Přinášíme plné znění homilie ze slavnostní bohoslužby, kterou pronesl olomoucký arcibiskup Josef Nuzík v sobotu 13. dubna při svém uvedení do úřadu.
Milé sestry a bratři, prožíváme velký den naší olomoucké arcidiecéze a já vám děkuji, že jste přizpůsobili své osobní plány a přijali mé pozvání na tuto slavnost. Věřím, že vás Bůh povzbudí a posílí, i když většinou musíte stát, třeba i nepříliš pohodlně.
Při dnešní slavnosti převzetí úřadu olomouckého arcibiskupa není možné se alespoň krátce neohlédnout zpět do minulosti. Je to stejné, jako by při svatbě, postavení domu nebo narození dítěte člověk zapomněl na své rodiče a předky. Chci být hrdým a současně pokorným nástupcem v linii započaté působením soluňských bratrů, sv. Cyrila a Metoděje. Historie olomoucké arcidiecéze je bohatá a tvoří ji desítky biskupů a arcibiskupů, z nichž 25 je pohřbeno přímo zde v katedrále. Ten úctyhodný počet 69 předchůdců, jejichž jména známe, mně připomíná, že mám poslání ke službě v této době. Tak jako před téměř 32 lety začal naplňovat své poslání můj předchůdce arcibiskup Jan Graubner, když musel spolu s prvními porevolučními biskupy obnovit a vybudovat život místních církví, který násilně přerušil nástup komunistického režimu. Děkuji tobě, otče arcibiskupe Jene, i vám všem, bratři, za vaše dílo, díky němuž
máme na co navazovat.
Se jmenováním do nové služby přichází řada rozhovorů, při nichž se často opakuje jeden dotaz:
Co budete dělat jako biskup? Jednoduchá otázka, na níž ale není snadná odpověď. Měl bych kritizovat náš dnešní svět, naříkat nad uvolněnou morálkou, nad opuštěním hodnot života? Samozřejmě, poradil by mi nejeden člověk.
Já bych však raději dělal to, co přikázal Ježíš svým učedníkům, jak jsme to slyšeli před malou chvílí v evangeliu:
Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!
Ale vzápětí nás může napadnout:
Bude o to někdo stát? Chce dnešní společnost slyšet právě toto? Všichni si přece vybíráme, co budeme poslouchat, jak a čím naplníme čas svého života. Někdo dychtí po aktuálních informacích, jiný je přitahován zprávami o tragických událostech a další jsou otevřeni falešným sdělením, aniž by byli schopni rozpoznat, že jsou manipulováni. Není divu, že se z množství nejrůznějších zpráv a informací můžeme cítit unaveni a nenaplněni, že se v každodenním mediálním balastu můžeme přestat orientovat a ztratit se v něm.
Před několika dny jsem se setkal s jedním německým knězem a zaujala mě jeho myšlenka, která zazněla při našem rozhovoru:
Bůh je dnes obestavěn našimi problémy, jsme jimi spoutáni, takže už nedokážeme hledat ani vidět Boha, jsme plně zaměstnáni tím, co nás obklopuje, a k Bohu, který by nám to pomohl vidět vše jinak, se vůbec nedostaneme.
Hlásat radostnou zvěst – evangelium, s tím bych rád spojil svou biskupskou službu. A prosím o to také vás, milí spolubratři kněží, moji nejbližší spolupracovníci, kteří působíte na různých místech naší arcidiecéze. Evangelium je totiž úplně jiná zpráva! Evangelium není kronika o historickém působení apoštolů Ježíše Krista,
evangelium není zpráva v minulém čase, jak to kdysi bylo… Evangelium je zpráva v přítomném čase: Slyšeli jsme v úryvku evangelia, že apoštolové hlásali evangelium a Pán jejich slova potvrzoval znameními, která konal.
Tam, kde se i dnes opravdově hlásá evangelium, tam působí Bůh!
Když nedávno vyšla česky kniha francouzského autora Jacquese Philippa o osmeru blahoslavenství – ústřední části evangelia, překvapil mě název, který jí autor dal: „
Štěstí, kde ho nečekáš“. Evangelium nám poukazuje na štěstí, které bychom hledali na jiném místě, a
ono je právě zde. Nebojme se, bratři a sestry, spojovat s životem víry právě pojem štěstí. Potěšilo mě, že v bule papeže Františka, kterou oznamuje své rozhodnutí o mém jmenování, jsou slova:
Bůh založil pro věčnou spásu člověka církev. V ní mohou všichni, kteří hledají Pána, nacházet pravé štěstí a duševní klid. Není to dobrá zpráva?
A tak bych
rád, bratři a sestry, spolu s vámi svou službou svědčil naší společnosti a světu, ve kterém žijeme, o Bohu, který působí tak, že se nenecháme ovládnout malomyslností. Rád bych svědčil o Bohu, který nám milosrdně pomáhá a umí zazářit i v našem lidském srdci, o Bohu, který nám dává poklad víry, i když jsme nádoby hliněné. O Bohu, který nám pomáhá, svědčili také arcibiskupové, moji předchůdci, jako třeba ctihodný Boží služebník Antonín Cyril Stojan, který postavil svůj život na tom, jak být lidem nablízku, nebo nekrvavý mučedník komunismu Josef Karel Matocha, který ve věrnosti tomuto Bohu a jeho radostné zvěsti prožil jedenáct let v přísné internaci. Přes všechna protivenství se však necítil chudý, jak to vyjadřuje kniha o jeho životě: Zůstává mi však milost Boží.
Co říci na závěr tohoto zamyšlení? Když sv. Jan uzavíral Zjevení, poslední knihu Nového zákona, dostal od Hospodina pokyn, jak jsme to slyšeli dnes ve druhém čtení:
Zapiš toto: Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině. Tato pěkná slavnost dnes navečer skončí, tak jako končí různé rodinné slavnosti a setkání s přáteli. Ale to není všechno. Slyšeli jsme přece
o velkém pozvání pro každého: Šťastní, kteří jsou pozváni k Beránkově svatební hostině. Není nic většího!
V písni sourozenců Ulrychových se zpívá:
Kam nás vede tahle cesta k obzoru se kroutící, jsme tu na ní jednom chodci, nebo poutníci? Kdo by nechtěl
být poutníkem k velkému cíli?< Ať nám všem Bůh dnešní slavností přispěje k tomu, abychom se stávali poutníky k velkému cíli, který je u něho! Amen.
Převzato z
www.cirkev.cz/,
článek z 13. 4. 2024 naleznete
zde.
