vtipné a že se tomu ostatní zasmějí a ono to někoho zraní. Nikdy nevíme všechno. Všechno ví jenom Pán Bůh. Úsudek patří Pánu Bohu. Je zde nebezpečí, že když si uděláme rychlý úsudek o někom: „Ten je ubožák, ten je nepřítel, atd.“, tak už vlastně soudíme a naše soudy jsou vždycky přinejmenším pofidérní.
Máme se ptát: „Jak to vidí Bůh, jak vidí tuto záležitost?“ A pak většinou jsme připraveni přiznat, že asi nevidím všechno a nevím, zda ten člověk třeba neprožil něco těžkého, zda dostal všechny schopnosti,… proč takto jedná. Tady ta otázka: „A jak to vidí Bůh?“ je vždycky pro nás směrodatná, protože když se díváme tak, jak vidí Bůh, tak se nikdy nespleteme. Ale je zde jeden problém, že vcítit se do Pána Boha nedokáže nikdo z nás. Vždy dokážeme jen nějak přibližně tušit.
A právě v tom rychlém úsudku také platí to „dvakrát měř a jednou řež“. Pan mistr mi dnes ukazoval, jak se chvíli zamyslel a hned odřezek špatně uřízl. Takže pozor na rychlý úsudek, těch se máme vyvarovat. Takže PNRÚ.
Amen.
