Před dvěma týdny jsme se společně zamýšleli nad vztahem Božího milosrdenství a spravedlnosti. Zatímco nám naše omezené lidské chápání neumožňuje často mít správný pohled a inklinujeme mnohdy k jednomu nebo druhému. Pravdivá odpověď nám je zjevena v Ježíši Kristu, který je vyjádřením jak milosrdenství, tak spravedlnosti.
Další citlivou a dnes nepopulární otázkou je vztah Boha a různých forem zla, které se odehrávají kolem nás, jako jsou války, pandemie nebo přírodní neštěstí.
Když se během COVIDu objevila klasická nauka, že i takové formy nemocí jsou Božím trestem, tak se zvedla vlna nevole. Kdosi to označil za přílišné zjednodušení. Samozřejmě,
Bůh není ten, který si kdesi vyžívá v lidském utrpení. Je to samotný člověk, který toto zlo přivolává, skrze své hříšné jednání. Bůh nám dává cestu lásky a smíření, kterou zjevuje ve svém Synu, který za nás zemřel, abychom my mohli žít. Jsme to my sami, kteří svým špatným jednáním přivádíme do stvoření disharmonii, která následně provokuje různé formy zla.
Neboť oči Páně (jsou obráceny) na spravedlivé, a jeho uši k jejich prosbám, ale tvář Páně proti těm, kdo páchají zlo. A kdo by vám mohl ubližovat, když se budete horlivě snažit, abyste jednali dobře? (1 Pt,3, 12-13)
Zdá se, že dnešní člověk je ochoten vnímat jen laskavou a milosrdnou tvář Boha, avšak zapomíná, že
ve světě je jistý řád, který když člověk naruší, přicházejí následky tohoto narušení.
Tradice Církve rozlišuje mezi Boží vůlí, která je přímo Bohem chtěna a tou, která je jen dopuštěna, jakoby Bohem tolerovaná.
Podle nauky o Boží prozřetelnosti neexistuje nic ve světě, co by nebylo Bohem chtěno, nebo alespoň Bohem dopuštěno, protože všechno má své bytí a svůj původ v Bohu. Pokud by Bůh neměl nad vším kontrolu, nebyl by Bohem.
1.listopadu 1755 zasáhlo Lisabon, tehdy jedno z nejvýznamnějších měst Evropy vůbec zemětřesení 9. stupně Richterovy stupnice. Právě osvícenci, jako Voltaire, kteří již ve svých dílech Boha k vysvětlení světa nepotřebují, vystupují s posměškem vůči Bohu i v tomto případě.
28. prosince 1908 zasáhlo ničivé zemětřesení italskou Messinu. Arcibiskup Orazio Mazzella při této příležitosti přednesl několik kázání, kde se zabýval důvodem takových katastrof.
Jedním z důvodů, proč Bůh dopouští podobná neštěstí je, aby nás jako přísný a zároveň milující Otec zaměřil na skutečnost, že tento pozemský život není cílem naší existence. Jsme povoláni k nesmrtelnému, věčnému životu, jehož věčné štěstí závisí na našem jednání během našeho pozemského života. Jsme obyvateli nebe a ne země. Když se chvěje země, člověk objevuje svou křehkost a pozvedá svůj zrak k nebesům.
Mons. Mazzella zaměřuje naši pozornost, že
samozřejmě nikdo nemůže říci, že se jedná o Boží trest, avšak určitě se jedná o katastrofu, která slouží Božímu plánu a naplnění jeho spravedlnosti, jako tomu bylo v případě záplavy světa, či zničení Sodomy a Gomory. Italský arcibiskup dodává, že my se snad díváme negativně na tyto události, ale
snad právě v těchto chvílích sestupuje zvláštní milosrdenství na tyto lidi a jsou to pro ně mimořádné momenty lítosti a smíření se jejich duše s Bohem.
Neštěstí, které jsem zmiňoval v Messině, bylo předpovězeno svatým Annibalem Maria Di Francia a interpretováno v podobném duchu, jako vysvětlení arcibiskupa Mazzelly svatým Ludvíkem Orionem.
16. Listopadu 1905 v jednom kázání vyzýval svatý Annibale obyvatele Messini k nápravě svého velmi hříšného života, protože jejich město je v nebezpečí Božího trestu pro své hříchy. Ve svém kázání udává několik důvodů takového neštěstí. Jako první uvádí, že
naše hříchy si zasluhují Boží trest a častokrát je bereme na lehkou váhu a tak si snadno navykáme hřešit. Mnohokrát, když litujeme našich hříchů, naše lítost je velmi povrchní.
Můžete si položit otázku, jaké hříchy vládly v Messině, že svolaly na sebe podobný osud? Světec zmiňuje na prvním místě rouhání, náboženskou nedbalost, krádeže, vraždy za bílého dne, média, která šíří zlo.
Svatý Jan Pavel II., v Katechismu katolické Církve uvádí jako
do nebe volající hříchy následující: „
krev Ábela; sodomský hřích; nářek utiskovaného lidu v Egyptě; nářek cizince, vdovy a sirotka; nespravedlnost vůči zaměstnanci (najaté osobě — mzda).“.
KKC 1867
Myšlenkou možnosti Božího trestu se zabýval i Benedikt XVI., ve svém kázání u příležitosti otevření synody biskupů v roce 2008, kdy řekl i následující:
„
Podíváme-li se do historie, nejednou jsme nuceni zaznamenat chlad a vzpouru nedůsledných křesťanů. V důsledku toho Bůh, ačkoli nikdy nezklamal svůj příslib spasení, musel často přistoupit k trestu. V této souvislosti je spontánní myslet na první ohlašování evangelia, ze kterého vzešla zpočátku vzkvétající křesťanská společenství, která od té doby zanikla a dnes se na ně vzpomíná jen v historických knihách. Nemohlo by se to samé stát i v našich časech? Národy kdysi bohaté na víru a povolání dnes ztrácejí svou identitu pod škodlivým a destruktivním vlivem určité moderní kultury.“
Ten, kdo nemá správnou formu bázně před Bohem – jistou správnou formu strachu před tajemstvím, které nás nekonečně převyšuje, je Bláznem, protože jak říká žalmista, „
Bohabojnost (bázeň) je počátkem moudrosti“.
Bůh, jako milující otec poslal před více než sto lety i Pannu Marii ve Fatimě, aby nás varoval před zlem komunismu a ateismu a jako cestu z této chiméry nám nabízí Neposkvrněné srdce Panny Marie.
Utíkejme se proto často k modlitbě růžence a usmiřujme tak Božské srdce i srdce jeho matky za všechny urážky, kterými je uráženo. Tak se staneme skutečnými Božími přáteli a dosáhneme jednoho dne „milujíc Boha nade všechno, budeme mít účast na zaslíbeních, které překračují každou touhu“ (úvodní orace). Amen.
Převzato z FC - Otec Ľubomír Urbančok,
článek ze 7. 4. 2024 naleznete
zde.
